Vlastenský slovník historický/z Vartenberka
Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
Varleich | z Vartenberka | Vdání |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | z Vartenberka |
Autor: | Jakub Malý |
Zdroj: | Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 865. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Vartenberkové |
z Vartenberka (Vartmberka), staroslavný, již vyhynulý panský rod v Čechách, větev Markvarticů. První, jenž se tak pojmenoval, byl Beneš, bratr Zdeňka, zakladatele rodu Valdšteinského, který hrad Vartenberk, původně Stráž řečený (pročež se rodina tato též ze Stráže psala) nedaleko Mimoně buď založil neb obnovil. Beneš odstoupil od znaku Markvarticů, lva, přijav za erb štít na dvě půle kolmo rozdělený, z nichž levá byla žlutá, pravá červená. Beneš sloužil již králi Václavovi II., jsa jeho radou, v letech 1291-97 nejvyšším purkrabím, r. 1300 poslán se Sedleckým opatem Jindřichem pro nevěstu královu Rejčku, dceru krále Polského Přemyslava, která při dvoře markrabí Braniborského na vychování byla a v průvodu obou poslů do Prahy se odebrala. Beneš obdržel od Václava II. dědičně úřad číšníka království Českého, a držel Rohozec, Hrubou Skálu a Turnov, v kterémžto městě založil klášter dominikánský, v němž on i manželka jeho po smrti pohřbeni jsou. Rod Vartenberský rozdělil se během času na více větví. 1) Větev Veselská měla původ od Beneše, syna Benešova, jenž obdržel od krále Jana panství Bydžovské a padl r. 1332 v bitvě u Mailberka proti Rakušanům. Jeho potomci rozmnožili znamenité rodinné statky. Z nich vynikl Čeněk z V. na Veselí, jenž r. 1414 stal se nejvyšším purkrabím a byl přívržencem Husovým, jemuž opatřil vysvědčení o jeho pravověrnosti a po upálení jeho byl hlavním původcem známého stižného listu ke sboru Kostnickému. V letech 1417 a 1418 rozšiřoval husitství na vlastních statcích i na statcích Oldřicha z Rožmberka, jehož poručníkem byl. Po smrti krále Václava jest od Sigmunda vedle ovdovělé královny Žofie jmenován spoluvladařem zemským; vida však chování Sigmundovo odpadl od něho a v dubnu 1420 znamenitý manifest proti němu vydal; avšak již 7. května t. r. 866 hrad Pražský mu postoupil, nemaje dost pevnosti ducha, aby setrval v čele odporu proti němu. Ale r. 1421 smířil se opět s Pražany, pokořiv se jim u Jaroměře, a byl na sněmě čáslavském za člena prozatímní vlády zvolen. V prosinci t. r. však opět se poddal Sigmundovi. Roku 1423 jest od Žižky u Hořic poražen, a r. 1425 šel s Pražským poselstvím do Brna k vyjednávání s králem Zikmundem; brzo na to (17. září) zemřel v Jičíně v čas moru. — 2) Větev Děčínská pošla od Václava a Jana z V., bratří zakladatele větve Veselské Beneše, jimž král Václav III. r. 1305 udělil Děčín v spupné vlastnictví. Jan, odjinud ze Stráže, byl r. 1304 spolu s Jindřichem z Lipé obráncem Hory Kutné proti císaři Albrechtovi a později věrným přívržencem krále Jana, který jej ustanovil vladařem na Moravě; zahynul pak ve vnitřních rozbrojích za toho krále vzniklých 13. list. 1317 v Kostelci nad Orlicí. Markvart z V. zdvihl r. 1387 válku proti králi Václavu IV., jest však po tuhém odporu jat a umořil se r. 1392 ve vězení. Sigmund z V. na Děčíně, od r. 1415 nejvyšší číšník, byl r. 1418 v rozbroji s králem Václavem, držel pak stranu krále Sigmunda, přivedl r. 1420 svůj lid k obsazení hradu Pražského, jest však od strýce svho Čeňka z V. zajat. Roku 1421 spojiv se s Fridrichem Míšeňským pomohl Pražany u Mostu poraziti, a oblehal Žižkův hrad Kalich. Roku 1426 po bitvě u Ústí přidal se k Husitům, ale větších jejich bojů se nezúčastnil. Po smrti Sigmundově přišel r. 1438 do vojska Albrechtova před Táborem ležícího, avšak ze zrady obviněn jest od Menhárta z Hradce jat a ve věži v Jindřichově Hradci hladem umořen. Jindřich z V., zván mladý Děčínský, byl co škůdce zemský r. 1444 na Děčíně od Pražanů obležen, kteří se také hradu zmocnili, načež Jindřich ještě t. r. zahynul. Sigmund z V., za krále Vladislava nejvyšší hejtman v Lužici, musil Děčín r. 1511 pro dluhy prodati Mikulášovi Trčkovi z Lípy. — 3) Větev Zvířetická. Jan z V. zdědil po Heřmanovi ze Zvířetic, posledním muži svého rodu, odkazem Zvířetice, což mu král Vladislav r. 1496 potvrdil. Jeho potomci držeti Zvířetice až do r. 1612, kdež je Jan z V. pro dluhy prodal Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic. 4) Větev Novozámecká. Zakladatelem jejím byl Václav z V., který na začátku XVI. století na svém zboží Rybnovském (v bývalém Litoměřickém kraji) hrad Nový Zámek vystavěl a po něm se nazval. Nový Zámek zůstal při jeho potomcích až do začátku XVII. století, kdežto jej po Janovi z V. zdědil Sigmund Zvířetický. Po smrti tohoto držel Nový Zámek spolu se Zvířeticemi svrchu jmenovaný Jan, po jehož smrti přisouzeny Zvířetice Janu Jiřímu z V. z větve Ralsko-Děvínské. 4) Větev Ralsko-Děvínská. Z té buďtež jmenováni: Jan z V., řečený Chudoba, jenž r. 1406 zdvihl válku proti králi Václavovi, náležel již r. 1415 k jednotě katolických pánů proti Husitům, přidržel se později krále Sigmunda, a byl co straník jeho r. 1421 na sněmě čáslavském. Karel z V. vládl hojnými statky, byl cís. radou, komořím a dědičným číšníkem království Českého, proslul co defensor vysokých škol Pražských a víry podobojí a zemřel 13. srp. 1612. Syn jeho Jan Jiří z V. obdržel vedle podílu otcovského také r. 1617 Zvířetice, byl horlivým přívržencem zimního krále, po bitvě Bělohorské zbaven cti i veškerých statků opustil Čechy a zemřel brzy na to u vyhnanství. Bratr jeho Jindřich Otto z V. pojal za manželku Alžbětu Kateřinu Smiřickou, soudil se s její sestrou Markétou Salomenou, zasnoubenou Jindřichovi Slavatovi, o její dědictví, jest však od Fridricha Falckého do Bílé věže vsazen. Po katastrofě Jičínské, když tamější hrad výbuchem prachu do povětří vyletěl a královskou komisi tam odeslanou i se Slavatou a Alžbětou z V. v zříceninách pohřbil, leknutím v smrtelné mdloby upadnuv delší čas to odstonal.. Konečně z vězení prchnuv odebral se k císaři Ferdinandovi, přestoupil k víře katolické, oženil se podruhé, ale r. 1625 ukrutný konec vzal, an na zámku svém Červeném Dvoře od svých zbouřených protestantských sedláků i s manželkou, dítkami a služebnictvem doslovné rozsekán byl. Jindřich Otto byl poslední potomek svého starožitného rodu. Erb pánů z V. spojen později s erbem příbuzných pánů z Valdšteina, kteří od té doby se píší z Valdšteina a z V. (v. z Valdšteina).