Vlastenský slovník historický/z Valdšteina

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Valdenští	z Valdšteina	Válečnictví

Údaje o textu
Titulek:	z Valdšteina
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 860-864. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Valdštejnové

z Valdšteina, pánové, později hrabata, větev jednoho z nejstarších a nejslavnějších rodů českých, totiž Markvarticů, k nimž náležely mimo ně také rodiny pánů z Lemberka, ze Zvířetic, z Michalovic, z Vartemberka a j., užívajíce v erbu svém lva. Již okolo r. 1283 připomíná se Zdeněk z V., snad zakladatel hradu Valdšteina nedaleko Turuova, od kterého pak on a potomci jeho název vzali. Tito četně se rozmnožili a na sklonku XIV. století byli v držení hojných statků jak v Čechách tak i na Moravě, a již tenkráte dělili se na více větví. S počátku XV. století vyskytuje se často Vok (Voksa) z V., jeden z milců krále Václava, který r. 1412 s Jeronýmem Pražským ustrojil posměšný průvod po Praze na potupu arcibiskupa i papeže, při čemž veřejně spáleny jsou buly papežské na odpustky tehdáž v Praze hlásané. Tentýž Vok z V. podepsal také po upáleni Husově známý stížný list pánů českých ke sboru Kostnickému; vedle něho podepsali jej ještě dva příbuzní jeho, Jindřich a Mikuláš z V. Hašek Ostrovský z V., od r. 1460 v zápisném držení městečka Ostrova na Moravě, přilnul záhy k učení Husovu, ale roku 1420 králi Sigmundovi k věrnosti se přikázal a v bitvě před Vyšehradem upadl v zajetí. Ještě téhož roku však pohnul moravskou šlechtu k vyjednávání s Pražany, což mělo za výsledek valný sněm Čáslavský r. 1421. Téhož roka bojoval na Moravě proti Sigmundovi, musil však před ním ustoupiti do Čech. Roku 1422 dne 9. února zvolen jest za nejvyššího hejtmana Pražského, a byl spolupůvodcem usmrcení kněze Jana Želivského. Brzo na to stal se nejvyšším mincmistrem. Roku 1423 dne 22. srpna porazil u Týnce nad Labem Tábory pod Martinem Lupákem, který v té bitvě o život přišel. Téhož roku zvolen jest na sněmě havelském v Praze za jednoho z dvanácti zeměsprávců. Roku 1424 z Kutné Hory vytištěn vrátil se na Moravu a poddal se znova Sigmundovi, r. 1426 jmenován jest od Albrechta Rakouského zemským hejtmanem moravským. Se stranou šlechtickou přičiňoval se o smíření nejenom s církví, nýbrž i s králem Sigmundem. Po smrti tohoto přidržel se strany Albrechtovy, a též později měl účastenství ve všech důležitých veřejných jednáních až do r. 1452, v kterémž se naposledy připomíná. Hynek Koldšteinský z V., horlivý Husita, chtěl s počátku bouří husitských zachovati věrnost Sigmundovi, u něhož byl r. 1420 ve Vratislavi. Ale vida jak se k Čechům chová přitáhl v květnu t. r. s lidem svým na pomoc Pražanům, a později byl v poselství do Polska vypraveném. Roku 1421 byl Pražským hejtmanem v Litoměřicích. Sigmunda Korybuta podporoval horlivě ve snahách jeho, byl však 6. září 1427, chtěje ho z vazby osvoboditi v Praze při zbouření obce zabit. V dalším běhu XV. století nevystupuje rod Valdšteinský do popředí v dějinách vlastenských, v první polovici XVI. století pak rozštěpil se na dvě větve, Hostinskou a Lomnickou. Onu založil Zdeněk z V. na Hostinném, tuto bratr jeho Vilém z V. na Lomnici. Posledním mužem větve Hostinské byl pověstný Albrecht Václav Euseb z V. (u Němců též Wallenstein), vévoda Fridlandský vedle krále Švédského Gustava Adolfa nejslavnější vojevůdce ve válce 30leté. Narozen 15. září 1583 z otce Viléma a Markéty Smiřické, kteří byli oba vyznání bratrského, ale ještě za pacholectví synova zemřeli (matka 1593, otec 1595) dostal se co sirotek k strýci Janu Kavkovi z Říčan, který co horlivý katolík dal jej vychovati v šlechtickém konviktě jesuitském v Olomouci, kde přestoupil na víru katolickou. K dovršení vzdělání svého cestoval pak po Německu, Anglii, Francii a Italii, a jmenovitě déle prodlel v Padově, kde seznámil se s astrologii, kterou potom po celé živobytí své s oblibou pěstoval. Vstoupiv potom do cís. vojska bojoval v Uhřích a v Sedmihradsku a postoupil za setníka. Po skončené válce vrátil se r. 1606 do Čech a oženil se s bohatou, ale starou Lukrecií z Landeka, která zemřela již r. 1614, odkázavši mu své statky na Moravě. Roku 1615 vstoupiv do služby arciknížete Ferdinanda s 200 od něho naverbovanými a vydržovanými jezdci vyznamenal se ve válce proti Benátčanům, k jejímuž výhodnému ukončení podstatně přispěl. Oženiv se pak podruhé s Isabelou Kateřinou, dcerou hraběte Karla Harracha, přední osoby v radě Ferdinandově, nabyl velikého vlivu ve dvorních kruzích Vídeňských. Vrátiv se pak na Moravu přijal od stavů velení nad jedním plukem zemské hotovosti (1616). V českém povstání držel se Albrecht z V. strany císařské, přispěl 10. čna 1619 k porážce Mansfelda o Záblatí a bojoval též na Bílé Hoře, následujícího pak roku zvítězil u Kroměříže nad Betlenem Gaborem tak rozhodně, že tento s císařem učinil mír. Roku 1622 koupil Albrecht po uprchlém Krištofovi z Rödern panství Fridlandské a Liberecké, a v letech na to následujících ještě četná jiná panství povstalcům konfiskovaná za laciný peníz, kteráž všecka spojil v jedno a nabídl v manství císaři Ferdinandovi, jenž povýšil je na vévodství Fridlandské a Albrechta jmenoval knížetem říšským. Tento učinil hlavním městem svého nového vévodství Jičín, a zaváděl v něm samostatnou zeměsprávu s obzvláštním zřízením a sněmem. Při vypuknutí války dánské nabídl se Albrecht z V. císaři, že mu sežene a na vlastní útraty vydržovati bude vojsko, což když od císaře přijato bylo, Albrecht ku konci r. 1625 vytrhl s 30.000 muži z Čech do Němec, kdež v dubnu 1626 porazil Mansfelda u Desavy a stíhal jej pak skrze Slezsko až do Uher. Roku 1627 vyhnal Dány ze Slezska. V tu dobu koupil od císaře knížectví Zahaňské v Slezsku, a tržní sumu si srazil s peněz, které měl u císaře za válečné útraty. Pak obrativ se do severních Němec dobyl s Tillym Holštýna a obsadil i Šlevik a Jutsko. Obsadiv Meklenburk, jehož vévodové byli dáni do achtu, obdržel r. 1628 zem tuto v zástavu za dluhy válečné. Jmenován „generálem Baltického a Severního moře“ oblehl Stralsund, ale nemohl ho dobyti. Roku 1629 udělil mu císař vévodství Meklenburské řádně v leno. Jakkoli s Dánskem učiněn byl mír, nicméně Albrecht z V. vojsko svá až na 100.000 mužů vzrostlé nechával rozložené v zemích německých jež ono neslýchaným spůsobem vydíralo, což mělo za následek stížnosti říšských knížat na sněmě Řezenskěm r. 1630. Císař, jemuž se jednalo o naklonění kurfirštů ke zvolení syna jeho za krále Římského, musil k žádosti jejich svoliti a Albrechta z V. ze služby propustiti. Ten musil rozpustiti své vojsko, i nesměl si ani tolik nechati, co bylo potřebí na obranu Meklenburku, kterého se brzy na to král Švédský Gustav Adolf zmocnil. Albrecht odebral se do Čech, kde v Jičíně a v Praze vydržoval skvostný dvůr, v Praze pak vystavěl sobě no Malé Straně nádherný palác, ku kterémuž konci skoupil 24 domů, tři zahrady a Malostranskou obecní cihelnu. Když na to Gustav Adolf do Němec vtrhl a Tillyho u Breitenfeldu porazil, začal se Albrecht z V. umlouvati s ním, ale bez výsledku, poněvadž nedostávalo se na obou stranách důvěry. Když potom Švédové celé Bavorsko opanovali, pomýšleno ve Vídni opět na to, aby Valdštein postaven byl v čelo vojska, ale ten dlouho se zdráhal, a teprv potom k tomu svolil, když od císaře mu dáno téměř neobmezené plnomocenství. Konečně na jaře 1632 objevil se Valdštein se 40.000 muži v poli, vypudil Sasy z Prahy a z celých Čech, pak obrátil se do Bavor a položil se u Norimberka, kde odrazil útok Švédů na ležení jeho. Když však za těmito táhl do Sas, poražen jest 16. listopadu u Lützenu, v kteréž bitvě však sám král Gustav Adolf zahynul. Vévoda Fridlandský ustoupil do Čech, a tu znova počal vyjednávati na svou ruku se Švédy, Sasy, ba i Francouzi, ale opět bez prospěchu. Roku 1633 vtrhl Valdštein do Slezska, kdež u Stínavy sklíčil Švédy pod hrabětem Thurnem tak, že v síle 10.000 mužů musili se jemu vzdáti. Důstojnici a Thurn byli propuštěni, mužstvo vstoupilo větším dílem do služby vévodovy. Propuštění Thurna se dvora Vídeňského nemile dotklo, a od té doby počaly tam intriky proti Valdšteinovi. Opanovav Slezsko dobyl na to Valdštein i Horní Lužice. Požádán od císaře, aby přispěl kurfirštu Bavorskému proti Švédům, aby s vojskem svým opustil Čechy válkou hrozně vyssaté, o přezimoval v Německu, pak aby táhl na Dunaj proti Bernardu Výmarskému, neučinil Valdštein ničeho z toho, čehož nepřátelé jeho u dvora použili k popuzování proti němu. Císař s podezřením pohlížel na neposlušného vojevůdce, který nepřestal i dalších jeho žádostí nedbáti; Valdštein zase, maje povědomost o tom, co proti němu ve Vídni se kuje, dal se do tajného vyjednávání s Francií, hledě mezi tím ubezpečiti se poslušenstvím svého vojska připoutáním k své osobě podřízených jeho velitelů. O tom všem docházely zprávy ke dvora, který konečně odhodlal se k rozhodnému kroku. Patentem od 24. led. 1634 zprostil císař všecky důstojníky závazků jejich k vrchnímu veliteli Valdšteinovi, odkázav je na Gallase co prozatímního velitele. Tento pak a Piccolomini dostali nařízení Valdšteina buď se zmocniti aneb jej živote zbaviti. Ačkoli to vše zachováno v tajnosti, nicméně Valdštein měl povědomost o tom a zavazoval sobě plukovníky své úžeji k věrnosti. Zatím ale Gallas a Piccolomini získali pro císaře ještě jiné generály, a vojsko Valdšteinovo začalo od něho odpadati. Císař vydal 18. února nový patent, jímž sesazoval Valdšteina co zrádce a spiklence, a Marradas, Gallas a Piccolomini v čele sborů svých vypravili se proti němu. Valdštein, který až do té doby nečinně meškal v Plzni, vypravil se s posledním zbytkem vojska, které při něm vytrvalo do Chebu, kamž dorazil 24. února, chtěje odtud se Švédy se spojiti. Ale velitel Chebský plukovník Gonďon byl již o tom zpraven, že Valdštein dán od císaře do achtu, a jednal podle toho. Jeho spůsobením jsou nejvěrnější přátelé Valdšteinovi, Trčka, Kinský, Ilov a jiní dne 25. února při hostině na hradě povražděni, a potom Valdštein sám v obydlí svém od setníka Devereuxe zabit. Valdšteinovy statky jsou na to konfiskovány, a uděleny z nich hojné odměny všem, kdo se k jeho záhubě přičinili. Ale vina mu žádná nemohla býti formálně dokázána, poněvadž nikdo neměl nic písemného od něho v rukou, a císař dal za duši jeho a jeho soudruhů čísti 3000 mší. Mrtvola Valdšteinova ležela až do r. 1636 ve Stříbře, načež byla do Valdic a Jičína odvezena. — Z větve Lomnické byl Jan z V. na Hrádku nad Sázavou, nejstarší syn Vilémův, byl v letech 1554—70 nejvyšším sudím zemským, pak až do své smrti nejvyšším komorníkem, a zemřel 1576. Jan byl horlivý kališník a odpůrce luteránství, proti kterému marně hleděl obhájiti kompaktáta. Henik z V. na Dobrovici a Kunžberce, vnuk Vilémův od syna jeho Jindřicha, byl muž vysoce vzdělaný a měl na zámku svém Dobrovickém knihtiskárnu, již řídil Ondřej Mizera (v. t.). Mimo své vlastní spisy, Zrcadlo potěšení s Pánem Bohem, Písničky pěkné a starožitné a Krátká zpráva o řádu politickém, dal v ni vytisknouti též dílo historické prokurátora Václava Magerle ze Sobišku o současných událostech, které obsahovalo hrubé urážky císařů Rudolfa II. a Matiáše, pro něž Henik i spisovatel potahovaní k zodpovídání. Ta však vina svalena jest na tiskaře Mizeru, jejž Henik zavázal se postaviti k určitému dni, ale zatím tajně stíti a zakopati dal, pustiv hlas že uprchl. Ale pravda jest vyzrazena a Henik r. 1617 k soudu pohnán, i musil si velikou pokutou vykoupiti milost. Účastniv se pak stavovského povstání odsouzen jest po Bělohorské bitvě ke ztrátě všech statků o vyšed ze země zemřel r. 1623 u vyhnanství. Rod pánů z V. udržel se jenom v potomcích svrchu jmenovaného Jana, jehož syn Adam z V. byl horlivý katolík a zastával vysoké úřady zemské. Stav se r. 1627 nejvyšším purkrabím zemřel r. 1638. Adam přidržel se za povstání českého věrně strany císařovy, jevil však při tom smýšlení velmi smířlivé. Povýšení do stavu hraběcího nepřijal, chtě prostě jen po staročesku pánem slouti, pročež r. 1628 jenom synové jeho Rudolf, Maximilian, Perchtold, Jan Viktor a Karel Ferdinand do stavu hraběcího jsou povýšeni. Adam z V. skoupil rozličné konfiskované statky, a skrze sestru svou Kateřinu přišel i k panství Třebíčskému na Moravě, jenž ustanoveno jest za seniorat v rodině jeho. Adamův syn Maximilian hrabě z V., pán na Svijanech, Mnichově Hradišti, Zvířeticích, Dobrovici a. t. d., cís. tajný rada, koupil od komory královské r. 1639 palác vévody Fridlandského na Malé Straně a zemřel r. 1654. Ze synů jeho stal se Jan Fridrich hrabě z V., narozen 1644, papežským prelátem, generálem křižovníků s červenou hvězdou, r. 1674 biskupem Kralohradeckým a druhý rok na to arcibiskupem Pražským. Zemřel r. 1694, zřídiv rodině své fideikomis z panství Duchcovského a Horního Litvinova. Bratr jeho Karel Ferdinand hrabě z V., narozen 1634, zastával vysoké úřady státní, stal se cís. tajným radou, byl vyslancem v Anglii a v Polště, obdržel řád zlatého rouna a zemřel 1702. Syn jeho Karel Arnošt hrabě z V., narozen 1661, vyznamenal se v státní službě co výtečný diplomat, stal se cís. tajným radou a rytířem zlatého rouna, a zemřel 1713. Jan Josef hrabě z V., vnuk hraběte Maximiliana ze syna Ferdinanda Arnošta, narozen 1684, byl cís. tajným radou, místodržícím a nejvyšším kraječem království Českého (kterážto hodnost po vymření rodiny pánů ze Sezimova Ústí byla od Ferdinanda III. hrabatům z V. udělena), vešel v držení fideikomisu Duchcova a Hořejšího Litvinova, měl mimo to ještě mnohé jiné statky, a zemřel 1733, nezanechav mužských potomkův. Synové bratra jeho Františka Josefa, František Arnošt a Jan Josef Jiří, založili dvě odvětví Lomnické linie rodu svého, Mnichovohradištskou a Duchcovskou, které od roku 1758 mají název hrabata z V. a z Vartenberka.