Vlastenský slovník historický/Vratislav

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Vožice Mladá	Vratislav	Vratislav (hrad)

Údaje o textu
Titulek:	Vratislav
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 890-893.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vratislav I.
Související články ve Wikipedii: Vratislav II., Vratislav Brněnský, Vratislav (syn Přemysla Otakara I.)

Vratislav, jméno mužské, pol. Wrócisław. 1) V. I. kníže Český, syn prvního křesťanského panovníka v Čechách Bořivoje a choti jeho Lidmily. Ponejprv připomíná se r. 895, když po smrti Moravského Svatopluka, který byl za svého živobytí Čechy v přísném područí svém držel, se starším bratrem Spitihněvem odebral se k císaři Arnulfovi do Řezna, kdež oba dali se pod ochranu říše Německé. Při té příležitosti, zdá se, že oba bratří odřekli se církevních svazků s Moravou, přistoupivše k diécesi Řezenské. Po smrti Spitihněvově (912) následoval jej V. na knížecím stolci, ale zprávy o panování toho knížete jsou velmi hubené. Víme o něm jen tolik, že měl při dvoře svém biskupa obřadu slovanského, a že byl zakladatelem kolegiatního chrámu sv. Jiří na Hradčanech, při němž později povstal známý klášter panenský. V. zemřel nejspíše r. 927; náhrobek jeho dosavad se ukazuje ve zmíněném chrámě sv. Jiří. Za manželku měl Drahomíru, dcera knížecí ze Stodor v zemi Luticů, již zůstavil co vdovu se sedmi dětmi, totiž třemi syny: Václavem (svatým), Boleslavem a Spitihněvem (který brzy na to zemřel), a čtyrmi dcerami, z nichž toliko jméno jedné, Přibislavy, známo jest, kteréžto všecky vdaly se za rozličná knížata. — 2) V. II. kníže Český, později král, druhý syn Břetislava I., obdržel od otce svého v úděl knížectví Olomoucké na Moravě, kdež i mladší bratři jeho Konrád a Ota měli opatření, onen v Brně, tento v Znojmě, podřízeni jsouce nejstaršímu bratru svému Spitihněvovi co vrchnímu knížeti v Čechách panujícímu. Ale V. a za jeho příkladem i Konrád a Ota začali si počínati co samostatní panovníci, o Spitihněva nedbajíce, pročež tento zbrojnou mocí jim úděly jejich odňal. V. uprchl do Uber, zanechav v Spitihněvově moci manželka svou, která potom následkem surového s ní nakládání zemřela (1056). Uherský král Ondřej dal na to V-ovi za manželku svou sestru Adletu, a také jej se Spitihněvem zase smířil, který mu r. 1059 Olomouc navrátil. Po smrti Spitihněvově r. 1061 dosedl V. na stolec český, načež ihned Moravu mezi své bratry Konrada i Otu rozdělil. Hlásil se sice o úděl také nejmladší bratr V-ův Jaromír, původně k duchovnímu stavu pro biskupství Pražské určený, jemuž však otec, kdyby knězem býti nechtěl, též jistou krajinu byl vykázal. Ale V. uchlácholil mladíka, že se na jahenství posvětiti dal, než brzy litoval Jaromír kroku toho, a vzav na se šat rytířský uchýlil se ku králi Polskému, s kterým V. na ten čas v rozbroji byl. Ale spor ten mezi oběma panovníky brzy jest vyrovnán, a V., mezi tím podruhé ovdověv, pojal r. 1063 na utvrzení míru Polskou kněžnu Svatovu za manželku. Téhož roku založil V. s dovolením papežským zvláštní biskupství pro Moravu v Olomouci. Rok na to zpět povolal V. mnichy Sázavské od Spitihněva vyhnané, a zase do jejich kláštera je usadil. V. byl panovník moudrý a statečný, ale tu chybu do sebe měl, že u něho často rozhodovala osobní přízeň neb nepřízeň, a že nerad zapomínal, co mu kdo nemilého učinil, oddávaje se prchlivosti a mstivosti. O tom svědčí známý příběh jeho s Benedou (v. t), dále vyhnání ze země vdovy Spitihněvovy s dětmi jejími a pobrání jim statků jejich, tak že jim bylo potřebí mocné přímluvy papežovy, aby jen nějakou náhrada obdrželi. I nejmladšího bratra svého Jaromíra usiloval připraviti o dědictví otcovské, chtěje místo něho na uprázdněný stolec biskupství Pražského posaditi svého kaplana Lanza, Němce, což však se mu nepodařilo pro odpor velmožů (v. Dobenín), takže chtě nechtě musil Jaromíra biskupem učiniti. Roku 1070 založil V. kolegiatní chrám sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, osvobodiv jej, navzdor Jaromírovi, s povolením papežovým od pravomocnosti biskupů Pražských. Po více let vedl V. neprospěšnou válku s Polskem, z niž ničeho nezískal, obhájiv toliko poplatnost panovníků polských knížatům českým. V Němcích pomáhal V. císaři Jindřichovi IV. proti Sasům, začež obdržel od něho Hořejší Lužici; na tažení do Italie pak přispěl mu 300 bojovníky českými pod vedením Viprechta Grojčského, kteří první při útoku na Řím zlezli hradby městské. Mezi tím měl V. také válku s markrabím Rakouským Leopoldem II., jejž r. 1082 porazil u Mailberka. Když napotom císař co vítěz nad papežem do Němec se vrátil, udělil r. 1086 V-ovi za pomoc jemu poskytnutou titul krále, načež tento v Praze od arcibiskupa Trevirského slavně jest korunován. Roku 1090 vznikla různice mezi V-em a bratrem jeho Konradem Brněnským, nyní již jediným, a to z té příčiny, že po smrti Oty Olomouckého vdova jeho Eufemia s dětmi svými se odevzdala v ochranu Konradovu, což vykládal si V. za zpouru proti němu. I táhl tedy s brannou mocí na Moravu, a vypudiv nejprv děti Otovy z Olomouce oblehl Konrada samého v Brně. Při té příležitosti prostořeká hrdost králova milostníka Zdirada, který poštíváním svým hlavně vinen byl tou válkou, spůsobila roztržku mezi V-em a synem jeho Břetislavem. Toho byl totiž Zdirad uštěpačnou řečí urazil u přítomnosti otce jeho i přemnohých pánův, načež druhého dne od čeledi Břetislavovy, ne bez vědomí a schválení tohoto, úkladně jest zabit. V celém vojště jediný král oplakával smrti jeho. Břetislav pak, boje se pomsty otcovy, od králova vojska se odtrhl a stranou položil, a přeběhlíci z tábora otcova počet lidu jeho valně množili. I bylo by bezpochyby k tuhému boji přišlo, kdyby manželka Konradova Hilburka nebyla tajně přišla k V-ovi, a k nohoum se mu vrhnouc manželu svému i Břetislavu milost nevyprosila. Tu smířen jest král s bratrem i synem, ale Břetislav, ani nyní nedůvěřuje mstivé povaze otcově, raději volil se vystěhovati do Uher. Roku 1092 V. na lovu s koně spadnuv zabil se, i pohřben jest v kostele sv. Petra na Vyšehradě. Panovníku tomu při všech vadách soukromé jeho povahy ta chvála náleží, že statečností a rozšafností svou neodvislost říše České utvrdil, moc její znamenitě rozmnožil, slávu jmena českého po celé Evropě rozšířil, uvnitř pak země přísný pořádek zavedl a udržovál, čímž ona k nemalému rozkvětu jest přivedena. V. pomýšlel i na obnovení v Čechách slovanské liturgie, vymáhaje k tomu dovolení u papeže Řehoře VII., což však papež odepřel. Za panování V-ova založeno množství klášterů jak v Čechách tak i na Moravě. Umění květlo pěstováno jsouc hlavně od mnichů slovanských kláštera Sázavského dle vzorů řeckých. I průmysl a obchod rozmohly se v Čechách přízní a pomoci V-ovou. Obchod však měli v rukou svých nejvíce cizozemci, Vlachové a Němci, kteří spolu se Židy v Praze hojně se usazovali a velikého jmění nabývali. — 3) V. kníže Brněnský, syn Oldřicha a vnuk Konrada Brněnského, bratra krále V-a, nastoupil po smrti otce svého r. 1115, měl za manželku kněžnu Ruskou, byl ve spolku oněch knížat moravských, kteří r. 1142 zvolili proti Vladislavovi II. za vrchního knížete Konrada Znojemského, a zemřel 16. srp. 1156. — 4) V. syn Přemysla Otakara I. z první manželky jeho Adély Mišeňské, později od něho zapuzené, žil s matkou svou u vyhnanství. Císař Oto IV., jehož odpůrcem byl Přemysl, dal r. 1212 na sněmě Norimberském tohoto prohlásiti za zbaveného jeho zemí, a propůjčil království České V-ovi u přítomnosti rozličných pánů českých. Skutek ten neměl žádných následků.