Údaje o textu
Titulek: Otto
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 590–592.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Ota I. Veliký, Ota II., Ota IV. Brunšvický, Ota V. Braniborský, Ota I. Olomoucký, Ota II. Olomoucký, Ota III. Dětleb, Ota Durynský

Otto, německé jmeno mužské, česky Ota. 1) O. I. císař Německý válčil po celých 14 let s knížetem Českým Boleslavem I. s nevelikým štěstím, teprv r. 950 sám s velikou mocí vojenskou vtrhnuv do Čech postoupil až ku Praze, načež pak Boleslav dal se do vyjednávání a uvolil se ku předešlému poplatku. Od té doby zachovával dobré přátelství s císařem a byl mu také nápomocen ve válce proti Maďarům. Roku 973 sjel se O. v Kvedlinburce s Boleslavem II. Českým a Měčislavem Polským. Zde mezi jiným nejspíše také svolil k odloučení Čech od biskupství Řezenského a zřízeni zvláštního biskupství v Praze. — 2) O. II. císař Německý, chtěje potrestati Boleslava II., který byl proti němu pomáhal Jindřichu Bavorskému, vtrhl r. 976 do Čech, utrpěl však znamenitou porážku u Plzně. — 3) O. IV. císař Německý, syn Jindřicha Lva, byl po smrti Jindřicha VI. (1197) od jedné části kurfirštů zvolen za krále Německého, kdežto ostatní kurfirštové zvolili Filipa Švábského, Hohenstaufa, kterému také pomáhal Přemysl Otakar I. král Český. Ten však r. 1201 k domluvě papežově Filipa opustiv přidal se k O-vi, který mu potvrdil nejenom královský titul, nýbrž i všecky svobody Filipem upsané. Roku 1206 sice Přemysl obnovil přátelství své s Filipem, ale po jeho smrti (1208) uznal opět Ottu za krále. Když však papež, jemuž byl O. v slově nedostál, r. 1210 vybízel knížata německá, aby od Otty odstoupíce zvolili za císaře mladého Fridricha, syna po Jindřichovi VI., byl Přemysl mezi prvními, kteří se proti němu obrátili. Za to O. r. 1212 na říšském sněmě Norimberském prohlásil Přemysla za zpronevěřilého a zbavena zemí svých, na něž udělil leno Vratislavovi, synu Přemyslovu ze zapuzené Adlety, což ovšem nemělo žádných následků, an O. neměl moci výroku svému platnost zjednati. O. zemřel r. 1218. — 4) O. Dlouhý, markrabě Braniborský, syn Otty III. a Boženy, sestry krále Českého Otakara II., prohlásil se po smrti tohoto za poručníka jeho nezletilého syna Václava a pospíšil bez meškání do Čech, kde se k němu většina panstva přidala, čímž přinucen jest Rudolf Habsburský jej za vladaře nad Čechami uznati, podržev toliko Moravu na pět let v náhradu za válečné útraty. Královně Kunhutě vykázána za bydliště Praha. Ale O. hned na počátku r. 1279 zmocnil se Prahy lstí, dal královnu a syna jejího Václava odvésti na Bezděz, a jal se spůsobem loupeživého nepřítele v Praze i v celé zemi řáditi. Přede vším dal celý kostel sv. Víta prohledati a pobral z něho všecky klenoty jakož i přehojné věci od zlata a stříbra, které tam rozliční lidé pro lepší bezpečnost byli schovati dali, a podobné kousky opakovaly se i na jiných místech, což pobouřilo celý národ proti hrabivým cizincům. Když královna uprchla do Moravy, panstvo sešlo se k vybídnutí nového biskupa Tobiáše z Bechyně do Prahy, kdež uzavřelo s Pražany spolek proti O-vi. Ten, ustanoviv biskupa Eberharda Braniborského za svého místovladaře v Čechách s dostatečnou mocí vojenskou, odjel do své země i s mladým Václavem. Žoldnéři Eberhardovi, rozmnoženi velikým počtem dobrodruhů z rozličných zemí německých, kteří se do Čech na lup hrnuli, páchali po celé zemi hanebnosti ukrutné, až národ proti nim se zbouřil a kde mohl je potíral. Tu Rudolf Habsburský vtrhl do Čech, a také O. se zase vrátil (1280). Rudolf spůsobil narovnání, dle kteréhož uznán O. i dále za poručníka Václavova, musil však správu země svěřiti biskupu Tobiášovi a Děpoltovi z Risenburka, odvézti ze země žoldnéře své i ostatní cizí zběr, a slíbil vydati Václava za výplatu 15.000 hřiven stříbra. Tu jest pomalu země zase v pořádek uvedena, ale truchlivé následky předešlých zmatků objevily se v strašné míře. Rolníci, kteří se byli před loupežnou chasou německou rozutíkali do lesů a hor, nechali pole ladem ležeti, na to přišel neúrodný rok a z toho nastal v zemi hlad a mor, kterýmž mnoho tisíc lidí zahynulo. O. mezi tím obdržev svých 15.000 hřiven stříbra nicméně nechtěl mladého Václava propustiti ze zajetí, i musiliť jemu stavové slíbiti nových 20.000 hřiven, a do jich vyplacení zastavili mu osm důležitých hradů a měst, načež teprv r. 1283 navrátil se mladý král do Čech. O druhé výplatní sumě 20.000 hřiven stříbra rozhodl pak král Rudolf soudním nálezem, že země česká není povinna ji zaplatiti, a O. musil navrátiti hrady a města, které měl za ni v zástavě. Od těch dob se O. více do záležitostí českých nemíchal, a zemřel 1298. — 5) O. I., Sličný, údělný kníže Olomoucký, syn Břetislava I. a Jitky Svinibrodské, obdržel r. 1054 za úděl Brněnsko. Účastniv se odboje svých bratří Vratislava Olomouckého a Konrada Znojemského proti Spitihněvu II., jest od tohoto po přemožení jeho odvezen do Čech a ustanoven správcem kuchyně knížecí. Roku 1061 dosazen jest od bratra Vratislava, nástupce Spitihněvova, na úděl Olomoucký, an bratru jeho Konradovi dostala se druhá část Moravy co úděl Brněnský. Trvaje po straně Konradově ve stálých sporech proti králi Vratislavovi zemřel 9. čna 1087. O. založil s manželkou svou Ofkou (Eufemií) Uherskou klášter Hradišťský bliž Olomouce a bohatě jej nadal. — 6) O. II. Černý (Otík), kníže Olomoucký, syn předešlého, když r. 1107 bratr jeho Svatopluk slíbil císaři 11.000 hřiven stříbra za udělení mu lena na knížectví České, ale jenom 7000 hřiven sehnal, zůstal za něj u císaře co rukojmě za nedoplatek, ale brzy na to uprchl. Po smrti Svatoplukově (1109) hlásil se O. sám o trůn český, ale podrobil se Vladislavovi od Čechů zvolenému, ano pomáhal mu vydatně proti jeho soku Bořivojovi. Nicméně Vladislav pro nějaké podezření jal jej r. 1110 a po tři léta vězil na Křivoklátě. Propuštěn r. 1113 uvázal se na novo v knížectví Olomoucké. Po smrti Vladislavově ucházel se O. nanovo o trůn český proti Soběslavovi, jejž byl Vladislav na smrtelném loži dal prohlásiti za svého nástupce (1125), a odešel k císaři Lotharovi žádat jej o pomoc. Císař na to sám osobně vypravil se s Ottou do Čech proti Soběslavovi (1126), jest však od tohoto na hlavu poražen u Chlumce, v kteréž bitvě O. zahynul. — 7) O. III. kníže Olomoucký, syn předešlého, utekl po smrti otcově do Rus i zůstal tem přes celý čas panování Soběslavova. Roku 1140 povolal jej zpět Vladislav II. a dosadil na knížectví Olomoucké, kteréž spravoval až do své smrti r. 1160. Nástupcem jeho byl syn Vladimír, poslední kníže Olomoucký. — 8) O., druhý opat Zbraslavský, zvolený po prvním odstoupení opata Konrada, zemřel 1313. On sepsal dějiny kláštera svého pod názvem Liber de fundatione monasterii Aulae Regiae, kterýžto spis propletl obecným dějepisem českým, počínaje Otakarem II. r. 1253 a konče rokem 1294.