Vlastenský slovník historický/Lohelius

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
z Löwenbruku	Lohelius	Loket

Údaje o textu
Titulek:	Lohelius
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 452–453. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jan Lohelius

Lohelius Jan, arcibiskup Pražský, narozen 1549 v Chebu z rodičů stavu nízkého, dostal se r. 1564 do kláštera Teplského do služby, kde opat Mauskönig znamenaje při něm neobyčejné schopnosti dal jej v literním umění cvičiti, načež r. 1573 přijat jest do řádu, r. 1575 vykonal slib řeholní a rok na to přijal svěceni na kněžství. Vzdělávav se ještě r. 1577—78 v Praze v theologii vrátil se do svého kláštera a jal se pracovati na vinici Páně tak horlivě a platně, že obyvatelstvo městečka Teplé i jeho okolí obrátil na víru katolickou. Byv pak po dvakráte převorem kláštera Strahovského v Praze, a spravovav mezi tím nějaký čas i klášter Teplský, povýšen jest r. 1586 za opata Strahovského a rok na to jmenován i generalním vikářem a visitatorem všech klášterů premonstrackých v zemích císařských a polských. Co opat snažil se L. všemožně, aby zanedbaný a sešlý klášter svůj znova zvelebil, jmenovitě pečoval o to, aby počet bratří řeholních rozmnožil muži vzdělanými, aby příjmy klášterní zvětšil a statky jemu odcizené nazpět získal, obnovil stavení klášterní a kostelní a založil při klášteře knihovnu, která svým časem znamenitou se stala. Také vůbec staral se o pozdvižení řehole v zemích jeho dozoru svěřených, očež snažně pracoval při dvoře papežském, ano r. 1601 sám cestu do Říma vážil. Roku 1604 po delším zdráhání přijal L. sufraganství při arcibiskupství Pražském s titulem biskupa Seleutského in partibus, v kterémž úřadě osvědčil takovou horlivost o šíření víry katolické, že r. 1612 po smrti Karla z Lamberka povýšen jest na jeho místo za arcibiskupa Pražského, čímž zároveň stal se i velmistrem řádu křižovníků s červenou hvězdou, kteráž důstojnost tehdáž spojena byla s důstojností arcibiskupskou. Roku 1616 korunoval L. Annu, manželku císaře Matiáše, a r. 1617 arciknížete Ferdinanda na království České. V úřadě svém arcipastýřském zdvojil L. horlivost svou pro katolické náboženství, i podporoval všemi silami stranu jesuitskou, která se zasazovala o úplné vyhlazeni protestantství v zemích českých. Obdržev na císaři, že mu svařil obsazování všech far na svých panstvích, vyháněl odtud kněze nekatolické a místa jejich katolickými duchovními obsazoval, beze všeho ohledu na majestat Rudolfův. Své vlastní poddané pak počal všelikými prostředky, i vězením, nutiti ku přijímání pod jednou, a kdo se tomu spěčoval, nucen byl z panství se vyprodati. Jmenovitě obyvatelům městečka Hrobů činil zjevné násilí, bráně jim stavěti sobě kostel evangelický, když pak jej přece vystavěli, zastavil v něm služby boží, ano r. 1617 dal jej zbořiti a se zemí srovnati. Skutek ten byl jeden z podnětu stavovského povstání proti císaři, a po známém vyhození místodržících s oken hradu Pražského jest zároveň s jesuity též L. ze země vypovězen. Vrátiv se zase po bitvě Bělohorské účastnil se napotom činně všech skutků politické a náboženské reakce, jmenovitě pak spůsobil navrácení jak arcibiskupství Pražskému tak i mnohým klášterům statků jim druhdy odcizených. Vedle toho obnovil zpustošený chrám sv. Víta na hradě Pražském, a sám jej 28. února 1621 znova vysvětil. Úplného však provedení svého záměru, totiž dokonalé protireformace náboženské, nedočkal se L., zemřev 2. list. 1622. Pochován jest v klášteře Strahovském, kdež r. 1626 zřízen mu pomník kamenný. Rukopisy a korespondence po něm pozůstalé chovají se na Strahově.