Vlastenský slovník historický/Jindřich

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Jíloví	Jindřich	Jindřichův Hradec

Údaje o textu
Titulek:	Jindřich
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 283–289. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jindřich I. Ptáčník, Jindřich II., Jindřich III. Černý, Jindřich IV., Jindřich V. Sálský, Jindřich VI. Štaufský, Jindřich VII. Lucemburský, Jindřich Břetislav, Jindřich Korutanský, Jindřich II. Babenberský, Jindřich VI. Dobrý, Jindřich Zdík, Heidenreich Sedlecký

Jindřich, česká forma německého mužského jmena Heinrich. A) Panovníci němečtí a císařové Římští: 1) J. příjmím Ptáčník, první král Německý z rodu Saského, narozen 876, zvolen za krále 919, podmaňoval krutě národy slovanské v Polabí, které proti němu podporovala Drahomíra, matka knížete Českého Václava, vládnoucí za jeho nezletilosti, rozená kněžna Lutická. Ukončiv vítězně válku s jejími krajany v Braniborsku obrátil J. zbraň svou proti Čechům a přitrhl r. 918 až ku Praze, kde však Václav sám nyní vlády se uchopiv zavázal se mu slibem věrnosti a uvolil k obnovení poplatku ročních 500 hřiven stříbra a 120 volů. Napotom zachovával J. dobré přátelství s Václavem, který několikráte dvůr jeho navštívil. O Německo získal si J. veliké zásluhy vítězstvím nad divokými Maďary u Merseburku (933) a založením hojných měst, a zemřel 936. — 2) J. svatý, císař Římský a král Německý (co takový toho jmena II.), narozen 972, zvolen na císařství r. 1002, poskytl u sebe útulku knížatům Českým Jaromíru a Oldřichovi a udělil jim vydatnou pomoc proti králi Polskému Boleslavu Chrabrému, který byl Čechy opanoval. Roku 1004 vydal se J. sám s vojskem do Čech, Oldřich a Jaromír táhli napřed a vyhnali Poláky z Prahy, kamž i J. přitáhl po několika dnech a Jaromíra na stolec český dosazeného stvrdil. Roku však 1012, když týž Jaromír, od bratra svého Oldřicha vlády zbaven, k němu se utekl, J. jej zajal a vydal Oldřichovi. J. zemřel 1024 bezdětek, neboť prý s manželkou svou Kunhutou žil v panenské čistotě. Papež Eugen II. vyhlásil jej za svatého. — 3) J. Černý, císař Římský, co král Německý toho jmena III., nar. 1017, dosedl na císařství r. 1039 a ještě téhož roku počal válku s knížetem Českým Břetislavem, který pro výboje své v Polsku učiněné zdál se mu býti příliš mocným sousedem. Když Břetislav odepřel císaři žádost jeho, aby se odřekl zemí v Polsku dobytých, vtrhl J. r. 1040 sám v čele vojska německého do Čech, jest však u zásek, jimiž Čechové v lesích nepřátelům přístup do země bránili, na hlavu poražen i musil jim nechati bohatou kořist. Lépe se císaři dařilo roku následujícího, když v Šumavě poustevník Vintíř ukázal vojsku německému cesty skrz les, na jiné straně pak uplacený župan Bílinský Prkoš Němce bez odporu přes Krušné Hory do země pustil. Tu císař J. až ku Praze přitáhnuv přinutil Břetislava k navrácení větší části dobytých krajin a k obnovení dávného poplatku králům Německým. J. III. zemřel 1056, zanechav po sobě pověst jednoho z nejmocnějších panovníků německých. — 4) J. IV., císař Římsko-Německý, syn předešlého, nar. 1050, dosedl na stolec císařský po svém otci. Panování jeho bylo velmi nepokojné pro ustavičné spory s knížaty německými a pak s papežem Řehořem VII. o investituru biskupů, v kterýchž mu věrným spojencem byl kníže český Vratislav II. S pomocí českou zvítězil J. r. 1075 při řece Unstrutě nad Sasy, a Čechové v císařském vojště se nalezající byli první, kteří při dobývání Říma r. 1083 zlezli útokem hradby městské. Za takové služby jemu prokázané udělil J. Vratislavovi r. 1086 titul královský a zprostil Čechy dosavadního poplatku říši Německé, tak aby budoucně jen povinny byly stavěti císařům 300 oděnců k jízdám jejich do Říma. Toho času učinil také císař biskupa Pražského Jaromíra, bratra Vratislavova, svým nejvyšším kancléřem v říši, a vymohl na králi Vratislavovi svolení, aby po smrti tehdejšího biskupa Olomouckého diécese Olomoucká zase přivtělena byla ku Pražské. J. IV. zemřel 7. srpna 1106 v Lutichu. — 5) J. V. císař Římsko-Německý, syn předešlého, narozen 1081, dosedl po svém otci a ukončil spor s papežem, ale v Němcích ustavičně mu bylo bojovati se vzdornými knížaty. K Čechám zachoval se císař tento nečestně, používaje vnitřních zmatků jejich uděloval, žádného práva k tomu nemaje, leno české za peníze hned tomu hned onomu z knížat o trůn zápasících, který se ho u něho doprošoval. Viz o tom čl. Bořivoj II., Svatopluk Český a Vladislav I. J. V. zemřel 1125. — 6) J. VI. císař Římsko-Německý, syn Fridricha I., narozen 1165, nastoupil po otci 1190, šantročil jako předešlý hanebně s trůnem českým (v. Jindřich Břetislav a Přemysl Otakar I.), a zemřel 1197. — 7) J. VII. císař Římsko-Německý, nar. 1262, zvolen 1308, zasnoubil r. 1310 syna svého Jana s Českou kněžnou Eliškou a udělil mu v leno království České proti Jindřichu Korutanskému. Vydav se do Italie, kde nabyl koruny císařské, zemřel tam 24. srp. 1313, jak se pravilo jedem. — B) Panovníci čeští: 8) J. Břetislav, kníže biskup Český, vnuk Vladislava I., studoval v Paříži, a vrátiv se odtud jest 25. bř. 1182 zvolen od kapitoly na uprázdněné biskupství Pražské a 23. května posvěcen v Mohuči na důstojenství toto. Jsa lakotný a vládychtivý nelibě nesl podřízenost svou pod hlavu státní, a zdvihal nedůvodné nároky, chtěje se statky a poddanými svými prost býti všech povinností k zemi, v čemž když panující kníže Fridrich nechtěl mu býti po vůli, odjel do Němec žalovat na to císaři. Fridrich ihned poslal za ním do Řezna^{[red 1]} také své plnomocníky, kteří na říšském sněmě r. 1187 odbývaném namítali, že biskupové Pražští co pouzí kaplanové knížete českého nemají žádného práva pána svého k soudu poháněti. Ale knížata a biskupové němečtí vyhlásili takové řeči za urážku a usoudili, že biskup Pražský jest kníže Německé říše a nemá poslouchati knížete Českého, než toliko císaře. Tak měla říše Česká sama o sobě býti rozdělena a seslabena. Od té doby spravoval J. biskupství své pokojně. Když pak r. 1191 po smrti Konrada Oty dosedl na stolec nejstarší Přemyslovec Václav, syn Soběslava I., proti němuž vystoupil Přemysl Otakar, syn krále Vladislava, přidal se k tomuto i biskup J., vydal se r. 1192 do Řezna k Jindřichovi VI. a slibem 6000 hřiven stříbra, za kteréž sám se zaručil, zjednal Přemyslu Otakarovi jeho uznání za knížete českého a bratra jeho Vladislava Jindřicha za markraběte Moravského. Václav po statečném odporu v obležené Praze vydal konečně hlavni město v ruce biskupovy, vyšel ze země a Přemysl Otakar dosedl na stolec. Když však váhal zaplatiti 6000 hřiven císaři slíbených, udělil tento biskupu samému české leno, a biskup J. vtrhl r. 1193 s německým vojskem do Čech. Vojsko proti němu od Přemysla Otakara vyslané přešlo u Zdic k němu, a J. opanovav Čechy a rok na to i Moravu spojil tak v osobě své nejvyšší moc světskou i duchovní. Přemysl Otakar musil ujíti ze země, bratra pak jeho Vladislava držel J. u vazbě. J-ovo panování bylo krátké a neslavné. Z rozkazu císařova hned po nastoupení vlády táhl proti markrabí Míšenskému a poplenil jeho zem tak hrozně, až stydě se za to pro své kněžské důstojenství činil potom veřejné pokání. Roku 1197 přičinil se kníže biskup k tomu, že duchovenstvo české legatu papežskému kardinálovi Petrovi, do Prahy přišlému, slibem bezženství se zavázalo, čímž coelibat kněžský též v Čechách zaveden. Ještě téhož roku J. nebezpečně se rozstonal, a když pánové zemští ještě za jeho živobytí radili se o jeho nástupce, on ven ze země do Chebu se odvézti dav zemřel tam 15. čna 1197. — 9) J. král Český a vévoda Korutanský, narozen 1280, ujal po otci Menhartu r. 1296 společně s bratry Ludvíkem a Otou vládu v Korutansku a Tirolsku, po smrti pak obou sám panoval. Roku 1306 (23. ún.) pojal za manželku Annu, nejstarší dceru krále Českého Václava II., a když téhož roku král Václav III. do Polska se vypravil, jmenován jest od něho správcem království. J. měl přízeň u Čechů, a po zavraždění krále v Olomouci mohl snadno při větší ráznosti užiti postavení svého ve vlastní prospěch. On však předejíti se dal císařem, který hrozbami a sliby dovedl pány zemské přivésti na svou stranu, že vyvolili za krále syna jeho Rudolfa Rakouského. Po brzké smrti tohoto však obdržela vrch strana národní, a uprostřed krvavých bouří, při čemž v plném sněmě zavražděn Tobiáš z Bechyně, hlava strany rakouské, zvolen za krále J. Následkem toho byla válka s císařem Albrechtem, který hájil práva druhého syna svého Fridricha ku koruně české, zaručené mu při volbě Rudolfově. Válka vedena s nemalým hubením J-ových zemí českých i korutanských; když však r. 1308 v květnu císař od bratrovce svého Jana Švábského jest zavražděn, Fridrich porovnal se s J-em a vzal peněžitou náhradu. Nyní mohl J. panovati pokojně, kdyby byl uměl; on však osvědčil se býti k panování docela neschopným, a všecku péči o dobro zemské mimo sebe pustiv hověl sobě toliko v hodech a kvasech. Aby jen pokojně požíval, rozdával plnýma rukama dokud co měl, až sám zadluživ se nedostatek trpěl, že často ani nebylo čím zapraviti náklad na královskou tabuli. Pod takovou vládou každý sobě dovoloval co chtěl, všecky věci v zemi různo šly, a poněvadž nebylo žádného řádu a práva náležitého průchodu neměla, každý sám sobě pomáhal. Tak povstaly různice a rozbroje v Čechách, jimiž země hynula. Mezi těmi nejznamenitější byly krvavé půtky měšťanů s pány zemskými. V jich průběhu král sám jat jest od pánů a v Starém městě Pražském pod stráží držán, z kteréž vazby však vybavil jej lid míšenský na pomoc přivolaný, načež zprostředkováním některých knížat říšských pokoj mezi stranami jest ujednán a král na hrad Pražský se vrátil. Ale zpozdilý J. výminky nesplnil, nýbrž proti úmluvě vložil míšenskou posádku do hradu, ostatnímu pak vojsku míšenskému po kraji úplně pustil uzdu, tak že obzvláště okolí Pražské ukrutné hubilo. Naproti tomu dalo se panstvo po celé zemi do rozchvacování korunních statků a důchodů, tak že země na všech stranách hynula. J-ovi nezbývalo konečně nic nežli jediný hrad Pražský, čímž octnul se dvůr u veliké bídě. Vidouce Čechové, že pod takovým panovníkem země by na mizinu přijíti musila, obrátili zřetel ku kněžně Elišce, nejmladší dceři Václava II., i dali se v jednání s císařem Jindřichem VII., aby jí syna svého Jana dal za manžela, jehož chtěli za krále přijmouti. Eliška, aby se uchránila před nástrahami svého švagra, uprchla z Prahy tajně do Nimburka, kdež měšťané v ochranu svou ji vzali (1310). Zatím král povolal na pomoc lid branný z Korutan pod správou Jindřicha a Konrada bratří Auffensteinských, který v zemi řádil neméně ukrutně nežli Míšňané v Praze, a na Pohořelci přišlo k boji, v kterém Čechové zvítězili. Nyní Korutanský zavolal na pomoc samého Fridricha mladého markrabí Míšenského, který přivedl do Čech nové vojsko. Než pánově zemští sjeli se do Prahy na sněm a vypravili odtud poselství k císaři, žádajíce syna jeho Jana za krále a manžela Eliščina, k čemuž když císař svolil, Eliška sama v slavném průvodu odebrala se ke dvoru císařskému do Špýru, kde s Janem jest oddána. Odtud noví manželé ubírali se do Čech, majíce s sebou vojsko císařovo, aby J-a ze země vypudili. Zatím ale byl se Fridrich Míšenský zmocnil Kutné Hory a potom i Prahy, kdež k tuhému odporu se chystal. Král Jan vešed do Čech pokusil se marně nejprv o Kutnou Horu a potom o Kolín, ale když ku Praze přitrhl, vpuštěn tam jest tajným dorozuměním s měšťanstvem jemu příznivým, což vida J. opustil v noci hrad Pražský a ven ze země utíkal (10. pros. 1410). Ten byl konec neslavného panování v Čechách J-a Korutanského, který však nepřestal až do své smrti psáti se králem Českým. Po bezdětné smrti manželky své Anny (1313) vešel J. v druhý sňatek s Adelou Brunšvicko-Grubenhagskou, z kteréhož manželství pošla Markéta, jediná dědička jeho zemí Korutan a Tirolska. Později král Jan s někdejším soupeřem svým se smířil a dobré přátelství zachovával, ano i dceru jeho Markétu za manželku druhému synu svému Janovi získal. J. zemřel 4. dub. 1335, načež panství jeho roztrženo jest, an Korutanska zmocnili se vévodové Rakouští a jenom Tirolsko Markétě zůstalo. — C) Jiní panovníci: 10) J. Jasomirgott, první vévoda Rakouský, syn markraběte Leopolda svatého a Marie, dcery knížete Českého Soběslava I., narozen 1114, nastoupil 1141 po svém bratru Leopoldovi V. panování v Rakousích a Bavořích. S knížetem a později králem Českým Vladislavem, který měl sestru jeho Gertrudu za manželku, žil J. v trvalém přátelství. Vladislav prostředkoval v jeho rozepři s Jindřichem Lvem o Bavorsko a působil mezi nimi r. 1156 mírné narovnání v Řezně, ve kterém J. Jasomirgott vydal Bavorsko, podržev pro sebe jenom větší část nynějších Horních Rakous, při čemž císař Fridrich I. dosavadní markrabství Rakouské povýšil na vévodství. V pozdější rozepři o arcibiskupství Salcpurské podporoval J. Vojtěcha, syna Vladislavova, roku 1168 od kapitoly zvoleného, proti císaři Fridrichovi, který r. 1147 jiného arcibiskupa jmenoval. Za to poštval na něj císař knížete Českého Soběslava II., který vpadl do Rakous a zem ukrutně plenil. J. postaviv se proti němu jest od něho poražen, na útěku spadl s koněm s mostu, a následkem toho i hořem ve Vídni 13. led 1177 zemřel. — 11) J. vévoda Rakouský, bratr Fridricha Krásného, zápasivšího o císařskou korunu s Ludvíkem Bavorským, upadl i s řečeným bratrem svým r. 1322 v bitvě Mühldorfské do nepřátelského zajetí a přepuštěn jest od vítězného Ludvíka spojenci jeho králi Janovi Českému. Ten dal jej zavézti do vězení na Křivoklát. Ale po nějakém čase propustil jej na víru k jeho bratřím do Rakous, aby je pohnul ku přijetí výminek, pod kterými sliboval mu svobodu. Když však bratří J-ovi k výminkám těm přistoupiti nechtěli, J. věren danému slovu vrátil se do svého vězení (24. ún. 1323). Avšak ještě téhož roku smluvil se král Jan s vévody Rakouskými, načež i J. svobodu obdržel. — 12) J. VI., poslední kníže Vratislavský v Slezsku, narozen 1290, požádal r. 1327 krále Českého Jana o pomoc proti bratru svému Boleslavovi Břežskému a Lehnickému, uznal jej za svého lenního pána, a nemaje potomstva ustanovil jej za svého dědice. Po jeho smrti r. 1335 spadlo knížectví Vratislavské na korunu Českou. — D) Jiné osoby toho jmena: 13) J. Zdík, biskup Olomoucký, syn prvního dějepisce českého, kanovníka a děkana kapitoly Pražské Kosmy, konal cestu do Palestiny, z kteréž vrátiv se jest po smrti biskupa Jana zvolen na biskupství Olomoucké (22. bř. 1126) a 3. října t. r. ve Vormsu posvěcen. Na zpáteční cestě odtud vysvětil nově vystavenou kapli na hoře Řipu, a r. 1131 přenesl slavně sídlo biskupské od starého kostelíka sv. Petra ku kostelu sv. Václava přičiněním jeho dostavěnému. Roku 1137 vydal se ve společnosti opata Sázavského Silvestra i mnoha pánův českých podruhé na pouť do Jerusalema. Tam seznámiv se s řeholí premonstráckou vstoupil sám do ní a uvedl ji do Čech, kdež ji všemožně rozšiřoval. Přičiněním jeho povýšen na stolec český kníže Vladislav II., při němž věrně setrval, když pánové zemští, s jeho mocnou vládou nespokojení, spolu s údělnými knížaty moravskými proti němu se pozdvihli. Provázel ho i do bitvy u Vysoké, v které Vladislav poražen do Prahy a potom do Němec utéci se musil. Knížata moravská, vyhlásivše biskupa za nepřítele vlasti, zmocnili se jeho statků a důchodů, on pak vynesl na ně a na celou zem klatbu, kterou také papež potvrdil a r. 1145 kardinála Quidona do Moravy poslal, jenž biskupovi zjednal úplné dostiučinění. Ale knížata moravská, ač s Vladislavem zase smířená, nepřestali chovati nechuť k biskupovi J-ovi, čekajíce jenom na příležitost, jak by se na něm vymstili. Když tedy na počátku roku 1145 do Říma se ubíral, přepadli jej na pomezí olomouckém a znojemském v jednom dvoře, že biskup stěží spasil se útěkem do lesa. Polozkřehlého nalezl tam sedlák a odvedl do Litomyšle, kde z toho těžce se rozstonal. Teprv ku konci máje mohl J. dále do Říma cestovati, kdež jej papež Innocenc III. velmi laskavě přijal a klatbu na knížata důrazně obnovil. Prostředkováním knížete Vladislava zjednáno jest konečně narovnání. Biskup J. po všecken čas pečoval svědomitě o církev, duchovenstvo své přiměl k zachování coelibatu, udělování hodností církevních dělo se za jeho vlády jenom dle zásluh a nikoli za peníze, a přičiněním jeho vymýtěny jsou v Moravě poslední stopy pohanství. Roku 1147 vydal se J. s knížaty moravskými Otou, Vratislavem a Svatoplukem do zemí polabských k obrácení na víru křesťanskou tamějších pohanských Slovanů. Biskup J. zemřel 25. čna 1150. — 14) J. jinak Heidenreich, opat Sedlecký, byl s Konradem opatem Zbraslavským při smrti krále Rudolfa I., a potom s týmž opatem za bídné vlády Jindřicha Korutanského hlavním přímluvčím za kněžnu Elišku jak u stavů českých tak u císaře Jindřicha VII., k němuž oba od sněmu českého v poselství byli vypraveni, aby dána byla v manželství synu císařovu Janovi a tento na trůn český posazen.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravena pravděpodobně tisková chyba Března na Řezna.