Vlastenský slovník historický/Huerta

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Hübner	Huerta	Huler

Údaje o textu
Titulek:	Huerta
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 202–203. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Huerta (Hoeff-Huerta), don Martin de, cís. generál, narozen v druhé polovici XVI. století v hrabství Limburském v Nizozemsku ze sešlé rodiny šlechtické, učil se z mládí řemeslu krejčovskému, avšak brzy oblíbil sobě stav vojenský, a r. 1604 spolu s mladším bratrem Petrem vstoupil do vojska Maradasova co sprostý jezdec. Vynikaje nevšední zmužilostí a odvážlivostí dodělal se H. ve výnosném tehdáž řemesle válečnickém v brzce dosti značného jmění, tak že na své útraty mohl najmouti praporec jezdcův, s nimiž bojoval ve vojště arciknížete Ferdinanda proti Benátčanům, kdež seznámil se s Albrechtem z Valdšteina. V té válce povýšen jest za rytmistra, a r. 1609 potvrdil císař Rudolf II. jemu a bratru jeho Petrovi stav jejich šlechtický s rozmnožením erbu. R. 1618 jmenován H. podplukovníkem a svěřeno mu vedeni 1000 jezdců, s nimiž pod Buquoiem a Maradasem bojoval v Čechách proti vojsku stavovskému. Po dobytí Písku (10. ún. 1619) stel se ve městě tom velitelem, i počínal sobě tak nelidsky, že proti sobě celé obyvatelstvo popudil. Ale v prosinci téhož roku přitrhl k Písku Mansfeld, jemuž měšťané ochotně brány otevřeli, a celá posádka i s H-tou dostala se mu v zajetí. Vybaven z něho konal H. r. 1621 další vojenské služby a jmenován jest nejvyšším nad 2000 jezdců, které na své útraty byl naverboval a vypravil, a spolu cís. vojenským radou. Udělav dílem za náklady válečné na svůj pluk, dílem za peníze knížeti Liechtensteinovi na hotovosti zapůjčené, komoře císařské nesmírný účet, obdržel na splátku jeho rozličné statky povstalcům konfiskované, jmenovitě pak zastaveno mu i město Písek, pak Hvozd královský a Kašperské Hory, na kterýchžto statcích tak ukrutně a právě nelidsky s poddanými lidmi nakládal, že mu od samé cís. komory proto bylo domlouváno a vyslána zvláštní komise k vyšetření stížností proti němu v té příčině vznešených. Když r. 1625 přikročeno k násilnému obracování lidu protestantského na víru katolickou, posílán H. s vojáky svými do takových míst, kde ani nejzuřivější komisaři reformační nemohli ničeho vyříditi, a prostředky nejkrutějšími, nejsurovějšími a přímo neslušnými dovedl toho, že lidé sebe zatvrzelejší alespoň na oko přihlašovali se k víře katolické. Za tou příčinou obyčej měl H. chlubiti se, že on v krátkém čase mnohem více lidu na víru obrátil, nežli sám Kristus a všickni apoštolové po celý čas svého života. Za nové sumy nákladův, jaké H. při těchto výpravách napočítal, dostalo se mu nových statkův, i několika domů v Praze, a nad to r. 1628 povýšen za svobodného pána z Velhartic. V té době pojal H. ovdovělou vévodkyni Multanskou za manželku, přijav dceru její Marii za vlastní. V posledních letech života svého stal se H. pobožnůstkářem a činil rozličná milosrdná i nábožná nadání, jmenovitě znova vystavěl zbořený klášter dominikánský v Písku, a dům svůj na Malé Straně v Praze daroval karmelitanům. H. zemřel 1635, učiniv hlavní dědičkou jmění svého nevlastní dceru Marii, a pochován v kostele hiberňáckém na Novém městě v Praze. H. byl jeden z nejsurovějších oněch vojenských dobrodruhů, kteří po udušení stavovského povstání zem Českou bez milosti vydírali, a řádění jeho dlouho po jeho smrti v paměti lidem zůstalo běžným pořekadlem: „Toť hůře nežli za H-ty.“