Vlastenský slovník historický/Fridrich

Údaje o textu
Titulek: Fridrich
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 129–135.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Fridrich 1) příjmím Barbarossa, Rudovous, císař Římský a král Německý, nejmocnější panovník z rodu Hohenstaufů, zasahoval mocně i do dějin českých. Dosednuv na trůn volbou knížat německých roku 1152 odňal knížeti Českému Vladislavovi II. bezprávně Hořejší Lužici, která po vymření potomků Viprechta Grojského (roku 1136) co uprázdněné leno spadla byla právem zpět na Čechy. Též Leopoldovi IV. Rakouskému, jehož sestru Gertrudu Vladislav za manželku měl, odňal Bavory, následkem čehož oba knížata proti němu se spojivše odepřeli mu své pomoci na tažení do Říma. F. podnikl tažení to bez nich (r. 1154), ale vrátil se s nepořízenou, načež teprv pomýšlel na smíření s Vladislavem, a r. 1156 přišlo mezi oběma k smlouvám, jimiž Vladislav obdržel netoliko Horní Lužici zpět, nýbrž i titul královský pro sebe i pro všecky budoucí panovníky české, a r. 1158 přijal na říšském sněmě Řezenském korunu z vlastních rukou císařových, začež slíbil mu mnohem znamenitější pomoc k nové výpravě do Italie, než byl právem zavázán. Ještě téhož roku vydali se oba panovníci s vojsky svými osobně do Vlach proti Milanu císaři vzdorujícímu, na kterémž tažení Čechové i král jejich pokryly se slávou svým udatenstvím, a jenom jejich pomocí přinuceni jsou Milánští vzdáti se císaři na milost a nemilost. Dokud F. pomoci Vladislavovy potřeboval, trvalo také přátelství s ním, jakmile se však domníval, že může býti bez ní, nastoupily nové roztržky mezi oběma panovníky. Císař ve svém nepřátelství s papežem pustil se tak daleko, že ho v tom Vladislav následovati nemohl, začež císař všemožně jemu se mstil. Té msty jmenovitě zakusil Vladislavův syn Vojtěch, volený na arcibiskupství Salcpurské, jemuž F. takové protivenství činil, že arcibiskupství své opustiti přinucen byl. Také nepřestával císař chovati při svém dvoře vypovězené kněžice České, jmenovitě syny Soběslava I. Oldřicha a Václava, i chápal se každé příležitosti škoditi Vladislavovi. Když tento pro mdlobu stáří svého korunu složil a na jeho místo syn jeho Fridrich na královský stolec český dosedl, jal se tomu odporovati zmíněný Oldřich, dovolávaje se u císaře svého i svých bratrův práva k zemi české. Císař na to obeslal k sobě starého i mladého krále Českého s rozkazem, aby s sebou přivedli též mladšího Soběslava, až dosud vězeného na Přimdě pro někdejší pokus o svržení Vladislava s trůnu. Král Fridrich pokoušel se o vyjednávání s císařem skrze prostředníky, když však císař nedal se oblomiti, podrobil se konečně výroku jeho. Tu jest Soběslav propuštěn ze svého dlouhého vězení, a přijat v Praze na pohled srdečně od starého i mladého krále, avšak nezdržel se tu, nýbrž potají uprchl k císaři. Za ním bez prodlení též Fridrich se odebral, král Vladislav pak ze země odešel. Císař, maje nyní v moci i Soběslava i Fridricha, vynesl nad nimi soud: poněvadž Fridrich bez povolení jeho na trůn dosednouti směl, aby ho zbaven byl, a na jeho místě aby nad Čechami panoval Soběslav, ne však co král, než toliko co kníže. Fridricha císař u svého dvora podržel. Později sice tomuto zase na trůn český proti Soběslavovi pomohl, začež mu Fridrich veliké peníze slíbiti musil; ale když proti tomuto povstal Konrad Moravský, použil císař chytře té příležitosti k seslabení moci české, i učinil 1182 mezi nimi výrok ten, aby Fridrich panoval v Čechách jako dříve, Konrad pak na Moravě co markrabí, uznávaje za svého vrchního pána císaře a nikoliv knížete Českého. Ta věc však neměla dlouhého trvání, neboť Fridrich, když císař na to v Italii meškal, brannou moci přinutil Konrada odříci se titule markrabského a nanovo jemu se podrobiti. Co se císaři nepovedlo s Moravou, totiž uvnitř Čechy rozděliti, o to pokusil se nanovo, prohlásiv r. 1187 biskupa Pražského za říšského knížete, který náleží pod samého císaře a nikoliv pod panovníka českého. Avšak ani toto rozdvojení Čech stálosti nemělo. Císař F. I., podniknuv roku 1189 tažení do sv. země, zahynul tam 10. čna 1190 ve vlnách řeky Salefu. — 2) F. II. císař Římský, král Neapolský, Sicilský, Cyperský a Jerusalémský, vnuk předešlého, syn císaře Jindřicha IV. a Konstancie, dědičky Neapole, poslední mocný panovník Hohenstaufský, narozen 1194 v Jesi v marce Ankonské, měl za poručníka papeže Innocence III., který jej v 14. roce jeho za zletilého prohlásil a knížata německá vyzval, aby jej na místě Oty IV., od něho trůnu zbaveného, za císaře přijali. F. odebral se r. 1212 do Němec. Hlavní podporu nalezl v králi Českém Přemyslu Otakarovi I., jemuž potvrdil titul královský a všecky privileje Čech, od předešlých císařů jim udělené, nejenom obnovil nýbrž i znamenitě rozmnožil. Jeho pomocí zahnal pak F. Otu až do Brunšvicka, načež se dal v Cáchách na království Římské a později (1222) také v Římě na císařství korunovati od papeže Honoria III., svého někdejšího vychovatele. Slíbiv tomuto vydati se do Svaté země k dobytí Jerusaléma dosáhl účele toho cestou mírnou, pohnuv Kamila sultana Egyptského k postoupení mu země od moře až k Jerusalému i s tímto městem, kdež sobě r. 1228 korunu sám na hlavu vsadil. S nástupci Honoriovými v rozepři se octnuv měl F. mnohé boje s protivníky svými v Němcích i v Italii, ano kletbou církevní stíhán jest od koncilia Lyonského i s císařství složen. V králi Českém Václavu I. měl střídavě přítele a odpůrce, až se tento konečně přidal rozhodně na stranu protikrále jeho v Němcích, nejdřív Jindřicha Raspe a potom Viléma Holandského. F. zemřel 12. pros. 1250. Byl to duch veliký, nad svůj čas vzdělaný, pln plánů dalekosáhlých, kterých však pro zarputilý odpor papežů provésti nemohl. — 3) F. příjmím Krásný, vévoda Rakouský, syn císaře Albrechta I., protikrál Ludvíka Bavorského, jmenovaný od dějepisců rakouských co král Římský F. III., narozen 1286, byl od otce svého ustanoven za nástupce staršího bratra svého Rudolfa na trůnu českém, ale od Čechů zamítnut. R. 1314 povolán jest od jedné části kurfirštů na trůn německý, an druhá strana volila Ludvíka vévodu Bavorského. V nastalé o to válce jest konečně F. roku 1322 od svého soka, jemuž vydatně pomáhal král Český Jan, v bitvě u Mühldorfu poražen a jat, i trval tři léta u vazbě na hradě Trausnici ve Falcku, až roku 1325 Ludvík uzavřel s ním smlouvu, aby panovali společně; že však smlouva tato zůstala tajna, neměla žádných praktických následků, a F. kromě prázdného titulu královského žádného práva panovnického v Němcích nevykonával. F. zemřel 13. ledna 1330. — 4) F. III. císař Římský, u rakouských spisovatelů co císař F. IV., co vévoda Rakouský F. V., syn vévody Rakouského Arnošta Železného, narozen 21. září 1415 v Inšpruku, panoval od roku 1435 spolu s bratrem svým Albrechtem Marnotratným v Štýrsku, Korutanech a Krajině, jest 1439 za krále Německého zvolen a roku 1442 v Cáchách korunován; koruny císařské dosáhl pak v Římě 1452 co poslední král Německý, jenž v Římě na císařství byl korunován. Byl to panovník slabý a neodhodlaný, a vládl jak v dědičných svých zemích, tak i v říši uprostřed ustavičných nesnází. O dědičné země rozdělil se s bratrem Albrechtem v ten spůsob, že mu postoupil země Habsburské na hořejším Rýně a poručnictví nad nezletilým vévodou Sigmundem, dědicem Tirolska. Poručnictví nad králem Ladislavem, pohrobním synem císaře Albrechta II., zapletlo jej v nekonečné spory se stavy uherskými a českými, až jim ho po svém návratu od korunování z Říma vydal. Po smrti Ladislavově získal po něm Hořejší a Dolejší Rakousy, odstoupiv vévodům Albrechtovi a Sigmundovi v náhradu částky jiných zemí; ale koruny České ani Uherské, o které se snažně ucházel, dosáhnouti nemohl. Ano jeho vlastní poddaní se bouřili proti němu, i bratr Albrecht a strýc Sigmund pozdvihli proti němu zbraň, a byl od nich r. 1462 ve Vídni těsně sklíčen, z kteréž nesnáze vysvobodil jej král Český Jiří, jemuž on za to později nevděkem splácel. F. měl časté války s Uherským králem Matiášem, jenž i Vídeň opanoval, v které také zemřel; pak s Turky, kteří vnitřní země rakouské ukrutně plenili, a proti nimž marně dovolával se pomoci u německých knížat. F. zemřel po dlouhém panování 9. srp. 1493 v Linci. — 5) F. kníže Český, nejstarší syn krále Vladislava I. a Gertrudy Rakouské, r. 1157 zasnouben s Eliškou Uherskou, byl r. 1161 a 1162 od otce spolu s jeho bratrem Děpoldem vypraven na pomoc císaři Fridrichovi proti Milanu. Když sestárlý Vladislav r. 1176 trůnu se odřekl, nastoupil F. panování, beze vší pochyby s titulem královským. F. ve mnohém byl otci nepodoben, jsa hrdý a přísný neuměl si získati přízně ani u šlechty ani u lidu obecného, pročež vláda jeho spočívala na slabém základě. Z té příčiny nesměl se opříti rozkazu císařovu, aby propustil z dlouholetého vězení Soběslava, soka svého, u národu všeobecně oblíbeného. I přijal jej v Praze na oko vlídně, ale Soběslav obdržev výstrahu, snad ošemetnou, že F. zamýšlí jej oslepiti, uprchl ke dvoru císařovu. F. ihned následoval jej cestou jinou ke shromáždění říšských knížat v Ermendorfu. Tu jest neoprávněným výrokem týchž knížat zbaven panování nad Čechami, an páni čeští tam též přítomní žalovali naň, že pouze vůlí otce svého, a nikoli svobodným hlasováním národu, dostal se na trůn, císař pak stěžoval si, že změna panovníka českého stala se bez jeho svolení. F. zůstal v moci císařově co rukojmě, aby strana jeho nebouřila se proti Soběslavu II., jemuž nyní císař Čechy přiřknul. Když však Soběslav po málo letech upadl v nenávist papeže a později též císaře, neopominul F. příznivé doby k opětnému nabytí vlády, i vymohl na císaři, že mu tento r. 1177 udělil Čechy v leno. F., spojiv se s vévodou Rakouským Leopoldem a knížetem Znojemským Otou, vtrhl do Čech, porazil Soběslava, který utekl na hrad Skálu v Plzeňsku, a zmocnil se bez obtíží Prahy roku 1178. Když však F. odebral se do Němec na sjezd říšský, sebral Soběslav vojsko ze svých přívrženců, a když nezdařilo se mu Prahy se zmocniti, spěchal vstříc F-ovi z Němec se vracejícímu. Ten maje při sobě toliko nečetné komonstvo, zastavil se na hranicích a volal na pomoc stoupence své z Čech i Němec, a knížete Otu z Moravy. S vojskem z Čech a Němec sebraným postoupil v kruté zimě až k potoku Lodenickému (u nynějšího Berouna), kde však 23. ledna 1179 od Soběslava na hlavu jest poražen. F. s malým zbytkem svých pospíchal nyní vstříc Otovi, který byl mezi tím jemu na pomoc z Moravy přitáhl, a spojil se s ním u Prčice. Odtud táhli s vojsky svými ku Praze, před níž na polích, kde nyní stojí Nové město (to místo potom u lidu dlouhý čas „Na bojišti“ slulo), strhla se nová, krvavá bitva, v níž Soběslav na hlavu poražen utíkal až na Prosek. Tím jest panování jeho v Čechách konec učiněn, a když brzo na to dobyt i hrad Skála, na nějž se byl uchýlil, musil na vždy zem opustiti. F., slíbiv císaři za své usazení na trůn velikou sumu peněz, rozepsal v zemi neobyčejné těžké daně, čímž připravil se dokonce o všecku lásku jak u lidu tak u šlechty, uražené beztoho hrdým a pánovitým si počínáním kněžny, pletoucí se do vlády zemské. Nespokojenost vystoupila tak vysoko, že v letě 1182 vypuklo všeobecné povstání v Čechách. F. proklínán od národu musil utéci ze země, a nastolen Moravský Konrad Ota. F. vzal útočiště své k císaři, který v září téhož roku na sněmě Řezenském učinil chytře takové narovnání mezi oběma Přemyslovci, že Konradu Otovi propůjčil Moravu co markrabství a leno říšské, Čechy pak opět F-ovi, přes všechen odpor pánů českých. Nespokojenost z hanebného roztržení státu českého propukla již po dvou letech v zjevnou vzpouru. Když totiž F. r. 1184 meškal v Němcích při dvoře císařově, kněžic Václav, syn Soběslava I., zmocnil se celé země kromě Prahy, kterou hrdinsky bránila F-ova manželka skrze deset neděl, dokud kníže nezjednal sobě pomoci od bratra svého Vojtěcha, arcibiskupa Salcpurského a vévody Rakouského Leopolda V., s kterouž osobně ku Praze spěchal. Toho pánové s Václavem spolčení ulekše se opustili jej, čímž povstání za své vzalo. Hned pak roku následujícího, když císař do Vlach se odebral, vypravil F. bratra svého Přemysla Otakara s velikým vojskem na Moravu proti Konradu Otovi, aby jej přinutil ku předešlému poslušenství. U Lodenice strhla se mezi Čechy a Moravany krvavá bitva, ve které s obou stran přes 4000 lidí padlo, a jejíž hluk na půl druhé míle slyšán byl. Konečně Přemysl pole opanoval, načež Konrad titule markrabského se odřekl a F-ovi opět se podrobil. Po urovnání této záležitosti nastal F-ovi spor s biskupem Pražským Jindřichem Břetislavem (v. t.), který s nechutí snášel světskou podrobenost svou pod hlavu státní, a jmenovitě vybírání daní na statcích církevních. Dal Děpolta, údělného knížete Čáslavského, pak i samého F. jeho se ujímajícího do klatby, byl přinucen opustiti 1187 Čechy, i odebral se se žalobou na F-a k císaři, který toho na sněm říšský do Řezna obeslal, aby se tam zodpovídal. Ale F. neuposlechl, prohlásiv posly svými, že biskupové Pražští odjakživa jsou kaplani knížat Českých, a že tedy biskup Jindřich nemá žádného práva poháněti pána svého k soudu. Ale sněm říšský, obzvláště biskupové němečtí, prohlásili takové tvrzení za urážku a dekretovali, že biskup Pražský jest knížetem říšským, poddaným samému toliko císaři a nikomu jinému. Tím mínil císař dosáhnouti jiným spůsobem toho, co se mu při Moravě nezdařilo, totiž vnitřní roztržení říše České. Nežli však ta věc k nějakým povážlivým věcem dospěla, zemřel kníže F. 25. bř. 1189 bez mužských dědiců. Z dcer jeho provdána Helena za Petra Řeckého, Žofie za Albrechta Míšeňského a Ludmila nejprvé za hraběte Albrechta od Luku a podruhé za Ludvíka Bavorského. — 6) F. Bojovný, vévoda Rakouský a Štýrský (1230—46), poslední z Babenberků, byl po celý čas svého panování pln svárů, žádostiv jsa rozšíření panství svého při každé příležitosti. S Čechy brzo válčil, brzo se přátelil. První válku měl s Čechy pro zapuzení manželky své Žofie (1230), dcery císaře Řeckého a příbuzné krále Uherského, v kteréž příčině spolčil se dvůr český se spřáteleným dvorem uherským proti němu. Válka ta vedena jest obapolným pleněním zemí, a F. přivedl na svou stranu i Přemysla markrabí Moravského, vlastního bratra krále českého Václava, avšak neměl žádného zdaru v té válce. Mír na to uzavřený netrval dlouho, když pak F. spolčoval se proti císaři s odbojným jeho synem Jindřichem, císař dal jej do achtu, jehož vykonání přijali na sebe Václav král Český a vévoda Bavorský. Václav zmocnil se r. 1236 větší části zemí F-ových, jež pak odevzdal císaři i s hlavním městem Vídní. Když však již rok na to král Český s císařem se nepohodl, smířil se s F-em a slíbil mu nápomocným býti k nazpět vydobytí jeho zemí, začež F. zavázal se postoupiti jemu celou krajinu na levém břehu Dunaje, a zasnoubiti synovkyni svou Gertrudu se synem Václavovým Vladislavem, jenž by se tak byl stal dědicem Rakouska i Štýrska, poněvadž F. bezdětný byl. Pomocí krále Českého dobyl F. r. 1238 zase větší část zemí rakouských na vladařech císařských, ale neočekávaně smířil se s císařem, který mu všecky jeho země vrátil a smlouvu s Václavem za neplatnou prohlásil, tak že nebyl více povinen tomuto severní část Rakous postoupiti. Tu jest r. 1240 obnovena válka mezi F-em a Václavem, kterýžto poslední vojensky vtrhl do Rakous. Ale hrozící vpád Mongolů smířil oba proti společnému nepříteli, i pomáhali si věrně ve válce s asiatskými hordami. Jmenovitě spojené sily krále Českého, vévody Rakouského a jiných knížat sousedních odňaly chuť Mongolům, již v Moravě velikou ztrátu utrpěvším, k udeření také na Rakousy, a tak odvráceno jest nebezpečenství západní Evropě hrozící, neboť Mongolové brzy na to zpět do Asie se vrátili. Než sotva minulo nebezpečenství, obnovil F. spor svůj s králem Václavem, a ještě téhož roku 1242 vpadl nepřátelsky do zemí českých. Ale tehdáž se mu zle dařilo, neboť vojsko jeho, uslyševši že král český táhne s velikou mocí proti němu, dalo se na útěk, a F-ovi nezbylo nic než prositi o pokoj, při kteréž příležitosti obnoveno zaslíbení králeviče Vladislava s Gertrudou Rakouskou, F. pak podržel severní Rakousy. F. Bojovný padl r. 1246 v bitvě na Litavě proti Uhrům. — 7) F. Bojovný, kurfiršt Saský, syn landkraběte Duryňského Fridricha II,, narozen 1369, obdržel 1382 po smrti podíl v jeho zemích, jejž rozmnožil 1407 dědictvím po bezdětném strýci Vilémovi, a podporoval od roku 1420 císaře Sigmunda proti Husitům, který mu za to r. 1423 udělil uprázdněné kurfirštství a vévodství Saské. Ale 1426 byl u Oustí nad Labem od Husitů na hlavu poražen, a rok na to utíkal co vůdce křižáků před Prokopem Velikým u Stříbra. F. zemřel 1428. On založil universitu Lipskou po vystěhování se z Prahy německých studentů a profesorů. — 8) F. II. Mírný, kurfiršt Saský, syn a nástupce předešlého, narozen 24. srpna 1411, měl dlouhý krvavý spor s bratrem Vilémem o duryňské dědictví po jejich strýci Fridrichu Pokojném, kterýž teprv 1451 prostřednictvím císařovým ukončen jest. Roku 1455 událo se pověstné unešení F-ových synů Arnošta a Albrechta od Kunce z Kaufunku. R. 1464 porovnal se F. s králem Českým Jiřím o míšenská města, vyhlásiv se, aby je podržeti mohl, i s bratrem svým za many koruny České, a zemřel 7. září téhož roku. — 9) F. V. kurfiršt Falcký a král Český, narozen 1596, nastoupil panování ve Falci 1610, zasnoubil se 1612 s Alžbětou, dcerou Jakuba I., krále Velkobritanského, a stal se hlavou protestantské unie v Němcích. Přijav roku 1619 korunu Českou, kterou mu stavové této země proti již korunovanému Ferdinandovi II. podávali, neuměl jí sobě pro úplnou neschopnost vladařskou zachovati, a po prohrané bitvě Bělohorské nestatečně ujel ze země. Pro krátké panování své v Čechách nazván jest potupně zimním králem. Kdežto i dědičné země jeho byly od spojenců císařových obsazeny a on do říšské klatby dán, trávil napotom bídný život svůj u vyhnanství a zemřel 1632 v Mohuči. — 10) F. kníže Ruský (Ostrovský) dobrodružil z jara 1430 s Tábory a Sirotky v hořejším Slezsku. Po porážce Sigmunda Korybuta u Vilkomíře 1. září 1435 odvedl zbytky táborských a sirotčích zástupů do východních zemí slovanských, kde s nimi položil základ pozdější samostatné moci kozáků. — 11) F. biskup Pražský, příbuzný Jitky, choti krále Českého Vladislava I., jejímž přičiněním r. 1163 na biskupství zvolen jest. Neznaje národního jazyka zanedbával povinnosti svého úřadu, z něhož jen těžiti usiloval, ukládaje duchovenstvu nebývalá břemena, až přišlo z toho k žalobám veřejným, které královna Jitka uchlácholivši zachránila jej od vypuzení ze země, načež počínal sobě mírněji. F. zemřel 29. led. 1179. — 12) F. ze Strážnice v. Bedřich.