Vlastenský slovník historický/Šlik

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Šlechta	Šlik	Šmalkaldská válka

Údaje o textu
Titulek:	Šlik
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 802-805. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Šlikové

Šlik, jméno starožitné a vzácné hraběcí rodiny v Čechách, pocházející z okresu Chebského. Praotcem jejím byl Jindřich Š., jenž byl živ v drahé polovici XIV. století a zůstavil pět synů, Kašpara, Jindřicha, Mikuláše, Františka a Matouše. Z těch nejstarší, Kašpar, povznesl rod svůj na vysoký stupeň moci o bohatství. Dosáhnuv již co mladík hodnosti doktorské v právích dostal se záhy ke dvora císaře Sigmunda co sekretář, a provázev jej pak všude na jeho cestách konal mu platné služby ve všelikých jednáních státních, čímž sobě získal důvěru jeho v takové míře, že nejtajnější řízeni jemu svěřoval. Jmenovitě sprostředkoval Š. i sňatek Sigmondovy dcery Alžběty s Albrechtem Rakouským. Při korunování Sigmundově na císařství v Římě r. 1453 jest Š. od něho na rytířství pasován. Při jednání o přijetí Sigmunda za krále Českého zasazoval se Š. všemožně, aby císař cíle svého došel. Za takové služby Sigmund Š-ovi skvěle se odměnil, dosednuv na trůn český jmenoval jej svým kancléřem, a nad to hojnými statky jej obdaroval. Již r. 1431 obdržel byl Š. od císaře panství Pasounské (Bassano v marce Trevisanské), roku pak 1437 povýšil je na hrabství a jmenoval Kašpara i bratry jeho hrabaty říšskými. I v Čechách dal Kašparovi a rodu jeho znamenité statky jednak v zástavu jednak v dědictví, jmenovitě Loket, Ostrov, Falknov, Andělskou Hora, Bochov, Heinrichsgrün a j. Též propůjčil jemu a rodu jeho právo raziti minci, ba i z pravomocnosti soudu zemského je vyňal. I za nástupce Sigmundova Albrechta, k jehož přijetí za krále českého Kašpar Š. nemálo se přičinil, zůstal v úřadě kancléřském, a v odměnu za služby jemu prokázané obdržel od něho panství Holíč a Skalici v Uhřích. Od svých statků psal se napotom Kašpar Š. a píší se podnes potomci jeho hrabaty z Pasouna a Holíče. Po smrti Albrechtově zůstal Š. co kancléř ve službě císaře Fridricha III., v kteréž zejména mnoho činiti měl se stavy českými v záležitosti vydání mladého krále Ladislava Pohrobka do Čech. Kašpar Š. zemřel náhle ve Vídni 4. čce 1449. Náleželť on bez odporu k nejčelnějším mužům pohnutého věku svého; vynikaje věhlasem a výmluvností, jakož neméně i dvorskou uhlazeností zasahoval mocně v dějiny doby své. S Eneášem Sylviem (pozdějším papežem Piem II.) byl v důvěrném přátelství, a přispěl hlavně k prvnímu jeho povýšení na vyšší důstojenství. České jeho dopisy, hlavně k Oldřichovi z Rožmberka, chované v archivu Třeboňském a obsahující mnohé důležité zprávy k dějinám onoho věku se vztahující, vytištěny jsou v Archivu českém (II. díl). Kašpar Š. nezůstavil žádných dítek, neboť byly všecky před nim zemřely. Též bratří jeho František a Mikuláš předemřeli jej, a poněvadž třetí bratr Jindřich byl vstoupil do stavu duchovního a stal se biskupem Frisinským, zbývali co dědicové jeho jen čtvrtý bratr Matouš s Vilémem a Václavem, syny Mikulášovými (František též nezůstavil potomků). Všickni tři byli odpůrci krále Jiřího, a mimo to měli mnohé a dlouhé spory s měšťany Loketskými, pročež všemožně usilovali o to, aby se vymkli ze svazku s korunou Českou, chtíce statky své prodati vévodům Saským. Avšak k tomu nedošlo, ano r. 1486 zrušeno privilegium hrabat Š-ů, dle kterého vyňati byli z pravomocnosti zemského, jakožto nesrovnávající se se zřízením zemským. Po bezdětné smrti jak Viléma, tak i Václavových synů Erazima, Pankrace a Albina přivedl Matouš Š. větší část dědictví bratrova na sebe, a zemřel u vysokém věku r. 1487. Tři synové jeho, Mikuláš, Jeroným a Kašpar, rozdělivše se o zboží otcovské založili tři zvláštní větve rodu svého, které všecky záhy se naklonily k učení Lutherovu, jehož se pak celý rod až do katastrofy Bělohorské přidržel. Z potomků Mikulášových Albín hrabě Š., pán na Falknově a Doupově, zúčastniv se r. 1547 odporu stavův proti králi Ferdinandovi I., vyšel ze země a zemřel asi r. 1550 v Durynkách. Vnuk jeho Jan Albin hrabě Š. přidržel se r. 1618 stavů odpořilých a byl i za jednoho z direktorů stavu panského zvolen, začež mu po bitvě Bělohorské statky jeho jsou konfiskovány. Syn jeho Jachim Ondřej zemřel v cizozemsku 23. pros. 1666 bez mužských potomků, čím linie tato po meči vyhynula. Druhý syn Matoušův Jeronym, pán na Lokti, byl německých len koruny České hejtmanem a padl r. 1491 v Uhřích proti Turkům. Z jeho synů zahynul prostřední, Quirin, co rytíř německého řádu v Polsku, ostatní dva, Šebestian a Albrecht, měli opětné spory s měšťany Loketskými, dovolávajíce se pomoci saské, byli však r. 1506 přinuceni takových spolků na věčné časy se odříci a přestati na svazku s korunou Českou. Jimi zavedeno jest do Loketska vyznání evangelické. Větev tato vymřela Albrechtem hrabětem Š-em, vnukem Albrechtovým, který před rokem 1598 zemřel bez potomků, kdežto po Šebestianovi nebylo pozůstalo žádného potomstva. Kašpar, třetí syn Matoušův, zdědil po otci panství Ostrovské, kteréž po něm synové jeho Štěpán, Jeronym, Vavřinec a Jindřich drželi společně. Za nich zvelebilo se hlavně péčí Štepánovou dělání hor na tomto panství velice, ano založeno tu nové město Jáchimov, v němž raženy od Š-ů prvni tolary (Joachimsthaler, jinak Schlickenthaler). Štěpán zahynul r. 1526 v bitvě u Moháče proti Turkům. Roku 1528 odňato jest od nového krále Ferdinanda Š-ům právo ražení mincí jakožto právo výhradně koruně příslušící; roku pak 1545 musili konečně Š-ové veškery hory na svých panstvích postoupiti koruně. Tato třetí linie rodu Š-ovského rozvětvila se hojně, a členové její střídali se často v držení rozličného zboží zemského. Z nich vynikl hrabě Jachim Ondřej Š. co jeden z vůdců evangelických stavů v náboženských sporech na začátku XVII. století, byl již r. 1609 mezi direktory zřízenými k defensi, a r. 1618 opět zvolen jest za jednoho z direktorů k vedení správy zemské, od Fridricha Falckého pak přijal úřad nejvyššího sudího zemského a landfojta v Dolní Lužici. Po bitvě Bělohorské ušel do Sas, byl ale od kurfiršta Saského vydán císaři, odsouzen statků i hrdla a 21. čna 1621 sťat na rynku Staroměstském a pravá ruka mu uťata. Potomstvo Jindřicha, nejmladšího syna Kašparova, zakladatele této větve, přečkalo všecky ostatní jeho haluze o květe dosavad. Z něho pocházel Jindřich hrabě Š., který věnovav se stavu vojenskému sloužil rozličným mocnostem, i stavům českým a moravským, ale po vypuknutí 30leté války přestoupil do služby císařské, ve kteréž se vyznamenal v té míře, že r. 1632 povolán jest za presidenta válečné rady dvorské, vyznamenán hodností tajného rady a obdařen řádem zlatého rouna, načež zemřel 5. led. 1650. Rozsáhlé statky jeho zdědil jediný jeho syn František Arnošt, jenž zřídil z panství Kopidlna a Staré fideikomis rodinný a zemřel 16. srp. 1675. Starší jeho syn František Josef, narozený 14. led. 1656, byl v letech 1692—1718 presidentem komory české a od r. 1694 cís. tajným radou. Rozmnoživ fideikomis po otci zděděný zemřel 5. pros. 1740 bezdětek. Mladší syn Leopold, narozený 20. ledna 1663, stal se polním maršálem, 1713 nejvyšším kancléřem království Českého, a zemřel 8. dub. 1723. On jest praotcem celého nynějšího rodu Š-ovského. Syn jeho František Jindřich Josef, narozený 28. ún. 1696, zdědil po strýci Františku Josefovi rodinný fideikomis.