Vlastenský slovník historický/Šlechta
| Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
| ze Škvorce | Šlechta | Šlechta ze Všehrd |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Šlechta |
| Autor: | Jakub Malý |
| Zdroj: | Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 801–802. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Šlechta |
|
Šlechta. Nejprvnější šlechtu v Čechách tvořili dědiční náčelníci kmenů a mocných rodů, z nichž kromě jmenovaných v Libušině soudu známe Vlastislava Luckého, Vitoradovce ve Vitorazi, Slavníkovce na Libici, Slavibora Pšovského, Vršovce aj. Když v X. století moc knížat Pražských se sesílila na ujmu vojvod kmenových a dědičných županů, povstávala nová š. z dvořanů a úředníků dosazovaných od knížete v župách. Již v XI. století vyskytuje se rozdíl mezi vyšší a nižší šlechtou, který s počátku záležel jen ve větším a menším bohactví, jakým který rod vládl, později však se dědičně ustálil a nabyl důležitosti ve zřízení zemském. Vyšší šlechticové nazývali se páni (barones), nižší sluli rytíři neb vládykové (mitites, nobiles), kterýžto poslední název, před tím panoše, dával se méně zámožným osobám stavu toho. Pán i rytíř, byl-li v držení statku zapsaného v deskách zemských nebo panských, měl právo virilního hlasu na sněmích, a jediné osobami z těch dvou stavů mohli osazováni býti úřadové zemští (vyjma jediný úřad král. mincmistra, jejž zastávati směl také měšťan). Jiných titulů ve šlechtě české a moravské před XVII. stoletím nebylo, knížecího a hraběcího titule užívaly v Čechách jen výminkou některé, větším dílem cizí rodiny, jako knížata Plavenští, hrabata Šlikové, Gutenšteinové, Thurnové. Teprv po bitvě Bělohorské udělovali panovnici čeští titule takové též domácí šlechtě české. Povyšování do stavu šlechtického jmenováním královským zobecnělo již v XV. století, a od těch dob mnoho rodin měšťanských povýšeno jest do stavu vládyckého, z nichž během času některé i vyšších titulů stavu panského dosáhly. Jak u pánů tak též u rytířů šetřil se ostatně rozdíl přednosti mezi rody starými a novými, z nichž onyno byly považovány za vzácnější těchto; v XVII. století však zvykli si králové Čeští jednotlivým šlechtickým osobám z moci své udělovati privilegium, že oni i s potomstvem svým mají se rovnati starým rodům. Tento však rozdíl mezi rody starými a novými pominul asi již záhy v XVIII. století.