Vlastenský slovník historický/Čechové

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Čech	Čechové	z Čechtic

Údaje o textu
Titulek:	Čechové
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 67–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Češi

Čechové, národ náležející k západní větvi Slovanů, jenž odvozuje jmeno své od Čecha, který asi v V. století přišel z Velikého Charvatska (což se na nynější Polsko vykládá) „přes tři řeky“ do země po něm Čechy nazvané, s četnými zástupy slovanskými a ji lidem svým osadil. Nejprve zastavili se na hoře Říp řečené, uprostřed veliké roviny při Labi, odkud viděti jest daleko široko. Dělíce se na rozličné kmeny rozdělili zem mezi sebou, tak že každý kmen bydlel pro sebe v jedné krajině. Uprostřed na levém břehu Labe a po obou stranách Vltavy a Mže (nynější Berounky) osadil se hlavní kmen Čechů, jehož jmenem nazýval se i celý národ. Od nich na východě usedli Zličané, na severozápadě bujní Lučané, od těchto na východ po obou stranách Labe Lemuzi, dále na východ Pšované, ještě dále za nimi na hořejší Jizeře až ku pomezí zemskému Charváti, v nejjižnější části země Doudlebi, a tak v jiných krajinách jiní kmenové, jichž jmena přišla v zapomenutí. Lid ten nově přistěhovalý byl především orby milovný, tedy zvyklý tiché a plodné práci, chrabrý sice, ale nevyhledávající bojů, než hájící hlavně jen jmění a půdu svou. Když Č. do země přišli, nebyli národ mnohočetný, ale při pokojné živnosti množili se hojně a naplňovali zemi vždy hustšími bydlišti. Přebývali ve stavěných příbytcích, každá rodina nejraději uprostřed svých polí; poněvadž pak rodiny obyčejně, i když se již rozmnožily v četná příbuzenstva, zůstávaly pohromadě a nedělily se o zemi, vznikly tudy vesnice přistavováním nových obydlí. Na rozvětvení národu v kmeny a kmenů v příbuzenstva čili rody tohoto spůsobu zakládalo se celé státní zřízení starých Čechů. Každý rod, zůstávající v nedílnosti půdy, kterou vzdělával, volil sobě starostu čili vládyku, který mu byl jako společným otcem, spravoval jmění a nařizoval vše, čeho bylo potřebí. Taktéž zase každý kmen měl nad sebou svého vojvodu neboliž lecha, a vojvoda hlavního kmene, totiž Čechů v užším smyslu, byl nejvyšším vojvodou čili knězem neb knížetem celého národu. Důstojenství lechů a knížat náleželo dědičně jistým rodinám, od dávna nanejvýše váženým, tak že jen z nich voleni byli od národu. Každý kmen, který se rozmnožil u větší počet, býval však rozdělen na více krajin čili žup, nad nimiž knížata neb vojvodové župany co své úředníky neb náměstky ustanovovali. V čas míra byla hlavní péče veřejné moci v vykonávání spravedlnosti. Nejvyšším soudcem v národě byl kníže, vojvoda soudil ve svém kmenu, župan ve svěřené sobě župě. Menši věci nebyly však řízeny veřejnou mocí, nýbrž zůstaveny rodinné moci vládyk. Z těchto požívali přirozeným spůsobem největší vážnosti ti, kteří spravovali rody nejvíce četné a vládli tím samým také rozsáhlejším statkem. Byliť rodové o více stech ano i tisících osobách, kteří sídlili po více vsech a vždy trvali ve spolku. Hlavy takových rodin byly nejstarší šlechtou v zemi, která, jak se zdá, dosti záhy dědičnosti nabyla. Soudy konaly se veřejně ve shromážděních lidu, to jest na sjezdech župních a sněmích zemských, ve kterých se účastnil každý muž svobodný. Ze sněmů a sjezdů vycházely rovněž všeliké zákony dle usnešení mezi knížetem neb vojvodou a lidem jeho. Knížeti po boku stál sbor kmetů, mužů moudrostí a zkušeností slynoucích, obyčejně v počtu dvanácti, kteří bývali voleni na sněmích z nejčelnějších lechů a vládyk doživotně. V čas vojny byl kníže nejvyšším vůdcem národu; vojvodové a županové vedli lid svých žup, a každý byl povinen na zavolání od nich vyšlé postaviti se pod jejich prapory k obraně země. Proti vpádu nepřátelskému chránil zem předně hustý les, který pokrýval hranici zemskou skoro všude na více mil šířky. Všecky brány zemské, to jest cesty tím hvozdem do země vedoucí, byly opevněny zásekami a pilně střeženy. Uvnitř země pak byly četné hrady, vystavěné v pevném položení, obyčejně na skrovné výšině při vodách a též v lesích, dosti prostranné, aby se obyvatelé ze vsí mohli do nich utéci s rodinami a věcmi a tudy zachrániti se na čas. Každá župa měla obyčejně jeden takový hrad, vystavěný a udržovaný obecným nákladem i dílem. V čas míru přebýval v něm župan s jiným pomocným úřednictvem a brannou čeledí, která sloužila za nástroj moci výkonné; též vojvodové a knížata mívali v nich své příbytky a držívali v nich sněmy a soudy. Poněvadž pak na těchto hradech byl střed veškerého veřejného života, táhl se k nim také nejvíce obchod a průmysl, i vznikala při nich otevřená podhradí, kde se odbývaly trhy a usazoval se lid, živící se řemesly a všelijakým uměním. Takový byl první původ českých měst. Náboženství Čechů, jako jiných slovanských národů, záleželo v tom, že věřili v jednoho neviditelného boha, vládnoucího nebem i zemí, vedle něho však v rozličné vyšší bytosti smyšlené, dobré i zlé, vládnoucí všelikými silami přírody. Dobré nazývaly bohy, zlé běsy. Co vládce hromu a blesku nazýván byl nejvyšší bůh Perun. Svaroh byl bůh světla, Střiboh bůh větrů, Veles ostříhatel dobytka, Živa bohyně úrody polní, Vesna mladosti, Mořena smrti. Víly a rusalky přebývaly ve vodách, poludnice na stromích; každá hora, každá skála, každý pramének, potůček, háj měl svého bůžka, každá rodina své šotky, skřety čili dědky strážné. Modloslužby konaly se na horách a v hájích posvátných; tam chodívali Č. v soumrak, klaněli se obrazům bohů a pálili oběti. O duších lidských věřili, že jsou nesmrtelné; těla zemřelých spalovali nebo pochovávali v polích, v lesích neb na rozcestích. Popel spálených mrtvol zakopávali v hliněných nádobách, přikládajíce k nim nejmilejší věci zemřelého. Nad hrobem slavili trizny, tančíce, zpívajíce a oběti bohům podzemským činíce, aby byli zemřelému milostivi. Kněží chovali nauku o náboženství dle starodávných podání, uměli psáti jistým písmem, a měli rozličné jiné známosti, jmenovitě lékařské. K stavu jejich počítali se také čarodějníci a hadači, kteří konali rozličné pověry. — Z těchto starých Čechů, když později přijali křesťanství, vyvinul se národ statečný a vysoce vzdělaný, v kterémžto posledním ohledu překonal všecky ostatní národy slovanské, i hrál svým časem vynikající roli v Evropě. Záhy počali Č. pěstovati národní literaturu, jejíž počátky sáhají do pohanské doby, z níž zachovaly se nám některé převzácné památky, jako jsou Libušin soud a některé básně Rukopisu Kralodvorského. Jazyk jejich zpanile vzdělaný, stal se během času i písemním jazykem slovanských kmenů na Moravě a s části též v Slezsku, pročež všecky tyto kmeny počítány k Čechům ve smyslu širším. Politické dějiny národu Českého a státu od něho založeného podány přehledně v článku Čechy.