Vlastenský slovník historický/Čechy
| Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
| z Čechtic | Čechy | Čejka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechy |
| Autor: | Jakub Malý |
| Zdroj: | MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 70–72. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Čechy |
|
Čechy, hlavní sídlo národu Českého a hlavní země státu od něho založeného, od XIII. století království, země vším požehnáním přírody oplývající, uprostřed Evropy položena a kolem horami jako hradbou nějakou obtočena, měla za nejstarší obyvatele keltické Boje, po kterých až dosavad má latinské jmeno Bohemia (Bojohemum) a německé Böhmen (Böheim). Tito Bojové přistěhovali se dle staré pověsti do cech 600 před Kristem pod vůdcem Sigovesem z Galie, a zůstali tu osedlí až do příchodu Markomanů, národu německého, kteří prý vedením Marbudovým asi 12 let před Kristem do země vpadše Boje dílem vyhubili, dílem vypudili, a co jich v zemi zůstalo, sobe podmanili, tak že napotom s nimi splynuli. Markomané pak panství sobě v těch krajinách osobené podrželi až do V. století, vedše mnohé války s Římany, až konečně v proudu velikého stěhování se národů utonuli a jmeno jejich více se nepřipomíná. Ale všecka tato udání jsou velice pochybná, ačkoliv nelze upírati, že před příchodem Slovanů do Čech země tato měla ovšem obyvatele neslovanského plemene, což dosvědčují jednak četná místní jmena neslovanská (Labe — Alb, Vltava — Fuldaha, Jizera — Isera, Řip — Rip), jednak hojně vykopávané věci starožitné, o nichž dokázáno jest, že náleželi národu neslovanskému, beze vší pochyby keltickému. Vlastní dějepis Čech počíná teprv přistěhováním se do země Slovanů pod vůdcem Čechem, od kteréž doby osudy země s osudy národu v ní obývajícího, od něhož nové jmeno přijala, v jedno splývají. Zde může podán býti toliko stručný všeobecný přehled dějin českých; podrobnější o nich vypravování odkázati jsme musili k jednotlivým speciálním článkům, jmenovitě k životopisům panovníků. — Nejstarší dějiny české za doby pohanské zastřeny jsou vždy ještě rouškou mlhavou, z kteréž vystupují pouze jednotlivá jmena: Samo Avarobijce, Krok, Libuše, zakladatelkyně Prahy, Přemysl, praotec slavné dynastie, a řada dalších panovníků, za nichž Čechové bojovati musili s německými svými sousedy Durinky a Franky, kterým se také statečně ubránili. O těch bojích ale zachovaly se více jen pověsti nežli bezpečné historické zprávy; tyto počínají teprv s obrácením národu na víru křesťanskou. První křesťanský panovník český byl kníže Bořivoj, který s manželkou svou sv. Lidmilou a nejbližšími nástupci svými pečoval horlivě o pokřestění lidu. První křesťanská doba jim zahájená plna jest bojů vnitřních a více méně šťastného zápasu se sousední říší Německou, jejíž panovníci usilovali všemi prostředky o podrobeni sobě Čech. Z toho nebezpečenství Čechové vyvázli na začátku XIII. století, kdež pod mocnými dědičnými králi provozovali sami rozhodný vliv na seslabené Německo a šířili své panství daleko za hranice země. Z těch králů vyniká nad jiné veliký Přemysl Otakar II., který k dědičným zemím svým připojil Rakousy a všecky země od těchto na jih ležící až k moři, a jehož syn Václav II. panoval i v Polsku, ano též Uhrům dal krále v osobě svého syna. V té době stala se valná proměna ve vnitřním řádu země: do Čech tiskl se mocně feudalismus německý na ujmu svobody národu, a do měst dle práva cizího vysazovaných se hrnuli Němci na ujmu národnosti české; při samém dvoře převládal duch a mrav německý. Po vyhynutí dynastie Přemyslovské, krátkém panování prvního Habsburka Rudolfa a ničemné vládě Jindřicha Korutanského, zaujala trůn český nová dynastie Lucemburská, jejíž první panovník, Jan Slepý, při všem nehospodářství svém rozšířil valně hranice říše a sebe rytířskou udatností proslavil, syn pak jeho, otec vlasti Karel, Č. na nejvyšší stupeň blahobytu a slávy povznesl. Za něho zobecněl název „koruna Česká“, jímž rozuměn soubor všech zemí k říši české náležejících, a národ Český, jemuž i vysoké učení v Praze založil, držel v každém ohledu přednost mezi národy evropskými. Ale neblahé roztržky náboženské, vzniklé za jeho syna Václava IV. následkem reformatorské činnosti Jana Husi a jeho upálení v Kostnici, zmařily namnoze utěšený rozkvět země. Z válek husitských na to následujících vyšli sice Čechové co vítězi nad polovicí Evropy a povznesli národnost svou k výhradné platnosti v zemi, ale národ sám byl v lůně svém rozdvojen a lid obecný upadl v nevolnictví. Ještě jednou se zaskvěla sláva českého jmena za výtečného Jiřího Poděbradského, který po vymření dynastie Lucemburské a krátkém panování dvou Habsburků, Albrechta a Ladislava, co vyvolenec národu na trůn dosedl; ale za nástupců jeho, slabých Jagailovců Vladislava a Ludvíka, kteří také v Uhřích panovali, dosáhla spupnost a bezuzdnost vyšších stavů tak vysokého stupně, že všecky svazky veřejného pořádku rozpoutány jsou a stát český v úplném rozkladu se nacházel. Bylo potřebí železné ruky Ferdinanda I., kterým rod Habsburský potřetí a na vždy povolán jest ku panování v Čechách, držeti na uzdě nepokojné tyto živly, z čehož přirozeným spůsobem vyvinovala se vláda obsolutní. Proti té národ mravně skleslý a v sobě nesvorný nadarmo se zpíral, až po nezdařilém pošetilém pokuse, zbaviti se jí pomocí cizí, porážkou Bělohorskou přiveden jest hmotně i mravně na mizinu. Od té doby splynuly Č. s říší Rakouskou, a za panováné Marie Teresie, poslední ratolesti domu Habsburského, odstraněn i poslední stín samostatnosti Čech zrušením úřadu zvláštního nejvyššího kancléře českého. — Objem země České byl původně mnohem rozsáhlejší než nyní, i sáhala na všech stranách přes nynější hranice. Na východě zajisté patřilo k Čechám nejenom nynější Kladsko co zvláštní župa, nýbrž i další pruh země nyní slezské, jmenovitě Schönberg, Vambeřice (Albendorf), Bärtelsdorf, Fridland, Waltersdorf a Trautliebendorf. Na jihu patřila k Čechám Vitoraz (Weitra), nyní v Rakousích, která s okolní krajinou tvořila zvláštní župu. Na západě nejen okolí Chebské, nýbrž i Vunsidly, Valdsasy, Tirschenreut a Bernov až do XI. století k Čechám náležely, a ještě mnohem později sáhala župa Domažlická do nynějších Bavor. Od XI. až do XIV. století patřila i jižní Lužice bezprostředně k Čechám. Vůbec sáhalo v XIII. století severní pomezí české mnohem dále než nyní, a jmenovitě Kámen Královský, Rateň a Zavidov (Sayda), počítaly se k Čechám. Ty všecky krajiny během času rozličným spůsobem jsou odcizeny od Čech, jejichž nynější hranice úplně teprva v našem století se ustálily.