Vlastencové z Boudy/III. Praha v Libošíně

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
II. Na faře	III. Praha v Libošíně	IV. Rozhodnutí

Údaje o textu
Titulek:	III. Praha v Libošíně
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 170–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zpráva o nehodě Alfredově účinkovala na Bruniána tak mocně, že nemohl se zpamatovat; teprv ujištění komorníkovo, že jest hrabě v úplné bezpečnosti, jej poněkud upokojilo. Ale opět jenom na chvíli.

„Neuvěřím, dokud sám se nepřesvědčím,“ pravil.

Na to spěchal ihned ku Thámovi, aby jej vybídl k okamžitému odcestování do Libošína. Thám byl neméně překvapen a polekán, když ale zaslechl, že není žádného nebezpečí, vyjasnily se jeho líce, a návrh Bruniánův došel úplného jeho souhlasu.

„Ano, pojedeme do Libošína,“ pravil, „pojedeme ještě dnes.“

Kdož by neuhodl, že za touto horlivostí skrývalo se něco více, než pouhé přátelství k Alfredovi. Již od nového roku zaletaly všecky jeho myšlénky k Libošínu; celý jeden sešit byl popsán opěváním Libošína, ač noha jeho jaktěživa o něj nezavadila. Co však nezmůže nadšená mysl básníkova! Chladné, pošmúrné kraje skandinávské mění se v pomerančové háje věčně krásného jihu, ledovce helsingforské ve versailské vodomety a obyčejná volavka z bařin dánských v rajského ptáka požehnané vlasti Hindů. Thámovi byl Libošín rájem, v němž Klárka co anděl andělů rozsévala blaho a mír.

Pravili jsme, že v týdenních svých dopisech k farářovi pokaždé zmiňoval se též o Klárce. Na více se náš poeta — jinak ve všem velmi odhodlaný a rázný — prozatím neodvážil. Naskytovala se nejkrásnější příležitost, aby po dlouhé době dvou měsíců opět ji spatřil. Neprodleně vydali se na cestu, jsouce přesvědčeni, že Alfreda velmi mile překvapí; tím více pak, ježto i jejich zprávy o Praze byly dosti důležité, aby ho zajímaly. —

Nemýlili se. Uvítání jejich na faře Libošínské bylo srdečné; Klárka pravila Thámovi, kterak se těší, že ho opět vidí, a Thám tonul v proudu nejvyšší blaženosti. Po obyčejných přivítacích formulích došla ihned řada na sdělování zběhších se událostí. Nejprve mluveno o Pasqualovi.

„Souboj spůsobil v Praze neobyčejnou sensaci,“ vypravoval Thám. „My jásali, druhá strana zlořečila a svolávala všecky kletby nebes na hlavu šťastného vítěze, tvrdíc, že nesmí mu býti návrat dovolen. Mám ale za to, že to půjde snadněji, nežli jsme se z počátku domýšleli, neboť věz, že Pasqual žije a že jest naděje na uzdravení.“

„Cože pravíš?“ zvolal Alfred a čelo jeho zachmuřilo se.

„Ranhojič se přepočetl, tvrdě, že není pomoci. Rána jest ovšem velmi těžká a zanechá Pasqualovi jistě věčnou památku, ale konsilium přivolaných lékařů jednohlasně vyslovilo se, že bude životu zachován. Tím odpadá těžká okolnost a není pochybnosti, že žádost tvoje za návrat bude příznivě vyřízena. Výrokem lékařů se mysli rozčilených Pražanů trochu utišily a za týden nikdo již na souboj nezpomene.“

„Jaké jsou mimo to v Praze noviny?“ tázal se Alfred.

„Veliký hluk spůsobila včera pověst o náhlém úmrtí barona z Gemsendorfu, tvého sekundanta,“ pokračoval Thám.

„Spravedlivý bože! Cože díš?“ zvolal Alfred.

„Nu ano, ranila ho mrtvice. Přitloustlý baron byl znám co neobyčejný labužník. Poněvadž byl už dvakráte mrtvicí raněn, varovali ho lékařové před přílišným nápodobením Lucula. Do třetice všeho dobrého. Tentokráte zaplatil své nestřídmé gurmandství životem. Pověrčivým babám dostalo se nové látky ku hlásání božských zázraků; je prý to spravedlivý trest za to, že súčastnil se bohaprázdného souboje.“

Alfred se na chvíli zamyslil a jen s těží potlačil bohatou slzu. Pak tázal se, zda vykonali, zač je byl při poslední rozmluvě požádal.

„List nadepsaný mně a mým přátelům jsem otevřel,“ pravil Thám, „a úplně souhlasím s tvými návrhy. Druhé dva listy, týkající se tvého dědictví zůstaly následkem šťastného souboje nedotknuty, vzal jsem je s sebou, abych ti je opět odevzdal.“ Učinil tak.

„A list Kamile? Je již doručen?“

„Pokusil jsem se o to,“ pravil Brunián, „ale jenom s polovičním výsledkem. Baronessa byla posud churava a komorník Jean mi sdělil, že nikdo nesmí k ní býti předpuštěn. Znaje Jeanovu příchylnost k baronesse i k vaší osobě, řekl jsem mu, proč přicházím. Na to mi odpověděl, abych se dostavil za dva dni, že baronessu na můj příchod připraví a tajně k ní mne uvede. Jakmile se tedy vrátím do Prahy, vyplním váš rozkaz.“

„List můj je posud v plné platnosti,“ pravil Alfred. „Netřeba na něm ničeho měnit. Co se přihodilo po mém odjezdu z Prahy, můžete sděliti ústně.“ Pak obrátil se opět k Thámovi: „Co se týče Boudy, mám za to, že výsledek souboje zničil na dlouhý čas ničemné intriky Pasqualovy, a že budete se moci pokusiti se zdarem o zavedení dřívějšího řádu.“

„Nepochybuju o tom,“ odpověděl Thám. „Však v ohledu tom byl bych sobě přál, abys byl zlého toho démona na vždy odstranil.“

Netřeba dokládati, že hovor ten byl zcela soukromý. Teprva když vyměnili si svoje náhledy a přání, objevili se u lůžka nemocného páter Vavřinec a Klárka.

Zasednuto k večeři a sice dle přání Alfredova v jeho ložnici. Rozpředla se srdečná a veselá zábava. Alfredovi zdálo se, že i Klárka je jiným duchem ovanuta, že po dlouhém čase vidí ji opět v prvotní její podobě, v níž byl ji poznal v domě Jiříkovu. Mimovolně vzpomněl si na slova Bruniánova, že totiž Klárka Tháma nikdy nebude milovati.

„Zdá se mi,“ pravil k sobě, „že Brunián tenkráte se přepočetl. Chováť se Klárka k Thámovi velmi přívětivě. Tak veselou jsem ji posud neviděl. Miluje ho snad?“

A skutečně byla Klárka jako vyměněna. Líce její rděly se, oči zářily a úsměv pohrával kolem její rtů. Přičinil se k tomu hlavně Thám, jehož vtip byl dnes nevyčerpatelný. Vždyť byl v Libošíně, v onom ráji, jehož neznámé půvaby podaly mu látku k popsání celého sešitu.

„Není-liž to miniaturní vydání Jiříkova dychánku?“ pravil. „Věřte, přátelé, že neopominu spáchati o dnešním večeru roztomilou selanku à la Gessner.“

„A jak bude se jmenovati vaše selanka?“ tázala se Klárka s úsměvem.

„‚Praha v Libošíně‘, vlastně ‚Kousek Prahy v Libošíně‘,“ odpověděl Thám, „a dovolíte-li, slečno Klárko, osmělím se vám ji dedikovati.“

„Ó ne, pane Tháme! Toť by bylo příliš pro nepatrnou vesničanku.“

„Jen tolik, co zasluhuje, neb pouze vámi stal se Libošín tím, čím jest.“

Thám si po těchto slovech z hluboka oddychl; domníval se, že jimi pronesl vše, co po dva měsíce mysl jeho tížilo. Alfred i Brunián mu porozuměli; každý usmál se zvláštním spůsobem. Páter Vavřinec a Klárka usmáli se též, ale oba považovali výrok jeho za pouhou galanterii, za nic víc.

Kdyby byli ještě déle prodleli, byl by Thám ve své galantnosti pokračoval; byl v proudu a všem bylo by se dostalo láskyplného jeho vyznání. — Proto dotklo se ho nemile, že Klárka první připomenula rozjařeným besedníkům pozdní hodinu, dokládajíc, že nemocnému třeba odpočinku.

Thám nespal celou noc. Klárka nevycházela mu z mysli. Minulý večer na dobro ho pomátl. Byla tak dobrá, byla tak přívětivá; kdyby ho opravdu milovala!

„Musím nabýti jistoty ještě dříve, nežli se do Prahy vrátím,“ pravil.

Druhého dne před polednem chtěli odejeti, zbývalo tedy dosti času k důkladnému vyznání. Ale ráno, když opustil svou ložnici, byla odvaha jeho ta tam. Poznal, že jinak hovoří se při plné sklenici a jinak při úplně chladném rozumu. Setkal se s Klárkou, vyměnil s ní několik laskavých slov, ale více nemohl. Zlobil se sám na sebe, spílal si nesmělců a nemotorů. Napadla mu jiná myšlénka.

„Svěřím se Alfredovi,“ pravil. „On musí vyskoumati, mohu-li v lásku její doufat — a pak teprva promluvím já.“

„Očekával jsem tě,“ pravil Alfred ke vstupujícímu. „Mám, příteli, ještě jednu žádost. Mělnický ranhojič, který právě odejel, sdělil mi, že pod měsíc nebudu moci lůžko opustit. Ještě dnes budu psáti do Vídně svému strýci, aby mi vymohl návrat do Čech. Chci, aby se myslilo, že jsem již dávno za hranicemi. Postarej se tedy v Praze o rozšíření zprávy, že jsem se dostal šťastně do Drážďan a odtamtud že se uchýlím do Paříže.“

„Spolehni se na mne,“ vece Thám. „Zítra bude to věděti celá Praha. Ale na vzájem musíš mi také ty něco slíbiti.“

Thám zaruměnil se jako pivoňka a skoro stydlivě sklopil oči.

„Vím, co mi chceš říci,“ pravil Alfred s úsměvem.

Thám udiveně na něho pohledl.

„Nu ano! Oč, že týká se to spanilé neteře pátera Vavřince. Miluješ ji? Nu gratuluju.“

„Ty tedy víš —“ vyrazil ze sebe Thám.

„Což nemám oči? Což nemám uši? Nu, jenom se nečepejři! Klárka je hodné, roztomilé děvče a každého dovede učiniti šťastným.“

„To jest, koho bude milovat.“

„Mám za to, že jí nejsi lhostejným,“ řekl Alfred i jal se vypravovati, co byl od svého pobytu ve faře na Klárce pozoroval.

„Ano, milý příteli,“ končil, „včerejší její náhlý obrat utvrzuje mne v domněnce, že jest ti nakloněna. Nuže tedy s barvou ven! K čemu otálet!“

„Nechci se přenáhliti. Musím míti jistotu, abych neutržil posměch. Proto tě prosím, příteli, abys hleděl důkladně vypátrat, kterak o mně smýšlí. Vím co mladé dívky nejvíce zaslepuje, a poněvadž nejsem Adonis ani Kroesus, nesmím činiti příliš smělé nároky.“

„Soudíš velmi přísně. To ale právě nasvědčuje, že jsi muž, celý muž; kdyby tě Klárka znala jako já, jistě by se ani chvíli nerozmýšlela. Slibuju ti, že přání tvému vyhovím.“

Před polednem opustili Thám a Brunián Libošín. Thám ubíral se do matičky Prahy s nejskvělejšími nadějemi. Ještě téhož dne požádal Alfred pátera Vavřince za psací náčiní a v leže napsal dlouhý list svědčící bratrovci zemřelého jeho otce, jenž u dvora Vídeňského velmi důležitý úřad zastával.

Vypisoval mu dopodrobna co bylo se událo, že souboj odbýval se toliko k uhájení jeho cti, i prosil, aby mu vymohl návrat do Prahy. Netajil se tím, že se strany jeho četných nepřátel budou činěny všemožné kroky, aby zákonu byla zjednána platnost, však důvěřoval v milost Jeho Veličenstva, který již nejednou osvědčil se zastancem spravedlivé věci a jistě nedopustí, aby domácí šlechtic hájící svou čest proti ničemným útokům cizích dobrodruhů měl padnouti za obět.