Vlastencové z Boudy/II. Na faře

Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský
I. Nenadálý host	II. Na faře	III. Praha v Libošíně

Údaje o textu
Titulek:	II. Na faře
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 162–170. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za nedlouho po odbytém souboji dojel Alfred do vesnice Libně, nepříliš od Prahy vzdálené. Hned u první hospody spatřil lehké sáňky, v něž byli dva vraníci zapřaženi. Seskočiv s koně a dav jej čeledínovi před hospodou stojícímu k opatrování, vešel do vnitř. Dva po městsku oblečení mužové vyšli mu vstříc. Nikdo jiný nebyl mimo ně v šenkovně.

„Jak vidím, jsou již sáně přichystány,“ pravil, usedaje na židli.

„Objednal jsem je až do Mělníka, pane hrabě,“ pravil starší z obou mužů.

„U čerta, nechtě hraběte hrabětem!“ zvolal Alfred netrpělivě. „Či neznáte situaci?“

„Tedy padl?“

„Po druhé ráně. Ranhojič se prohlásil, že není pomoci. Však přineste trochu vlažné vody! Jsem raněn na levém rameni; nežli se vydám na cestu, musím dáti na ránu nový obkladek.“

Starší muž, domácí správec Alfredův odešel; však brzy se opět vrátil, nesa nádobu s vlažnou vodou. Poranění bylo zcela nepatrné; nebylo tedy třeba velkých obvazků. Operace byla v pěti minutách vykonána.

„A nyní do saní!“ velel Alfred. „V Mělníce přenocujeme a časně z rána vydáme se přes Litoměřice dále. Bude-li cesta přízniva, mohu býti pozejtří za hranicemi.“

„Mohlo to býti ještě dříve, kdybychom byli volili přímou cesta,“ namítal správec.

„Řekl jsem vám, že schválně volím cestu s oklikami; proto také nepojedeme po silnici, nýbrž polními cestami. Sedněte na mého koně a jeďte zpátky do Prahy. Co vám je činiti za mé nepřítomnosti, víte; v několika dnech obdržíte další stručné zprávy. Mám za to, že se mohu na vás úplně spolehnout.“

„Úplně, milostivý pane.“

Za malou chvíli po této rozmluvě ujížděl správec na Alfredově koni ku Praze. Alfred usadil se s druhým mužem, prvním svým komorníkem do saní; oba zahalili se do huňatých kožichů, vozka práskl do koní a sáně uháněly při veselém zvonění rolniček z vesnice.

Teprva k poledni učinili nedlouhou zastávku, aby sobě i koním dopřáli občerstvení. Po jedné hodině jeli opět dále; jeli, jak praveno, polními cestami i nepotkávali skoro živé duše. První setkání se s lidmi událo se u Libošínského přívozu a jak víme, bylo pro Alfreda velmi osudné. Nedojeli ani na Mělník, o další cestě nemohlo býti řeči. —

Přičiněním kovářovým procitl Alfred záhy ze mdloby. Cítil ve zlomené noze nevýslovnou bolest a v skutku počal se strachovati, že ranhojič dostaví se příliš pozdě a že operace bude pak tím nebezpečnější a bolestnější. Však nečekal dlouho. Jak Antoš slíbil, stalo se; za hodinu po neblahé události zastavily se sáně před farou a Mělnický ranhojič vešel k nemocnému.

Krátkou chvíli předtím povolal k sobě Alfred svého komorníka a poručil má, aby se ještě dnes vydal na zpáteční cestu do Prahy i aby správce a Bruniána o všem poučil, však nikomu jinému aby se o ničem nezmiňoval. Již za hodinu ujížděl komorník na farářovu koni ku Praze.

Ranhojič ohledav ránu, vyslovil se rovněž jako kovář, že je to safraportsky pěkná zlomenina, či jak se po doktorsku vyjádřil, znamenitá fraktura, nesdílel však náhled svého vesnického kolegy, že se bude muset řezat.

„Opuchlina není ještě veliká,“ pravil, „budeme míti snadnou operaci. Ale pod měsíc, mladý pane, lůžko neopustíte, poněvadž jest to dokonalá zlomenina a ne pouhá fissura.“

Však operace nebyla přece tak snadná, jak si pan doktor myslil. Ač počínal si při své práci dosti obratně, vystál ubohý nemocný horších bolestí, než kdyby ho byli napínali na skřipec; opět omdlel.

Pan doktor byl toho náhledu, že právě tato mdloba práci jeho usnadní, alespoň posud, že ubožák nebude cítit bolesti. Když Alfred procitl, bylo skutečně po operaci; noha byla narovnána a pečlivě obvázána. Oddychoval volněji.

„Kdo jest ten mladý panáček?“ tázal se doktor pátera Vavřince, když ho tento opět ku saním doprovázel.

Farář zarděl se až po uši.

„Můj synovec,“ pravil a již v duchu odprošoval pána boha, že dopouští se lži, aniž ví, proč.

„Hezký panáček a dobrý panáček,“ hovořil švitořivý doktor. „Ani jednou při mé operaci nevykřikl. Takového hodného pacienta neměl jsem už dávno. Budu ho navštěvovat každý den a dá pán bůh, za měsíc bude všecko v nejlepším pořádku.“

Když vrátil se farář k nemocnému, vztáhl tento k němu ruce a pravil:

„Pane faráři, odpusťte, že jsem vám spůsobil takovou nepříjemnost a že jsem vás donutil ke lži.“

„Opravdu nemohu, pane hrabě, pochopit,“ pravil farář, k loži jeho usedaje.

„Chcete-li mne vyslechnouti, pane faráři, pochopíte všecko okamžitě.“

Stručnými slovy jal se vypravovati příběhy dnešního dne a končil těmito slovy:

„Myslil jsem, že pozejtří budu již za hranicemi; zlá náhoda však mi v tom zabránila. Nyní pochopíte, pane faráři, proč žádám, abyste mne vydával za svého synovce. Mám za to, že nikdo se nedozví o mém pobytu ve vašem domě a že jakmile se uzdravím, budu se moci bez prodlení vydati na další cestu, bude-li toho totiž vůbec třeba. Dozvím-li se něco bližšího o stavu svého smrtelně raněného soupeře, učiním ihned potřebné kroky, abych se mohl bez překážky vrátit do Prahy. Do té doby, pane faráři, doufám, že mi neodepřete svého pohostinství.“

„Jste v domě přítele, pane hrabě,“ pravil farář, „a nikdo nedozví se o vašem tajemství, vyjma Klárku, která byla vaší nehodou tak polekána, že jsem ji téměř omdlelou vyvedl z pokoje.“

„Poproste ji, pane faráři, mým jménem za odpuštění,“ pravil Alfred.

Do večera byli nejen na faře, nýbrž i v celé vsi všickni přesvědčeni, že nešťastný cizinec je farářovým synovcem. Páter Vavřinec lhal, jakoby to bylo odjakživa jeho povoláním; kdyby bylo třeba, byl by snad vydal Alfreda i za svého syna.

Též Klárka, zpamatovavši se ze svého leknutí, dostavila se k loži raněného. Při zhlednutí bledé, zajímavé jeho tváře zarděla se jako růže a jen s těží vypravila několik slov.

„Nebyla bych si pomyslila, pane hrabě, že se tak brzo a tímto spůsobem sejdeme. Pan farář sdělil mi již všecko. Obdivuju se vám a chci býti vaší opatrovnicí.“

„Děkuju vám, milé dítě,“ pravil Alfred, ruku jí podávaje. „Pod ochranou tak upřímných přátel jistě brzy se pozdravím.“

Zahleděl se na chvíli do tváře Klárčiny, i zdálo se mu, že je mnohem dospělejší a usedlejší, než kdy ji byl viděl naposled, že dětský onen úsměv, jenž tenkráte kolem rtů její pohrával, ustoupil jakési vážnosti, ba zdálo se mu dokonce, že přes hladké její čelo táhne se tenká sotva viditelná vráska, ale přece vráska. Též oko její nebylo tak jasné, tak hluboké jako tenkráte.

Ale jenom chvíli trvala jeho domněnka. Ve krátké době dvou měsíců nebyla změna taková možná; byl to jistě pouhý následek leknutí, jež spůsobil nenadálý jeho příchod. Vždyť řekl páter Vavřinec, že ji téměř omdlelou vyvedl z pokoje. Posud snad se nezpamatovala; neobyčejný ten případ ji polekal.

Mýlil se. Kdyby byl mohl do srdce její nahlédnouti, kdyby byl mohl stopovati její myšlénky, byl by spozoroval, že krátká doba pouhých dvou měsíců stačila k tomu úplně, aby z veselého, bezstarostného děcka učinila dívku plnou snivosti a vážných myšlének. Co alespoň duševního její života se dotýče, dospěla ne o dva měsíce, nýbrž o celé dva roky.

Vážnost, jevící se na tváři, nebyla pomíjející, byla pouhým odleskem toho, co dělo se v mladé její duši. Nikdo, ba ani farář toho nespozoroval; dovedlať se ve přítomnosti jeho přemoci a byla vždy touže veselou a čilou Klárkou, jako druhdy. A byť to spozoroval, což nebylo skutečné příčiny, aby byla, či aspoň tvářila se usedlou a vážnou? Vždyť byla hospodyní, spravovala velmi důležitý úřad, jenž vyžadoval rozhodně jakési usedlosti.

Změnu tu měla na svědomí Praha. Bystrozraký Brunián vracející se s Alfredem z Jiříkova novoročního dychánku prohodil několik významných slov, ani sám netuše, že dostane se jim tak brzkého splnění. Rozpomeňmež se na to!

Alfred, poznav, kterak Klárka přítele Tháma zajímá, pravil:

„Přeju Thámovi ze srdce, že právě tuto dívku zvolil za předmět své lásky,“ načež Brunián odpověděl: „Já ne; z tváře této dívky vyčetl jsem na první pohled, že Tháma nikdy nebude milovati.“ Na otázku Alfredovu, proč se toho domnívá, doložil: „Poněvadž bude milovati jiného.“ Neklamal se. Klárka milovala — Alfreda, milovala ho od prvního okamžiku, a poněvadž stará slova básníkova:

„Jeť láska dým za vzdechů spojený,
blahá-li oheň v očích zdvojený,
však stísněná-li, moře ze slzí“

až dosud takovou mají platnost jakoby byla zhotovena „pod velkou pečetí“: jest změna Klárčina zcela pochopitelna.

Klárka pocítila lásku k muži, od něhož dělila ji neobsáhlá propast různých okolností, a sotva pocítěné blaho měnilo se již v prvním okamžiku v přímou beznadějnost. Mohla-liž se nadíti jeho lásky? Z počátku domnívala se, soudíc dle jeho laskavosti a srdečnosti, že mu není lhostejna, ale již v málo dnech zmizel krásný tento sen úplně. Dlela na venkově sama, zabývajíc se myšlénkami na něho a on — on jistě ani ve snu na ni nevzpomněl.

Uplynul měsíc, a o něm ani jediné zprávy. Kdyby se jen dost málo o ni zajímal, byl by jednal po příkladu Tháma, jenž každý týden zasýlal strýčkovi dlouhý dopis, v němž nikdy neopominul tázati se po její zdraví. Někdy vyřizoval Thám také pozdrav od Alfreda, ale pouze páteru Vavřincovi, jí nikdy.

„Byla to bláhová myšlénka; nechci se jí zabývati,“ pravila Klárka po uplynutí měsíce. Ale zabývala se jí přec.

Snivá, nezkažená její mysl zabíhala příliš daleko, zabíhala až ku romantickým báchorkám z dětských let, v nichž stateční princové prosté selské dívky na trůn povyšovali. Ale rytíř její ani druhý měsíc nedostavoval se. Umínila si na novo, že do opravdy vypudí z hlavy všecky ty pošetilé myšlénky, jež kalily její spokojenost a o dřívější dobrý rozmar ji olupovaly. S pílí dvojnásobnou věnovala se tedy svému hospodářství, a kdykoli nadešla jí prázdná chvíle, chápala se strýčkových nových kněh, aby zcela odvrátila se od předmětu neblahé své lásky; ale právě čtení těchto kněh bylo přilévání oleje do hasnoucího plamene.

Beletristická literatura tehdejší doby vykazovala samé plody o rytířsko-romantických láskách, jež byly věru špatnou medicinou pro srdce láskou churavící. Pravého zločinu na nešťastné milujících dopustil se spisovatel Zima vydáním své povídky „Ukrutný Jan Pieriere aneb Jak nešťastné může být děvče skrze lásku“. Otravné této pilulky dostalo se také Klárce. Chtíc zapuditi všecky myšlénky na Alfreda, upadala čtením „výborných“ těch spisů vždy ve větší rozčilení, jež dosáhlo svého vrchole, když v Libošíně činěny přípravy ku slavné veselce dcery rychtářovy.

Mladá nevěsta líčila před svými družkami, k nimž i Klárka patřila, své štěstí tak živými a úchvatnými barvami, že Klárka mimovolně jala se porovnávati. Výsledek úvah její byl, že je nanejvýš nešťastna. Byla jí. V den svatby cítila se tak sklíčenou, že nechtěla ani z domu vyjíti, předstírajíc, že jí není dobře; teprva domluvám faráře a družek podařilo se, že súčastnila se svatebních radovánek. Však neveselila se. Záviděla nevěstě její štěstí, srdce jí pukalo. Byla ráda, když radovánky se skončily a ona mohla o samotě oddati se opět svému dumání.

Nyní pochopíme Klárčin výkřik při zhlednutí raněného Alfreda. Kdož může popsati, co dělo se v srdci její v onom okamžiku, když farář odvedl ji do vedlejšího pokoje! Zděšení změnilo se ve krátké chvíli v nevýslovnou radost. Vždyť ho opět spatřila. Než v jakém stavu! Krátká radost ustoupila nelíčené obavě, která neztišila se dříve, dokud přivolaný ranhojič se nevzdálil a páter Vavřinec ji neujistil, že netřeba se báti nebezpečí.

Utišila se, ani toho se nelekajíc, že Alfred k vůli souboji je na útěku. Netušila dosah neblahého toho dobrodružství a blažila se jenom tím, že jest jí Alfred na blízku a že tak brzy faru neopustí.

Nejsmělejší naděje vypučely v její hlavě; popřála jim volného letu a s celou duší vesnila se v tajuplné pohádky o statečných princích, jenž prosté selské dívky na trůn povyšovali. Ukrutný Jan Pieriere, za něhož Alfreda považovala, změnil se obratem ruky v něžného Romea. Snila o lásce nový, utěšený sen.