Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola XIX.
| Vita Caroli Karel IV. | ||
| Kapitola XVIII. | Kapitola XIX. | Kapitola XX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XIX. |
| Autor: | Karel IV. |
| Zdroj: | vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Hrdina |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Vyjednávání Janovo s císařem Ludvíkem o náhradě za Tyroly. Zmar dohody.
Potom Ludvík Bavorský poslal slavné své poselství ke králi Janovi a Karlovi, snažně žádaje, aby se s ním sešel k jistému dni na poradu, že chce totiž mu dáti za všechna bezpráví a násilí, kterých se dopustil syn jeho Ludvík na Janu, synu králi českého, odnětím ženy a hrabství tyrolského, úplné dostiučinění a poskytnouti přiměřené náhrady. I umluvena byla doba k vyjednávání o těchto smlouvách, jež se mělo díti v Trevíru u arcibiskupa trevírského, který byl strýcem krále Jana. K tomu rokování se sjelo mnoho pánů a vznešených mužů, kteří měli o té důležité věci vážné rozhovory, jak toho vyžadoval neobyčejný ten případ a hnusnost zavržení hodného toho zločinu.
Neboť nebylo od staletí slýcháno, že by byl mocný a urozený kníže a pán zbaven tak vzácné země a vlastní manželky bídnými úklady a zrádnou lstí tak ničemně. Porokovavše tedy o četných návrzích usnesli se prohlásiti, že by nebylo nijak slušné ani čestné, aby se Jan, jenž byl vypuzen a vyhnán z hrabství tyrolského a jiných svých panství od svých lidí zločinným a podvodnym způsobem, vrátil znova do hrabství tyrolského a jiných svých panství, ani aby požadoval zpět manželky, s kterou, když se dopustila tak hanebného cizoložství, by se nemohl tak, jak to vyžaduje poměr mezi manžely, již nikdy potěšiti milým objetím ani manželským milováním bez pocitu hnusné ošklivosti.
Konečně se dospělo k tomu výsledku, že se Ludvík Bavorský uvolil dáti Janovi a synu jeho, jenž byl, jak uvedeno, z panství svých vypuzen, zemi lužickou, totiž města Zhořelec a Budišín, jež se mají nerozlučně spojiti se všemi panstvími a se vším, co k nim přísluší, s královstvím českým a po všechny budoucí časy při něm zůstati; mimo to měl dáti 20.000 hřiven čistého stříbra. Místo těch peněz nabídl markrabě braniborský v zástavu města Berlín, Branibor a Stendal s veškerými i jednotlivými požitky, poplatky a příjmy těm městům příslušejícími, aby v nich král Jan nebo syn jeho Jan tak dlouho vládl, v moci je měl a užitky z nich bral, až bude těch 20.000 hřiven v hotových penězích úplně v Praze splaceno. Král Jan sice přijal tuto smlouvu, ale když se synové jeho, Karel, markrabě moravský, a Jan o ní dověděli, nechtěli k ní přistoupiti řkouce : „Dostane-li otec ty peníze, utratí je mezi svými přáteli na Rýně, a my vyjdeme oklamáni s prázdnou.“ Ludvík, dověděv se, že synové krále Jana nechtí té smlouvy přijmouti ani svými listy potvrditi, poznal, že se vše, co bylo vyjednáno a umluveno, dělo úplně nadarmo. Toho se Ludvík Bavor velice lekl a byl více než možno si mysliti ohromen, tuše v té věci nějaké zlé znamení, že se synové krále Jana zdráhají přijmouti a uznati smlouvu vyjednanou a sestavenou od vážených knížat po zralých a opatrných úvahách a přijatou otcem jejich, a že tak směle a s hrdou myslí proti ní mluví.