Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola IV.

Vita Caroli Karel IV.
Kapitola III.	Kapitola IV.	Kapitola V.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IV.
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Hrdina
Licence překlad:	PD old 70

Události v Německu. Smrt Jindřicha Korutanského. Jan Lucemburský v Italii. Pokus otráviti Karla. Odboj ligy vladařů lombardských proti Lucemburkům.

Vrátiv se tedy z Francie setkal jsem se s otcem svým v hrabství lucemburském. V těch dobách císařskou moc držel Ludvík Bavorský, který se psal Ludvík čtvrtý, byv zvolen po smrti Jindřicha VII., děda mého, za krále římského většinou hlasů proti Bedřichovi, vévodovi rakouskému. Tohoto Ludvíka volili a při něm stáli až do jeho vítězství, při němž zajal Bedřicha, vévodu rakouského, svého nepřítele: Jan, král český, otec můj, arcibiskupové mohučský a trevírský a poslední markrabě braniborský Valdemar. S Bedřichem pak byli: arcibiskup kolínský, vévoda saský a hrabě falcký. Ludvík jel potom do Říma a přijal korunu císařskou a posvěcení proti vůli papeže Jana XXII. od biskupa benátského. Potom dal zvoliti vzdoropapeže, jménem Mikuláše, z řádu minoritů, který byl později vydán v ruce papežovy a zemřel v pokání, Hned potom se Ludvík vrátil do Německa, jak se obšírněji čte v kronikách římských.

V této tedy době, když vrátiv se z Francie do hrabství lucemburského zastihl jsem tam otce svého, vévoda rakouský oblehl město Kolmar v Elsasku a Ludvík nemohl ho osvoboditi. Otec můj přijel k nim a smířil vévodu s Ludvíkem. Potom jel do hrabství tyrolského k vévodovi korutanskému, kterého kdysi vyhnal z království českého. První žena vévodova, sestra matky mé, zemřela; potom pojal za druhou manželku sestru vévody brunšvického, s níž měl jednu dceru. Tuto dal za choť bratru mému Janovi, jemuž při smrti své odkázal všecka svá knížectví. Potom přijel otec můj do města Tridentu. A toho času zemřela matka má na den sv. Václava mučedlníka v Praze. Když otec můj meškal v Tridentě, byla mu v Lombardii odevzdána města: Brescia, Bergamo, Parma, Cremona, Pavia, Reggio, Modena a v Toskánsku Lucca se všemi obvody a hrabstvími, jež k ní náleží. Uvázav se v držení jich otec můj usídlil se potom v Parmě. Později přejal ta města ve správu Azzo Visconti, tehdy vladař v městech Miláně a Novaře, v nichž náměstnictví toho času přijal od otce mého. V té době otec můj poslal pro mne do hrabství lucemburského. Já pak jsem se dal na cestu přes město Mety, vévodství lotrinské, Burgundskem a Savojskem do města Lausannu nad jezerem. Potom jsem přešel přes hory Briegské a přijel do území novarského a odtud na veliký pátek do města Pavie, kterou držel otec můj.

O velikonoční neděli, třetí den po mém příchodu, čeleď má byla otrávena a já ochranou milosti boží jsem unikl otrávení, protože slavná mše, při níž jsem přijímal, byla dlouho sloužena a já nechtěl jísti přede mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že čeleď má náhle upadla do nemoci, zvláště ti, kteří jedli před obědem. Já pak sedě za stolem jsem nechtěl jísti a všichni jsme byli postrašeni. A tu jsem uzřel rozhlížeje se člověka krásného a uhlazeného, jehož jsem neznal, an chodil před stolem dělaje se němým. Pojav proti němu podezření dal jsem jej zajmouti. Ten po mnohých mučeních třetího dne promluvil a vyznal, že on v kuchyni vmísil do pokrmů jed na příkaz a návod Azza Viscontiho z Milána. Jedem tím se otrávili: Jan z Bergu, hofmistr dvoru mého, Jan z Honcheringen, Šimon z Kailu, který přisluhoval při mém stole, a mnozí jiní.

Já jsem bydlil v té době v Pavii v klášteře sv. Augustina, jehož tělo tam odpočívá. Z tohoto kláštera Ludvík Bavor vyhnal opata a řeholní kanovníky toho kláštera, které já zpět povolav jsem uvedl do řečeného kláštera. Po vymření bratří těch papež Jan jej daroval augustiniánům, jichž řád podnes jej drží, za vlády otce mého, a otec můj odevzdal jim jej v držení.

Potom jsem jel k otci svému do města Parmy. Šlo mi tehdy na šestnáctý rok. Otec můj svěřil vrchní vladařství a ochranu nade mnou panu Ludvíku, hraběti savojskému, jenž byl tchánem Azza Viscontiho, vladaře milánského. Odešed z Parmy jel do Francie a vdal mladší dceru, sestru mou, Gutu, za Jana, nejstaršího syna Filipa, krále francouzského. Nejstarší pak dceru Markétu měl Jindřich, vévoda bavorský.

Toho času, kdy jsem zůstal s řečeným panem Ludvíkem Savojským v Italii, učinili tajně proti mně a otci mému spolek: Robert, král neapolský, Florentští; Azzo Visconti, náměstek milánský, vladař veronský, který v té době držel města Padovu, Treviso, Vicenzu, Feltre a Belluno, vladař mantovský, který před tím nám slíbil věrnost, a vladař ferrarský a rozdělili si mezi sebe tajně města, jež jsem držel: vladaři veronskému měla připadnouti Brescia a Parma, mantovskému Reggio, ferrarskému Modena, milanskému Pavia, Bergamo a Cremona, Florentským Lucca. A tak se všichni náhle, zosnovavše tajně odboj v městech a ani nám neopověděvše války, vrhli na nás. Od nich nenadáli jsme se nepřátelství, neboť před tím ujednali smlouvu s námi a přísahali i listy potvrdili otci i nám, že chtí při nás věrně státi. I vtrhl veronský vladař do Brescie, milánský obsadil Bergamo a brzy ho dobyl. Pavijští se vzbouřili proti nám a panství si přivlastnili páni de Beccaria, na něž jsme více spoléhali než na kohokoliv jiného v tom městě. A tak všichni ti spojenci zdvihli velmi těžkou válku proti nám.

Zmíněný pan Ludvík Savojský, poručník a ochránce náš, jistě věděl o nějakých těch podnicích, ale neužil prostředků obranných, nevím z jaké pohnutky, snad z lásky k zeti svému, Azzovi Visconti, a odejel z Parmy, nás nechav v těžkém postavení. Avšak páni de' Rossi, měšťané v Parmě, páni da Fogliano a de' Manfredi v Reggiu, de' Pii v Modeně, de' Ponzoni, Seni v Cremoně a pan Simon Filippi z Pistoje, náměstek v Lukce, ujali se mé věci a přispěli mi radou i pomocí, jak jen mohli, o čemž bude v následující kapitole zevrubněji psáno.