Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola III.
| Vita Caroli Karel IV. | ||
| Kapitola II. | Kapitola III. | Kapitola IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola III. |
| Autor: | Karel IV. |
| Zdroj: | vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Hrdina |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Rod Karlův. Karel na dvoře francouzském. Seznámení s Petrem de Rosiers.
Potomkům vašim upřímně jsem psal výše uvedená slova moudrosti a bázně boží, pokud ovšem já nepatrný jsem to s pomocí boží dovedl. Nyní chci vám psáti o marném a nemoudrém životě svém a o počátku své pouti pozemské, abyste si z něho mohli vzíti příklad. Nezamlčím však milosti od Boha vlité a lásky, s jakou jsem v duchu svém usilovně lnul k učení, abyste tím více doufali v pomoc boží, že vám pomůže v pracích vašich, čím více otcové a předchůdcové vaši vám o ní vypravují. Neboť psáno jest: „Otcové naši vypravovali nám.“
Přeji si tedy, aby vám bylo známo, že Jindřich VII., císař římský, zplodil otce mého, jménem Jana, z Markéty, dcery vévody brabantského. Tento pojal za choť Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní království české, protože nebylo mužského potomka v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který, maje za manželku starší sestru manželky jeho - zemřela později bez potomstva - vládl v království českém před ním, jak se obšírněji vypravuje v kronikách českých. Tento Jan, král český, měl s královnou Eliškou prvorozence, jménem Václava, jenž se narodil roku 1316 dne 14. května v 5 hodin ráno v Praze. Později měl jiného syna Přemysla, který zemřel v dětském věku. Potom zplodil ještě třetího syna Jana. Král tento měl též dvě sestry vdané: jednu vdal za krále uherského Karla Prvního, jež zemřela bezdětna; druhou dal Karlovi, králi francouzskému, za choť. Když jsem byl v sedmém roce svého věku, otec můj poslal mě léta Páně 1323 k tomuto králi francouzskému do Francie. I dal mě tento král od biskupa biřmovati a dostal jsem jméno stejné, jako on měl, totiž Karel. Za snoubenku dal mi dceru Karla, strýce svého, Markétu, zvanou Blanku. Choť Karlova, sestra otce mého, zemřela toho roku bez dětí. Potom týž král pojal jinou manželku.
Řečený král mě velice miloval a přikázal kaplanovi mému, aby mě poněkud cvičil ve vědách, ač král ten sám nabyl vzdělání jen skrovného. A v té době jsem se naučil čísti hodinky blahoslavené Marie Panny slavné a když jsem jim poněkud rozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť strážcové moji měli přikázáno od krále, aby mě k tomu pobádali. Kral tento nebyl lakom na peníze, měl dobré rádce a dvůr jeho se stkvěl množstvím knížat jak duchovních, tak světských.
Pak nastala veliká roztržka mezi tehdejším králem anglickým a mezi tímto králem francouzským. Král anglický měl za manželku sestru tohoto krále, kterou vypudil z Anglie spolu s nejstarším synem jejím Eduardem. Ta přišedši k bratru svému zůstala ve Francii ve vyhnanství se svým synem. Avšak král francouzský, rozhněván jsa pro vypuzení své sestry a sestřence, žádal mého tchána Karla, svého strýce, aby pomstil tuto velikou hanbu, která se stala rodu jejich. Tento sebrav vojsko vtrhl do Guyenny a dobyl téměř veškeré země kromě Bordeaux a několika tvrzí i hradů. Vrátiv se vítězně do Francie dal dceru dcery své, hraběnky henegavské, sestry mé manželky, za ženu Eduardovi, synu výše zmíněného krále anglického, který žil toho času ve vyhnanství, a opatřiv mu družinu poslal ho do Anglie. Ten zvítěziv nad otcem zajal ho, zbavil království a vstavil si na hlavu korunu. Toho roku otec Eduardův zahynul v žaláři.
Téhož roku zemřeli: Karel, tchán můj, zanechav jako nejstaršího syna Filipa, a na hromnice zemřel Karel, král francouzský, ostaviv choť, která po jeho smrti porodila dceru. A poněvadž podle obyčeje dcery královské nenastupují na trůn, Filip, syn tchánův, povýšen byl za krále francouzského, protože byl nejbližším dědicem v pokolení mužském. Tento Filip přijal rádce předchůdce svého, ale neposlouchal jejich rad a oddal se lakomství.
Mezi rádci jeho byl jeden muž velmi moudrý, Petr, opat fécampský, rodem z Limoges, člověk výmluvný, učený a všelikou ušlechtilostí mravů zdobený. Tento měl na popeleční středu prvního roku panování Filipova při mši tak skvělé kázání, že byl ode všech chválen. Já totiž jsem žil u dvora tohoto krále Filipa, jehož sestru jsem měl za manželku, po smrti krále Karla, u něhož jsem byl pět let. I zalíbila se mně výmluvnost řečeného opata v tom kázání, že jsem byl mocně dojat, zbožně ho poslouchaje a patře naň, takže jsem se jal u sebe uvažovati řka: „Čím to jest, že se mi vlévá taková milost od toho člověka?“ Seznámil jsem se potom s ním a on se choval ke mně s velikou láskou a otcovskou náklonností, poučuje mě častokráte o svatém Písmu. I byl jsem dva roky po smrti Karlově na dvoře krále Filipa. Po těch dvou letech poslal mě král s manželkou mou, sestrou svou, Blankou, k otci mému Janovi, králi českému, do města Lucemburku, kteréž hrabství patřilo otci mému jako dědictví po otci jeho, císaři Jindřichu svaté paměti. Tento byl jako hrabě lucemburský zvolen za krále římského. O tom, jakým způsobem a jak dlouho panoval, obšírněji se vypravuje v kronikách římských.