Velký Čech/XXII.

Velký Čech Václav Řezníček
XXI.	XXII.	XXIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXII.
Podtitulek:	(Palacký o demokratii.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 241–246. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Z těchto let národního rozbouření a nových hesel jest stejně poučným jako poutavým zmíněné již Palackého pojednání „o demokratii“, které v našich poměrech doposud svěžím zůstává a stále ještě čerstvé pravdy obsahuje. Palacký ve příčině té praví:

„Za našich dnův jméno demokracie ve čtenářstvu českém přišlo zase do mody. Kdo chce býti člověkem vzdělaným, vzorným občanem a pravým vlastencem, musí především se státi demokratem, neb kdo jím není, jest feudalistou, absolutistou, patolízalem u šlechty a byrokratie, otrokem vyšších a tyranem nižších vrstev národu; kromě demokratie není svobodomyslnosti, není statečnosti, není obětavosti, slovem není pravé humanity.

Co jest ve domnění tom pravého, co mylného a nepravého? O tom chci pronésli několik slov, jak se mi pravě namanou.

Nejprv co nese slovo demokratie samo o sobě? Jest ono složeno z dvou řeckých slov δήμος (lid, národ) a κράτος (síla, moc, panování) aneb κρατέω (silou ovládám, v moci své držím, vládnu, panuji) a dá se po česku vyložili co lidovláda neb národovláda, panování lidu čili národa (v jistém smyslu). Ale panování a vládnutí požadují nějaký předmět, jemuž by se panovalo a jímž by se vládlo; není zajisté pánem, kdo nemá slouhy nebo poddaného; nevládne, komu nikdo není podřízen. Od jakživa demokratie stavena bývá proti aristokratii (šlechtovládě) a monarchii (jednovládě); komu tedy panuje; kým vládne lid v demokratii? Patrno, že jen sám sebou a sobě samému; neméně patrno, že lid není subjektem, alébrž objektem vlády, že neprovozuje vlády sám, ale že jí potřebuje a ji podniká. Pravý a rozumný smysl demokratie znamená tedy tolik, že v ní společnost státní řídí se dle vůle veškerého národu, a nikoli dle vůle buď jediného člověka, buď zvláštního nějakého již napřed dědičně ustanoveného a privilegovaného počtu osob, stavův, korporací atp. V demokratii tedy celý národ a veškery vrstvy lidu společným usrozuměním ukládají sobě zákony, jimžto pak stejně podrobeni jsou všichni bez výminky, a rovnost před zákonem jest předním i podstatným požadavkem jejím. V tomto pak smyslu přiznávám se i já k zásadám demokratie, i jsem a budu vždy rozhodným demokratem.

Ale v tomto smyslu nepojímána demokracie ani za starodávna, ani za naší doby. Staří Řekové a Římané někdy také chlubili se býti demokraty, ale kupovali a prodávali přece, jako nějaké zboží, celou hojnou třídu lidstva, kterou jmenovali otroky, a které nepřiznávali ani jaké vůle, ani práva ve společnosti státní. A za našich dnův, ve soustátí severní Ameriky, vede (1864) strana, kteráž přikládá sobě jméno demokracie, již po dvě léta hroznou a krvavou válku hlavně proto, aby i na potom, jako posavad, tržiti a kupčiti mohla v „lidském dobytku“ (human cattle). Když jméno demokracie i k takovýmto skutečnostem přichytiti a připojiti se dá, uzná jistě každý, že ono má význam dosti roztažný a neurčitý, a že není lhostejno, v jakém a kterém smyslu se demokracie vyrozumívá.

O národech Slovanských již jeden z nejstarších spisovatelův, kteří o domácím a státním jejich živobytí podávají zprávy, Prokop Cesarienský r. 552 po Kristu, poznamenal, že „od starodávna v demokracii život svůj tráví“. Nedlouho po něm svědčil císař řecký Mauritius (r. 582—602), že Slované, vážíce si svobodu nade všecko a nechtějíce nikomu býti poddáni, že i zajaté ve válkách nepřátely neodsuzovali, jako jiní národové, k věčné porobě, ale že jim ukládali lhůty, po jichž upršení mohli buďto vyplatiti se domův zase, aneb zůstati mezi nimi co svobodní a přátelé. Takováto svědectví dala by se i z pozdějších spisovatelův, netoliko řeckých, ale i německých i jiných, snadno zdesteronásobiti; neb veškery dějiny národův slovanských i ve středověkosti jsou toho plny, že dědičná poroba bývala Slovanům po celá století neznáma, pokud tomu právu či raději bezpráví od svých nepřátel a sousedův, nejvíce Němcův, nepřiučili se. Shledáváme tu zase jiný druh demokratie, a sice takový, ku kterému se i za naší doby bez rozpakův přiznávati můžeme: neb tato demokratie uznávala právo lidskosti v každé lidské osobě, netoliko ve vítězném a zámožném příteli, ale i v poraženém a všeho postrádajícím nepříteli. Také srovnávala se výborně s naukou křesťanskou, že všichni lidé, bez rozdílu stavu a pleti, jsou synové jednoho Otce na nebesích. Byloť to vše dosti přirozené v národu lichém a pokojném, nebažícím po panství, ale hledícím si svobody, a pokládajícím sobě ležení rolnické i řemeslnické za pravidlo života. Slované byli by, i vzdor jináče smýšlejícím sousedům a nepřátelům svým, mohli udrželi se ve svém způsobu navždy, kdyby nebylo také pravdou to, co dále pronesl o nich císař Mauritius: „omnes contrarie inter se sunt animati, neuterque alteri vult obsequi“ (všickni mezi sebou rozdílně smýšlejí, aniž kdo jiného poslouchati chce) — pak: „neminem ferunt imperantem, seque mutus prosequuntur odio“ (nesnesou vlády ničí a nenávidí se vespolek) — a zase: „multi inter eos sunt reguli, neque inter se concordes“ (mnozí u nich jsou vladykové, aniž mezi sebou svorní).

Kterak zejména v Čechách odvěká slovanská demokracie postupem věkův vždy více podléhati musela vnášenému odjinud feudalismu, — jednomu z oněch dobrodiní, za něž dle nauky prof. Höflera Němcům na věky vděčni býti máme, — o tom Dějiny národu Českého mnou spisované dosti podrobného podávají naučení. Bedlivější čtenářové zpozorovali bezpochyby již sami, kterak po mnohých, v ohledu tom ovšem nevždy dosti jasných rozbrojích a půtkách pod králi Otokarem II., Janem a Václavem IV. posléze v ohromném zbouření národu za válek husitských živly demokratické postavily se i ozbrojené na bojiště, a počaly skutečně panovati národu po celá léta zase, až uloženy do hrobu v osudné bitvě u Lipan (1434). A konečné vítězství feudalismu zdařilo se u nás předce teprv pod panováním dobrého, ale nad míru slabého krále Vladislava II., po nových, více než 38letých (1479—1517) půtkách a rozbrojích, ukončených známou posavad smluvou Svatováclavskou (24. října 1517), ana podržela platnost zákonnou, přes všecky bouře věkův pozdějších, až do naší doby (1848).

Když dne 10. dubna 1861 ve sněmu království Českého přečteno bylo slavné osvědčení se všech předních a nejosvícenějších údův české šlechty, že uznávají ochotně sněm ten (ač uložený na základech nových a nikoli vice feudálních), za potomka i dědice všech starodávných sněmův českých, byly mně jen jak výslovný předpis sněmovního jednacího řádu, tak i poznamenání presidentovo, zapovídavší všelikou o tom debattu, na překážku, že jsem nemluvil a neobrátil pozoru sněmovny na to, kterak proměnou tehdáž novou neopustila se naprosto půda historická, nýbrž stal se jen poněkud návrat ku politickému ústrojí země mnohem staršímu, nežli bylo poslední, a tak říkaje prvověkému, kdežto ještě nebývalo v Čechách titulovaných a privilegovaných knížat, hrabat, baronův, rytířův anebo papírových šlechticův, ale proto byli již přirození rozdílové pravých šlechticův (lechův, velkostatkářův) a obecných zemanův a nezemanův. Kdyby ty věci byly rozjímány a uvažovány podrobně, vyjevilo by se, že od r. 1848 navrátili jsme se, nedokonale sice, ale co do podstaty skutečně, opět do věku, kde národ celý (ovšem že ve spojení s panovníkem) ukládal sobě zákony sám, kde soud a právo konaly se bez rozdílu ovšem stejně, kdo panovala vesměs rovnost před zákonem, a všeliké immunity, výsady, privilegie i milosti jednotlivých jak osob, tak i korporací — samá to dobrodiní ve smyslu p. Höflerově, — byly ještě neznámy. Tu by se také ukázalo, kterak demokratie přirozená utvořiti se a po věky trvati může, ač nepochází z theorií ve Francii a v Němcích od r. 1789 teprv hojně vymýšlených a od adeptův jejich i ve vlasti naší horlivě rozšiřovaných; poznalo by se positivně a určitě, kterak demokratie pravá dobře obstáti může i s monarchickým vrcholem, i s rozdíly, kteréž příroda uvodí jak nerovnými dary duchovními u jednotlivcův, tak i právem dědičnosti jmění u všech vrstev národu.

Aneb potřebí-li, aby pravá demokratie se zavedla, zrušiti zúmysla i násilím přirozené rozdíly tyto, jak tomu chtěly za naší paměti školy socialistické ve Francii, po návodu hraběte St. Simona, Fouriera i poněkud také Proudhona a jiných? Nauky takové, třebas i nevedly upřímo a nutně ku paradoxiem, jaková jsou rozkřičená slova „la propriété c’est le vol“, plnou však důsledností provedené vedou neuchranně ku kommunismu, jakožto poslednímu cíli svému, tento pak, kdyby jen jedné generaci panovati měl, uvedl by ji koncem zase neuchranně do zhovadilosti. Příčiny toho netřeba tuším vykládayi podrobně, domyslí se jich u nás každý, kdokoli jen mysliti umí. Aspoň mám za to, že proti kommunismu co nauce u nás horliti ani nepotřebí: sám sedlák náš nepožívaje od jakživa práva vlastnictví, postavil by se proti hlasatelům takové nauky co nejrozhodněji.

První ve starožitnosti učitel politiky, Platon, vynesl průpověď na slovo vzatou, že jen tomu státu bude blaze, kterým vládnouti budou filosofové. Myslil-li při tom na demokratii vůbec, jest věc tím pochybnější, čim známější bylo jeho neveliké zalíbení v souvěké demokratii athenské; i mním, že nezbloudím, když ideální jeho sofokratii za věc od demokratie docela rozdílnou považovati budu. Ale tím větším podivem dojat jsem byl nedávno, čta v „Národních Listech“ ode dne 19. prosince 1863, že „demokratie není lidovláda, nýbrž vláda osvěty a vzdělanosti“. Vzdělanci a osvícenci v národu jsou právě ti, na které Platon myslil ve své theorii, a poněvadž jsou právě άριστοι (nejhodnější), tedy může se právem říci: demokratie není lidovláda, nýbrž jest aristokratie (vláda nejhodnějších), dle publicisty „Národních Listův“, aneb „demokratie je sofokratie“. Jest to divné matení a překrucování ponětí aspoň v tom ohledu dávno určitých. Čím pak dokáží „Národní Listy“, že aristokratie není také vláda osvěty a vzdělanosti? Rozumování jejich zakládá se na tom, že demokratie zahrnuje do sebe větší počet osob v národu, a tudíž že u větším počtu lidí najde se také více rozumu, světla i tmy, dobré i zlé vůle pospolu; žádná třída lidstva nemá od přírody výhradného monopolium rozumu i dobré vůle. „Národní Listy“ nedokázaly tedy více, nežli nedůslednost svou logickou i politickou, že líčíce demokratii dle idey a ne dle skutečnosti, porovnávají s ní aristokratii dle skutečnosti a ne dle idey. Či snad idea aristokratie nedala by se líčiti ještě stkvěleji a snadněji, nežli idea demokratie? či nynější skutečnost ku př. aristokratie nebo-li šlechty české naplňuje ideu aristokratie vůbec a doléhá na ni, kryje ji úplně? Myslím že ani „Národní Listy“ tvrditi nebudou, že by leželo v idey a v podstatě aristokratie, aby nejen odcizila se národu, ale i nepřátelsky k němu se chovala. Jest to velmi pohodlný, ale nevelmi spravedlivý ani šlechetný způsob uvažování, když na váhu jedné strany kladou se jen momenty ideální, na druhou pak jen závaží neblahé reality.

Otázka o národu a šlechtě stala se v poslední době jablkem Eridiným mezi námi. Kdyby všecky listy naše, kteréž o ní mluvily, byly obořívaly se vždy jen na poblouzení a hříchy buď jednotlivých osob, buď i většího dílu české šlechty dle skutečnosti, a nikoli také na šlechtu co stav a tudíž i šlechtu českou vůbec, nebylo by, tuším, mezi námi vzniklo nedorozumění ani stranění jaké o tuto věc; my bychom nejen byli souhlasili s žalobami našich nových protivníků, ale i předcházeli je příklady svými; na nejvýš byli bychom se snažili mírniti hněvy, ač nevždy nespravedlivé, berouce slušný ohled na okolnosti časové, staré i nové, jimiž generace nynější není samojediná vinna. Ale zdání a přání některých šla, jakož vůbec známo, mnohem dále, až dokročila vrcholu svého, ne sice v „Národních Listech“, ale ku př. v řeči nedávno držané od kandidáta do sněmu, ne od nás chváleného, jenž mezi jinými dobrodiními, o něž se pro národ náš zasaditi voličům sliboval, dle zprávy hodnověrné jmenoval také žádoucí zrušení prý šlechty vůbec. Nechci tlačiti nežitu takového; řeknu proti tomu jen krátce, že potrvá-li demokracie, jak my jí rozumíme, t. j. úplná rovnost všech před zákonem, nám již skutečně zaručená, jen skrze několikero generací, vše co papírového jest ve šlechtě, psané milosti, titule a privilegie, pokud vůbec ještě mají jakou váhu ve státu, buď přestanou samy sebou a nebude potřebí rušiti jich, aneb spadnou na pravou cenu svou, totiž na pouhou památku, kteráž neškodíc a neubližujíc nikomu, nemůže se státi předmětem spravedlivé zápovědi zákonodárné. Rozumí-li se ale šlechta v každém věku a každé zemi přirozeně se tvořící, t. j. velkostatkářství dědičné: tu jakož každý boj proti přírodě bývá netoliko marný a škodlivý, ale i bláznový a směšný, ne-li dokonce hříšný a zločinný, tak i všecko brojení a vzpírání se proti šlechtě takové podobati se bude nadšenému snažení věhlasného rytíře smutné postavy, jehožto skutky ušlechtilé dr. Pichl nám nedávno českým jazykem vykládati počal.^{[red 1]} Učiňte tabula rasa násilím třebas ještě dnes — a pozejtří již vyskytnou se opět rozdíly přirozené, pokudkoli nepodaří se vám vykořeniti, se zásadou dědičného jmění a s rozličným nadáním ducha u jednotlivcův, také veškerou civilisaci na zemi.

Program náš první — program to „Národních Listův“, od něhož my neodstoupili nikdy — pronesl o šlechtě naší slova následující: „Nechceme šlechtě odnímati titulův i práv čestných, ale privilegií politických na základě pouhého rodu přiznati jí nikdy nemůžeme. S radostí uvítáme ji, když nedbajíc pouze na interessy své materielní, použije nejvznešenějšího práva svého k tomu, aby činnost svou, nestíženou materialními nedostatky a výdělkovou prací, věnovala zcela a právě po šlechticku ke zvelebení národa svého a k opatrování politických jeho interessův. Pak zajisté s potěšením poznáme v pánech našich přední syny národa, a s ochotnou radostí svěříme se jejich vedení, kdekoli budou v čele kráčeti politickým věhlasem a obětavým vlastenectvím. My ovšem, ať se šlechtou, nebo bez ní, budeme pokračovati neodvratně na cestě ke zvelebení duševnímu i hmotnému národa svého.“ V nejiném smyslu vyslovil se i druhý program náš, postavený v čele „Národu“, jehožto jen konec zde uvedu: „My nepřestaneme napomínati šlechty, by konala povinnosti své k národu; a kdekoli bude se vzdalovati jeho aneb dokonce proti němu brojiti, vystoupíme vždy bez rozpaku proti ní ostře a zjevně, avšak vždy dle pravdy a práva.“ Kterak ve slovech těchto a jim podobných noví protivníci naši spatřovati mohou bona fide úmysl, straniti šlechtě proti zájmům a právům národa, toho aspoň já pochopiti nemohu. Ale tím neliběji dojímá mne hlas, jehož v posledních dnech bez míry a konce se doslýchám, že my prý „šlechty nepotřebujeme, všecken pokrok náš národní v novější době že pochází jen od plebejcův nazvíce chudých, boháči že krom toho k ničemu dobrému se nehodí“ atd. — jakož za návodem některých francouzských dramatikův a romanopiscův v obyčej vešlo v jistých koteriích, nalézati a líčiti pravou šlechetnost jen ve kruzích proletářských, ve výše postavených pak a zámožných bez mála samé šibaly. Kde o snahách ku pozvedení a zvelebení duchovnímu i mravnímu národu našeho, aspoň za posledních 40 let, řeč jest, tam i já poněkud mluviti mohu, aspoň tak dobře, jako kdokoli jiný; ale ohražuju se jménem svým i jménem zemřelých již přátel a pomocníků svých proti domnění, že bychom my smýšlením a duchem takovým, jakový nyní u nás vrch bráti chce, byli mínili a mohli prokázati kdy národu svému službu podstatnou a platnou, a že bychom při díle svém pomoci a spolupůsobení od šlechty ovšem byli ani neměli, ani nepotřebovali. Noví odpůrcové naši, pokud mi vědomo, nejsou jistě vesměs věku tak dospělého, aby živou pamětí postihati mohli toho, čím někdy šlechtici, na př. hrabata František a Kašpar Šternberk, knížata Isidor a August Lobkovic i Rudolf Kinský — ať o jiných více pomlčím, z nichž i někteří až posavád jsou na živě — platně přispěli ku prvnímu vzkříšení a šířeni národního mezi námi vědomí a citu. Nezapírám, že později (asi 1838 až 1860) bylo takového spolupůsobení bohužel ovšem méně: ale polepší-li se věci tím, když obrátíme známé pořekadlo „pauperlas meretrix“ zrovna na ruby a když chováním nešetrným ba nezdvořilým budeme odvraceti od sebe napořád všecky zámožnější třídy v národu, jako bychom spásu svou nalezali jen v proletariatu? Pochybuji věru, že by rozumnější sedlák náš v tom jaké účastenství míti chtěl; však by i jeho stav, jemuž se také často vyčítá aristokratické chování k chalupníkům a baráčníkům, musil přijíti k zrušení, kdyby se mělo důsledně dále jíti směrem takovým. Já aspoň poblouzením takovým nechci vinen býti a trvám v tom přesvědčení, že národ náš teprv tehdáž utvrdí byt svůj v základě pevném, když veškery vrstvy obyvatelstva na pravém poměru k němu přiznávati se budou. Kéž pováží mladí naši odpůrcové, že úhlavní nás obou nepřátelé nestojí v táboru šlechty, ale v táboru onom, který jim na čas nejvíce proti šlechtě štváti pomáhá.“

Otiskujeme tento článek Palackého celý jednak pro jeho obsah, chovající doposud mnohou stále platnou pravdu, trvalé a zdravé poučení, a pak k vůli charakteristice doby a smýšlení Palackého, jež bylo nade všechnu pochybnost ryze demokratickým. Od napsání článku toho minulo již přes třicet let, průměrný to lidský věk, a není vinou českého lidu, že on svou národní aristokratii, své české bohatýry nevidí dnes v řadách urozeného a vezdejšími statky nadaného stavu, ale že je spatřuje a velebí v osobách jako jsou Oliva, rada Hlávka, biskup Jirsík, Anna Náprstková, dr. Šícha, dr. Fric, pilnikář Chvojka, Kozina, obchodník Neff, Schnell a j. v.

Český lid řídí dnes své smýšlení a city dle skutečných událostí a hotových skutků, nedávaje se již těšiti blahými nadějemi věda, že jedna vlaštovka jara neudělá. Třeba přímo říci s Palackým, že od r. 1838 bylo obětavého a horlivého spolupůsobení české šlechty v ohledu národním a vlastenecky politickém bohužel tak málo, že český lid bez své vlastní viny na českou šlechtu spoléhati a počítati skoro již odvykl, zejména když se mu ušlechtilá duchovní aristokratie a štědří a obětaví mecenáši ve vlastních chudých jeho vrstvách poměrně díky Bohu v hojném počtu rodí.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Miguel de Cervantes: Don Quijote de la Mancha – dostupné na Wikizdrojích