Velký Čech/XXI.

Velký Čech Václav Řezníček
XX.	XXI.	XXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXI.
Podtitulek:	(Založení „Svatoboru“. — Palacký navrhuje na sněmu revisi volebního řádu. — Rozbroje v národě k vůli polskému povstání. — Stanovisko Palackého. — Palacký pro ně kaceřován. — Denník „Národ“.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 227–240. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Počátkem let šedesátých došla také konečného uskutečnění dávná Palackého touha, aby byl totiž vydáván encyklopedický slovník český. K cíli důležitý ten podnik šťastně dovedl Palackého zeť dr. Rieger, který obětavě redakce jeho se ujal. Náklad naň vedl čilý knihkupec Kober. Ostatně „Slovník Naučný“, o kterýž se zde jedná, jest každému Čechu knihou známou. Že stal se skutkem, toho nemalá zásluha náleží také i Palackému.

Léta 1862 po vzruchu politickém, jejž rok předešlý byl vznítil, i při veškeré nepřízni tehdejší vídeňské vlády, jíž tato český národ nejplnější měrou zahrnovala, na všech stranách v zemích koruny české vyvíjel se a kvetl čilý ruch národní, jsa překážkami národu českému v cestu kladenými spíše živen a upevňován. A ruchem národním začala se ve vlasteneckých kruzích probouzeti ochota a horlivost jednotlivců, všemožně přispívati k účelům a podnikům vlasteneckým. Tak r. 1862 obnoveny byly sbírky na Národní divadlo, a uspořádána byla loterie ve prospěch věna osiřelé dcerušky Havlíčkovy.

Koncem pak roku 1861 došlo uskutečnění založení „Svatoboru“, spolku ku podpoře českého spisovatelstva. Dne 17. prosince t. r. zadal totiž Palacký žádost k místodržitelství, aby jemu a přátelům jeho povoleno bylo činiti přípravy ke zřízení spolku toho, jehož účelem jest podporovati činnost spisovatelů pracujících, pomáhati zasloužilým literátům, když by byli v nouzi postaveni, a případně pečovati o jejich vdovy a sirotky a konečně oslavovati památku zesnulých! Tento trojí směr činnosti „Svatoboru“ vytčen jest jeho heslem „osvěcuj, pomáhej, pamatuj“. Dne 25. prosince 1861 konána byla u Palackého důvěrná porada, v níž přijat byl návrh základních pravidel pro „Svatobor“, kteréžto jméno spolku tomu dáno bylo ke zvláštnímu přání Palackého. Když stanovy „Svatoboru“ byly potvrzeny, vyšlo 9. dubna 1862 jeho „ohlášení“, vyzývající k hojnému přistupování. První valné shromáždění „Svatoboru“ konáno bylo v zasedací síni staroměstské radnice dne 17. května 1862. Shromáždění to zahájil Palacký vřelou řečí, a zvolen byv za předsedu nového spolku, v napotomní příští výroční valné hromadě jeho dne 17. května r. 1863 v delší řeči vytknul mezi jiným také postavení spisovatele v národě. Ve příčině té pravil:

„Býti spisovatelem ještě není zásluhou, ale býti dobrým spisovatelem jest zásluhou. Poměr spisovatelstva k národu neliší se v tom ohledu podstatně od poměru školního učitelstva k lidu. V té samé míře, jako dobrý učitel náleží k největším dobrodincům, náleží učitel špatný také k nejhorším škůdcům veřejným, třeba by se ničím více neprohřešoval, nežli že nejdražší klenot lidu, srdce i mysli vzrůstajících pokolení, obmeškává vésti k dobrému. Také čtenář každý svěřuje srdce i mysl, tedy vše, co nejvýtečnějšího do sebe má, aspoň na okamžení tomu spisovateli, s kterým se právě obírá; i běda každému, kdo lichými snad vnadami svodí svěřence své s cesty pravdy a spravedlnosti! Nezapírám, že o tom, co jest pravda i co spravedlnost, rozličné dávají se výklady, a že dle toho i ponětí o dobrém spisovateli v nedokonalosti všech lidských úmyslův a řádův bývá více méně relativným; i vzdálen jsem toho, abych hesla kterékoliv strany aneb koterie na světě pokládal za výhradné měřítko pravdy a zásluhy: ale za to mám, že otázka, jest-li kdo spisovatelem dobrým, čili nic, i bez ohledu na stranné zásady a záměry prostým citem většiny vzdělancův v národu rozhodnuta bývá. A naději se, že řiditelstvo Svatoboru vždy sestaveno bude ze vzdělancův a výtečníkův veškerého národa, nikoli jedné toliko a kterékoli strany v něm; a hoře bylo by Čechům i mně samému někdy ve hrobě, kdyby ono mělo kdy octnouti se v moci jakékoli domněle samospasitelné koterie! Takové neřesti Bůh ráčí odvrátiti od národu našeho.“

A dále Palacký pravil: „Ale při tom při všem nemohu sice zdržeti se, abych neupomínal na známou zásadu, že každý plod a každé lidské dílo, každý ústav a řád na světě jen touž mocí, kterou povstal, udržeti se může v bytu svém; a že tedy také literatura naše nepřestává vymáhati na působitelích svých povždy téže nezištnosti, obětavosti a resignace, kterou od počátku svého zmohla se. Sobcům všem, kteříž by chtěli připojiti se k nám a neuměli by zapírati sebe samých, ani obětovati to, což jim i nám nejdražšího jest, plody ducha svého, jediné ku prospěchu a slávě národu svého: těm všem volati musíme i napotom ještě, jako posavád procul este profani!“

Téhož roku a sice dne 5. září 1862 nejvyšším rozhodnutím císařským povoleno bylo založení „Umělecké Besedy“, jejíž stanovy potvrzeny byly dne 19. února 1863.

A během léta 1862 pořádány byly velkolepé slavnosti, jež celým národem mocně pohnuly. A sice 1. června konalo se svěcení praporu „Sokola“, v červenci „Hlaholu“, v dubnu odbývala se v Kutné Hoře slavnost Tylova a v srpnu konána v Borové u Přibyslavi slavnost Havlíčkova, kteráž do té doby a od té doby — mimo slavnost kladení základního kamene k Národnímu divadlu — co do významu a účastenství vznětu a nadšení v zemích koruny České rovné neměla, povážíme-li, že odbývána byla v horské, nepatrné, odlehlé a nesjízdné vsi.

Dlužno také poznamenati, že v měsíci říjnu roku 1862 zakoupil dr. Rieger od hraběte Františka K. Auersperga velkostatek Maleč a Modletín, na němž v malečském zámku tchán jeho Fr. Palacký v libém venkovském zátiší od roku 1863 trávíval letní měsíce, pracuje zde o svých Dějinách národa Českého. Velkostatek Lobkovice zdědil po zesnulé matce syn Palackého Jan, který se držení jeho ujal. Palacký, jak jsme již uvedli, sdílel domácnost své dcery, maje domov v rodině Riegrově. Význam tak úzkého sblížení těchto dvou znamenitých mužů netřeba vykládati, neboť jest sám sebou, pokud pro veřejnost a zájmy české ovoce nesl, všude patrným a zřejmým.

Počátkem let šedesátých nebyli zemští sněmové leč volebními komisemi do říšské rady, k jiné činnosti nedospěli, a proto také naděje v ně kladené brzy pohasly a odumřely. Sněm království českého však přece vždy mocně prostřednictvím své české menšiny hájil státoprávního postavení koruny České, a druhé jeho zasedání trvalo od 8. ledna do 18. dubna r. 1863. Zasedání to jest veledůležitým tím, že v něm podal dr. Klaudy návrh, aby poslanec, jenž byl obdržel nějaký státní úřad nebo osobní příplatek, pozbyl tím mandátu poslaneckého, a pak dne 29. ledna učinil ve sněmovně Palacký návrh, v němž se v oné době soustředily veškeré české politické snahy a požadavky. „Odůvodnilť návrh na revisi volebního řádu největší svou politickou řečí, v níž jasně a přesvědčivě nezvratnými doklady vylíčil všecky křivdy na nás spáchané umělou soustavou Schmerlingova volebního řádu, jejímž přiznaným účelem bylo zatlačiti národ náš na vždy do malomocné menšiny na sněme Českém.

Návrh, jejž František Palacký činil na základě svých vývodů, zněl takto: „Vysoký sněm račiž uzavříti: Má se zvoliti ze sněmu komise devíti údů, jižto se klade za úkol, aby zkoušela volební řád v tom směru, zda-li srovnává se rozdělení zastupitelstva ve sněmě zemském a na říšské radě netoliko s obecnými zásadami spravedlnosti vůbec, ale zvláště se zásadami ustanovenými od Jeho Veličenstva dodatky k nejvyššímu diplomu od 20. října 1860, a pokud tomu tak není, aby navrhla poměry, které by sloužily k tomu, aby uvedly zastoupení na sněmě českém v souhlas se zásadami dotčenými.“

Návrh Palackého byl přijat, a komise zvolena.

„Den 10. března byl rozhodným pro návrh Palackého o změně volebního řádu. Komise, jíž byl odkázán, sestavena byla většinou z odpůrců národní strany a tato většina navrhla sněmovně zamítnutí jeho z důvodů hlavně formálních, nemohouc upříti mu co do věci samé oprávněnost alespoň částečnou. Marně přimlouvali se za návrh menšiny komise na přijetí jeho přední řečníci strany národní Rieger, Sladkovský, Trojan, Roth, řečníci strany protivné Herbst, Hasner, Brinz neuváděli nic podstatného, důvody jejich byly hledané, doktrinářské, strannické; ale za to Sladkovskému, pravícímu, že zamítnutí návrhu Palackého bude příčinou stálé nenávisti a trvajícího sváru mezi oběma národnostmi, provolali takovou bouři potlesku, že podobné málokdy přiházejí se v parlamentech. Při hlasování celá kurie velkostatkářská postavila se proti němu, byl zavržen 130 hlasy proti 78. Po té hlasovalo se o návrhu, jejž byl podal kardinál Schwarzenberg, aby totiž zemskému výboru bylo uloženo sbírati materiál, jehož třeba k revisi volebního řádu, a předložiti jej s návrhy svými již v budoucím zasedání sněmu, ale také tento návrh padl 110 hlasy proti 98, hlasovalať proň mimo Čechy strana hraběte Clama-Martinice mezi velkostatkáři a přijat posléze návrh většiny na přechod k dennímu pořádku. Jakkoli při takovém sestavení sněmu nikdo nemohl v pochybnosti býti strany osudu návrhu toho, nic méně konečné rozhodnutí zůstavilo hluboký osten v prsou každého upřímného vlastence.“

Při doplňovacích volbách do říšské rady na sněmu přítomní poslanci čeští více nevolili, kterýmžto „činem vstupovala již česká delegace na půdu rozhodného odporu proti dualistické ústavě, kteráž se nedbáním, ano zjevným rušením ústavy oktrojované pro celou říši tvořiti počínala cestou skutku — byl to již první rozhodný krok do opposice pasivní.“

Prozíravost Palackého v otázce obeslání říšské rady byla již patrnou, všeobecně uznávanou.

Při konci zasedání sněmovního r. 1863 totiž dne 19. dubna sešli se poslanci zemští před rozchodem svým z Prahy ke slavnostní hostině, jež měla býti zároveň manifestací národní svornosti. První přípitek pronesl Tonner na stálou nezvratnou svornost, druhý Pštross trojici, v niž věříme (Palacký, Rieger, Brauner), třetí Rieger nynějším i příštím zastupitelům národa Českého, dále Klaudy naší žurnalistice, Grégr nejčelnějším mužům národa, kteří žurnalistice vytknuli program, Palacký vzájemnosti Čech, Moravy a Slezska, Sladkovský prvé osobě v trojici vůdcův, otci Palackému — a řada přípitků dozněla opětným voláním Sladkovského po svornosti.

A volání toho bylo skutečně třeba, neboť počátky hluboké národní roztržky začaly se již povážlivým způsobem jeviti. Bouřka byla na spadnutí.

„Již rozbroje a spory ve příčině Národního divadla byly jako prvým zahřměním a jistě úkazem význačným poměrův tehdejších. Bedlivému pozorovateli, kterýž nedávaje se másti zdáním povrchním, pilně stopoval všecky úkazy života veřejného a společenského, nemohlo tajno býti, že v lůně národního šiku dosud jednolitého, počíná se tvořiti nová, mladá strana.

Průběhem zasedání sněmovního roku 1863 při několika příležitostech se projevovalo jakési různění v názorech mezi poslanci českými, z něhož bylo zejména patrno, že nestejným zrakem patřili na poměr náš ke straně šlechtické, ale ve všech důležitějších otázkách politických delegace česká ještě jevila žádoucí jednomyslnost. Různění názorů. z něhož rodí se politické strany a frakce, jest přirozeným úkazem politického života a mohla se také u nás projeviti, aniž by tím nutně trpěla věc národní, když by jednomyslnost a svornost se zachovávala ve všech předních důležitostech národních. Avšak všude, kdekoli k různění názorů druží se ještě pohnutky strannické, ke sporu zásad též otázky osobní, tam za krátko rozpoutají se vášně a příval rozbroje spustoší úrodu nadějí národních.

Půda k rozbroji byla r. 1863 již náležitě zkypřena — bylo tu mnoho mladých myslí, žádostivých nastoupiti nové cesty, oddati se novým podnikům a svrhnouti se sebe navždy jařmo všech autorit, jimž dostává se u nás vždy ochotněji kaceřování než poslušnosti. První zápalnou jiskrou mladé rozehřáté mysli se vzňaly v plamen, a jiskra ta přiletěla k nám z ciziny, ze sousední Polsky.

V Polsce ruské (Kongresovce) vypuklo počátkem r. 1863 povstání. V živou obrazotvornost mládeže působí již pouhý zvuk toho slova zvláštním kouzlem přitažlivým, a v Čechách, kde plno bylo ideálů o slovanské vzájemnosti a kde v srdcích bylo plno trpkosti nad vytrpěnými útisky, vznítila se tím vroucnější sympatie ke straně potlačené a celá omladina česká zahořela nadšením pro rekovné bratry Poláky, bojující za vlast a svobodu.

Ovšem že v řadách vlastencův starších a zvláště mezi poslanci byla převážná většina těch, v nichž chladnější úvaha rozumu držela vrch nad citem a kteří, prohlédajíce k výsledkům budoucím, pokládali ten pokus revoluční, vzbuzující v jiných jen obdiv a nadějí plné nadšení, za událost nanejvýš politování hodnou a pro celé Slovanstvo žalostnou, neboť povstání toto, postrádající širokých základů v obecném lidu a vycházející hlavně ze šlechty, hrozilo děsnou propast mezi dvěma kmeny slovanskými rozevříti. Toho smýšlení byli přede vším Palacký a Rieger.

Avšak jak oni, tak i všichni stejně s nimi smýšlející neměli ku projevu svého mínění orgánu veřejného, neboť celá žurnalistika česká byla uchvácena proudem polonofilským. Nejkrajnější baštou, prvým předvojem nové strany, byl Taxisův list „Boleslavan“ a v tomto též učiněny první útoky.“

V polemice pak tak daleko zabíháno, že do ní vtahován byl i nemotorný klep, čehož dopustil se hlavně „Boleslavan“, orgán demokratického knížete Rudolfa Taxise, „neostýchaje se veřejně kárati Palackého pro slova pronesená prý v soukromé rozmluvě s jistým poslancem sněmu Českého, že vidí spásu Slovanstva jen v ruském caru a že vítězství Poláků, v kteréž ostatně nevěří, bylo by naším největším neštěstím. Proti tomu nepravému udání pokládal Palacký za nutné ozvati se, i učinil to způsobem takovým, který jak pro jeho osobní smýšlení, tak i pro celý ten spor jest velice charakteristický.“ Palacký ve příčině té v „Národních Listech“ v č. 132 psal:

„Myslil jsem, že smýšlení mé i působení osobní dosti dlouho leží na jevě před očima národa, než aby v takovémto světle představováno býti mělo; doufal jsem, že k nesčíslným těm útokům na osobu mou, kteréž od r. 1848 a zvláště od roku 1861, ve všech téměř novinách německých, a někdy také ve vládních českoslovanských, již takřka zevšedněly, nepřipojí se list, který jen národností a svobodomyslností dýchati sliboval; stalo se však, a to beze vší ode mne dané příčiny.

Já nikoli nepopírám k tomu práva „Boleslavanu“: vždyť on, jak známo, ve prospěch a pokrok svobody přeje sobě povstání hodně mnohých stran, a tudíž i množení nesvornosti v národě našem. Čehož ale od „Boleslavana“ jako od každého, kdo poctivým slouti chce, požadovati mohu a musím, jest, aby mluvil o mně pravdu, aby neměnil a nepřekrucoval slov mých a nepodkládal mi nepravdy. To však on činí; neb v jeho zprávě lež a osočování v bohaté míře oplývá nad troškou pravdy.

Předně vědomá jest věc, že já jakživ nikdy neměl jsem obyčeje formovati a přizpůsobovati smýšlení a politické zásady své dle přízně neb nepřízně panující v jakékoli metropoli slovanské, německé aneb římské, a tudíž ani v ruské, ani také v rakouské.

Kdyby možné škody z mého mínění a jednání měly býti, ať nerci hlavním, ale jakýmkoli měřítkem a pravidlem jeho, byl bych se již octnul dávno na jiné dráze, nežli po které kráčím a kráčeti budu bohdá neproměnně, dokud neklesnu do hrobu.

Nikdy netanulo mi na mysli, že bych spásu Slovanstva viděti měl v ruském caru. Já ji spatřoval od jakživa jen ve Slovanstvu samém, v jeho vlohách a právech přirozených, ale pro zvláštní historické okolnosti ještě nedošlých úplného vyvinutí ani platnosti.

Původní způsoby slovanské demokracie a svobody jsou mně bohdá ještě lépe známy, nežli „Boleslavanu“. On spatřuje v ruském caru, jak sám praví, „úhlavního potlačovatele svobody“: já necítím se nikterak povolána, psáti nějakou apologii carství, o kterémž vím, že v posledních stoletích stalo se jakýmsi amalgamem vládních zásad mongolských i německých: ale za to mám, že panovník, vrátivší ještě nedávno, navzdor nesnázem a překážkám nesčíslným, více než 20,000.000 poddaných svých práva lidská, jim někdy bezprávně odjatá, — že pravím panovník takový není utlačovatelem, ale že naopak jest osvoboditelem národu svého; a když skutek takový položíme na váhu vedle slov „Boleslavanových“, arci svobodomyslných, — že tuším co do ceny své vyrovná se zásluhám „Boleslavanovým“. Ostatně nebudu a nechci já hájiti dnešní vlády ruské, v jejichžto krocích pohřešuji bohužel především potřebné důslednosti.

Pravda jest, že já pokládám nynější povstání polské za veliké neštěstí, netoliko pro nás, ale zvláště také pro Poláky. Mám za to, že v tom souhlasí se mnou všichni rozvážliví lidé, nejen mezi námi, ale i v Polště samém. Jen revolucionáři z instinktu a nepřátelé Slovanstva, pak lidé, kteří nemajíce samostatné úvahy a vlastního soudu, dají se vést učením orgánův jejich, mohou těšiti se z nynějších výjevův na bojišti polském.

Ovšem od této pravdy neodvislá jest v každém šlechetném srdci soustrast, ba i úcta ke všem těm, kteří zachváceni jsouce kteroukoli nutnosti do boje osudného, z citu jakkoli zavedeného, avšak upřímně vlasteneckého, nasazují v něm síly, jmění a životy své. Rád bych také, aby mi „Boleslavan“ jmenoval toho Poláka, ježto by se kochal nadějí, že Poláci sami o své síle, bez cizí pomoci, zvítězí konečně nad vojsky ruskými.

Ví to celý svět (ač já polské udatnosti a statečnosti v boji nikoli popírati nechci), že větší díl rozhlášených po Evropě vítězství polských této doby existuje toliko v novinách, a má příčiny i účely pouze diplomatické. I dejme tomu, že dle přání „Boleslavana“ Evropa celá pohrne se Polákům ku pomoci, a že oni tudíž emancipují se konečně od vlády ruské: budou-li pak potom skutečně samostatni? Já míním, že budou pak míti as tolik pánův, kolik měli dříve pomocníkův, ač ne-li více.

Doba, v níž by mohli tvořiti a udržeti se státové druhé aneb třetí třídy v úplné neodvislosti a samostatnosti, za zmáhající se co rok více centralisace světové, jest aspoň v Evropě na věky ta tam. Dočkali jsme se toho i my, že již i v Evropě samé provozovati mohou politiku dokonale samostatnou, řídící se pouze vlastními interessy, jen mocnosti světové, jakové jsou Anglie a Rusko, a jiní státové, i sebe mohutnější, přinuceni jsou bráti ohledy a říditi se dle směru oněch mocností.

První mocnost světová za naší doby jest Anglie bez odporu: ale jest poněkud uměle ustrojena, stojí na nejvyšším již stupni rozvinutí svého, moc a síla její dají se měřiti a počítati, a ukázalo se nedávno, že působení její na evropské pevnině není a nemůže býti tak přímé, bezprostředné a rozhodné, jak by si toho tuším sama přála. Naproti tomu Rusy jsou mocnost ustavená na přírodných základech, ještě nedosti rozvinutých, ale schopných vyvinutí a rozkvětu nekonečného, a doléhají tělem svým přímo na Evropu; co veličina nezměrná způsobná je tedy mocnost tato postrašiti poněkud mysli netoliko národův, ale i diplomatův samých. Proto nezapírám, že ke dvěma již dotčeným kategoriím lidí, kteří těší se z povstání polského (revolucionářům z instinktu a nepřátelům Slovanstva), pojiti se může a pojí se skutečně i třetí velký moment, totiž bázeň před rostoucí mocí Rusie, a zvláště za vlády její carské absolutní; tudíž snažení, probuzené již po větší části Evropy, postaviti nějakou hrázi proti hrozícímu nebezpečí, třebas by to byl i obnovený stát polský. Ale jisté jest, že bude-li obnoveno Polsko tímto způsobem, budou mistrovati v něm obnovitelé jeho, a ono stane se krvavým bojištěm války více než třicetileté, z níž vystoupí samo konečně ještě spustlejší a zmrzačenější, nežli někdy vlast naše. Neb tím nikdo rozumný tajiti se nesmí, že nastane-li kdy v boji tom pro národ a stát ruský nebezpečí opravdové, nebude v něm nesvornosti mezi carem a poddanými jeho, že nastanou noví Mininové a Požarští, a setrvají dále v zápasu osudném, nežli stateční páni dobrodzieji.

Mezi tím Poláci, opírajíce se volně nevolně o národy západní, a zvláště o Němce, nebudou moci odolávati žádostem těchto o jisté koncesse, a při vší své sympatii s národy slovanskými (ač jí dosavad velmi málo dokazovali), budou přinuceni, pustiti je libovůli oněch v kořist.

Zabral jsem se mimovolně příliš daleko do oboru vyšší politiky, a přece nedotknul jsem se ještě ani všech nejpodstatnějších příčin, pro které pokládám nynější boj polský za beznadějný, a tudíž za nejvýše škodný i žalostný; musel bych psáti celou knihu, kdybych vysloviti se měl dostatečně o všem, čeho k tomu potřebí, — a k tomu ovšem nemám ani času, ba ani chuti a povolání. Protož prosím vůbec o shovívání se mnou, — ne „Boleslavana“, který z bezohlednosti dělá si sám zásluhu, — ale hojných přátel mých v národu, když jako posavad, tak i budoucně mlčeti budu ke strojeným na mne i na politické smýšlení a vyznání mé útokům, podobným tomuto.

Jest ovšem, kromě polské, i jiných otázek dosti, o kterých já jiného jsem smýšlení, nežli „Boleslavan“; že však již do Mladé Boleslavi do školy choditi nechci, abych učil se tam pravé demokracii a pravé svobodomyslnosti, tomu brání netoliko léta má, ale i zkušenost po delší život hojně nabytá. Tato jest ovšem zboží, kteréhožto strana „Boleslavanova“, horující v samých ideálech, obyčejně pramálo sobě vážívá, pokud ho bezděky nenabyla sama. Ale i ona měla by se tuším naučiti aspoň větší důslednosti v politických zásadách svých; a když jí v Čechách tak náramně oškliví se vše, co jen opodál aristokratismem zapáchati se zdá, měla by aspoň ptáti se a povážiti, směřuje-li povstání polské jen pouze ku svobodě a ne také ku panování, na př. ve praruském Kijevě? mají-li „chlopi“ polští tak hojné příčiny, lnouti vděčně ku pánům svým, aneb raději ke vládě?“

Tento spor povstalý v žurnalistice české nezůstal bez povšimnutí v Rusku a vyvolal tam jistou hořkost, která docházela výrazu ve stescích, že Čechové ze všech národů evropských píší proti Rusům nejjizlivěji. Následkem toho nastala jistá žurnalistická debatta, již zahájil ruský učenec Hilferding, jemuž odpověděl v „Národních Listech“ dr. Rieger, obšírněji pojednávaje o nejchoulostivější stránce rusko-polské otázky, jíž se Palacký jenom povrchně dotkl.

Však ani po projevech těch boleslavské časopisy neustaly v útocích na Palackého a Riegra a „Národní Listy“ vzdor svému původnímu vyjádření o beznadějnosti polského povstání ujímaly se strany polonofilské ovšem v mezích žádoucí slušnosti. Avšak když v době té zavřený dr. Julius Grégr z vězení vyšel a viděl, co se za jeho „nepřítomnosti“ na svobodě sběhlo, tu sám svůj list uznal za dobré veřejně pokárati za to, že mlčky trpěl tak příkré tupení uznaných národních vůdců, prohlásiv, „že slušelo se „Národním Listům“, aby alespoň ohledně formy obořily se na útočné listy a daly jim naučení, že o mužích, majících tak velkých zásluh o národ náš a všeobecně uznaných doma i za hranicemi za přední representanty národa, sluší v domácích listech šetrněji mluviti, nemá-li být zlehčován v mužích svých celý národ.“

„Bylo, jakoby část národa uchvácena byla horečkou, kteráž stoupala s rozvojem polského povstání. V té době, kdy proud ten nabyl největší mohutnosti (roku 1863—64), doznali Palacký a Rieger na sobě zřejmě, jakou cenu, jaké trvání mají hlučné projevy veřejného mínění, jež tak mnohou mysl dovedou opojnou vůní svou omámiti.

Před krátkou dobou — při pouhém zvuku jmen jejich zjednal si neodolatelnou silou průchod jásot, nadšení — a nyní byli tupeni, odsuzováni, zrádcováni, ba ve mnohých hostincích podobizny jejich trhány se stěn. Vždyť našli se dokonce jednotlivci našeptávající, že Riegrovi při koupi velkostatku prý byly nápomocny ruské peníze a o Palackém kolovala mezi mladými horlivci posměšná písnička.“

Z těchto zkušeností mohou si vzíti všichni naši na výši lásky „lidu“ stojící nynější i budoucí výtečníci naučení, že býti u nás „miláčkem a vůdcem národa“ jest hodností velice snadno pomíjející, závislou takřka buď na rozmaru buď rozdrážděných nebo rozkochaných mass, které ochotně dnes jednoho hanobíce druhého na ramena svá zvedají, aby jím zítra opět s největším rozhořčením do bláta a kalu mrštili. To velká většina politisujících davů u nás pokládá za — politickou činnost.

„Nebyla to však pouze otázka polská, která způsobovala neblahý rozkol v táboře českém, nýbrž jednalo se vůbec o větší neb menší míru svobody politické, a tu rozcházeli se mladší vlastenci v zásadě od Palackého a Riegra, obzvláště od tohoto posledního, a není pochybnosti, že na obou stranách bylo přesvědčení poctivé. Jmenovitě byly to Riegrovy vztahy k šlechtě české, které dávaly pohoršení straně čistě demokratické. Měltě Rieger za to, že nevyhnutelně potřebí jest doceliti národ Český vyššími a mocnějšími třídami, které se mu byly odcizily nátiskem věků minulých, aby mohl nerozdrobenou mocí všech sil a všech stavů svých domáhati se příslušného sobě práva a politické platnosti. Z té příčiny nepřestal pokládati šlechtu českou za nezbytného spolučinitele politického života našeho národa, všemožně o to se snaže, aby ji získal pro stranu národní. Naproti tomu radikalisté dle dosavadní netečnosti šlechty české k národní věci ničeho nedoufali od ní, ano spíše jako živel svobodě nepříznivý ji odstrkovali.“

Politika káže ovšem oproti šlechtě velkostatky a bohatstvím vládnoucí užívati její vlivu a hmotné moci odpovídající šetrnosti, politika česká káže i v jistých případech se šlechtou politicky počítati, ale žádný český člověk nemá při tom, pokud se týče národního smýšlení šlechty, dávati se unášeti idealismem, anobrž má na šlechtu v ohledu národním pohlížeti dle skutečného stavu věcí, jež českému lidu trefně vyložil ministerský rada dr. A. Rezek pravě: „Patřilo ke tradicím rodu habsburského již od XVI. století, aby šlechta četnými sňatky mezi sebou se příznila a splynula v jednotný stav, bez rozdílu na původ. Utvořiti ze všeho obyvatelstva tehdejšího Rakouska (t. j. za císaře Leopolda I.) národ jeden, nepokládalo se za možné, ale utvořiti jedinou šlechtu, to možným bylo a také se k tomu pracovalo. Sám Leopold I. horlivě staral se o rozšíření vzájemného příbuzenstva mezi rody českými, rakouskými, vlašskými, tyrolskými atd. Do konce XVII. století provedena pak vskutku taková směs, že jen rodová jména upomínala na původ šlechty, ostatkem však o národnosti nemohlo býti téměř ani řeči, leda o německé, poněvadž ve veřejném životě tomuto jazyku podle vzoru dvora dávána přednost, vedle částečného užívání vlaštiny a frančtiny. Nejrychleji assimilovala se šlechta původu českého.“

Toto faktum jest historickým, t. j. trvá doposud a smýšlí-li tu a tam některý šlechtic o české národnosti příznivěji a vroucněji, tak jest to vítaná a milá nám výjimka z pravidla, které nikdy bez výjimky nebývá. Pokud však celku se týče, ten má své tradice, jež mají hlubší kořeny, než aby je bylo lze jen tak snadno vyvrátiti. Proto i ti, kdo chtí šlechtu za každou cenu české národní věci získati, i ti, kdo ji chtí bezohledně od národní věci odpuditi, mají z politického stanoviska pravdy jenom polovinu. Náhled tento zakládá se na nesčetných zkušenostech, jichž český lid již více nežli bylo zapotřebí zažil. Šlechtu českému lidu získati dovedly vždycky jenom hlavně zájmy praktické, při zájmech ideálních šla si šlechta vždycky svou tradicionelní cestou stavovskou.

Viděli jsme již jen v této knize, kolikráte Palacký se zklamal ve svých nadějích, že šlechta bude se spravovati citem a ideálem jemu, t. j. českému člověku vlastním. Avšak příkře zazlívati jí proto, nebylo by dosti svobodomyslným, ale dle okolností a potřeby správně s ní počítati bude vždycky politicky moudrým. Počítáme všude se židovským továrníkem, t. j. s hmotnou sílou v jedné ruce skupenou, tak nebylo by politickým popuzovati proti sobě moc nahromaděnou v rodech panských.

Proto také kolem této otázky kroužící se rozdíly mezi politickým smýšlením Palackého a Riegra z jedné a radikály ze strany druhé, „nebyly zajisté tak velké a vážné, aby ospravedlňovaly rozkol v lůně národní strany, která na sněmě zůstávala vždy sjednocena, držíc se svorně programu federalistického.“

„Národní Listy“ k útokům na Palackého a Riegra činěným mlčely, „a když jim to pak vyčítáno bylo, poznamenaly, že za útoky ty nemohou. V té době ponejprv žurnály německé, těšíce se z roztržky v národě českém, daly nové straně jméno Mladočechův.“ Když pak ve sporu hnedle rok se vlekoucím vrch obdržela jistá neurčitost ve smýšlení obecném a když pokus o mír, jenž stal se ještě ze strany „Národních Listů“, nemohl se následkem toho potkati se žádoucím výsledkem, jali se pomýšleti Palacký a Rieger na založení nového politického denníku, jenž by smýšlení jejich rozhodně a s přesvědčením tlumočil, poněvadž „Národní Listy“ se tím netajily, „že šetřily rad a přání oněch mužů často i proti vlastnímu přesvědčení svému.“

Za takových poměrů vznikl nový list Palackého a Riegrův. nazvaný „Národ“, jehož první číslo vyšlo 15. prosince 1863. „Přirovnáme-li program „Národních Listů“ ku programu „Národa“, znamenáme v politických zásadách obou listů dokonalý souhlas, což ovšem nemůže s podivením býti, protože oba ty programy byly diktovány týmž duchem, psány týmž pérem — Čím jediné různil se ten od onoho, byly některé poznámky rázu a směru časového a důrazné vytýkání potřeby a sjednocenosti v národě.“

„Národ“ a jeho program uvítány byly v české veřejnosti celkem nevlídně a proti novému listu bojováno podezříváním ze zpátečnictví, feudalismu a ultramontanismu, ba některé zraky hledaly v programu jeho i stopy smýšlení reakcionářského, zejména ve slovech v něm obsažených o šlechtě, která zněla: „Výsady středověku zrušila doba svobody a jen šílenec mohl by se pokoušeti o jich obnovení; ani výhradní postavení společenské nehodí se do našeho věku. kdežto již aspoňu všech národův pokročilých vyplnila vzdělanost mezery stavův. Šlechta spojiž se tedy s národem svým a stejnými snahami o blaho vlasti, stejnými obětmi nabude více lásky a úcty, ba i více moci, než úzkoprsým se odlučováním ode všech tříd národních. My nepřestaneme napomínati ji, by konala své povinnosti k národu a kdekoli bude se vzdalovati jeho, anebo dokonce proti němu brojiti, vystoupíme vždy bez rozpaku proti ní ostře a zjevně, avšak vždy dle pravdy a práva.“

Dnes by se sotva který i ten největší český politický idealista odhodlal napsati podobná, lásky plná slova, jejichž přívětivé volání ovšem že zůstalo hlasem volajícího na poušti a jejichž hrozby nedošly žádného vyplnění, kteréžto shovívavosti mnohdy litovati a želeti třeba. Neboť rozhodné a rovné slovo snad více by bylo působilo, nežli získala nejvroucnější zdvořilá prosba. Dle patrných dosavadních nevýsledků této poslednější cesty bylo by bývalo však nic nepokazilo.

„Poměry české r. 1863—1865 poskytují zvláštní neutěšené divadlo: spor dvou stran, jež měly týž národní a politický program. Probíráme-li se v polemikách „Národních Listů“ s „Národem“, znamenáme, že vedle některých otázek menší důležitosti a choulostivých otázek osobních celý spor dotýkal se hlavně dvou předmětů: poměru našeho ke šlechtě a věci polské. Věrný a přehledný obraz tehdejších poměrův a podstaty vedených sporů nalézáme ve článcích „Národa“: „Několik otázek časových“, v nichž F. Palacký se vší ráznou přímostí a pravdivostí celé své povahy, s logickou přesvědčivostí svého jasného ducha a se vší pádností svého lapidárního slohu odhalil pravé jádro národních sporů. První ze článků těch pojednal o pohnutkách, jež vedly k založení „Národa“, a o poměru zakladatelův jeho k „Národním Listům“ a Juliu Grégrovi. Druhý článek „o demokracii“ objasňoval zároveň názory Palackého o poměru našem ke šlechtě a třetí pojednával o otázce polské. Tato dle slov Palackého „více než která jiná vedla k rozdvojení myslí v národě našem — marné bylo by každé tajení nebo zakrývání toho skutku, ona stala se již podnětem a předmětem náruživosti, které nedopouštějí chladné úvahy, ani spravedlivého soudu. Mámeť enthusiasty mezi sebou, kterým i sama nestrannost při tom sporu jest ohavností před Bohem i lidmi; kdokoli není ochoten chváliti a zastávati hned ve všem posvátné snahy Polákův, toho nemine hněv a to nejmenší, co jej potká, jsou nadávky zpátečníka, absolutisty, carofila a velebitele ruského tyranství. Proud tento stranný uchvátil již dávno většinu časopisů našich, a že my — já i přítel a zeť můj dr. Rieger — osmělili jsme se jednou, v červnu r. 1863, varovati krajany své, aby pamatujíce především na poměry a potřeby vlastního kmene nesúčastnili se náruživosti těch, aby sledovali žalostný ten boj mezi národy nám příbuznými s objektivností a nestranností, prohlašováni jsme od mnohých stran odporných až i za zrádce, a i uličnictví obralo si nás za předmět choutek a demonstrací svých.“

„Boleslavan“ skutečně ve své politice proti článku Palackého dokonce pronesl: „Proč by nemohla carská vláda míti v Praze svých úřadních listů, když vyhazuje miliony na podporu časopisů neslovanských?“

Sled poměrů těch nutí každého Čecha ku přemýšlení. Co nám donesla tolik zla u nás natropivší láska k Polákům? Kde a jaké je její ovoce? A kde je ona sama dnes? Kde je polský vděk?

Bylo by zajisté velice dobře, kdybychom co největší péči věnovali studiu nejnovějších svých dějin, jejichž rány na našem národním těle ještě čerstvě krvácejí!