Velký Čech/II.

Velký Čech Václav Řezníček
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Podtitulek:	(Palacký na lyceu prešpurském. — Jeho styky s Jiřím Palkovičem. — První literární pokusy. — Seznámení se Palackého s P. J. Šafaříkem. — Má se státi kazatelem. — Počátkové českého básnictví.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 11–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Po odbytí škol trenčínských dán byl František Palacký k dalšímu pokračování ve studiích na lyceum prešpurské, tehdy toho druhu nejlepší evangelický ústav v Uhrách. Zde po seznání, že při vší své znalosti latiny dobře po uhersku konstruovati neumí, musil Palacký ještě na rok do syntaxe a na byt dostal se nejprve do alumnie a pak za sloužícího do jesenákovského konviktu, kde za služby prof. Grossovi prokazované dostalo se mu bytu a jídla, což obé přišlo Palackému velice vhod, poněvadž mu otec nyní již málo ve studiích pomáhati mohl. Zajímavým uvésti jest, že když se po skončení školního roku v měsíci červnu r. 1813. s několika svými druhy domů na výroční prázdniny ubíral, že velikou žízní trápen napil se dychtivě z jakési studánky v karpatských stráních. Voda její měla dle vlastního jeho doznání podivnou chuť, a mladý student záhy pocítil, že mu krk potom stloustl, a mnoholetému nákladnému léčení mnoha zkušených lékařů se nepodařilo, aby Palackého této již od mladosti nemilé obtíže zbavili.

Po prázdninách v měsíci srpnu při svém návratu do Prešpurku octl se Palacký ve vážném nebezpečí života, z něhož šťastně vyvázl, a pak událost ta byla pro něho památnou také i ve směru jiném. Vypovíme o tom šířeji.

Po feriích r. 1813. na cestu z Hodslavic do Prešpurka vydal se Palacký pěšky, při čemž ho na kus cesty vyprovázela milovaná jeho matinka a sice až po Poteč blíže Klobouk. Počasí bylo nevlídné, deštivé a sychravé. Na Vláři stihl Palackého divoký příval, v němž mladý student promokl do poslední nitky, tak že byl přímo přinucen, že se v Trenčíně zastavil, aby se zde jednak osušil a pak aby se zotavil. O pohostinství požádal rodiče výše zmíněného svého přítele Jana Bakoše. A zastávka ta zachránila mu život.

Nevlídná povětrnost vychrlila totiž s oblaků takové spousty vody na zemi, že v noci té, kdy Palacký u Bakošů v Trenčíně zůstal, rozvodnila se náhle řeka Váh tou měrou, že nejen dolní část Trenčína, ale i celé trenčínské údolí zaplavila, příbytky, mosty a i celé dědiny proudy svými rozervala a pobořila, tak že někde po nich ani známky nezůstalo, a při tom mnoho lidí zahynulo. Palacký na spoustu tu ráno pohlížel ze trenčínského zámku a tu ke hrůze i spolu radosti své viděl, že i hospoda, v níž chtěl dle plánu své cesty této noci přenocovati, ve vlnách rozbouřené řeky úplně zmizela, jsouc se vším svým okolím kořistí hrozné té potopy — —

Příhoda tato, poněvadž jednak rozvodněný Váh zvolna opadával, a pak proto, poněvadž náhlá povodeň všechny čluny odnesla, tak že na bezpečný převoz po kolik dní nebylo ani pomyšlení, způsobila, že se Palacký musil v Trenčíně celý týden pozdržeti, o čemž pak sám dále píše: „Tento můj příběh trenčanský stal se mi památným i v jiném ohledu. Já jsem do té doby o mateřštinu svou nic byl nedbal, ani jí sobě neliboval; latina i němčina mně mnohem milejší byly, tak že jsem jen v těchto řečech psané knihy za hodné uznával. Pan Bakoš ale liboval sobě nad jiné v češtině i v českých knihách; mezi jinými měl i Jungmannovu Atalu a předplácel se na Hromádkovy noviny spolu s „Prvotinami českých umění“, ve kterýchž ale obou spisech mnoho novočeského se nacházelo, čemuž nevždy rozumíval. O mně, jakožto Moravanu, domníval se, že bych tomu lépe rozuměti měl; i poprosil mne několikráte ve společnostech rodiny své, abych mu některá temnější místa i slova povysvětlil. Ale brzy ukázalo se, že já tomu všemu ještě méně rozuměl nežli on. Hluboce jsa proniknut stydem, umínil jsem sobě pocvičiti se v češtině, aby se mi nestalo cos takového ještě podruhé; zvláště an mi nejen hostitel můj Komeniovy spisy a Jungmannovu Atalu velmi vychvaloval, ale i já ještě v ty dny obé u něho čítaje, čím dál tím více krásou jak obsahu, tak i řeči jejich jímána jsem se cítil.“

Proto také šťastně pak do Prešpurku doraziv, hleděl se Palacký v mateřštině své zdokonaliti, a když nedlouho potom dostala se mu v „Hlasateli“ uveřejněná Jungmannova dvoje rozmlouvání o jazyku českém do rukou, tu nadšen byl nejupřímnějším vlasteneckým zápalem, který v něm již neuhasl, ale nejvroucněji a každému příkladně plál do posledního jeho dechu.

Jungmann ve svých rozmluvách „se vzletem mladistvým a s mužnou odhodlaností horlí na povznesení jazyka a ducha českého ze zbědovaného stavu, ve kterémž tehdáž jeden i druhý se nacházel; mluví úchvatně k srdci i přesvědčivě k rozumu; jednak poráží zbraní břitkou všeliké námitky, které proti snažení národnímu činívaly lichá vzdělanost, povrchní světoobčanství a pohodlná politika okamžité prospěšnosti; jednak zase jako nadšený zástupce lidu utlačeného vytýká utiskovatelům křivdy, které páchají, a odsuzuje celou tu soustavu odnárodňovací, vymyšlenou na záhubu národa českého.“

Mladistvá mys] našeho Palackého byla statěmi těmi tak jata, že s celou silou svou hleděl pak vše dohoniti, co byl v mateřštině své dosud zameškal.

Tyto snahy jeho záhy postihl Palkovič. Roku 1803. podařilo se totiž několika slovenským národovcům zříditi při evangelickém lyceu prešpurském profesuru českého jazyka a literatury, již od počátku až do r. 1837. zastával Jiří Palkovič, kterýž při tom vydával český „Týdenník“ a staral se o vydávání českých knih. Proto také otec Palackého, když roku 1812. syna Františka do Prešpurka vedl, obrátil se k němu s prosbou, aby se postaral o vydání jím složeného spisku „Knížečka ku vzdělavatelnému čítání“, kteráž také přičiněním Palkovičovým r. 1812. ve Prešpurce u Snížka vyšla. Následkem toho se také mladý Palacký s Palkovičem blíže seznámil, a ten potom vida vtipného studenta pilně a obratně češtinou se obírati, nabídl mu, aby mu v redakci „Týdenníka“ vypomáhal. Poněvadž hmotné poměry Palackého nebyly tehdy nijak utěšenými, proto také nemoha polepšení jejich jinde nalézti, dal se od Palkoviče velice snadno za písaře a pomocníka pro redakci získati, a tak Palackého jako šestnáctiletého jinocha vidíme v řadách nejprvnějších českých novinářů tohoto století. Aťsi doktrinářští gramatisté naší doby práce novinářské jak chtějí odsuzují, ač se při tom vždy v redakcích i odsuzovaných jimi listův o pomoc a podporu pro své osoby a zájmy ucházejí, tak se nedá upříti, že novinářský cvik největší většině spisovatelů v ruce péro upevnil v tom směru, že se dali čísti, že spisy jejich byly hledány, neboť na základě svého novinářského působení skutečně dovedli a uměli pověděti, co říci chtěli a měli. A proto to také při Palackém vytýkáme, že svou účastí v sestavování a spisování novin velice mnoho získal a že čemu se v mládí při příležitosti té naučil, že se mu napotom později často výborně hodilo. Působnost Palackého při redakci prešpurského „Týdenníka“ padla zrovna v nejdůležitější stadium evropské války proti Napoleonovi. Proto musil v rozbouřené a krvavé té době čísti celou řadu novin a úředních zpráv, z nichž vhodná a důležitá místa zejména o bitvě u Lipska a napotomním pochodu spojenců do Francie vybíral, překládal a upravoval pro „Týdenník“, v němž po revisi Palkovičově byla uveřejňována.

Než Palkovič byl člověk nevlídné povahy, nesnášelivý podivín a hašteřivý muž, Palacký pak byl opět hned od mladosti své určitý člověk, který přesvědčení svého nezapřel a hájiti dovedl, a proto zažil v Palkovičově redakci vedle nouze také i řadu nepříjemností, tak že ho v únoru 1814. opustil, vole raději trpěti nedostatek, nežli aby rozmary jeho snášel.

V době té byl žákem rhetoriky a při tom přátelsky seznámil se s českým básníkem Jelšíkem Turčanem. Ve škole dosť dobře prospíval a po ukončení školního roku, ubíraje se domů na prázdniny, podnikl výlet do Brna a do Olomouce a odtud teprve odebral se přes Hranice do Hodslavic, kde tehdy ku přání otcovu přeložil Packého spis „O prozřetelnosti Božské“ a složil první svou českou báseň a sice elegii na smrt přítele Jana Bakoše.

Vrátiv se do Prešpurku, postavil se již rozhodně v řady česky smýšlejících druhů, mezi nimiž mezi jinými byl také Jan Kollár, a s nemalou horlivostí oddal se jako rhetor sekundán dalšímu pěstování českého jazyka, tak že k novému roku 1815. pomohl příteli svému Gejušovi skládati šestiměrem jeho českou báseň o míru Evropě zjednaném pádem Napoleonovým, kteráž byla při novoroční slavnosti v lyceu veřejně přednášena a všeobecné pochvaly došla. Ve prázdných pak chvílích pěstoval Palacký češtinu pilně dále, překládaje zejména Ciceronovy knihy o povinnostech, Kleistovo jaro a jiné vybrané kusy. Vedle toho začal se soukromě pocvičovati ve frančtině, a při této píli utvrdila se paměť jeho do té vzácné výše, že v zeměpise starého světa na sta jmen jednou dvakráte si přečta, bez chyby je potom z paměti opakoval.

Historických událostí plná doba tehdejší poskytla mu ve Prešpurce také vzácnou podívanou, jaká na mladistvou jímavou mysl nemálo působivá. Přijelitě v čase vídeňského sjezdu do Prešpurka car Alexandr, Wellington, Talleyrand, Metternich atd., což pro mladého exnovináře bylo asi požitkem nemalým. — V prázdninách roku tohoto (1815.) navštívil Vídeň, avšak v očekávání svém byl zklamán tak, že se mu — nelíbila.

V novém školním roce pak přesazen byl do škol filosofických a stal se domácím učitelem dvou Srbů, jež měl učiti němčině a od nichž sám mnohému se z jazyka srbského přiučil. Jako filosof přednášel dne 2. ledna 1816. při slavnosti novoroční, již prešpurské lyceum konalo, vlastní svou slovenskou báseň „o staveném lidokupčení na sjezdu vídeňském“. Podstata básně této poznovu získala Palackému pohněvaného naň Palkoviče a sblížila ho s Janem Benediktim čili Blahoslavem ve svazek přátelský. Od té doby se vzájemně navštěvovali a cvičili ve frančtině, řečtině a pak v ruštině, srbštině a staroslovančině, tak že tento rok Palacký velice platně a užitečně ke svému vzdělání strávil a prostřednictvím přítele Blahoslava vešel zatím také v písemný styk se Šafaříkem, tehdy v Jeně studujícím. Do druhého roku filosofie vrátil se z prázdnin dne 28. srpna 1816. a stal se pro usadilou povahu a u mládence vzácnou ráznost svou hospodářem v jesenákovském konviktě, maje na péči stravování asi šedesáti žákův, z nichž každý po půl třetím stu zlatých platil, a ostatní z fondu a příspěvků barona Jesenáka se dodávalo. V době té pomáhal Palacký vydatně Palkovičovi při sepisování jeho českoněmeckého slovníku, pro který mu potřebné výtahy ze králické bible, z Hájkovy kroniky, z Dalimila, Haranta a Veleslavína opatřil a to vše pouze z horlivosti vlastenecké.

Roku 1817. vstoupil Palacký poprvé v řadu českých spisovatelů. Učiv se angličtině jal se překládati Macphersonova Ossiana, tehdy miláčka svého mezi básníky, a když se v měsíci březnu přítel Blahoslav ubíral do Jeny, dal mu svůj překlad několika zpěvů, aby je ve Vídni odevzdal Hromádkovi, který je dne 13. dubna t. r. v „Prvotinách pěkných umění“ s plným jménem Palackého uveřejnil.

V době té Palacký ve Prešpurce po dva měsíce redigoval také „Ephemerides politico-statisticae Posonienses“. Obíraje se tehdy poesií psal listy o prosodii české, které byly základem nejužšího jeho sblížení se se Šafaříkem.

Vlasteneckými city zanícené tyto mládence sbratřilo vlastně především dopisování si o české prosodii tak, že Šafařík vraceje se domů z Jeny, zastavil se v Prešpurce u Palackého a pobyl u něho několik dní v konviktě Jesenákovském. Při této příležitosti přinesl s sebou v Jeně zhotovené důkladné pojednání o prosodii české, tak že Palacký se svými články se mu po jeho seznání ani nepochlubil, hovoře s ním na procházkách v nejpěknějších stranách okolí prešpurského hlavně o založení nějakého českého časopisu, jak Palacký píše „Musea národního“, v němž by ovšem především na básních časoměrných nescházelo. Při setkání tomto upevnil se přátelský poměr Palackého k Šafaříkovi do té hloubky, že již nikdy uvolněn nebyl. Šafařík Prešpurk opustil v den narozenin Palackého, 14. června totiž, a Palacký po odchodu jeho těžce onemocněl anginou, po jejíž zažehnání vydal se domů do Hodslavic na prázdniny přes Vídeň, odkudž příležitosti otce svého použil, ale ve Bzenci přišel v nové nebezpečí života, když při rychlé jízdě silné břevno se proti němu vzepřelo tak, že by ho bylo málem buď proklálo nebo umačkalo.

Těchto prázdnin užil Palacký k cestě do Těšínska, kde navštívil různé přátele své rodiny, zejména vynikající hodnostáře svého vyznání, jehož kazatelem měl se dle vůle otcovy státi. Bylo totiž dle vlastního doznání Palackého jaksi ujednáno, aby se stal kazatelem v Bílsku, k čemuž on polovičně přivolil. Avšak Palacký patrně neměl ke stavu duchovnímu dosti vroucí náklonnosti, třebas se sám o tom nikdy určitě nevyslovil, ale tato vlastní jeho slova zdají se tomu nasvědčovati: „Přijda domů (t. j. z Bílska), zakusil jsem nešťastné nevole otcovy, kterýž nakládaje se mnou náruživě, každému předsevzetí mému naproti se postavil; snad by různice odtud povstalá vážnější následky byla po sobě potáhla, kdybych já radou mateřinou ke smíření otce svého byl po jeho vůli nesložil kázání „o pravé pobožnosti křesťanské“, jímž ihned udobřeným se stal. Kázal jsem tehdy v Hodslavicích první- a tuším i posledníkráte v životě svém lidu ve chrámě shromážděnému.“

Po prázdninách vrátil se Palacký opět do Prešpurka, kde stal se podseniorem v konviktě a soukromým učitelem, oddávaje se při tom, pamětliv slibu v Bílsku daného, se vší pilností studiím nauk theologických, z nichž měl před nastoupením nového svého úřadu přísnou zkoušku odbýti. Tu však přistěhoval se do Prešpurku také milý přítel jeho Šafařík, který na dvě léta přijal vychovatelské místo u mladého Kubiniho. Palacký s ním ihned navázal nejdůvěrnější přátelský styk, jali se spolu rozmlouvati o záležitostech vlasteneckých, a tu na jedné procházce do vinohradů prešpurských svěřil se konečně Šafaříkovi se svými pojednáními o prosodii české. Šafařík náhledy jeho nadšen ihned mu navrhl, aby o otázce té společně vydali spis, k němuž plán rychle sdělali, a již v měsíci listopadu r. 1817. byla společnou jejich prací knížka pod názvem „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie“, sestavena a censuře podána, aby r. 1818. tiskem vyšla, což se stalo v měsíci březnu.

Mladistvá tato práce mladistvých autorů jedná hlavně o prosodii české, zamítajíc přízvuk a doporučujíc od přízvučníků zavrhovanou časomíru, a sice slovy nadšenými, rozhodnými a ráznými, ano vyzývavými a i příkrými, která prosodii přízvučnou a všemi plody básnickými na základech jejích založenými pohrdala. Jako příklady, kterak lahodně a líbezně plynouti mohou české verše časomírou, přidány zdařilé básně, a spisek celý věnován byl „Mladým básníkům Čechům, Moravanům, Slovákům, hodným Músy schovancům, budoucí vlasti, národu, jazyka ozdobě.“

Přízvučníci ovšem že pokládali vydání spisku toho za opovězení boje, začali přízvuk proti časomíře hájiti a sice rovněž ostře, tak že „Počátkové“ vyvolali v postupu české básnické liieratury první prudký boj v tomto století, kterýž záhy všechny tehdejší literáty do víru svého strhl. V zápase tom zvítězila časomíra, která na delší dobu potom v českém básnictví pole úplně opanovala. Třeba že mnoho žluče ve sporu tom bylo své doby rozlito, tak doznati třeba, že vydání „Počátků“ značně zvýšilo požadavky ve příčině dokonalosti jazykové i jasnosti obsahové v českém básnictví, které do té doby ponejvíce holdovalo jalovému idylismu.

Palacký na dílko toto v pozdním svém věku nekladl sice žádné váhy, ale ono samo v působnosti života jeho znamená projev vysoce důležitý, že je jen tak stručně přejíti nelze, a to také ne proto, poněvadž Palackému získalo přátelské dopisovatelské spojení s Jungmannem, který již před čtrnácti lety dříve sepsal pojednání ve prospěch časoměrné prosodie, avšak netroufal si je veřejně vydati. — Odvaha mladých přátel Palackého a Šafaříka mu přišla proto nanejvýš vhod, tak že následkem této jejich práce vzniklo a napotom bohatě vykvetlo mezi nimi nejvřelejší ušlechtile vlastenecké přátelství, jehož činorodým následkům sluší také jenom žehnati.

Prací touto stal se Palacký v tehdejších českých literárních kruzích osobností ihned šíře známou a obecně ceněnou, tak že ho v další život předcházela u tak mladého muže pověst vzácná, jíž si ovšem že získal a perně dobyl především vlastním přičiněním, hloubáním, studováním a osobními zkušenostmi.