Velký Čech/I.
Velký Čech Václav Řezníček | ||
Předmluva k I. vydání | I. | II. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | I. |
Podtitulek: | (Hodslavice. — Rodina Palackých. — Rodiče a sourozenci Františka Palackého. — Dětství Františka Palackého doma u rodičů. — Na škole v Kunvaldě. — Palacký na studiích ve Trenčíně.) |
Autor: | Václav Řezníček |
Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 5–10. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:František Palacký |
Mezi městy Valašským Meziříčím a Novým Jičínem, v severovýchodním cípu milé naší Moravěnky, tři hodiny pěší cesty od města Frenštátu a památné hory Radhoště na severním svahu proslulých druhdy hor a lesů Domorackých, leží rozsáhlá, starobylá ves Hodslavice, čítající dnes na 170 příbytků a přes 1200 obyvatel.
Pramenové v končinách těchto vyvírající vysýlají vody své jak do Baltického, tak i do Černého Moře a proto zde, na rozhraní vod evropských, není žádné větší řeky, nýbrž domky a domy dědiny Hodslavic roztroušeny jsou asi půl hodiny zdélí po obou březích nepatrného potůčku, zvaného „Zrzávka“.
Ves Hodslavice patřívala od nejstarších dob ke zboží hradu Štramberka, jež r. 1558 koupili měšťané novojičínští a drželi je až do r. 1621,[red 1] kteréhožto roku bylo jim, jako horlivým protestantům a stoupencům falcké politiky ve království Českém, konfiskováno a darováno řádu jesuitskému. Po zrušení řádu toho se město Nový Jičín osvobodilo, a bývalé jeho panství ve své celistvosti propůjčeno bylo r. 1781. teresianské akademii vídeňské.
Jesuité, pokud byli pány na panství tom, nepřetržitě marně vynasnažovali se přivésti své poddané k víře katolické. Lid v končinách těchto, v hornatinách východní Moravy kolem Radhoště, úplně přilnul ke straně podobojí a pak k Jednotě českých bratří. A napotom po staletí při náboženských svých tradicích setrvával s takovou houževnatostí, že všechny snahy, uvésti jej v lůno církve katolické, setkávaly se zde s nezdarem. A dějiny vyprávějí, že z kraje tohoto a sice nejvíce ze zdejších vesnic německých zejména ze Žiliny (Söhle), přifařené dodnes k evangelické církvi hodslavické, vyšli r. 1722. oni vystěhovalci, kteří první založili později nejšíře známý Ochranov (Herrnhut).
Ve vsi této, ve starobylých Hodslavicích, žil pak od starodávna rod jména Palackých, který byl nejen na Moravě, ale i v sousedních Uhrách dosti četně rozšířen. Příjmení své rodina tato obdržela nejspíše ode vsi „Palače“ nebo „Palačova“, na panství druhdy jičínském ve kraji přerovském, od Hodslavic asi míli vzdálené. Nejstarší určitá zpráva o rodu Palackých vztahuje se k r. 1566., kdy uvádí se Jiří Palacký jako purkmistr městečka Frýštaku v tamních městských knihách. Ve 30leté válce vystěhovali se někteří Palačtí do Uher, kde se jejich potomci ve městě Šťávnici udrželi. Dále žili Palačtí v Novém Jičíně, kteří koncem XVII. století vymřeli.
Písemné doklady o přímých předcích Františka Palackého sahají do počátku XVIII. věku, kdy se připomíná v letech 1705—1711 v Hodslavicích foit Matěj Palacký. Syn tohoto Matěje Palackého Jiří, zesnulý r. 1785., byl otcem Jiřího Palackého, děda to Františka Palackého, kterýžto dědečka svého, dle vlastního doznání, jako dítě dobře znal a naň se také skutečně již pamatovati mohl, neboť Jiří Palacký zesnul r. 1806.
Tito Palačtí byli mladší větví rodiny, která v Hodslavicích, jak jsme výše uvedli, dědičné foitství držela, a bydlili v chalupě č. 72.
Jak sám František Palacký zapsal na základě zpráv, jež byl od svého otce a také od tehdejšího hodslavského fořta, příbuzného svého Josefa Palackého, slyšel, ještě i za panování Marie Teresie odbývány u Palackých nábožné schůzky z okolí celého a ovšem v úkrytě, obyčejně v noci; někdy i ve hloubi lesův domorackých, když některý jesuita neb špehoun byl na blízku: stráže rozestavovány na potřebných místech, aby prozrazeni nebyli. Tu zpíváno, modlitby se dály a čítány knihy starobratrské, jež mívali zakopané v hustinách lesův.
Prohlášením tolerančního patentu r. 1781. vzalo to vše svůj konec.
Poněvadž však v tolerančním patentě nenalezla někdy Jednota českých bratří ani ohledu, ani místa, tak rodina Palackých po dlouhém uvažování a váhání přihlásila se konečně k vyznání augsburskému, jak byla také učinila většina obyvatelstva z Hodslavic i z dědin okolních.
Otec Františka Palackého, opět Jiří Palacký, jsa tehdy jinochem třináctiletým (narodilť se dne 18. prosince 1768.), vybral si za své povolání službu v nové církvi, jež se v Hodslavicích sestupovala, a právě se již strojil na cestu do Uher, aby tam na školách evangelických nabyl potřebného k tomu vzdělání, když ho najednou došel od vrchnosti rozkaz, aby se ujal v hodslavské církvi úřadu učitele. A proto jenom kratince navštěvoval školy v Novém Jičíně a ve Hranicích a r. 1784. stal se prvním učitelem, čili jak obecně užíváno, rektorem školy hodslavické.
V masopustě r. 1790. oženil se s Annou, dcerou sedláka Josefa Křížana z Hodslavic, vystavěl si (dle mínění Františka Palackého r. 1797.) svým vlastním nákladem pro školu nové stavení, dosti za účelem tím prostranné, a syn František byl prvním z jeho dítek, který se v této nové hodslavické škole č. popisné 108 dne 14. června 1798. narodil a pokřtěn byl dne 17. června od druhého pastora místní církve Jana Pilečky. Jména František dostalo se mu patrně podle panujícího tehdy zeměpána.
Dítek měli rodiče jeho v letech 1791—1814 celkem dvanácte, z nichž byl František dle narození třetím, a k věku dospělo jich z nich pouze sedm.
Povahu otce svého líčí sám František Palacký následovně: „Otec můj byl ve vší své prostotě přece muž neobyčejný. Příroda udělila mu byla pronikavého rozumu i ostrého vtipu, kterýmž já v dospělejším věku často jsem se obdivoval. Mnohostranná zkušenosť, zdravý soud a pozorlivá paměť na vše, co kdy duchu jeho se představilo, zásobily ho jistou filosofií života, kterouž nad sousedy své znamenitě vynikal: ale i samé učenosti nebyl cele prázden, dychtivě a bedlivě čítávav každou knihu, která kdy do rukou se mu dostala. Ve všem, co se dotýkalo lidské mravnosti, býval nad míru přísným, aniž kdy jakou něžností osvědčoval se k dítkám svým, ačkoliv o dobro jejich ochotně a upřímně se staral. Vůle jeho bývala neoblomná, často i prchlivá. Při tom byl pilný v povinnostech křesťanských, horlivý v nábožnosti nepřetvářené a stálý obrance církevního vyznání svého. Bibli celou měl v paměti a ve všech příhodách života svého slovy jejími se řídíval a těšíval.“
O matičce své pak se vroucím nadšením vypravuje Fr. Palacký následovně: „I matka má byla jediná mezi tisíci: bylať čistý obraz neviny, tiché domácnosti a mateřské lásky. Nepamatuji, že by kdy vášeň aneb náruživosť nějaká byla zkalila jasnou, ctnou a pokojnou duši její; nikdy myšlénka neslušná neopanovala mysli její, nikdy slovo nesvaté nevyšlo z úst jejích. Příkoří ode zvášnivělého manžela svého snášela trpělivě; kdykoli vznikla mezi otcem a dítkami nevole jaká, ona dovedla ji pokaždé k dobrému konci. Literní vzdělanosti neměla naprosto, aniž rozuměla řeči které kromě mateřské; rozum přirozený a soud neporušený chránily ji vší pověry a pobožnůstky. Byloť ji milovati každému, kdokoli ji kdy poznal.“
František Palacký ihned v útlinké své mladosti přilnul ke knihám a sám vypráví, že již v pátém roce věku svého přečetl celou bibli, tak že brzy stal se nejlepším, ačkoliv nejmladším žáčkem ve škole svého otce, třebas že se v ní užívalo způsobu vzájemného vyučování. Vedle školy však zabýval se malý František také různými pracemi domácími, a poněvadž otec jeho vedle své důstojnosti učitelské byl také zároveň ve vsi obecním písařem a chalupníkem, majícím své polní hospodářství, proto také konal František se svými bratřími a sestrami všechny nahodilé služby: nosíval kurrendy do sousedních vsí, vyháněl krávy na pastvu, chodil do lesa na houby, sbíral maliny a jahody, kteréž potom byly v Jičíně prodávány, a malý František k nevýslovné své radosti z tržby té také svůj podíl v „patácích“ dostával.
Malému Františkovi však záhy škola vlastního tatíčka nepostačovala, bystrý jeho duch brzy v paměť si vštípil vše, čemu se zde vesnické dítě naučiti mohlo, a proto o vánocích r. 1807. vedl ho otec, jako chlapečka devítiletého, do vsi Kunvaldu za Novým Jičínem, aby se tam němčině přiučil. O svém pobytu v Kunvaldě vypravuje sám Palacký následovně: „Přebýval jsem půldruhého léta u sládka Wernera, kterýž od otce mého dříví do pivovaru kupovával. S jeho sestřenicí, Nanny Urbanovou, dobrou děvečkou, ana jediná v domě češtině rozuměla, důvěrně se stovaryšiv, chodil jsem do škol kunvaldských, založených od Marie Valburgy, hraběnky Truchsesové na Zeilwaldburku, rozené Harrachově. Zde jsem ve výborném svobodného ducha učení první základy vědomostí svých položil. Ústav ten byl veliký, památný a Salzmannovému poněkud podobný, hraběnka znamenitý naň náklad vedouc, mnoho sobě na něm záležeti dala. Učitelé mojí byli: Hraběnka sama, znamenitá paní, pan Jurende, Turek, Schneider, Richter a jiní. Na poslední veřejné zkoušce zapsán jsem byl sám pátý do zlaté knihy ústavu toho, a z rukou hraběnčiných dostal jsem veřejně odplatu za milost, knihu o lásce k lidem. Byl to pěkný jarní čas života mého. Milován jsem byl ode všech učitelův a domácích svých; zvláště ale od staré paní Wernerky a jejích dvou dcer, učitelkyní v zámku; pak ode Turka kaplana a od Richtra, varhanisty, u kteréhož jsem spolu se svou milovanou Nanny byl se počal učiti klavírovati. Pan Turek tuším zvláště proto tak vlídně se ke mně měl, aby mne ke katolické církvi konečně převedl, vida mne k tomu dosti náchylného. Zpozorovav to můj otec, vzal mne domů, právě když byli Francouzové léta 1809. do Rakouska se vtiskli. P. Turek, když jsem se od něho loučil, slzy proléval, mne dále ke ctnosti napomínaje a Božskému opatrování poroučeje. Několik let potom ústav tento kunvaldský, příliš svobodný, rozkazem vyšším zastaven jest.“
Ve válečné této době poslán byl otec Palackého od panství novojičínského jako dozorce a průvodčí asi patnáctí vozův, vezoucích rozmanitý náklad pro vojsko rakouské do Hodonína. Avšak dříve nežli do Hodonína dorazil, došel ho odtamtud rozkaz, aby náklad ten dopravil přes uherské hranice do Trenčína, poněvadž se mezi tím postavení rakouského vojska změnilo. Ve Trenčíně seznámil se otec Palacký s kazatelem a starším bratrstva trenčínského Janem Zoubkem a s učiteli tamější latinské školy. Poněvadž byl již v Kunvaldě povzbuzen, aby dal Františka na studie, a v Trenčíně na to patrně se blíže vyptav, rozhodl se dáti vtipného synáčka na školy trenčínské. To také záhy učinil a v srpnu r. 1809. jedenáctiletého Františka do Trenčína zavedl. František přijat byl nejen do škol, ale i do tak zvané alumnie, avšak na pobyt svůj ve Trenčíně Palacký nevzpomínal se žádnou zálibou. Ba naopak. Líčíť své trenčínské studie ve svém vlastním životopise takto: „Zde vše tomu, co jsem v Kunvaldě poznal, naopak jsem zakusil; učení uherského způsobu, kdež mimo latinu na vše jiné zapomínáno, živnosť přebídnou, tak že mi často i hladu trpívati bylo. A přece škola ta nebyla z nejhorších mezi uherskými. V prvním půlletí školském odbavil jsem tak řečený donát a ihned jsem byl do grammatiky přesazen; na druhý rok byl jsem prvním grammatistou a na třetí jediným ve škole syntaxistou. Ale posléze znechutila se mi škola trenčanská, i nepilně chodíval jsem do ní. Což tam mám dělat, pravil jsem, když nám učitel za celého půlléta o ničem, mimo chování slepic, rozprávěti neumí anebo nechce; raději zůstávaje doma, řečtině se z knih svých učiti budu. I vězelť jsem tak neustále ve knihách, že první hospodyň má, dobrá osoba, hrozně se počala starati, abych se prý posléze smyslem neminul. Lidé, kteří čítavosti mé povolovali, byli všickni krutí horlivci v náboženství svém a půjčovali mně tedy nejvíce jen polemických spisův od Chemnitia, Hoe, Habýla a jiných, jimž jsem se já posléze z paměti naučil. Tudíž i upadl jsem do fanatismu tím prudčejšího, čím otevřenější a jemnější bylo srdce mé, a brzy jsem sobě v ničem již tak neliboval jako v hádkách v náboženství. Jaké myšlénky tehdáž hlavou se mi mátly! Umínil jsem si byl posvětiti život svůj obracování pohanův na víru křesťanskou; chtělť jsem co misionář dánský zabrati se někdy do Trankebaru anebo na ostrovy australské. Takto ztracen čas nenavratitelný v bezsmyslném počínání a nebylo, kdo by mne opět na pravou cestu byl uvedl. Poslední dvě léta bytu svého v Trenčíně přebýval jsem u Sam. Štíra (Štúra), varhanisty, dobrého muže, jehož umění jsem se i sám poněkud naučil; nezadlouho počal jsem varhanovati ve chrámě při službách Božích; a P. Zoubek brával mne s sebou ke slavnostem církevním seniorátu svého, ke svěcení chrámův a uvedení nových kněží, do Podlužan, do Kochanovec, Ozorovec a do Mor. Leskovce, kdež jsem složené a zpívané od něho slovenské kantáty na varhanách hrál a takořka správcem choru býval. I básniti počal jsem času tohoto latině chvály jara. Největší lásky užil jsem u P. Bakoše, předního a ctěného měšťana trenčanského, jehožto syn Jan byl nejmilejším přítelem mladosti mé, ale brzy po mém odchodu zemřev, naplnil mne smutkem na dlouhý čas. Natrpěv se já mezi tím dosti nouze a nenabyv známostí kromě latiny a spisův polemických, opustil jsem Trenčín chutě, na konci měsíce června 1812.“
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V použitém zdroji chybí strana 5, úvodní část kapitoly je doplněna podle I. vydání (ŘEZNÍČEK, Vácslav. František Palacký. Praha : vlastním nákladem, 1896. Dostupné online.).