Veliké dni/Část druhá/XV.
| Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek | ||
| XIV. | XV. | XVI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XV. |
| Autor: | Rudolf Medek |
| Zdroj: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
V prvních dnech únorových dostala půlrota Březova rozkaz, aby se připravila k odchodu. Přijel i velitel roty, praporčík Rybář, aby pohovořil o nových plánech. Ve štábu jihozápadní fronty si přejí míti československé rozvědčíky na jižním svém cípu, v Karpatech, kde jsou nyní soustřeďovány rakousko-uherské pluky, mužstvo většinou z českých zemí.
Rybářova a Vítova půlrota nastoupila již pochod. Oba důstojníci k sobě přilnuli teplou a bratrskou láskou. Stydlivý, trochu zženštilý Rybář a robustní, selský, přímý Vít, neobyčejně silný a statečný, se nyní neopouštěli snad ani na krok. Rybář spěchal od své druhé půlroty velmi kvapně zas „domů“. Těšil se jen, že obě části budou nyní sobě blíže a budou moci snad společně, „en masse“, něco podniknouti v karpatských horách.
Rozvědčíci se těžce loučili se svojí „rodnou“ divisí.
Těžce se loučila i divise s nimi.
Před odchodem přišel starý Korďukov k sešikovanému oddílu Čechoslovákův a pohnutě k nim promluvil:
„Spasibo vám, holoubci, za všecko,“ končil, kývaje jim rukou.
Dali se na cestu, vyprovázeni Morgunovem a jeho kozáky, směrem na jih.
Šli vesele, křepce, zpívali sokolské písničky, stihali druh druha vtipy a poznámkami. Přenocovali na různých místech, v haličských městečkách nebo po vesnicích, u dobrých rusínských bab nebo i u podezřívavých Židů, jimž se podařilo přece jen tu a tam něco prodati, bílý chléb, klobásy nebo papirosy.
Šli celý týden, denně dvacetpět či třicet kilometrů, po třech dnech pochodu vždy jednu „dňovku“, den oddychu. Jejich cílem bylo město Nadworna, celé téměř v ssutinách.
Zde se zastavili. Březa se ohlásil u štábu 2. jezdeckého sboru, jemuž byl přidělen. Náčelník štábu, generál kníže Tumanov, velmi zvědavě si ho prohlížel a ještě zvědavěji naslouchal jeho výkladu o tom, kdo jsou vlastně tihle čeští rozvědčíci.
„Představím vás jeho císařské výsosti,“ řekl posléze a pozval ho na oběd.
Březa mezi tím umístil svoje lidi. Intendant štábu sboru byl velmi ochotný a zdvořilý člověk. Rovněž velitel města. U všech úřadů v Nadworné vládla tato zdvořilost, jako by byla někým shora přikázána.
Oběd byl ve velkém sále budovy soudu, jež zůstala ušetřena. Bylo tu množství důstojníků, vesměs svátečně oblečených a ozdobených řády. Brzo přišel štíhlý, prostě oblečený muž skromného pohledu, vysokého čela, ale suverenních pohybů.
Byl to Michail Alexandrovič, bratr carův, velitel jezdeckého sboru.
Kníže Tumanov představil Březu, jemuž velkokníže stiskl prostě a silně ruku.
„Nemohu vysloviti vašeho jména,“ děl. „Březa — toť naše bereza?“
Potom si dal od Tumanova vyložiti vše, co věděl o Čechoslovácích.
Druhého dne časně z rána vyšel oddíl Březův na místo, jež mu bylo určeno. Měl se ohlásiti u polního štábu smíšené a opěšalé brigády jezdecké, k níž bylo přičleněno několik pěších batalionů; štáb byl na temeni hory Rypny. Nocovali v malém rumunském místě, zvaném Fentecale, na úpatí hory. Ráno a potom po celý den slézali horu. K večeru teprve dospěli jejího temene. Všude bylo plno sněhu. Zemljanky, jež jim byly vykázány, se již propadaly a byly plné vody.
„Hm, to není Litvínov,“ poznamenal Vojta Baroch, vynášeje bláto ze zemljanky.
„Mlč! Podívej se na Rusy. Nejsou na tom lépe,“ utěšoval ho Horáček. „A jsou to kavaleristé. Mají červené kalhoty. A důstojníci — jak ti bydlí! A jsou to většinou šlechtici. Dej si pozor, ať tě praporčík neslyší.“
Březa musel ovšem zase vykládati v boudě, sbité z pňů stromů, v níž sídlel štáb brigády, vše o Čechoslovácích. Bylť již tak uvyklý této missionářské povinnosti, ale přes to vždy, kdykoli viděl před sebou trochu zájmu a zvědavosti, povídal s nadšením a získával srdce.
Tato knížata z Kavkazu, stará hraběcí jména Ruska, baltičtí baroni, poruštění již a zakládající si na svém patriotismu, všichni tito zvláštní lidé, žijící zpravidla mimo veřejný zájem, znající daleko lépe petrohradské tanečnice a herny než národnosti v Rakousko-Uhersku, zde v této pustině snad z nudy, snad z vrozených sklonů k výlučnosti a exotičnosti, vyslechli zvěst o Čechoslovácích s ohromným údivem.
Březovi se podařilo přemoci jejich odpor k nelegitimnosti a revolučnosti této české touhy po svobodě.
„Království České chce býti svobodno od barbarského jha Němců a Maďarů. Touží po svobodě jako po ní toužilo Rusko pod jhem tatarským.“
Byla nutna ovšem i tato trochu násilná názornost a analogie, aby mladí, elegantní důstojníci pochopili. Ale ku podivu: pochopili opravdu všichni. A všichni přáli svobody staroslavnému království.
Večer je navštívil v jejich mokré zemljance náčelník štábu brigády, baron Rosen. Seděl s nimi pod děravou střechou, s níž kapala dovnitř vytrvale studená voda, a naslouchal jim.
Čechoslováci — to byli nyní rytíři idee, rytíři bez bázně a hany.
A začínalo se jim líbiti na hoře Rypně.
Každý, důstojníci i vojáci, radostně jím ve všem šli vstříc. Vycítili záhy, že jim zde bude zakrátko velmi dobře. Druhý „kavalerijský korpus“ již zítra bude jejich „rodným“ korpusem.
Usnuli posléze, šťastni a spokojeni jako vždy.
Ale ráno čekalo na ně podivné překvapení. Ryze ruské překvapení.
K Březovi přišel mladý důstojník, jenž ho vyzval do štábu.
Zde mu sdělili rozkaz, že má ihned se svým oddílem zase nastoupiti zpáteční cestu do Nádworny. Proč — o tom nebylo v rozkaze ani slova.
Shromáždil tedy zase svoje lidi a sdělil jim zprávu.
„Ták!“ řekl Vojta Baroch.
Rozloučili se tedy s kavaleristy i s horskými dělostřelci, dali sbohem velkolepému a monumentálnímu karpatskému kraji, kde viděli v dálce v nížině rakouské zákopy, táhnoucí se na samé hranice Uher.
„Mohli jsme jít na Pešť,“ vzdychl Skřivan.
Nastoupili cestu dolů.
A zase přenocovali ve Fentecale mezi Huculy a Rumuny.
Večer však přijel k Březovi posel — husar s rozkazem, aby se oddíl a jeho velitel hlásili na velitelství pluku irkutských husarů ve vesnici Pniowě před Nádwornou. Podepsán byl plukovník Sawickij.
Došli tam o polednách druhého dne.
Březa se ohlásil u plukovníka Sawického.
Plukovník byl vysoký, mohutný člověk, světlý, s prošedivělými vlasy.
„Slyšel jsem váš zpěv, když jste před několika dny tudy procházeli. Podivný, neruský zpěv. Naslouchal jsem těm vašim rhytmům. Znělo mi to nějak blízce. Posaďte se. Já jsem Polák. Vypravujte mi něco o sobě.“
Březa, jako vždy, vypravoval. Jak nejlépe uměl.
Tento Polák poslouchal pozorně a usmívavě. „Chtěl bych viděti vaše lidi!“ Březa poslal pro Horáčka, Skálu, Perného, Budecia.
„Vy se tedy bijete za svobodu Čechie?“
„Ano!“
„Slyšeli jste něco o polských legionech? Nemám na mysli jen legiony z této války. Poláci, od té chvíle, kdy ztratili samostatnost, organisovali svoje legiony. Napoleonské legiony! Slyšeli jste o nich? Nepřestali sníti o svobodě. A věřili vždy ve své osvobození. Byla to součást jejich náboženství, tato víra ve „wolnosc ojczyzny“. Nepřestávali se za ni modliti. Vy Češi jste nás někdy nechápali. A byli jsme si tak blízcí! A nebyl náš osud tragičtější vašeho? Myslíte, že to není truchlé a vážné, co jsme podnikali pro svoji svobodu v této válce? Je to jen tragické, že Poláci bojovali za svoji svobodu tam i zde. Tam i zde byly legiony. A není to hrozné, stály-li proti sobě? Za touž věc? Pochopte naše postavení! Měli jsme mnoho trpkosti vůči Rusku, jíž vy neznáte, jíž jste nepocítili a sotva ji kdy pochopíte. Ale my Slované se přece na konec dohodneme. Zbývá jediné: Poznaň! To je, bratři Češi, memento! To je nepřítel! Proto my Poláci dnes loyálně bojujeme ve veliké armádě ruské. Porážka Německa a Rakouska musí přinésti sjednocení Polsky. A tím i její osvobození. My ruští Poláci, toužíme po Poznani a po Haliči. A doufáme v unii s Ruskem. Pánové, budete dnes mými hostmi. Dovolte, abych vám vystrojil malou večeři. Mám takovou radost, že jsem se sešel s bratry Čechy, o nichž jsem tolik slyšel. Vím, jsou mezi vámi intelligentní lidé, ideoví lidé. Přijďte všichni. Zazpíváte mně a našim důstojníkům své krásné písně. Pomněte, že irkutští husaři dovedou cenit chrabrost a věrnost ideálu. Přijďte tedy, budete vítáni!“
Rozmlouval potom ještě dlouho s jednotlivými vojáky, kteří nevycházeli z údivu. Ještě nikde se jim nedostalo tak bratrského přijetí jako mezi těmito aristokratickými kavaleristy. Byli přece jen oblečeni v uniformy řadových ruských vojáků, a věděli, co to v Rusku znamená. Byli před ruskými důstojníky přece jen vždy „nižšími činy“. Nemohli ani očekávati, že by si byl dal kdo práci, aby pronikal pod tyto těžké ruské „šiněly“, k srdci těchto neznámých lidí z daleké a z cizí země, kteří přišli bojovati po boku ruských vojsk za svoji svobodu a kteří se vždy chovali tak nevtíravě a skromně, berouce na sebe dobrovolně tíhu ruské subordinace, jež odsuzovala prostého ruského vojáka ke stupni téměř živočišnému!
Nevycházeli ani z údivu večer, když se shromáždili v jídelně husarského pluku, kde bylo pro ně prostřeno tak, že už dávno zapomněli na úpravu takového stolu!
Přišli důstojníci pluku a posadili se mezi ně. Přišel i plukovník carevniny suity, šlechtic s německo-ruským jménem, jenž tu právě dlel na návštěvě a jenž s počátku nemohl jaksi pochopiti přítomnost těchto prostých vojáků v důstojnické jídelně jezdeckého pluku. Ale i on se záhy spřátelil a překonal svou šlechtickou nechuť k „sěromu šinělu“.[1]
Na konec po několika písničkách zapomněli všichni na svá důstojenství. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, že atmosféra v této síni a v této společnosti, jistě kuriosní a jedinečné ve všech armádách světa, se tolik proteplila a zlidštěla. Seděli zde Rusové, Poláci, Čechoslováci, byl tu jeden Bulhar, uprchlík ze Sofie, nyní ruský dobrovolník-důstojník, několik Arménů s překrásnýma mandlovýma očima a jeden Francouz, z části již poruštělý. Malé bratrstvo slovanské a dohodové, jež tak zvláštně sdružila zde válka.
Zpívali a tančili na konec. I pili vodku i víno na bratrství, na ramena pak zdvihli plukovníka Sawického a provolali slávu Rusku, Polsku, Československu, všemu Slovanstvu, i malé nešťastné Armenii.
Plukovní hudba, jejíž kapelník byl Čech a radostně tu objal své odvážné krajany, zahrála všem jejích hymny. A Sawický byl šťasten, že slyší polskou hymnu v této souvislostí — i v jeho očích objevili se slzy.
Irkutští husaři se nyní pobratřili s Čechoslováky. Veselí a bujná družnost proměnily tuto noc v jarou vojenskou pitku, plnou půvabu a vtipu. I plukovní báťuška, vážný vousatý kněz s mohutným křížem na prsou se rozveselil a objímal se se Skřivanem, jenž mu vykládal svoje dojmy z terezínské věznice. Tak Čechoslováci přenesli svoje bratrské veselí i do tak staré a zvyklé společnosti ruských důstojníků, z nichž jistě nikdo nikdy si nepomyslel, že bude kdy popíjeti u společného stolu s „nižními činy“.
A druhého dne před odchodem do Nadworny prošli rozvědčíci ještě na rozloučenou před plukovníkem Sawickým „ceremonialním maršem“, křepce a vesele, jakoby celou noc spali.
„Molodci!“ řekl Březovi na rozchodu. „Slyšel jsem vždy, že se dobře bijí. Viděl jsem včera, že i dobře pijí. Jsou to tedy dobří lidé a dobří vojáci. Mají velikou budoucnost — A vy nezapomeňte na plukovníka Sawického. Na shledanou v Praze a ve Waršavě. Jděte sbohem!“
V Nadworné ve štábu korpusu sdělili Březovi překvapující věc. Přišel rozkaz, aby se půlrota ihned vrátila — do Krzywe. Tentokráte ke štábu 74. divise, jež zde vystřídala 23. divisi. Potřebují jich tam.
Když to sdělil rozvědčíkům, tu Skála radostně vykřikl. Stýskalo se mu po Zinočce. Bude jí tedy zase na blízku.
„Styď se,“ pokáral ho Březa. „Najednou, hle, děvčátka! Zapomněl již zcela na Vlastu a pomalu i na Vlast. Voják nemá času na hloupé citečky. Vnášíš k nám cosi, čeho nemůžeme potřebovati. Byl bych nerad, aby se mi tito kluci rozběhli po ženských. Kolik takových Zinoček potkáš ještě v Rusku! Dej pozor na své srdce, ať příliš nezměkne. Od toho změknou i svaly — i povaha!“
Skála byl silně pohoršen. Ale mlčel. Stýskalo se mu — a bašta!
Březa před odchodem šel se ještě pokloniti generálu Tumanovu.
Nezastal ho. Jakýsi adjutant mu sdělil, že odjel včera s jeho císařskou výsostí narychlo do Petrohradu.
A když za tři dny dorazili Čechoslováci odpoledne do městečka Podhajců, zvěděl tam Březa ohromující zvěst.
Car dal Rusku odpovědné ministerstvo.
Kníže Lvov je premierem.
Miljukov je ministrem zahraničí. Gučkov vojenství.
Kerenský je ministrem spravedlnosti.
A vrchním vojevůdcem je jmenován velkokníže Nikolaj Nikolajevič…
Toho večera a této noci nikdo z Čechoslováků nespal.
Snili o novém Rusku. A provolávali mu urá!
- ↑ k šedému plášti prostého vojáka.