Veliké dni/Část druhá/XIV.
| Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek | ||
| XIII. | XIV. | XV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XIV. |
| Autor: | Rudolf Medek |
| Zdroj: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
O ruské vigilii novoroční byla ve štábu slavnostní večeře.
Zemljáčkové okrášlili litvínovskou školu, kde nyní sídlel štáb, chvojím a prapory. V jedné třídě, jež byla upravena na jídelnu, visel velký portrait carův, ozdobený georgievským praporcem.
Ve vedlejší místnosti hráli oněžci, hudba oněžského pluku.
K večeři se sešli všichni velitelé pluků, velitel divisního dělostřelectva, divisní lékař Kravčenko; byl tu i Březa jako velitel českých rozvědčíků, „nejintěresnější“ důstojník u divise, jak o něm říkala baronesa Krause, přítelkyně generála Korďukova.
Přišly i sestry z lazaretů i ze vzdálenějších „pitatělných punktů“,[1] i lékaři a úředníci organisaci městských a zemských svazů pomocných, zvaní posměšně „zemgusari“, přišla tomu i onomu důstojníkovi i žena z daleké Rusi.
Večer se začal programem. Zpíval chor vojáků známou vojenskou píseň ruskou, tehdy tak všude oblíbenou:
Oružjom na sónci sverkája,
pod zvuky lichých trubačej,
na ulicě pyl podjimaja
prochodil polk gusar usačej.
A tam ktos padňal zanavěsku,
liš para golubinkych glaz,
smotrěli i čujut gusari,
čto tut budět němalo prokaz.[2]
Mladý poručík bělomorského pluku recitoval potom báseň madame Vandamme, ženy velitele pluku, věnovanou 23. pěší divisi a jejímu statečnému veliteli, generálu Korďukovu.
Sama paní Vandamme zpívala italské arie a francouzské kuplety, Morgunov tančil potom „lezginku“ s krásnou „sestricou“, Gruzinkou. Když se přiblížila půlnoc, shromáždili se všichni u stolu k číši šampaňského. Na stole byl ohromný koláč.
„Pozor, panstvo,“ zvolal Šolochov. „V tom koláči je zapečen stříbrný poltinník. Kdo ho dostane, bude míti štěstí. Nuže, berte si: jedna dvě, tři!“
Všichni se vrhli na koláč. Nejdříve dámy, jež pozorně ho prohlížely a pak opatrně vybíraly svůj dílec.
I na Březu zbylo.
„Hned snísti,“ velel dále Šolochov. Všichni byli zvědavi, koho poltinník obšťastní.
Byl to Březa. Penízek cvakl mu, bezstarostnému a usmívajícímu se, mezi zuby. Byl tím sám tak překvapen, že se téměř styděl to oznámiti společnosti. Proč právě on je tím nejšťastnějším?
Všichni zatleskali: „Bravo, český rozvědčík!“
„Speaking!“ volala madame Vandamme anglicky.
„Řeč! Chceme slyšeti řeč. To už je takový náš obyčej!“ volali ostatní.
„Dámy a pánové,“ začal konečně Březa rozpačitě, „dovolte, abych toto znamení štěstí nepřijal jen pro svoji osobu. Nechť je to tedy moje rodná země, Čechoslavie, jíž patří štěstí a budoucnost. Ale Čechoslavie nemůže býti nikdy šťastna bez velikého a vítězného Ruska. Ať tedy žije Slovanstvo, ať nový rok 1917 je slavným rokem pro Slovanstvo. Přál bych vám všem, aby na této vítězné cestě byla první 23. divise a její velitel, generál-poručík Korďukov!“
„Urá, urá, urá!“ zahřmělo sálem. Zdvihly se číše a rozlilo se veselí a bujnost, ruská rozjařenost, jíž není rovné na světě.
Hudba spustila „tuš“.
„Ať žijí braťja Čechoslováci, holubčíci moji, chrabreci, ozdoba 23. divise,“ volal generál Korďukov a políbil se s Březou. „Klavdušo, milý můj,“ obrátil se k Morgunovu, „zítra jím oběd sváteční vystroj a pomáhej jim, kdykoli čeho potřebují, molodcům. A do rozkazu dejte, že jsem s nimi velmi spokojen, velmi spokojen. Mnoho nám pomohli v divisi.“
Březa se za chvíli vytratil. Ve škole hrála ještě stále hudba, vojáci-děnščíci rovněž se měli dobře, v každé chalupě se svítilo, hodovalo se a pila se vodka.
Venku byla krásná, jiskrná novoroční noc. Svítil měsíc — a sníh, čerstvě napadaný, byl jako stříbro.
Naslouchal ještě písni, jež se ozývala z jídelny a jíž zpívalo několik silných mužských hlasů, z nichž vynikal zejména bas poručíka Šolochova:
Nalej, nalej, továryšć
zazdravnuju čaru,
kto znajet, čto s námi
slučit sa vperedi.[3]
Březa se dal stezkou mezi zahradami k domku, kde ho čekali jeho chlapci. Slíbil jim, že si k nim přijde po večeři pro novoroční blahopřání. Byli tu všichni opravdu namačkáni, ztrácejíce se v hustém machorkovém dýmu. Nechyběl ani Hofírek. Bavili se znamenitě. Hlavní slovo měli ovšem Vojta Baroch a Andress. Šimůnek a Liebermann roznášeli kávu, čaj a kusy vánočky. Šikovatel Horáček seděl na posteli, zářil a po celý večer se smál tak srdečně a radostně, až se mu oči zalévaly vlhkem. Při vstupu Březově všichni vstali a zvolali:
„Ať žije náš práporčík.“
Skřivan recitoval „vinš“:
„Bratře praporčíku,
přejeme dnes sobě,
ať se máme rádi
teď i v každé době.
Za tebou půjdeme
třeba i do pekla,
do Prahy přijdeme,
přejde vojna vzteklá.
Přejde vojna vzteklá,
vyjde ranní záře,
my to vyhrajeme,
na celičké čáře!“
„Výborně!“ řekl Březa. Rozhlaholili se všichni voláním „na zdar“, až se chalupa třásla. Jejich velitel usedl mezi ně. Vypravoval jim o stříbrném poltinníku a o všem, co právě viděl ve štábu. Poslouchali ho s nadšením.
„Musíme to vyhráti v novém roce,“ roznítil se Horáček. „I Rusko se musí vzpamatovati. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič jistě se zase ujme vrchního velení. Je tu přece zodpovědnost a láska k Vlasti. Marně si Němci dělají naděje na revoluci. Ruský národ a jeho inteligence jistě chápe, kam by to teď vedlo. Sláva Bohu, máme ještě přátele.“
„Nuže, aby vaše radost byla úplná, tedy vám sdělím věc, již jsem si ponechal pro tuto chvíli,“ řekl nyní pomalu a vážně Březa. „Teď večer před hostinou byl jsem ve štábní kanceláři. Kapitán Sokolovskij ukazoval mi radiotelegram, který je prvním mezinárodním hlasem pro naše osvobození. Je to Briandova odpověď, již dává jménem spojenců americkému presidentu Wilsonovi na dotaz o cílech války. Nota je podána již před třemi dny a praví se v ní mimo jiné, že úkolem spojenců v této válce je též osvobození Čechoslováků od cizího panství. Tím se naše věc stává věcí mezinárodní. Těmito slovy berou na sebe spojenci závazek, že budou bojovati i za naši svobodu. A my dostáváme záruku, že naše oběti nebudou marné a že…“
Nedomluvil. Horáček vyskočil a obejmul ho. Všichni křičeli nadšením.
Liebermann tu stál s ústy otevřenými a chápal, byť těžce, že se stalo něco velikého.
Skřivan chytil Barocha a tančili spolu uprostřed chumlu, rozníceného štěstím a radostí. „Ať žije tento ruský nový rok!“
„Ať žijí sojuzníci!“[4]
„Ať žije náš praporčík!“
Březa byl nucen je energicky zakřiknouti.
„Ticho! U ďábla, mějte přece rozum a nechte mne domluviti. Musím vám ještě říci, že i Rusko samo, jak věří zde bratr Horáček, jistě se vzpamatuje a jistě napne síly k tomu, aby zvítězilo nad Německem. Metla a neštěstí Ruska, Grigorij Rasputin, byl v těchto dnech v Petrohradě odstraněn. Sdělili mi Sokolovskij a Morgunov, že byl zavražděn velkoknížaty, kteří chtěli zbaviti cara i vládu jeho temného vlivu. Proto bylo i tolik radosti dnes ve štábu divise, jenž je opravdu patriotický a slavjanofilský. Vítáme tedy rok 1917 s velikými nadějemi. I my se dočkáme svých velikých dní. Bude slavná a energická jarní ofensiva v tomto roce, všude vidíme k ní rozsáhlé a důkladné přípravy. Ruská veřejnost má živý zájem na válce a na vítězství. Celá země stojí za svojí velikou armádou, celá země jde jí na pomoc. Vystoupení poslanců Miljukova, Gučkova i Puriškěviče v Hosudarstvenné Dumě nasvědčuje tomu, že musí dojíti zde v Rusku k úpravě vnitřního politického života. Doufejme, že se Rodzjankovi podaří přesvědčiti o tom cara. V roce 1917 chtěli bychom všichni mír, vítězný a slovanský, demokratický mír…“
„A přijíti domů… do Prahy!“ zvolaly různé hlasy.
„Do Berouna! Do Brna! Do Olomouce! Do Hradce!“
„Do Mostu!“ poznamenal Liebermann, utíraje si kapičku.
„Domů! Domů…“
Baroch vzal harmoniku a přehlušil vše mohutnými akkordy.
Březa vyšel ven a s ním Budecius.
Chalupa zpívala s harmonikou: „Proč bychom se netěšili…“
Budecius vyprovázel svého velitele. Dal si opakovati pomalu a podrobně vše ještě jednou.
Z chalupy jim dozníval na cestu refrain:
„Kdo znás ví, zda pouť budoucí
vesele zas uhlídá, uhlídá…
Kdo z nás ví…“
- ↑ Pitatělnyje punkty — v době války stanice v etap-ním rayoně, kde se dostávalo procházejícím vojenským oddílům i jednotlivcům občerstvení a stravy. Byly to instituce vesměs občanské.
- ↑ Zbraněmi na slunci blýskaje, za zvuků zdatných trubačů, na ulici prach zdvihaje, projížděl pluk husarů-vousáčů. A tam někdo vytáhl záclonku — jen pár holubičích zraků: rozhlížejí se a větří husaři, že tu bude nemálo dobrodružství.
- ↑ Nalij, nalij, soudruhu, číši k přípitku, kdož ví, co nás čeká v budoucnu.
- ↑ Sojuzníci — spojenci.