Veliké dni/Část druhá/XII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Březa určil úlohy. Horáček půjde jako ochrana pravého křídla. Postaví se na cestu, jež protínala vesnici a po níž mohla přijíti hlídka rakouská. Několik dobrovolníků, krytých křovisky, nasázenými podél příkopu, ústícího v říčce, vydalo se potichu napřed, aby postavili můstek, pro nějž si tu připravili materiál již předešlé noci. Skála jako ochrana levého křídla šel se třemi Čechy a dvěma kozáky ke kapličce, jež zůstala ušetřena, aby zabránil napadení z leva a případně odstranil rakouské „spojky“, zvané Verbindungy, jež procházely mezi jednotlivými polními hlídkami. Březa s Morgunovem šli frontálně k říčce.

Most nebyl ještě hotov.

„Zatracení idioti!“ zaklel Březa. „Včera měli na to dost času a takový nepořádek teď. Zdržují nás o celou hodinu a ruší nám plán! My tu teď mrzneme.“

Skřivan hned nato zakašlal.

„Proč jsi se hlásil na rozvědku, hrdino kašlavý,“ hněval se dále praporčík. „Vždyť tě ti chlapi naproti uslyší. Jestliže ještě zakašleš, dostaneš pár facek!“

Morgunov zůstal se zbytkem svých kozákův a s několika Čechy za můstkem jako záloha, když Březa konečně přelezl po čtyřech se svými lidmi rozviklaný, nemožný přechod přes říčku.

Blížili se zticha, lezouce po zemi, nepřátelské polní stráži. Viděli již předního „posta“, přešlapujícího a křehnoucího, jenž rovněž chvílemi pokašlával a pokoušel se úžeji se ztuliti do hanebného kopřivového pláště rakouského pozorovali, kterak se vyměňují přední stráže, kterak odchází odtud „Verbindung“ do prava, kterak to vše se děje klidně a v pocitu bezpečnosti, několik kroků před jejich očima. Bylo ticho, jen v dálce je rušil ojedinělý výstřel z pušky nebo zablýsknutí vzdálené dělové rány, jež vedle reflektorů chvílemi osvětlovala noc.

Březa řídil manévr. Poslal několik lidí maličko do prava, aby zašli v týl celé stráži a přepadli ji ze zadu. Měli zároveň zajmouti „Verbindung“, narazí-li naň. Sám dále postupoval frontálně, aby nepřítele upoutal na sebe. Počítal rozhodně, že zajme celou stráž.

Blížili se potichu a s jistotou malému opevnění, vykopanému v jakési pusté zahradě, jež bylo oživeno nepřátelskými lidmi.

Ale v tom slyšeli nějaké prudké hlasy na pravo.

Zazněl i zcela blízký výstřel z pušky.

„Hrome, zpozorovali můj obchvatný manévr,“ zaklel Březa. „Hoši, bomby připravit. Naši se na pravo asi střetli s jejích „spojkou“. Neopatrní břídilové!“

Vtom zazněla silná rána i na levo. Byl to výbuch bomby.

„Hoj, bijeme se. Sakra! Naši se tam s někým bijí na levo. Hoši, ku předu. Na ně, hurá! Granáty do nich. Hurá!“

Nastal poplach, pokřik a hluk. Vyskočili a hnali se ku předu. Viděli, jak nepřítel tu a tam pokleká a střílí na ně. Stříleli rovněž a házeli bomby. Ale šedomodří vojáci jen utíkali.

Za okamžik nastal pekelný povyk. Celá fronta se rozeřvala. Ozvala se artilerie. Reflektory osvěcovaly celý Szybalin. Vesnice vypadala přízračně v tomto zsinalem světle, v němž co chvíli ještě vyvstal tu a tam ohnivý sloup dělostřeleckého úderu. Artilerie bila hlavně po říčce. Rakušané se patrně domnívali, že Rusové útočí, že přecházejí řeku, jež je zadržuje, a proto soustřeďovali svůj oheň sem na domnělé massy ruské.

Rozvědčíci, klopýtajíce přes mrtvoly a raněné Rakušanů, došli zřícenin Szybalina, kde se skryli a čekali, až střelba utichne.

Březa byl rozmrzelý.

„Střílejí jako blázni,“ vrčel na Budecia, jenž byl bitkou nadšen. „Mohli jsme tiše sebrat celou polní stráž. Takto jsme ji jen rozmazali na cucky a nechali ji z části utéci. Zatracený most! Zatracený Szybalin! Čert nás sem nesl! Nu, jen si střílejte, čerti, střílejte. Vystřílejte si všecky svoje náboje, prasata!“

„Zde je jeden raněný, bratře praporčíku,“ hlásil mu po chvíli jeden z dobrovolníků.

„Náš?“

„Ne, Austriák.“

Přiblížil se, nedbaje střelby k rozbité barabizně, kde za zdí ležel těžce raněný voják. Sténal a volal cosi rumunsky.

„Vidíš, hovado! Je ti toho zapotřebí, abys umíral pro Rakousko? Beztak tě střelili vlastní lidé. Střílejí idiotsky, ač vědí, že mají venku svoje hlídky. Rumunešti?“

„Šti,“ zašeptal voják.

„Verstehen Sie deutsch?“

„Wenig…“

„Was für ein Regiment?“

„Achtzehn honved…“

„Nemůžeme mu pomoci. Sami ještě nevíme, jak se odtud dostaneme. Umře. Čert aby vzal jejich uherského krále!“ hněval se Březa. Konečně se nachýlil nad umírajícím a děl k němu tázavě jediné slovo:

„Transsylvania?“

Voják zdvihl oči a kývl.

Tu Březa sebral všecky svoje znalosti, pohladil ho po hlavě a řekl k němu pevně:

„Transsylvania wird frei! Szabadsag! Romania mare! Rumänen und Tschechen werden frei! Wir sind Tschechen!“

Ale Rumun již ničeho z tohoto zmatku nechápal.

Byl střelen do prsou. Březa soudil, že ho zastřelili Rakušané, když spěchal do svých zákopů.

Posléze nesmyslný rámus přece trochu ustal.

„Tož půjdeme zpět!“ rozhodl náčelník rozvědky. „Opatrně, ať zase se nerozblázní. Tentokráte bychom to mohli odskákat!“

Vraceli se pomalu k řece.

Můstek byl ovšem pryč. Zbývala jen ráhna a několik latěk.

Když už se chtěli vrhnouti do vody a přebroditi říčku, uslyšeli šumot. Byl to jejich člověk.

„Bratře praporčíku, Skála je raněn. Střetli jsme se s Rakušany, s jejich rozvědkou. Je raněn bombou. Dovlekli jsme jej ke kapličce. Ale i tam artilerie rozbila dřevěný most přes řeku, jenž tam byl. Kromě toho je tam nekrytá cesta. A vůbec…“

„A vůbec jsi trouba. Nežvaň — a veď nás. Budecius, Skřivan se mnou!“

Plazili se tiše zase do leva ke kapličce. Za chvíli již uslyšeli slabé sténání raněného.

„Je to vážné?“

„Nevím, bratře praporčíku. Nohy, myslím. Snad obě, nevím. Skácel se ihned.“

„Zatracený Szybalin!“

Nalezli po chvíli Skálu, celého v krvi, u kapličky. Sotva se ho dotkli, aby ho pozdvihli, začal naříkati.

„Buď tiše, zdrž se, Jiří. Jsem to já, Březa. Vyneseme tě odtud, jen tiše, tiše… Nebo nás zbytečně postřílejí všecky. Nu, tak vidíš… Už to začíná znovu!“

A skutečně, začala znovu řídká střelba, jež se znenáhla zesilovala. Ale bratři nesli raněného, nedbajíce již ničeho.

Budecius, ještě neostřílený, jen maně uhýbal hlavu, jakoby ji chtěl uchrániti před fičícími kolem ní kuličkami.

Došli konečně k řece. Nezbylo nic jiného, než naskákati do řeky a utvořiti živé mostní pilíře, jejichž lidské ruce si podávaly omdlelé tělo jinochovo.

Táhlá a hustá křoviska, jež tvořila živý plot nad příkopem, táhnoucím se k ruské části Szybalina, poskytla jim na konec ochrany a dala možnost dopraviti raněného do polozříceného domku, kde byl určen sraz po boji. Všichni tu již byli. Morgunov a dva Čechoslováci byli lehce raněni a ihned obvázáni. Věrný esaul, jenž vedl zálohu u mostu, dostal se tak přímo do dělostřeleckého ohně. Střepina granátu natrhla mu rameno. Ale byl veselý a vítal Březu úsměvem, jenž ihned sešel však s jeho úst, když viděl, kterak nesou bratři raněného Skálu.

Sklonil se nad mladým vojákem, jehož tvář byla hrůzně bledá a strašná od bláta a krve. V jeho očích, v očích bojovného kozáka, byly slzy.

„Takový mladý a krásný hoch,“ zašeptal…

„Ihned obvázat!“ velel Březa. „Vodu! Vymýti čistým šátkem. Dojděte někdo pro nosítka do zákopů. Nechť přijdou ruští sanitáři! Rychle!“

Jiří Skála byl raněn do stehna, kde mu ruční granát vyrval kus masa a obnažil kost. Kromě toho byl zkropen spoustou drobných ran po celém těle, i po obličeji, jenž vypadal strašně.

Ošetřili ho a naložili na nosítka. Celá výprava se dala na zpáteční pochod k domovu. U velitelství oněžského pluku, jenž stál zde v zákopech szybalinských, jim půjčili povozku, jež přijala raněné.

Březa šel s Budeciem za drkotajícím povozem. Všichni byli stísněni. Nebyli uvyklí na ztráty a každé těžší zranění některého bratra jim připadalo věcí hrůznou. Lnuli k sobě tak, že bolest jednoho z nich byla ostatními živě pociťována jako bolest vlastní.

Tak se milovali.