Veliké dni/Část druhá/XI.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Chodili nyní pilně na rozvědky po různých místech Lysony. „Uťug“ byl ovšem jejich zamilované místo. Za týden přešlo k Rusům na sto osmaosmdesátníků. Korďukov si zamiloval Čechoslováky. Rád se vždy zastavil s některým z nich na své procházce okolo budovy.

„Mají intelligentní tváře,“ říkal potom Morgunovi, svému miláčkovi, jenž přisvědčoval:

„Mají… vaše vysokoprevoschoditělstvo.“

Březa na něm vyprosil, že ponechal Liebermanna u čety. Slabomyslný dobrák pomáhal Šimůnkovi na kuchyni a míval dlouhé, spletené rozhovory s Andressem, s nímž mluvíval německy a jež vesměs končily Andressovým:

„Když my Češi budeme zusammen halten, desto budeme na tom gut.“

Za nějaký čas přišel k němu však Liebermann s vítěznou tváří:

„Budu dělat nyní pucfleka, víš, fajfku, u jeho blahorodího!“

„To maj‘ Rusáci blahorodího, my, Češi, wir haben „bratře“. A jsme všichni na ty. Dnes jdu dělat rozvědku do Szybalina. Jde nás dvacet i s práporou!“

Rozvědku szybalinskou inscenoval Budecius, jenž tu před nedávnem prováděl Morgunova. Szybalin byla pozoruhodná vesnice. Celá v zřícenině, mrtvá, bez živoucí duše, ležela po obou březích Zlaté Lipy mezi zákopy ruskými a rakouskými.

Jaká přepadení a překvapení v těchto zříceninách, řekl si tehdy Budecius. Zde lze mnoho podniknouti!

Zjistil, že Rakušané mají v několika domcích polní stráže, slabě ozbrojené, jež by bylo možno zjímati. Dle doslechu, byli to Maďaři. Hoj, budou se konečně bíti s Maďary. Morgunov přinesl tento nápad do štábu.

„Půjdu s vámi na rozvědku. Potřebuji nový orden. Dám vám své kozáčky. Miťa, svoloč, sice silně vodku pije, ale je moloděc, jej Bogu! Povede, wachmajstr, kozáčky. Umějí též po rozvědkách chodit.“

Březa prohlédl rayon, ale nebyl zvláště nadšen.

„Dobrá, sebereme tuto polní stráž. Ale vždyť neznáme dobře okolí. Kdo ví, kolik Rakušanů se tu skrývá po těchto zbořeninách.“

„Slavně umřem!“ řekl exaltovaně Skála.

„Hlouposti,“ zahučel praporčík. „U ďábla, přestaňte mi už s těmihle recitacemi. Lezou mi z krku. Máte nejvýš říkat: slavně to vyhráme. Ale mně to vše připadá, jako samý Walter Scott nebo Alexandr Dumas. A zatím je to vážná práce, prachsakramentská dřina! Ale půjdeme se tam podívat. Musíme si dáti křest ohněm. Někteří naši nováčci ani pořádně nepřičichli k prachu!“

Morgunov se ovšem těšil na rozvědku. Mluvil o ní od rána a po celý oběd.

„Dej pozor, Klavdušo, na krček svůj,“ prosil ho Korďukov. „Aby nám tebe nepřinesli jako mrzáčka. Na Duklu pamatuješ, milý? Oj, tedy ne hlouposti, jen hlouposti mi tam nedělej. Ale bude-li to dobré, křížek dostaneš! Od svého náčelníka divise. vlastnoručně připnu. Nu, s boží pomocí — jdi!“

Jinak se po celý oběd hovořilo o politice a o Miljukovu.

Tento rozhovor vedl hlavně kapitán Sokolovskij, jenž právě přijel z Petrohradu, aby zastupoval náčelníka štábu, generála Jefimova, který onemocněl. Osud ho těžce zkoušel i jinak. Zmizel mu jeho oblíbený pes, a Čechoslováci ho marně hledali kolik dní po okolí. Jen praporčíka Březy se zmocňovalo těžké a určité podezření. Jen on z celého štábu měl temnou předtuchu o tom, kam se pes asi poděl. Na Skřivana a na Barocha se při tom nemohl ani podívat. Jisto bylo pouze to, že všichni psi z okolí před těmito dvěma Čechoslováky zděšeně prchali.

Večer byl vlhký a syrový. Rozvědčíci — dvacet Čechoslováků a patnáct kozáků esaula Morgunova, stáli tu připraveni na pochod. Mžilo a chlad pronikal těžké pláště. Šli všichni na severní úsek divise, na pravo od Lysony, kde v údolí říčky ležel Szybalin. Čechoslováci se po cestě spřátelili s kozáky. Uzavřeli pobratimství na život a na smrt.

Morgunov, Březa, Horáček, Budecius a Skála s Perným tvořili hlouček, jenž si zůstal věrný až do Szybalina.

„Jakže, vy jste nikdy nic neslyšeli o Rasputinovi?“ divil se kozák naivním Čechům. „Oh, vy tedy nevíte, kdo je to otec Grigorij? Nuže vězte: hyne mátuška Rus. Hyne pro tohoto člověka.“

„A kdo je to? Je to kněz?“

„Oh, kněz! Svoloč je to — jakýpak kněz. Usmolený, sotva gramotný mužík ze Sibiře. Z tobolské gubernie. V mládí kradl koně. Potom míval vidění. Prý bohorodička ho navštěvovala. Eh, chlap, byl už tak nadán od přírody. Kapitán Sokolovskij ho dobře zná. Z Petrohradu, ze společnosti. Prý umí hypnotisovat. Nu, kterýsi biskup ho přivedl k carevně, když carevič Alexej onemocněl krvotokem. A hle, tobolský mužík jediný dovedl s carevičem zacházet. Od té doby všichni si ho zamilovali: carevič, který se bez něho snad ani nehne, carevna a car, Hosudar Imperator, dobrý člověk, ale slabý, slabý. Strašně on už je slabý na celou Rus. A víte: u nás od roku 1905 každý sní o revoluci. Mužík, dělník, inteligent, voják i velkoknížata — každý sní po svém. A taková je tedy nervosa v Petrohradě. Strach o následníka, strach z revoluce, strach z porážky. A Rasputin ovládl všechny. Cara a jeho rodinu, celý dvůr, všecky ministry, politiky i mnohé členy Dumy. A chodí a prorokuje. Vše prý špatně skončí. Nepřál si této války s Němci. Prorokoval neúspěchy. Hle, přenáší tuto nedůvěru v budoucnost i na cara, jenž je nejvyšším velitelem. Dokud byl Nikolaj Nikolajevič — jiné to bylo. Vzpomínám, jak zatočil s Grigorijem. Carevna ho poslala do hlavního stanu, aby prý požehnal vojskům. I přijde Gríša Rasputin do hlavního stanu, velikou ikonu nese a že prý jako požehnat vojskům přišel. Ták? povídá Nikolaj Nikolajevič. Sášo, Vasko, Miťo, kozáčkové moji, sem. Tuhle stařec přišel požehnat vojskům. Svléci! Nu ano, jeho, starce, svléci! Tak! A teď nagajkou pořádně dvacet pět, slyšíte, dva-cet-pět! Zabalili ho potom a poslali carevně do Petrohradu…“

„Výborně,“ zajikl se Horáček a zatleskal rukama.

„Nu, výborně — já nevím,“ odtušil Morgunov. „Starý otec Grigorij — co dím, starý! Chlapík byl, jen což. Ani jediná žena kolem něho bez úhony neproklouzla. Takový už byl — nu, zázračný. Žádná mu neodolala. A lezly za ním samy, báby. A on už do všeho potom zasahoval. Ministry měnil, vysoké generály a úředníky sesazoval a dosazoval — car dle vůle carevniny nic bez něho již nepodnikl. A nepodniká. Nyní už je jen Rasputin… Hyne Rossija, hyne mátuška naše, holoubci Čechoslováci!“

„To je úžasné,“ řekl si Budecius.

„Co tedy dělat?“ pomalu a chmurně pravil Březa.

„Oh, to Bůh milý ví,“ vzdychl kozák. „Nepřítel stojí v naší zemi, dvůr a car je ovládán temnými silami, jež mu nepřestávají raditi k míru s Němci. Carevna nemá na válce vůbec zájmu, ba je spíše proti válce. Je Němka. Všechny ruské carevny byly Němky. To je neštěstí naší země.“

„Německá krev v žilách cara všech Rusů, osvoboditele Slovanstva…“ zašeptal Perný.

„Co chce Miljukov?“ zeptal se Budecius.

„Miljukov a celá Duma, celý národ, i armáda, chtějí ministerstvo zodpovědně Dumě a národu. Chtějí odstranění Rasputina a celé kamarilly. Bojím se, že to bez krise nepůjde!“

„Revoluce? Ale to je na výsost nebezpečné!“ řekl Budecius.

„Ovšem! Národ, jenž vede válku — a revoluce! Každý vnitřní otřes je nebezpečným ohrožením fronty. I sebemenší otřes!“

„A co myslí Miljukov o válce?“ zeptal se Březa hlasem poněkud ustaraným.

„I Miljukov se bojí revoluce,“ řekl pomalu Morgunov. „Chce proto zodpovědné ministerstvo, ježto pouze takové je s to skončiti válku vítězně. A Miljukov si přeje vítězné války, vítězného míru pro Rusko. Přeje si rozbití Rakouska, posílení balkánských Slovanů, osvobození průlivů tureckých a ruský protektorát nad nimi. Vždyť je to naše Rusko ubohé. Nemáme mořské cesty na západ. V Baltu jsme zavřeni, v Černém moři jsme zavřeni, na severu tři čtvrti roku jsme zamrzlí. Naše zboží je vydáno na milost i nemilost Turkům, Němcům, Angličanům. S Angličany se dohodneme, ale Turky a Němce je nutno pobíti…“

„A co říká kapitán Sokolovskij ještě o Petrohradu?“ zeptal se zase Budecius.

„V Petrohradě je nyní nejpopulárnější osobou ve vysoké společnosti velkokníže Dimitrij Pavlovic. Je označován za vůdce Rasputinových nepřátel. Považuje se za muže budoucnosti.

Obecenstvo v divadle — a naše obecenstvo je nyní velmi patriotické! — co chvíli uspořádává mu hlučné ovace. Bývá nyní viděn často s poslancem Dumy Puriškěvičem, jenž je zapřisáhlý nepřítel Rasputinův, ač je jinak přesvědčený monarchista a ctitel carův!“

„A Hosudar Imperator?“ řekl tiše a téměř ustrašeně Skála, jenž po celou dobu rozhovoru se chvěl zimou i podivnými úzkostmi o Rusko.

„Car? Oh, je to dobrý, slabý, nerozhodný člověk,“ odvětil esaul s neskrývanou hořkostí. „Pije prý rád šampaňské, slepě věří starému, hloupému generálu Ivanovu, co jediná bystrá hlava v hlavním stanu, generál Alexějev, těžce ho musí často přesvědčovati o samozřejmostech. Stejně věří naslovo své ženě, jež ho dovede zapřísahati láskou k dětem a hlavně k carevičovi, jehož car zbožňuje. A nad nimi nade všemi opět a opět vládne Rasputin. Jeho vůle se děje, jeho přání se bezodkladně a bezpodmínečně plní. Naplnil dvůr náboženským blouzněním, z carevny učinil bigotní ženu, pobožnůstkářku, jež ze strachu o život carevičův je ochotna věřit a podléhat nejhloupějším pošetilostem. Přinesl si ze Sibiře i šílenství „chlystů“, nábožensko-erotické sekty, a naplnil jím Zimní dvorec i Carské Selo. Je to metla Ruska…“

Čechoslováci naslouchali vzrušeně sdílné a otevřené řeči pobouřeného a nešťastného Rusa. Skála cítil, kterak je rozčilen. Zdálo se mu, že cosi velikého se pomalu sesouvá. Pociťoval při tom bolest v hlavě a v prsou. Chtělo se mu nějak zastaviti lavinu, jež se řítí. Nastaviti vlastní hruď. A zase nevěřil a nevěřil. Rusové jsou skeptikové od narození, říkal si utěšlivě. Je to jistě všecko přehnáno. Klepy jsou to. Každý národ má své dvorské klepy. I my je budeme jednou míti. Což — to nic není. Vždyť car — vždyť car slíbil vésti válku do konce, do vítězného konce, když přejímal loni vrchní velení. A nám Čechům již kolikráte jasně řekl, že budeme svobodni. Carská slova — snad to nejsou slova falešná. To jen Habsburkové, tito rytíři beze cti, dovedou lháti. A nyní separátní mír? Rusko se smiřuje s Německem? To není možná!

„A co armáda, vaše vysokoblahorodí?“ osmělil se nakonec říci po chvíli ticha, jež mezi všemi se pojednou rozhostilo.

„Armáda — což, armáda!“ usmál se kozák. „Poctiví vojáci — a máme ještě takové — se chtějí bíti. Armáda chce zvítěziti. Víte, holoubci, u nás ve vojsku jsou lidé, jimž je to lhostejno. Bojují — protože je to osud, rozkaz, povinnost. Bojují jakž takž dobře. Potom jsou Němci a všelijací poraženci, zbabělci zkrátka, a také trochu zrádci. Občas si troufají, jinak se však přece jen bojí. Ale máme také patrioty, dobré ruské patrioty. Jsou to generálové a důstojníci, jsou to i naivní mužíci-vojáci, kteří opravdu chtějí hájiti mátušky své rodné, Rusi. To je mravní jádro armády. Přejí si vítězství nad Němci, přejí si slávy a velikosti Ruska. A nepřejí si separátního míru, nepřejí si Rasputina — ale ovšem, nepřejí si také revoluce. Je tedy nutno najíti něco, co by odstranilo kamarillu, ale nepřivodilo revoluci. V tom je problém záchrany Ruska před nebezpečím rozvratu… Co to bude, nevím. Ani Sokolovskij toho neví, a on ví mnoho. Hle, Szybalin!“

Vystoupili na vrch, odkud bylo viděti temné údolí, v němž možno bylo vytušiti zbořenou vesnici.