Veliké dni/Část druhá/VIII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Rota stála připravena k odchodu.

Bylo již pozdě odpoledne. Nad celým truchlým krajem visel těžký oblačný závoj, jímž pronikalo mdlé, podzimní slunce. Šedé, olověné mraky stály nad Okonskem, nad prastarými bažinami a houštinami a borovými háji, na nichž lpěl již dotyk jeseně.

Ale uprostřed tohoto smutného a teskného obrazu žila barevná a veselá skvrna. Byla to Rybářova rota.

Nikdo se nedíval na těžce plující oblaka nad sebou. Všichni tito vojáci však se dívali radostně na svého důstojníka, jenž jim uděloval poslední rady, jak se chovati cestou, ve vlaku, při obědě, při noclehu atd.

Byla to radost poctivá, nelíčená.

Okonsk již nudil. Nudila i nečinnost. Slibovali si mnoho od Kovelu. Rusové ho nedobyli. Přišli sem opravdu jen proto, aby bojovali. Přišli dobrovolně — a šli na bojiště. Jaké tedy cavyky?

A teď — konečně! Konečně!

„Pojedeme do štábu jihozápadní fronty,“ hlásil praporčík.

Jan Budecius se pohnul.

„Pravděpodobně budeme rozděleni na dva oddíly, půlroty. Nově povýšený praporčík Březa bude velitelem druhé půlroty, třetí a čtvrté čety. Praporčík Vít, přidělený k nám štábem brigády a jehož u roty srdečně vítám, zůstane se mnou u první půlroty, u níž zůstane i rotný písař a rotný povoz s koňmi. Obě půlroty budou zapsány na stravu u štábů divisí, k nimž budou přiděleny. Ostatní požitky, žold, oděv a podobné, budou jim posílány ze štábu brigády. Rozkazy operační uděluje velitelům rozvědčických oddílů vždy náčelník štábu příslušné divise. O všech rozvědkách budiž mi ihned hlášeno. Zpravidla bývali jsme dříve aspoň u téhož armádního sboru u sousedících spolu divisí, takže vzdálenost mezi rozdělenými částmi roty bývala vždy malá. Ostatně je to povinnost vaše, abyste neustále udržovali styk se svým velitelem. Nyní přichází plukovník rozloučiti se s vámi! — Rota — smirno!“

Vojáci ovšem nenáviděli tohoto „Pšoncku“. Co by za to bývali dali, aby měli plukovníkem českého důstojníka! A jak by byli bývali vděčni, kdyby to byl aspoň takový Rus, který by se nějak o jejich osud zajímal. Tento „Pšoncka“ byl však typický „ausšús“, nejapný a lhostejný člověk, odpad z ruského důstojnického sboru, jenž jakousi protekcí se „ulil“ na tento úřad velitele českého pluku, kde nic nedělal a podpisoval sotva několik „bumág“ za týden.

Shromáždilo se zde i mnoho bratří z ostatních rot, jež čekal ještě nějaký čas výcviku. I plukovní hudba přišla zahráti na rozloučenou.

„Sekneme starýmu Pšonckovi ještě defelírku — ale už ať ho nevidíme,“ uvažoval potichu Vojta Baroch, štípaje svého souseda Hofírka, o němž tvrdil, že se nerad myje.

„Vidíš Březu?“ ptal se tiše Skála Budecia. „Kterak mu to sluší! Trochu mu závidím. A přijde domů jistě jako kapitán. Marina s klukem mu přijdou naproti a nikdo ho nepozná.“

„Ten kluk jistě ne,“ odtušil Budecius se slabým úsměvem.

A Vojta Baroch recitoval:

„Pšoncka jde, Pšoncka jde,
ten tu vojnu vytrhne!
Samý máslo, samej tvaroh,
panečku, to není Vojta Baroch!“

„Kušuješ!“ zašeptal kdosi. „Ještě nás před odchodem nějak otráví, uslyší-li tě.“

Hudba spustila starý „jegerský“ pochod, hraný často v ruské armádě k slavnostnímu pochodu střeleckým plukům. Byly to zvláštní, energické rhytmy, trochu taneční, s předrážkami, při nichž se šlo tak lehce a křepče. Rota prošla a za volání „nazdar!“ a „tak to tam rozsekejte!“ nastoupila cestu k nádraží.

Pomalu a těžce se šlo nesnesitelným pískem.

Pokoušeli se mnozí o zpěv, ale vypadlo to „bledě“.

„Cigánečka malúčká“ se záhy udusila v nestejném kroku, a tak se šlo po hloučkách.

„Jihozápadní fronta — to je naše stará fronta,“ řekl praporčík Rybář. „Máme tam známé po obou stranách.“

„Mám zvláštní pocit, že se tam zase sejdu se svým plukem,“ řekl temně Budecius. „Stojíme stále proti sobě. Jaký je to podivný wallenrodský zápas!“

Nádraží v Maněvičích bylo totéž, jež je před nedávnem přivítalo. Mraveniště.

Stál tu již pro ně připravený vlak — věc podivuhodná v mátušce Rosiji. Nasedli. Zato čekali na nádraží až hluboko do noci.

Starý Jeřábek, jemuž byla svěřena rotná povozka s koňmi, opatroval pečlivě svoji „věc“. Jen stále vzpomínal na svoji mámu doma a hořekoval chvílemi: „Ten Habsburk! Ten Habsburk! Co nám to jen udělal, ten Habsburk!“

„Kluci“ celý večer zpívali. Ruští „zemljáčkové“ obklopovali zvědavě jejich těplušky a naslouchali zpěvu i rozhovorům tohoto podivného ruského vojska.

Nejvíce jich bylo okolo vozu, kde řádil Vojta Baroch. „Dával“ svoje oblíbené a úspěšné číslo „Židovská škola“.

Jen Skála chodil celý večer sám podél vagonů a vzpomínal na krasavici Věru Alexandrovnu Kamenskou.

A viděl nyní, že jeho srdce potřebuje lásky! Lásky!