Veliké dni/Část druhá/VII.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

„Už jsou tady zas!“

„Je jich dnes sedm! Potvory! Cožpak nemohou ti Rusáci ani jednoho zatraceného Germánce sestřelit?“

„Jak krásně plují!“

Zazněl pronikavý signál trubky.

„Všichni do úkrytů. Hodí bomby!“

Nad Okonskem, nad československým táborem, plula flotila německých aeroplánů směrem od Kovelu na východ. V slunci svítila tato hučící, stříbřitá tělesa jako světlé kovové vážky, plující, vysoko nad mohutným rybníkem, jímž byl skutečně zdejší kraj, pokrytý bažinami, potoky, říčkami, jezery, mezi nimiž se zelenaly ostrovy lesů, hájů, rozsáhlých křovisk a ostřicových lučin.

Vesnice Okonsk bylo pouhé spáleniště. V rozbitých domech, s nouzí upravených za bydliště, obývalo několik vojáků a bylo v nich několik skladišť. Většinou však bylo tu prázdno. Prošla tady na ústupu ke Kovelu pruská vojska jež vše zničila. V blízkém háji za vsí, uprostřed křovin, olší, vrb, trnek a divokého chmele, zůstavili Němci nebo Rakušané, jichž armády se tu stýkaly, malý domek, jakási ruční práce nepřátelských vojáků, kde se nyní usídlil velitel prvního pluku československého, podplukovník Piotrovský, zvaný „Pšoncka“, rodem prý Polák, důstojník, jehož snad ruská armáda nemohla nijak užíti a proto ho darovala nové československé brigádě jako velitele pluku. Nedaleko v lese vládl nad druhým plukem podplukovník Chotkievič, staré nemehlo, jenž sloužil všem za největšího šaška u pluku. Velitel brigády, plukovník Václav Platonovič Trojanov, jediná ruská autorita ve vojsku, dlel tou dobou v Kyjevě, kde se projednávaly „zásadní otázky“ československé.

„Všichni do úkrytů. Hodí bomby!“

Podplukovník Piotrovský se bál aeroplánů. Dal vysázeti dvacet pět ran dobrovolníkovi, který pobíhal po volném prostranství před zemljankami v době, kdy aeroplány letěly nad táborem. To bývalo pravidelně vždy o sedmé hodině ranní. Potom se vracely zase někam ke Kovelu. Teprve tehdy se vycházelo na cvičení do blízkého borového lesa, prořídlého a volného, jenž přece jen skýtal dosti úkrytu před vzdušným nepřítelem. Po celé dny i noci zněla zde bubnová dělostřelba od Kovelu.

Slýchali ji s jistým pohnutím zejména vojáci Rybářovy roty.

Jejich zemljanky byly vykopány na pokraji olšového háje, zhuštěného ještě křovisky trnek, šípkův a ostružin. Byla to jakási rozcuchaná čupřina na zeleném temeni země, pod níž se ševelil drobný lidský hmyz, žijící tolika nadějemi a takovou nesmírnou idealistní věrou! Věděly o tom německé aeroplány? Zajisté. Ale pouze to, že tu kdesi okolo Maněvič stojí také české legiony. A velitelé německých i rakouských vojsk vypisovali jen tisícové sumy na jejich pochytání.

„Jak je zde krásně!“

Budecius vylezl ze své zemljanky a volal na Perného, jenž dosud ležel uvnitř. Utvořili nyní rodinu s Březou i Skálou.

„Slunce svítí na Němce i na nás stejně spravedlivě,“ poznamenal za chvíli Perný, když se protáhl na trávníku před obydlím.

„Stejně — ale nespravedlivě,“ usmál se Budecius.

„Pod Kovelem jsou urputné boje,“ řekl Březa, čistě svoji pušku. „Celé týdny se těšíme na to, že se hneme ku předu. A stále nic. Oh, to zde už není Brusilov. Starý generál Leš je pakostnicový dědek, a jeho armáda trpí po něm pakostnicí. Těšil jsem se, že vás uvedu do Kovelu. A nic!“

„Rusové mají pod Kovelem zase silné ztráty,“ řekl zasmušile Skála. „Jsou to již hekatomby slovanských lidí, jež byly obětovány od počátku války. Není to ohromné?“

„A našich lidí padlo teprve několik desítek. Nesvolávám na ně smrt, na mou duši! Ale přál bych si již, aby nás bylo několik desítek tisíc a abychom si náležitě zabojovali,“ odvětil Březa. „Jsem přesvědčen, že takové dvě české úderné divise vzaly by Kovel za den, beze ztrát — a snad by otevřely cestu do Němec. A což, kdybychom měli 4 úderné a 2 reservní divise? Neseženeme zde na Rusi mezi všemi Čechy a Slováky 90.000 lidí — bojovníků? Jestli ne, nestojí celá naše věc za mnoho, ani za fajfku machorky.“

„Nastoupit!“ zvolal za nimi kdosi neviditelný v houští.

„Výborně! Vojáci musí cvičit a nikoli neustále debatovat,“ řekl Budecius.

Rota se shromažďovala.

Šikovatel Horáček s úsměvem v očích sháněl svoje lidi jako kvočna kuřata.

„Nuže, Strnade, Plšku, Skřivane, Bergře, kde máš vintovku, Svobodo, hoši, rychle, praporčík ku bude co nevidět!“

„Žádnej kvalt a žádnej spěch,
ať nám tu nedojde dech.
Žádny máslo, žádnej tvaroh,
vždycky jenom Vojta Baroch.“

„Barochu, nedělej komedie, není na to čas. Počkej až večer!“ zlobil se Horáček.

„Někdo mně ukrad vintovku,“ zalkal pojednou Skála.

„Cože?“ zahřměl na něho Březa. „Slyšíte to, bratři? Někdo mu ukradl vintovku!“

„Spíš hlavu si můžeš dát ukrásti, než vintovku,“ zvolal kdosi v tomto chumlu, veselém a pohyblivém, v němž bylo tolik života, vůle a radosti a v němž Andress pravidelně přitakal všemu svým „wirklich!“

Přišel praporčík Rybář.

Mladistvý a usměvavý jako vždy, s očima poněkud vzdálenýma a snivýma, trochu efebský a koketní, ale zřejmě šťastný, že má svoji rotu, již si za několik dní odvede k veselé a smělé práci.

Horáček velí k pozoru a představuje mu rotu.

„Zdorovo molodci!“

„Zdravija želajem, Vaše Blahorodije!“

„Na zdar, bratří!“

„Zdar!“

Tento ruský a český pozdrav i tato odpověď byly tradiční zvyklosti Družiny od prvních dní války na Rusi. Kolikráte se přeli zejména novodružinníci o to, má-li předcházeti dříve pozdrav český a potom ruský, či naopak.

„Jsme přece nejdříve Češi a potom Slované.“

„Byli jsme nejdříve Slovany a potom Čechy,“ odpověděl kdysi starý praporečník Heyduk.

Rota vykročila.

„Kluci“ šli vesele a zpívali. Energicky zmáhali hroznou písčitou cestu, v níž se hluboko nořily jejich boty, do nichž vnikal zlý, droboučký písek. Útočištěm byl řídký, borový, maněvičský les. Zde cvičily i jiné roty.

Budeciovi bylo lehce a vesele. Zpíval s ostatními, vykračoval pružně a vnímal bedlivě všecky tiché vtipy Vojty Barocha, jenž „demoralisoval“ takto svůj čtyřstup. Kdosi za ním zašeptal: „Nech už toho, Vojto. Cožpak jsme hasiči?“

Ale Vojta Baroch jal se od této chvíle rozvíjeti svoji vojensko-odbornou theorii o hasičských povelech.

„Frán-to! Podej sem tu hadí-ci! Stříkej!“

Perný, svědomitý vždy a i v drobnostech velmi opravdový, zkrátka „evandělík“, jak mu nyní často říkali, se pohoršoval často nad Barochem. „Ze všeho si dělá psinu — a my potřebujeme vážných lidí!“

„Potřebujeme vážných, ale i veselých lidí,“ namítal mu na to Budecius. „Tento boj budiž i veselým bojem. Vždyť to již není boj náboženského středověku a nežádá po nás sektářské ztrnulosti táboritské. Po pravdě řečeno, nevím, je-li to správné, oživují-li se v našem vojsku až do únavy a až do směšných drobností od rána do večera husitské tradice. Nějaké tradice ovšem býti musí. Chce jim a žádá si jich každé normální vojsko. Ale my zde musíme spolu uvažovati též o věcech nových. Naše existence a to, co my dnes vykonáme, bude zase jednou tradicí příštích pokolení. Nelze tedy prostě kopírovati ve všem, ani ne ve vnějších věcech, husitství. Chtěl bys dáti každé rotě černý prapor s kalichem — dobrá! Ale což bojujeme za kalich? Vojenství je neobyčejně přesná věc. Také jeho symbolika — emblemy, hesla, prapory — musí býti přesná, zřetelná a výrazná — jako povel. Chci moderní české vojsko. Jako nebojujeme palcáty, sudlicemi a cepy, tak je anachronismem kalich. A jestliže Přemyslovci před svým vymřením dali nám ho, připojme k němu i ostatní znaky, jak jsou na našem praporu. Mějme si i svůj kalich — je hluboce náš. Ale nemá pro nás dnes toho významu, jaký měl pro ty, kdož jej přijímali na své štíty. Vedle pýchy vzbuzuje ve mně kalich vždy truchlivou náladu. Je to ztroskotaný pokus o českou konfessi, jíž národ tolik potřeboval a jíž se mu nedostalo ve věku, kdy národové tvořili náboženský podklad svých existencí. Kalich ztroskotal — náboženský věk přešel — a dnes je pozdě k němu se vraceti.

Národové žijí ze starých náboženských fondů. My jsme ho nedovedli vytvořiti. Proto je dnes u nás tolik cynismu. A bojím se, že tato doba není s to, dáti lidem a zejména našemu lidu, novou, opravdovou oporu metafysickou v hlubokém, krásném a moderním náboženství. Proroci vymírají, noví nepřicházejí — přicházejí pouze inženýři. Takový je svět, milý hochu. Proto ne už rudý kalich v černém poli, těžké, hieratické znamení, zpod něhož proudí přísný, monotonní náboženský zpěv exaltované sekty, ale naše veselé barvy, bílá, modrá, červená a naše veselé písně sokolské. Sokol — hle, toť je nové české slovo, moderní heroický čin český, mravní i fysický. Ovšem, Sokol Tyršův! Sokol, jenž vede k brannosti a k hrdinství — nikoli k profesionálnímu tělocvikaření. Ah, čím ještě mohl býti více, než byl v posledních letech u nás! Jaká síla a pohotovost! Jaké nové náboženství! Jarost — to je, co chci! Vážnost i veselí. Udatnost s úsměvem na rtu! I smrt s úsměvem na rtu! Tito hoši to budou, kteří podají nesmytou, pravdivou podobu moderního Čecha. S tímto úsměvem, můj milý, lze dobýti celého světa! A to je naše místo uprostřed Evropy: zdatný a veselý — sokolský národ. Býval jsem až do roku 1912 velmi vzdálen těmto věcem. Myslel jsem si, že to není pro literáty. Ale v onom roku jsem pochopil, že je to pro člověka a pro Čecha dar boží. Skromně jsem přišel do staroměstského Sokola a dal jsem se zapsati. Až přijedeme domů, učiň tak i ty, bratře Perný! Učiň tak bez skrupulí, velmi pokorně a kajícně.“

„Rota, stoj!“

Stáli na široké lesní cestě.

Praporčík Rybář po namáhavém pochodu dal jim oddech. Mladí lidé se rozběhli od svých pyramid pušek, rozložili se ve svých veselých hloučcích po zemi.

Jen Skála se poněkud zatoulal.

Chodívali sem velmi často a jinoch znal již celý maněvičský les dopodrobna. Nejraději však chodíval na ohrazené místo, představující malý hřbitůvek o několika křížích, jak ho tu vytvořila válka. Neboť i tudy přešla bojující vojska a zanechala tu své mrtvé.

Ale mezi těmito pravoslavnými kříži s ruskými, někde neumělými nápisy, byl jeden, jenž Jiřího Skálu podivně nějak přitahoval. Byl to prostý „křest“ jako ostatní, ale nesl nápis:

Věra Alexandrovna Kamenskaja,
milosrdná sestra z města Samary,
zabita nepřátelským granátem při
samaritánském díle ve věku 20 let.

Jiří Skála tedy neopomněl nikdy ve chvíli oddechu za cvičení zastaviti se zde, na tomto podivném místě, kde mezi mužskými těly mrtvých bojovníkův odpočívaly i křehké a jistě půvabné kdysi údy mladé ženy, jež společně s muži vytáhla do pole na obranu své vlasti.

Viděl ji často před sebou, ve světlešedých šatech ruských ošetřovatelek, s bělostnou zástěrkou na bocích, děvušku laskavých očí a rukou, s bílou plachetkou na hlavě, černých a kučeravých vlasů. Oh, snad milovala některého důstojníka, snad šla za svým záložním praporčíkem ze Samary, studentem, technikem, učitelem, s nímž se před válkou projížděla na loďkách po řece Volze! Věro Alexandrovno! Tedy i ty’s musela zaplatiti krvavou daň válce — a tvoje útlé tělo leží nyní v rozkladu zde, pod nízkými, skrovnými borovicemi této pouště, co Samara žije, co ulicemi tvého města procházejí se tvoje kamarádky-gymnasistky a co snad tvoji rodní beznadějně na tebe čekají!

Přál si často míti květy, jichž, ani nejprostších, téměř neskýtala žalostná a truchlá krajina, aby jimi mohl zdobiti tento hrob, jenž se mu stal znenáhla tak drahým. Jeho mladistvé, vyprahlé srdce, naplněné tesknotou a touhou po lásce, u tohoto hrobu docházelo jakéhosi podivného, morbidního úkoje.

A Věra Alexandrovna byla den ze dne krásnější a tajemnější, co Jiří Skála byl zádumčivější a uzavřenější…

Zalehly k němu povely. Cvičení se začínalo, oddech se končil, bylo nutno se rozloučiti s Věrou Alexandrovnou.

„Do svidanija!“

Posléze se rota vracela k obědu.

I k tomuto obědu, jednotvárnému, slabému, nechutnému, se chodívalo s veselím, byť šibeničním.

Kroupy, hrách, kaše, hrách, kroupy, kaše, kaše, kroupy, hrách!

Ale když po odpoledním cvičení se blížil večer, podzimní, mlžný večer, tu celý tábor v Okonsku byl proměněn v něco podivně krásného a fantastického. Z mlhy vystupovaly četné ohně, kolem nichž pobíhaly silhouetové postavy chlapců, ozýval se odtud zpěv, tak nezvyklý v tomto kraji. Kdosi hrával tu každého večera na křídlovku: Moravo, Moravo, Moravičko milá.

A ušlechtilá chasa z Čech, Moravy, ze Slezska a ze Slovenska se rozložila vždy za večera kolem těchto ohňů, neboť přibývalo kvapem chladna. Zde se snilo, vzpomínalo a žilo nadějemi.

Monarchie nebo republika? Republika!

Spravedlnost ke všem! Ale snad přece i království! A potrestati zrádce! Vyhnati Němce! A Židy! Ale bratra Liona nevyženeme přece. Je mezi námi!

Nu ovšem, toho ne. A u osmé je Mautner. U čtvrté Langer.

Ovšem, těch nikoli. Německé Židy! A což, kam s těmi Němci?

Do Vltavy! Do Labe! Do Moravy! Do Dunaje! Jó, to půjde těžko.

Nu, asi je tedy necháme s pánembohem. Ale nesmějí zlobit!

Vezmeme jim doly, hutě. Již nebudou germanisovat. A Praha musí býti úplné česká.

Ale nesmíme také zapomenouti na naše výtečníky. Byli mnohdy horší, než Němci.

Ovšem, ty potrestáme nejpřísněji. Vyčistíme Čechy — a to důkladně a definitivně. A bezohledně. Jen žádnou ubrečenost a slabost. Čistotu a pořádek!

Naši lidé nás povedou! Však uvidíme!

Ale nemluvte! Až přijdete domů, budete se zase se vším mazlit! Nějaký tvůj strýc je dnes třeba zarytým Rakušákem, zítra, až přijdeme domů, se přebarví, dojde si k tobě a budeš mu ještě shánět protekci — protože je to strýc.

Oho — i kdyby to byl vlastní bratr! Proto jsme zde dobrovolníci a čeští vojáci!

Ano, musíme vychovati nové generace v pravdě a v lásce k vlasti, sami musíme jim býti v tom příkladem. Vlast a národ nad všecky strýce a bratry, sám nade mnou a nad každým z nás. Lidé musí žíti láskou a ne osobním sobectvím. Nadosobní život a nadosobní víra je s to, stvořiti zdravého a krásného člověka. A náš národ tolik potřebuje idealistní víry! Jsme malý národ, nemůžeme žíti pessimismem, skepsí, neplodným kriticismem, lhostejností k národnímu osudu. Musíme žíti vírou ve své poslání. A poněvadž úkolem člověka je, aby byl ušlechtilým a šťastným člověkem, aby byl naplněn láskou a poněvadž nikde tato víra v lásku není tak silná jako u Slovanstva, jest naším posláním býti sdružovatelem Slovanstva a skrze ně dojíti k pravému lidství. A proto stavíme ideu slovanské vzájemnosti pro nás jako první naše heslo proti všem heslům ostatním, zejména proti internacionalismu Marxovu — protože věříme, že světlo přijde od východu, že to bude Slovanstvo, jež bude učiti svět novému, vyššímu životu. My jsme jeho předvojem na západě. Osud učinil z nás posádku nejzazší tvrze Slovanstva — a nejdůležitější, nejpevnější. Této tvrze nesmíme vzdáti!

Krásně mluví bratr Horáček!

Je to všecko pravda! Musíme býti za dobře s Rusáky. A ne se jim posmívat!

Uvědomovat je! Vždyť oni nejsou tak hloupí, jak se nám zdá. Jsou pouze nevědomí.

Ó, často jsou chytřejší, než my.

Žid křesťana, Řek Žida, Armén Řeka, ale Arména již jen Rus ošidí. To je přece přísloví, jež je všeobecně známo tady na Východě.

Výborně!

Po válce musíme do Ruska! A místo němčiny ruštinu do škol. Budeme míti s Ruskem hranici. Budeme se o Rusko opírati. Budeme jeho průmyslovým dodavatelem!

To je správné! Už teď musíme si všude počínati tak, aby jméno Čechoslovák vzbouzelo respekt a úctu. Je to i pro budoucnost. Aby na nás nezapomněli!

Přemůžeme ruské germanofilství. Vštěpujeme jim čechofilství. Pošleme jim své inženýry, chemiky, stavitele.

Učiníme z Ruska veliké pole práce. Smíříme je s Poláky, s nimiž se již sami ostatně smiřují. Vytvoříme slovanskou federaci, proti níž se vede taková obratná propaganda z Anglie, Francie a zejména německým internacionalismem. Větří naši sílu, o níž my sami víme málo, proto se nás bojí!

Bude nám všem lehce a volně, jakmile se dostaneme ze zajetí německých frásí socialistických. Stvoříme svůj slovanský a český socialismus!

Školy, školy, školy!

Aha, nějaký kantor! Ale má pravdu. Školy budou. Školy musí býti především. — —

K ohni se přiblížil praporčík Rybář a naslouchal pozorně rozhovoru. Znal tyto rozpravy, téměř každodenní, tyto napiaté sny a stavby budoucnosti. Byl zamilován do svých hochů. Mnohého snad ani svojí mladistvou, chvílemi dětskou duší, nechápal. V jeho rotě bylo několik lidí, kteří o tolik ho převyšovali v znalostech politického života a měli tak přesný úsudek o mnohých věcech, jež se mu zdály zmatené a složité! Ale ještě více, než snad věcný obsah těchto řečí, fascinoval mladého důstojníka prudký elán, živý vitálný vznět, jenž tryskal z očí mladých i vážnějších již lidí, studentů, chasníků, strejců, tohoto nového, přicházejícího národa, tak oživeného novými nadějemi!

Bylo zde nyní na dvě stě padesát českých a slovenských chlapců, jimž jméno domovina vhánělo oheň do tváří, rozžíhalo v hlubinách očí jiskřivý žár a zavlažovalo je pohnutím. Toto pohnutí si dobývalo srdce mladého hocha, jenž odešel z domova před válkou, s touhou vyváznouti z malých a úzkých všedních dní, žitých někde v Lysé nad Labem, s touhou, obejmouti celý svět a snad se i ztratiti v něm!

To, co viděl nyní před sebou, bylo stkvělé kolektivní drama, veliký kolektivní román, jehož hrdinové jsou neseni ku předu nesmírným religiosním zanícením, bohatou věrou v osvobození, jehož jsou bojovníky.

Nebylo krásné, sníti o dobývání celého světa, aby se dobylo aspoň vlastnímu národu svobody?

Souhlasil plně s nimi: vezmeme Čechy vojensky!

Dobudeme této země silou své víry, jež dá sílu našim pažím!

Vejdeme pod rozvinutými prapory do své země a stvoříme z ní zemi krásy a heroismu!

S těmito lidmi, mladými, krásnými, zanícenými, kteří se tak milují vespolek a kteří nad svůj život milují svobodu a velikost své vlasti, lze se vrhnouti v každý, i nejstrašnější boj.

Přiznával často sám sobě jistou slabost: hrůzu z marné smrti. Mnohé rozvědky, jež měl provésti dle rozkazu, připadaly mu někdy malicherné a hazardní.

Jsme tak mládi — a zemříti ve jménu nějaké bravury? Není lépe bravurně žíti?

Z těchto a podobných myšlenek a pochyb jevila se mu často válka věcí nestvůrnou a nesnesitelnou. Přiznával si často i zcela obyčejný lidský strach o svůj život. A přece nakonec nic tak nemiloval, jako čin, hrdinský, krásný čin. Vždyť se ani na okamžik nerozpakoval, když na počátku války mezi prvními vstupoval do Družiny! Věděl, že jde na vojnu a ne na svatbu!

Únava některých starodružinníků, pomýšlejících na návrat do zápolí, do Moskvy, do Kyjeva, do Petrohradu, otevřeně říkajících, že už dosti pobojovali, že je řada na ostatních, zle na něho působila. Ztrácel víru v českou duši. Podezříval ji z chvilkového vzplanutí, jež trvá nějakou chvíli po prvním čepobití, ale jež záhy potom vyprchává a zanechává dojem, že šlo spíše o nějaký pražský „hec“ nebo „brajgl“, než o vážnou, osudovou věc! Vzpomínal některých pražských demonstrací, jež takto končívaly.

A oddával se už chvílemi resignované trpnosti, blízké trpnosti důstojníků ruských, z nichž tak mnozí prožívali celou válku celkem s lhostejným nitrem, žijíce ze dne na den a pijíce vodku.

Až — přišla zpráva ze štábu brigády, právě nově organisované, že je jmenován velitelem roty, jejíž hlavní sílu má tvořiti maršová rota, připravená v Kyjevě.

Jel do Kyjeva — viděl tyto lidi — a tito lidé zvítězili.

Nyní jsou zde — a pozítří s nimi odejde. Rozkaz přišel teď večer ze štábu armády.

Přišel jim to sdělit.