Veliké dni/Část druhá/II.

Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Probudil se veselý a jako proměněný.

Truchlý stín, ustavičně zarytý pod jeho očima, zmizel. A s ním zmizela i melancholie, jíž od let už propadal. Náhle se v něm vyjasnilo.

Nyní vím, co budu dělati zítra, řekl si.

Všecky věci vůkol nabyly smyslu a veliké důležitosti.

Ležel na svém tvrdém lehátku a bylo mu sladko v srdci i v žilách.

„Jsem jako po svatební noci,“ řekl se smíchem svému sousedovi.

„Chachacha!“ odvětil mu soused, mladičký, dvacetiletý hoch. „To’s musel míti pěkné sny!“

Budecius se posadil a rozhlédl se kolem.

Teprve nyní si mohl prohlédnouti svoji ložnici. Bylo zde asi dvacet míst pro spáče. Uprostřed stál podlouhlý stůl, u něhož se snídalo, obědvalo, večeřelo, psalo, debatovalo a hrálo v šachy, dámu i karty.

Vedle dvacetiletého Nohela se rozvaloval starší již, aspoň čtyřicetiletý chlapík růžových, masitých tváří, připomínajících uzené maso, obrostlých na laloku hollandským vousem. Byl menší postavy, trochu otylý a v lecčems připomínal kněze. Jeho zelenohnědé oči občas se vykulily, tlusté pysky se našpulily — a spustily řeč, jež vypadala svým přízvukem jako kázání nebo napomenutí. Měl vkusný, byť drastický humor a znamenitou vitální filosofii.

Budecius, pozoruje ho, měl neustále pocit, že má před sebou Franceova výtečného abbého Coignarda.

Vedle štíhlého a dětinného Nohela byl tento Augustin Sylvestr Hořčička jako dubový pařez vedle břízky.

„Gaspadin Gorščička“ mu říkával šikovatel Malý, když šel okolo, „vstávaj, vstávaj, nejsou v Egyptě!“

„Gaspadin Gorščička“ býval před válkou v Egyptě jako dragoman rakouského vyslanectví v Kahýře. Studoval před tím dlouhá léta v Paříži orientální akademii, mluvil všemi evropskými a polovinou asijských jazyků. Nejdokonalejším jazykem pod sluncem byla mu arabština.

„Máš trochu zvláštní jméno pro dragomana,“ řekl mu Budecius, seznamuje se s ním.

„Tři háčky!“ vyhrkl Hořčička jako vyjevený. „Tři háčky! Kdož to jakživ viděl. Takové čecháčkovské jméno — jako kletba to na mně viselo celý život. Slušná holka o mne ani nezavadila. A to už jsi jen slyšel: Horiško, Horešku, Horsička, Gorčiska, Goriska, Horitčke ba i Huriska. Ó — ó — ó kamaráde! Kletba! Takové pitomé jméno!“

„Proč si’s je nedal předělat?“

„Hm! Ó, ó, kamaráde, v tom zas byl úmysl. Někdy je to velmi důležité, míti trochu nesrozumitelné jméno!“

Řekl to s detektivním výrazem v obličeji.

A celá jeho kulatá, trochu lysá hlava se rozchechtala.

Potom vzal Budecia stranou a řekl mu: „Někteří ti kluci jsou holota. Dělají si ze mne psinu. Jsem starý chlap, dobře to nesnáším. A pak se mi protiví to jejich podlízání každé ruské negramotné tlamě. Dobře to nesnáším. Nesnáším negramotnost a pohrdám tímhle vaším Ruskem. Byl jsem tu před válkou. Znám celou Evropu i polovinu světa. Jsou to lenoši, břichopasníci a trubci. K ničemu nejsou. Jediné, co mají k snědku, jsou jejich báby. Báby jsou tu kulturnější, talentovanější a pohyblivější o sto procent než tupé zvířecí mordy ruské. A tito kluci, posmrkanci, kteří nikde nebyli a nic neznají, lezou jim, nevím kam. Nesnáším to. Tady vedle ten spratek Nohel mne ustavičně zlobí. Vyměňme si nějak místa, co? Pusť mne na svoje, lehni si vedle mne a Nohel ať si lehne na moje místo. — Ó, ó, kamaráde, čteš-li francouzsky, mohu ti půjčit knihu — poklad! Téměř pod vlastní koží jsem ji pronesl do zajetí. Je to Rabelaisův Pantagruel. Kniha mého zlořečeného srdce. Stále ji nosím s sebou a pilně v ní čítám jako v breviáři. Žádný Machar, žádná Sova, žádná Březina. Pan-ta-gru-el et Gar-gan-tu-a. To je veselá a dravá Francie, žádné kočičí mňoukání slovanské! Sršivý, gallský vtip, jará filosofie. Všecko ostatní je Closett-papier. Totoť je kniha! Ji, kamaráde, nezaložíš do knihovny. Taková kniha se nosívá sebou, pěkně na kůži. Však ti ji půjčím jen tak — do ruky a na chvilku.“

„Znám ji,“ řekl Budecius.

„Ty že ji znáš? A já jsem myslel, že se’s učil francouzštině na Maupassantovi nebo na Ohnetovi. To jsi tedy člóbrda. Ó, ó, kamaráde, to mi tedy stojíš za slovo — a vyměníš mi místo.“

„Chichi,“ smál se Nohel, „Hořčička si stěhuje svoji vinopalnu.“

Skutečně egyptský dragoman si odnášel na svoje nové místo i několik silných lahví, naplněných nějakou tekutinou, na jejichž dně kvasilo něco hrozinek.

„Směj se! To jen pitomec se může smáti. Kdo nikde nebyl a nic nepil,“ huboval Hořčička.

„Vyrábím víno z hrozinek,“ vykládal, obraceje se k svému novému sousedovi. „Marodím již několik dní. Mám zchromlou nohu, nemohu na cvičení. Tedy dělám víno. Však, sakramenti! To, co bylo v Rusku hned po ženách nejlepší, vodku, zakázali. Zase ta ruská hloupost! Teď si mužíci vaří doma po vesnicích brašku a chanžu nebo vyrábějí přiboudlinovou samohonku z brambor. Židé jim tajně prodávají methylalkohol a otravují celé rodiny. Lepší lidé pijí polituru a kolínskou vodičku. A kdo chce pít šampaňské a kdo má na něj, také se k němu dostane. K čemu tedy to všecko? A já — Augustin Sylvestr Francevič Hořčička — nic? Tedy: dělám víno! Až bude, přijde takovýhle cucek jako minule, abych mu dal líznout. Líznu ho — bejkovcem! Ničemu nerozumí!“

Když domluvil, vysmrkal se do rovně seříznutého útržku „Ruského slova“ a pomalu donesl „tu věc“ do plivátka. A když viděl otazník v očích sousedových, řekl, šklebě se:

„Zase se někdo diví, že smrkám hygienicky. Šátek mám, ovšem, ale na pot. Nebudu v něm přece nositi polovinu záchodu, jímž je lidský nos. Porco! Při největší opatrnosti a gracii vyndají někdy lidé z kapsy takovou hroznou věc! Ale už raději dost…“

„Jak je způsobný!“ poznamenal kdosi.

Byl to jiný dobrovolník, štíhlý muž, býval inženýrem. Měl zpravidla jen suchý vtip, ač někdy velmi vítaný. Ve chvílích oddechu neslézal téměř nikdy ze své horní pryčny, kde ležel sám a kde měl na různých ručně improvisovaných poličkách nejvzornější pořádek. Zde visel kotýlek i části výzbroje, zde byly srovnány knížky, svíčky, sirky, tabatěrka, dopisnice, fotografie i obálka s ruskými poštovními známkami, jež jako filatelista sbíral. Býval rozhodčím v různých sporech a slynul jako spravedlivý soudce. Na Hořčičku, jenž jím pohrdal jako každým, kdo neměl gymnasia, se díval přes to velmi shovívavě.

Naproti nim pak lehával štábní šikovatel z Čáslavi, jenž přeběhl k Rusům se dvěma četami svého pluku. I ten se rád účastnil hovoru. Byl to krasavec, blondýn s hladce sčesanými vlasy a velmi rád naslouchal celkem vzácným výkladům Hořčičkovým o cizině. Imponovali mu intelligenti, hojně zcestovalí, neboť on zase podceňoval knižní vzdělání.

„Tak tedy si říkejte, co chcete,“ říkával často, „takový profesor zeměpisu nebo přírodopisu, který i na krásně ví, jak vypadá a kde žije zebra, ale nikdy ji neviděl v přírodě, je přece jen trouba!“

„Jo, můj milej,“ odpovídal mu často zase jeho soused, soustružník kovu a zkušený mistr ve svém díle, „to takovej chudák topič na lodi procestuje třeba všechny díly světa, všecka moře propluje — a co z toho všeho má? Nejšťastnější jsou holt lidi, který mají vědomosti, i peníze, za něž se mohou někam podívat. Ale kolik je takovejch lidí na světě? Vobyčejně když má vědomosti, nemá peníze — a když má peníze, tak to je vobyčejně ten největší trouba! Jo!“

I vždy po tak obsáhlé řeči vyňal z kapsy noviny, ukroutil si po zvyku ruských vojáků kornoutek, nasypal machorky a zakouřil.

To bylo nyní nejbližší sousedstvo Budeciovo.

Jací lidé! Jak různí původem, krajem, povoláním, a přece tak jednolití! Jako když i při svých různostech vyjdou z jediného kadlubu veliké nacionální vášně, jež se jmenuje víra v budoucnost vlastního kmene. Konec konců býval to vždy závěr všech snů, rozhovorů, debatt, i hádek:

„Až budeme v Praze…“

Budecius přečasto se usmíval těmto rozhovorům, jež vedli hlavně inženýr a Nohel, ale nevměšoval se námitkami, co Hořčička velmi otevřeně protestovával.

„Ty myslíš, ty vole,“ oslovuje vždy výhradně takto Nohela, „že ten váš národ doma je jako my? Jen mu toho nacpěte, té vaší kasičkové demokracie. Ten vám potom brzo nahne ten kvartýr, který jste pro něj vystavěli. Panečku, demokracie je ošidná věcička. Té se musí dávat nevychovaným lidem jen po lžičkách. Jakmile se přecpe, není s ní k vydržení, protože zjankovatí. A jankovitá demokracie je horší než jankovitý kůň! A potom si pamatujte ještě jednu věc, vážnou, důležitou věc: šavle a kropáč! Bez toho, panečku, neudržíš stát. Ba ne, nesměj se! Lidé se musí báti pánaboha a zákona. Strach metafysický i strach justiční. Bez tohoto strachu nelze organisovati stát!“

„Ale to jsou myšlenky zcela reakční,“ poznamenal rozhořčeně Nohel.

„Reakční! Reakční!“ smál se Hořčička. „Vám je každá vyzkoušená solidní věc reakční: A vaše heslo je: ať jsme pitomí, jen když jsme pokrokoví! Znám to, holečku. Ale vezmi lidem náboženskou oporu pro přirozený mravní zákon — a zvlčí ti. Odstraň podle vzoru Kropotkinova církev a justici. Uvidíš, kam tento nevychovaný dobytek zaženeš. S jedinou věcí bych souhlasil: úplná anarchie. To by znamenalo, ty vole, že nastane pohroma lidstva. Povraždilo by se. Víš, kamaráde, bylo by to asi takto: Jednoho dne po celé zeměkouli v každé obci by bubeník vybubnoval: Na vědomost se dává, že není pána boha, ani pana faráře, ani pana starosty, ani pana strážmistra, že není soudu ani soudců, okresu ani okresních hejtmanů, ani pana místodržitele, pana presidenta, krále a císaře pána, ba ani poslanců, ani sněmu, aniž jakékoli rady; není vojska ani milice, není četnictva ani policie, není hranic ani šraňků, ani cel, není majetku — a já, bubeník, bubnuji naposledy. Všecko patří všem! Dovedeš si, kamaráde, představiti, jaká by to byla mela? Ale já vím, co ty mi řekneš: lidé se k tomu vychovají! Nebude-li vlastnictví, nebude také krádeží, loupežných vražd, nebude tudíž zapotřebí justice, soudců, kriminálů, četníků; nebude-li šraňků, nebudou státy a nebude i válek, tudíž ne vojska, atd. Vím, vím. Ale ty zapomínáš, má milá lidská bestie, na to, že odstraníte-li takto všecky hmotné diference mezi lidmi, neodstraníte nicméně diferencí duševních. A tak budou nakonec vždy chytřejší vládnouti nad hloupějšími a hloupější se budou občas proti nim bouřit, jako se bouří každé zvíře proti svému vládci. Aby je ukrotili dokonale, chytřejší vymyslí si zase pánaboha, zákon, vojsko a církev na obranu svých vládčích práv. Až, ty vole, odstraníš lidskou hloupost, odstraníš snad i diferenciaci lidí. Jinak nic, a zaplať pánbůh za to, že se to dosud nikomu nepodařilo, bylo by tu nudno a já bych se musel odebrati na jinou, veselejší hvězdu. A ještě něco: nezapomeň odstraniti také blázny, vrahy ze žárlivosti, umělce a umění — a brilianty. Nezapomeň na brilianty. Dej je všecky někam zakopati, aby o nich nikdo nevěděl. Protože, dejme tomu, právě pro nějaký pitomý briliant mohla by nastati celá mela znovu.“

„Tak proč jsi šel vlastně mezi nás, jsi-li takový skeptik a nevěříš-li v pokrok. Náš boj za svobodu je přece také bojem za pokrok a demokracii. Musíme přece žíti z nějakého idealismu,“ horlil mladý Nohel, učitel ze Slezska.

„Inu ano, ano,“ vrčel Hořčička. „Zase ty fráze, pokrok, demokracie. A proč jsem sem přišel? Já ti povím, proč. Ne z lásky k pokroku a k demokracii, ale z nenávisti, bratře, z praobyčejné, živočišné nenávisti — k Němcům! Kdybych byl ve Francii, šel bych do francouzské armády, a kdyby nebylo našeho vojska, šel bych třeba k Japoncům bojovati o Kiau-Čau. Šel bych zkrátka tam, kde se bojuje proti Němcům. Protože je nenávidím. Nenávidím jejich kultury, jejich rvavého a sentimentálního Wagnera, jejich Goetha i Schillera, kteří nejsou nic víc než apoštoly kraječkového měšťanství, onoho hnusného bürgerovství, z něhož se vlastně zrodila vaše demokracie. Nenávidím jejich kantorů, chemiků, feldveblů, schutzmannů, zkrátka celé germánské organisace, v níž barbaři ze Severu, Visigothové, Ostrogothové, Langobardi, římské občanství přivedli ad absurdum. Mezi Rýnem a Vislou se rodí otrava světa, marxismus a bismarckismus. Obojí hypnotisuje svět jako had zelenýma očima svoji oběť. A my, Čecháčkové, jsme tím vším tak prosáklí, že toho ani nepozorujeme. Jsme tak zgermanisovaní vnitřně, že by nás naši předkové nepoznali a nikdy by se k nám nehlásili. Z toho se musíme dostati především. Dokážeme-li to, vyhráli jsme tři čtvrti války. Neboť pak se nám již nemůže nic státi. Ven z klece germánské ideologie! Pryč od německých kantorů. To bych vám radil, chlapečkové!“

„A co ta šavle a kropáč,“ ozval se s hůry inženýr.

„Ó, ó, kamaráde, držte se šavle. Dokud se byli Čechové, šavle drželi a jako statní válečníci na celý svět slynuli, dobře s nimi bylo. Německým císařům dovedli vypráskat — a němečtí císařové se báli českých knížátek. Křižáky cepy ven ze země vyhnali — a celá Evropa se bála českých sedláků. Držte si jen, dobří Čechové, svou šavličku v suchu, ať vám nezrezaví. Respekt světa si tím získáte. Vždyť nemusíte jí stále břinčet. A kropáč? Ó kamaráde, nějaký takový pěkný, národní pánbu československý by nám neškodil. Něco mezi pravoslavím a Římem. Jenom ne pastor. To je zase germánský artikl. Slované potřebují trochu té církevní parády. To vám dá Řím i pravoslaví. Naše duše tíhne tímto dvojím směrem, i Bůh zaplať za to. Slované vůbec — jsou buď pravoslavní jako Rusové, Bulhaři, Srbi — nebo katoličtí jako Poláci, Chorvati, Slovinci. Jen my Češi, jsme taková holota beznáboženská, cynická, židovská. A také německá část naší duše si libuje v protestantství. A mně je špatně, vzpomenu-li si na Martina Luthera! Veliký magister, jenž vyhnal z pražské university německé profesory a theology, jistě by vyhnal i dnešní protestanty ze země. A jestliže by skládal náboženské vyznání všem věrným Čechům, jistě by bylo zcela jiné, než mumifikované these špinavého mnicha ve Wittembergu. Z duše se mi protiví toto pokrytecké a puritánské němčourství „čistokřesťanské“. Znal jsem takové chlapíky ze školy. Byli to největší šplhouni, svatouškové a žalobníčkové. Naše svatá církev katolická je aspoň církev, jež nebere radosti ze života a ráda odpouští hříchy. Je to veselá církev. A naše boží církev pravoslavná, byť byla ponuřejší a přísnější, nicméně je prostému ruskému zemědělci opravdovým zdrojem mravní posily na širé ruské zemi…

„Dejte mi pokoj s tímhle povídáním,“ vzkřikl do toho soustružník, vybafuje mocně kouř z machorky. „Ještě se budete hádati o to, který flanďák je lepší. Všichni mají stejně rádi kuchařky a vepřovou se zelím.“

„A snad bys nechtěl, aby denně chodili po světě vopravdický apoštolově s Kristem Pánem v čele? Vždyť by nás všecky zbláznili!“ hučel opět shora inženýr.

„Vždyť nikdo nikomu jeho náboženské přesvědčení nebere,“ prohlásil pan učitel Nohel.

„Ale tak mi teda všichni vlezte na záda,“ rozhněval se Hořčička. „Ničemu nerozumíte a nikde jste nebyli. To je to. A když k vám člověk rozumně promluví, mluvíte jako šmoci z nějakého krajinského socínského listu.“

„Hořčička je klerikál,“ křičel inženýr.

„To je málo,“ ozval se Hořčička. „To je ještě málo. Já jsem klerikál, ultramontán, royalista, imperialista, militarista, jedním slovem: reakcionář. Pamatuj si to — pro pokrokovou inkvisici. A víš, pro jaký režim jsem? Tak abys to věděl: Deset roků vojenská diktatura budiž u nás po válce zavedena. Drakonické zákony a přísný pořádek. Při tom hojně škol a výborné učitele. Deset roků kajícné přípravy, a potom přijď, ó Demokracie. Nic nemám proti tomu, sám jsem demokrat a věřím v demokracii jako v jedinou soudobou formu pro moderní národy. Ale, miláčkové, dejte nevychovanému lidu, nepřipravenému lidu, jenž ani dobře nechápe významu toho slova, tu vaši primitivní demokracii. Pro vašich pět, deset popletených suffragetek dejte všeobecné volební právo našim ženským — a uvidíte. Zavedli jste demokratický řád a — zabili jste demokracii. Navolí vám plno stupidních a bigotních mezků — a budete míti po pokroku. Dejte volební právo klukům od 21 let. Navolí vám ztřeštěnců, kteří vás poženou do anarchie — a budete míti po demokracii. Jen se těšte! Běda nám, jestliže stará česká, láska k frázi zvítězí u nás, až budeme svobodni. To to, hoši, projedeme — ein, zwei!“

„Takhle to nejde,“ ozval se inženýr shora. „Takto se nikam nedostaneme. Pravdu máte obojí strana. A já vám povím proč. Ty Hořčičko, správně říkáš, že musí býti nějaký pánbú. A ty Nohele, správně říkáš, že musí býti nějaký pokrok. Inu — tak já vás tedy rozsoudím, jako obyčejně. Musí to býti obojí — ale nesmí v tom být žádná prudkost. Jen klid. Čechové jsou národ dobrý, pěje básník, ale měl by zpívati „klidný“. Buďme kliďasy! To budiž naše heslo. Tak vidíte, například, pěkně po pořádku, náš stát: Chcete tam míti Němce, Maďary i Židy. Toť se rozumí, že nebudete křičet: sežereme je, naházíme do Vltavy. Víte, chlapci, křičet si můžete, co chcete, třeba si i křičte, že jim dáte úplnou rovnoprávnost. Ale nezapomeňte na něco: sežrat je na konec přece! Protože jinak sežerou oni nás, to je to! A teď dále: vy budete křičet, že jste antimilitaristé! Nu tak, křičte. Ale mějte vždy prach v suchu, jak to řekl tady bratr Hořčička. Jenže on by chtěl, aby se to také řeklo: Když mám flintu, jsem člověk bojovný, militární. Ale kdopak vám to dnes v Evropě řekne? Hned se na něho sesypou nějací Židé a vzkřiknou: Ukřižuj ho, on je reakcionář! To už je tak: jednou jsem jednomu Židovi vyčetl jeho špinavý obchod, šlo o nějakou ofertu v našem závodě, a on mi řekl, že jsem křesťanský sociál. Od té doby jsem slynul jako antisemita a byl jsem nemožný v pokrokové společnosti. Ale aby se mi snad líbila svatá církev Hořčičkova — to ne, bratři, odpusťte, na to mám příliš jadrný žaludek. Také nedovolím, aby naši vojáci nám potom parádovali při Božích tělech. To se sejdou křesťané, židé, mohamedáni, udělají si svoje, ale ostatním lidem dají pokoj. A státu také. Náboženstvíčko — inu, ono se řekne, že by měl býti nějaký náš český pánbíček. Ale kde ho honem vzíti? Taková věc se nedá vysedět jako vajíčko. Tak tedy, budeme pokrokoví, ale s mírou, budeme konservativní ale s mírou, a dobře nám bude na zemi.“

„To je právě židovská, nebo také jesuitská morálka,“ křičel Hořčička.

„To také není žádné hrdinství!“ zvolal Nohel.

„A co tedy chceš dělat,“ bránil se inženýr. „Chceš vyráběti hrdinství nebo chceš obnoviti svůj stát?“

„Ty’s byl jistě Mladočechem před válkou,“ odporoval mu Nohel.

„Nechte politických rozbrojů,“ řekl náhle vážně tatík soustružník. „Jsme všichni Češi a bratři. A jdeme za českou samostatnost…“

Jeho slova byla naivní, ale působila svojí upřímností.

„A kdo jde dnes odpoledne ven?“ začal pojednou Nohel jinou.

„Já ne,“ volal inženýr.

„Já mám zchromlou nohu,“ hořekoval Augustin Sylvestr.

„Z jiných družstev půjdou…“ řekl Nohel „Já tam mám kamarády z Ostravy. Je tam výborný kluk, Vlček. Ten se nadělá psin.“

Budecius si vzpomněl na Husiatyn. Vida, známí se scházejí.

„K obědu! K obědu!“ křičel malý vojáček, probíhající všemi světnicemi. Byl ve službě.

Oběd chutnal znamenitě. Hrachová polévka, kus uzeného masa a hrách.

Budecius celé odpoledne protoulal po městě. Byl krásný letní den. Všude po ulicích proudily massy lidí. Před biografy byly fronty čekajících na lístky nebo na začátek představení. Odvážil se dnes i na Kreščatik. Těch děvčat! Těch zralých žen! A krasavic! Vdechoval po delší době zase volný vzduch a plnými doušky pil tento nový život. Chtěl zatočit čapkou nad hlavou a výsknouti si jako šohaj. Bylo mu veselo. Zdálo se mu, že se celý svět na něj usmívá. Šel posléze Bibikovským boulevardem, kolem university, až přišel na „Kadětskoje šose“. Tudy se valily proudy lidí ven z města směrem k Svjatošinu, zahradnímu a villovému předměstí kyjevskému. A mezi tím všude hnědé nebo okrové uniformy ruských vojáků „frontoviků“, dlících tu na dovolených nebo v posádce, vydávající každého měsíce několik „maršových roť“ na doplnění obrovité armády millionů na západě, na frontě v Haliči, v Polsce, na Dvině a pod Rigou.

Tu a tam bylo viděti i kadety, žáky kadetních škol ruských, jejich uniformy byly již barvitější a nákladnější, zde jsi opět potkal důstojníka divoké divise v mohutné černé burce jako za největší zimy a s překrásnou huňatou čepicí s vyšívaným zlatým vrškem, útlobokého, v štíhlé, přiléhavé a nádherné „čerkesce“. Byly zde i tváře přerůzných kmenů Ruska od Sartů, čisticích v té době všude na frontě i v dosti hlubokém rayoně přifrontovém silnice a pracujících na železnicích, až po kyjevské Židovky, vesměs velmi hezké a vesměs oblékané v černé hedvábí.

Ach ženy, vzdychl Budecius.

Byl jako omráčen tímto poznáním. Hle, jsou na světě zase ženy! Po téměř celé dva roky nesměl na ně mysliti! Těžké a tupé dny tam v rakouských zákopech vypíjely mu mozek; na co tehdy myslil? Oh, na leccos, nikoli však na ženy.

Ale nyní jdou kolem něho — usměvavé, šibalské, růměnné, s hořlavýma očima, graciesní jako motýli, v lehkých, vzdušných a rozčilujících šatech.

Pochopil, že je nyní již úplně zase svůj, že ohromně ozdravěl, že celý rozkošný, mihotavý, vášnivý svět je zde, před jeho očima, a nabízí se mu.

Nyní jsi teprve voják, řekl si. Do této chvíle byl jsi asketou, chmurným bojovníkem božím, fanatickým Amienským, bojujícím o hrob boží proti nevěřícím. Ale nyní jsi teprve voják. Oh, pojednou se ti líbí ženy! A mnoho žen! Ó, těžko si vybrati vyhladovělému srdci, jež je náhle přivedeno k takové hojné a nepřeberné hostině.

Snad ani nebyly všecky tyto ženy tak krásné, jak mu připadalo. Bylo to předměstí především, jež proudilo z bran města na čistší a svěžejší vzduch, šičky, dělnice, služky, chůvy s dětmi, drobné úřednice.

Ale bylo léto, byla válka: muži ze vsi odešli. To vše, a nejvíce nenasycené ženské oči, jako hukotem splavu, zaléhajícím uši, volalo: Užij! užij! užij!

A bylo tak veselo všude.

Pozoroval, že se na něho mnohá děvčata dívala se zájmem, se zalíbením, s úsměvem.

Aj, řekl si. A byl tomu rád.

Za ním šly již delší chvíli dvě dívenky, jež se neustále chochotaly.

Ohlédl se několikráte. Viděl, že s ním koketují a že co chvíli pronesou slovo „Čechoslovák“.

„Ach, já bych se chtěla seznámiti s Čechoslovákem,“ pronesla jedna, krásný typ ukrajinský, jak Budeciovi připadalo.

„Oni všichni jsou takoví inteligentní a čistí,“ řekla druhá.

„A veselí! Oh, já myslím, že s nimi je velmi veselo.“

Ale Budecius, jenž na sobě pozoroval, že hoří, se nicméně styděl začíti. Zlobil se proto na sebe — ale nemohl a nemohl přemoci studentských rozpaků.

Na konec ovšem prohrál vše. Dívky posléze někam odbočily a zmizely.

Ale bylo jich všude plno. Světlých, tmavých, rusých. A dívaly se na něj zvědavě a přívětivě, jejich oči, jak se mu zdálo, předem se vším souhlasily. Nuže, tento ženský svět ruský je mu dosud zcela neznám. A zdá se, že má pravdu abbé Hořčička ve svém soudu o ruských ženách.

Procházel se takto po cestičkách, tolik dnes zalidněných, díval se, díval se, opíjel se.

A vrátil se domů opravdu jako omámený.

Bylo sedm hodin. Tedy ještě hodina času do prověrky. Chtěl býti na chvíli sám, aby ztrávil v sobě nějak toto slunečné a dráždivé odpoledne.

Ale na narách ve své světnici nalezl provalujícího se Hořčičku v divoké debattě, již patrně začali po obědě a již dosud asi neskončili.

Budecius se zarazil! Bylo to stkvělé thema: království nebo republika.

„Ó, ó kamaráde,“ supěl Hořčička, „takový králík by nám pomohl, jen to nech být! Dnes ten svět je stále ještě podřízen idei královské, byť se mluvilo ustavičně o demokracii. Svět je totiž stále ještě individualistický. Nic naplat, působilo by to sugestivně. Lidé, zejména lid slovanský, a tedy i my, pokud jsme krevně Slované, jsme tvorové smyslní. Zazněla-li ještě nedávno kutálka a hrála-li třeba marš Radeckého, šel za ní celý český národ bez rozdílu politických stran. Národ si potrpí na vnější věci, na symboly — a má pravdu. Vezmeš-li mu symboly staré, udělá si nové. Jsme pohané modlářští! Lid je v podstatě prosáknut ideou monarchickou. Chce míti svého krále Jiříka Poděbrada. Anebo aspoň slovanského krále. Já pro Rusy nadšen, jak víš, nejsem. Ale dal bych k nám některého Karadorděviče! Jsou to Slované bezpečnější než Rusové. A teď si, milý inženýre, představ tu korunovaci. Vždyť by celý národ brečel, až by vynesli korunovační klenoty z kaple svatováclavské. Vždyť z toho ten národ věky žil! Třeba naivně, třeba nekriticky — ale žil, kamaráde, žil… Tyhle věci ho udržovaly při životě víc než universita, často studená a nenárodní, erární a rakouská. A takový mladý princ Karadordě nebo chceš-li, velkokníže Ivan Konstantinovič, nebo chceš-li, anglický princ, který by se naučil brzo česky, který by dostal moudrého a dobrého učitele — já bych jím chtěl být! — byl by požehnáním pro zemi. A víno by teklo při korunovaci jako za krále Václava II. Hradčany by ožily krásou a shromaždovaly by umělecká díla… Bylo by to krásné!…“

„Já vím!“ řekl inženýr ironicky. „Za chvíli by bylo kolem toho tvého králíka plno přerůzných hochštaplerů, ženských, bigotních bab, králík by se třeba zabouch do nějaké maďarské hraběnky, obtočila by ho kamarilla a kluk by za chvíli začal být nafoukaný, nedal by si nic říci od rozumných lidí, začal by vládnout z boží milosti, netrpěl by jako takový nijaké kontroly veřejnosti — a měli bychom pěkný sajrajt v zemi. Dej s tím pokoj, ty blázne! A nech pěkně korunu svatováclavskou v pokoji. Národ jí neviděl už kolik staletí, už ani neví, jak vypadá. Věří-li, že je krásná a posvátná, nechť věří, je to v pořádku. Ale ať zůstane mezi reliquiemi minulosti. Moderní doba je jiná. Potřebujeme elektrisace, exploitace vodní síly, účelné a rozumné, sanatorií, krematorií — a ne aby z kašen teklo víno. Jen ať teče káranská. A takoví fantastové, jako jsi ty, ať si pijí víno z hrozinek.“

„Ty páko-kladko,“ vrčel Hořčička, „ty myslíš, že dáš svým technickým pokrokem lidstvu štěstí? Lidé chtějí býti šťastni a netouží po elektrice, jsou-li nespokojeni a otráveni. Ty bys chtěl patrně ten náš budoucí stát celý sdrátovat, provrtat tunely, podzemními drahami, nastavět nestvůrných škatul, jimž říkáte domy — jdi se vycpat! železnými pilinami! Na tyhle věci naše země a naši lidé nejsou. Jsme zahrádka, staletími pěstěná, a ne prérie, na níž není nic a na níž se dá všecko zbrusu nově vystavět, od záchodu ve vsi až k mrakodrapu ve veleměstě. A taková zahrádka, věky pěstěná, musí míti také jinou správu lidských věcí, než osada, kamž se nastěhují pionýři, sedláci, farmáři a zvolí si starostu. V takové zahrádce žijí, můj milý, na všech věcech duše předků, kteří kontrolují nová pokolení a občas i promluví těmi nebo oněmi ústy…“

„Ježíšmarjá!“ vykřikl inženýr zoufale. „Ať mi už dá pokoj. Vždyť mne tady trápí celé odpoledne. A zase už nějaké duše. Před hodinou mi vykládal něco o astrálných tělech. Já už se ho, chlapa, bojím…“

„Poněvadž tvoje pustá, materialistická duše, čili mozek a nervy, jak ty říkáš, má strach z duchových skutečností, jež tě jednou proženou, počkej. Ale takto vypadají lidé, kteří nemají gymnasia. No, jen počkej. Nechtěl bych viděti tvůj horoskop, mladíku!“

„Zítra přijedou prý z Taškentu,“ řekl Nohel, jenž se právě vrátil z procházky. „Přišel telegram, viděl jsem ho v kanceláři. Půjdeme jim s hudbou naproti. To bude mela pro Kyjev. Hoši, já jsem si dnes namluvil báječnou holku. Má oči jako mandle. Byla mne vyprovodit až ke kasárnám a po prověrce bude na mne čekat. Vezmu si dnes do deseti hodin. Má oči jako mandle! A je děsně chytrá. Všude jsem dnes potkával naše kluky — a každý šel s děvčetem. To vám bylo krásné. Holky se tu na nás jen lepí. Pane, Čechoslováci mají vysoký kurs.“

„Ty kluku,“ začal zase rozladěný Hořčička, „také nevím, co tak na tobě mohou chytit. Takový cucek. A ruské báby? Ty se chytají na vše, co je nové, „zahraničné“. To už je takový zvyk tady v Rusku. Mají tu například znamenitá vína, krymská, bessarabská, kavkazská, nad jakými by v Evropě žasli. Ale když tě pozvou k obědu, předem ti oznamují, že budou míti vína dobrá, zahraničná. A přinutí tě, abys chlastal nějaké rýnské octy. Až jim Čechoslováci vyvětrají, nechají je běžet, chlapečku. Ruská ženská vzplane jako věchet, ale také brzo dohoří. Víš, co si zpívávají:

Zachoču, poljublju,
zachoču, razljublju…

„Razljubiti —“ to je ono ruské slovo, jehož vy, chlapečkové, neznáte. Rozmiluji — odmiluji — nemiluji už — to je to! V Paříži jsem měl krásnou ruskou bábu. Žil jsem s ní asi půl roku. Najednou, bába do řvaní. Razljubila. Proč, ptám se jí. Já nevím, povídá, razljubila. I odešla. Myslel jsem si, že snad ji někdo uchvátil. Ale nic. Ona jen tak — pa rusky — razljubila. Hrom aby do ní, byla to znamenitá krasavice! Potom jsem žil s Japonkou. Byla jako kotě. Chodila za mnou a hrála si se mnou. Pak jsem se jí nemohl zbýti.

Nejkrásnější však byla jedna Slovinka. Slovinky jsou nejkrásnější ženy na světě. Řekl bych, že je to Řím se Slovanstvím. Řím, staré římské osady, ne dnešní špinavci taliánští, Langobardi barbarští! V Kahýře jsem měl překrásnou Berberku. Byla černá jako uhlí. A jak vypadala krásně na bílé posteli. Byla jako z antracitu vymodelována. Tělo měla tuhé a lesklé, údy jako gumy…“

„Ježíšmarjá,“ vzkřikl opět inženýr nahoře. „Ať už přestane!“

„Pro-věěr-kááá…“ vzkřikl kdosi otevřenými dveřmi. Ozvala se trubka. Všichni vyskočili. Jen Hořčička, jenž byl od prověrky osvobozen, se znovu natáhl na svoje lůžko a těžce vzdychl.