Veliké dni/Část druhá/I.
| Veliké dni – Část druhá Rudolf Medek | ||
| I. | II. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | Rudolf Medek |
| Zdroj: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
Moskevskou ulicí v Kyjevě se jde na náměstí Pečersk.
Zde jsou menší uličky, v nichž jedinou atrakcí je čajovna nebo biograf.
A potulují se zde hloučky vojáků — dovolenců — a kdož ví, snad i zběhů, byť byl velitel města, generál von Meder, člověkem přísným, ah, což přísným: zlým.
Na Pečersku jsou stará dělostřelecká kasárna. V létě 1916 nesla na svých červených zdech nad vchodem zvláštní nápis nad znakem, znázorňujícím českého lva, moravskou a slezskou orlici po stranách a slovenský kříž nad třemi horami pod ním. Nápis zněl:
Což znamená: Záložní, či náhradní rota československé střelecké brigády. Vojáci, kteří tu stáli před vchodem na stráži nebo seděli na lavičce, opřené o mohutnou zeď u vrat, měli pod ruskými kokardami na svých čapkách ještě kousek bíločervené stužky.
Co chvíli vyšel ze vrat kasáren oddíl nováčků, kteří chodili na nedaleké cvičiště blízko kadetní školy na cvičení.
Červnového, jiskřivého jitra vedli tudy tři ruští vojáci skupinu zajatců, právě když vyšel silný oddíl dobrovolníků ze vrat a zpíval.
Mladí lidé šli svižně, docela jinak, než pochodovali těžcí ruští mužíci. V jejich pohybech bylo cosi graciesního a při tom určitého, elegance i vojenský rhytmus, ráznost i trochu koketerie. Obličeje vyholené, mladistvé, vesměs po anglickém nebo americkém vzoru i bez knírů, oči planoucí a živé, šibalské. Usmívali se i při zpěvu, jenž zněl těmto ulicím zcela nezvykle a podivně. Melancholie i zvláštní veselí, říkávali Rusové.
Transport zajatců, nových dobrovolníků, se zastavil a naslouchal písni:
„Spějme dál, statně dál
za sokolským praporem,
dosud boj neustal,
v poutech úpí rodná zem…“
Dlažba duněla odměřeným, trochu ještě rakouským krokem. Oddíl zacházel do ulice. Budeciovi, jenž byl jedním z novobranců, přihlížejících k tomuto pyšnému a určitému pochodu, zalehl ještě z dálky v sluch refrain:
„A kdo se odrodí —
čepelem v tu zrádnou hruď!“
Po chvíli novobranci přišli do kasáren. V kanceláři je zapisovali nějací písaři, kteří co chvíli upíjeli z velikých sklenic čaj. Jméno, stáří, zaměstnání, politická příslušnost, byl-li členem Sokola nebo jiné tělocvičné jednoty, jakou hodnost měl v Rakousku atd.
Potom přišel praporčík. Podal si s nimi všemi ruce a vyptával se, jak se měli v zajetí.
„Dávno jsme zde mohli býti,“ poznamenal kdosi z nově přišedších.
Mladý důstojník pokrčil rameny.
Rusko! — pomyslil si při tom Budecius.
Posléze je zavedli zase na dvůr. Stáli zde asi hodinu. Starší „bratři“ se seskupili kolem nich. Vypravování a seznamování nebralo konce.
„Z Prahy?“
„Z Brna?“
„Z Olomouce?“
„Z Plzně?“
„Z Ostravy?“
„Ach, ze Zvoleně?“
„A kdy’s byl zajat?“
„Jak dlouho jsi v zajetí?“
Přišel šikovatel, mladý hoch v pěkných, přešitých šatech s odznaky ruských jednoročních dobrovolníků na náramenníkách.
„Dostanete obmundírovku!“[1] řekl krátce.
Postavil nováčky do řady a vydával jim samé drahocenné věci.
Budecius už to vše znal.
Zde byly rubašky, šarovary, furažky, sapogy, řemeny.
Kromě oděvu dostali i část výzbroje: rance, patrontaše, sumky.
„Zítra dostanete pušky, každý označí svoji číslem. Jsou to jen cvičební pušky. Na frontu půjdete později bez pušek, vše dostanete až v poli,“ vysvětloval šikovatel.
Potom dodal:
„Máme zde též něco na způsob kantiny. Tam si kupte — snad máte něco ušetřeno z tábora — běločervené stužky a dobrovolnické odznaky na pogony.[2] Bez nich a bez propustku nikdo nesmí na ulici. Na ulici se chovejte slušně, jak se patří na československé dobrovolníky. Kdo by ztropil někde nějaký skandál, bude přísně potrestán. Případně i vrácen do zajateckého tábora. Pro každého z vás budiž vyznamenáním, že se dostal do československého vojska. Kdo toho zneužije, bude z něho bez milosti vyloučen. Ostatně, jaké pak řeči! Každý z vás to má přece sám vědět. Jste lidé inteligentní. Potom vás ještě na něco upozorňuji. Velitel města, generál Meder, nemá nás nijak zvláště rád. Je celý šťastný, přivede-li mu vojenská kontrolní policie občas nějakého Čechoslováka na kreposť.[3] Nechá si ho tam často i týden a těžko ho odtud dostáváme. Pozdravujte správně a štramácky ruské důstojníky, ať mají z nás radost a respekt. Generálům se staví „fronta“. Při tom se musí sejíti s chodníku. Do divadel, do koncertů, do městských sadů, kde je to zvláště vyznačeno, řadoví vojáci nesmějí. Přijde-li někdo z vás do hostince, zeptej se dříve, budou-li tam důstojníci, nejvyššího o dovolení. V tramwajích jezdí vojáci jen na první plošině. Kdyby se někdo z vás dostal dovnitř a sedl si, zeptej se rovněž o dovolení, je-li přítomen důstojník. Na ulicích se nekouří. Do biografu lze jíti jen na poslední místa. Do deseti hodin večer každý musí býti v kasárnách, kdo má dovolenku. Ostatní již zde musí býti o osmé hodině, kdy je „prověrka“, což znamená kontrola všech vojáků v kasárnách obývajících. Po prověrce je tichá modlitba a hymny, ruská a česká. Jelikož je nyní v Kyjevě carevna matka, Maria Fjodorovna, je nutno, abyste chodili po ulicích nejčistotněji a v úplném pořádku. Ani vám neradím, abyste se často procházeli nebo potulovali v dolejších, hlavních částech města, po Kreščatiku, po Funduklejevské ulici, po Vladimírské ulici nebo na Bibikovském boulevardu. Jsou to živá, frekventovaná místa a nováček, jenž nezná dosud ruských zvyků, lehce tu může někde naraziti na nějakou nepříjemnost. Choďte prozatím, než se trochu ostřílíte, raději tu po Pečersku, v blízkosti kasáren. Lecčehos se tím uvarujete. Procházejí také městem občas oddíly zajatců, kteří chodívají na různé práce. Vystříhejte se provokací. Ti chlapi za to nestojí. Konečně, slovo o vás samých. Chovejte se k sobě družně, přátelsky — nu, zkrátka bratrsky. Výcvik váš není těžký. Jste ostatně vesměs vycvičenými vojáky. Skončíte ho brzo a půjdete potom ke svým bratřím na frontu. Podle toho zařiďte i svoje chování. Rozumí se, že všechny vojenské předpisy a disciplinární řád, platný pro ruskou armádu, platí i pro vás. Jsme jakousi autonomní částí ruského vojska, nemůže pro nás býti výjimek z pravidel pro ruskou armádu všeobecně platných. Žádám vás, abyste tato naučení brali všichni jako bratrskou radu a dle nich se ve vlastním zájmu řídili. Nyní můžete, až se převléknete, jíti na procházku. Stráž u vrat však nesmí propustiti nikoho, kdo by nebyl oblečen dle předpisu. Pamatujte si to. A do osmi hodin večer nejdéle všichni zpět — a státi přesně o osmé zde na nádvoří u prověrky. Nu — nyní jste volni. Na zdar!“
„Zdar!“ odpověděli nováčkové.
Asi po půlhodině vyšel i Budecius před vrata kasáren.
Byl již náležitě a skutečně dle předpisu „obmundírován“.
Zhluboka vydechl, vypial prsa — a cítil se neobyčejně šťastným.
Bylo to poprvé, kdy v Rusku vyšel na ulici bez konvoje.
Vlahý, nekonečný pocit svobody zaplnil jeho nitro.
Ani nemohl uvěřiti svým krokům, jež ho vedly volně a bez pokořujícího dozoru ulicemi Pečersku. Zdálo se mu, že je mladší o deset let, že je lehčí a svěžejší, než kdy v životě byl; zašel nejdříve do holičského krámu a z těch málo peněz, jež měl, dal se „zušlechtiti“.
Nepoznají mne, říkal si, shazuje plnovous i dlouhé, sektářské vlasy. Konečně jsem člověk — a nikoli nazarénský, myslel si, když se podíval na svoji hladce oholenou tvář. A poznal, že mu ruský stejnokroj sluší. Ženy, jež potkával, se za ním ohlížely. Tu a tam se některá i usmála vlídnýma a důvěrnýma očima.
Budecius si připomněl nyní po tak dlouhé době, že jsou na světě i ženy. A byl přesvědčen, že nejkrásnější ženy světa jsou v Rusku.
Zašel i do blízkého, otevřeného parku, na Pečersku, kde bylo dostaveníčko „nižních činů“, čili řadových vojáků. Jako všude na celém světě, tak i zde koketovaly s nimi služky, dcerušky hokynářek, tu a tam nějaká skromnější prostitutka.
Na konci parku byl pyšně osvětlený biograf.
Obvyklé tabule, polepené velikými plakáty, představující hlavní výjevy představení. Křiklavé, ostré barvy, křiklavé fysiognomie hlavních osob.
„Nepřítel v zemi,“ byl nápis patriotického filmu.
Koupil si lístek za několik kopejek a vešel. Děj se odehrával v Polsce za pruského vpádu.
Mohl na tom oči nechat! V té chvíli nebylo nic krásnějšího.
O půl osmé, ihned po představení, pamětliv naučení svého šikovatele, vrátil se do kasáren. I ostatní dobrovolníci se vesměs vraceli. Byli ovšem i takoví, kteří snad ani nevycházeli, zůstávajíce po celé dny mimo cvičení doma ve svých ubikacích. Snad neuměli dosti rusky i báli se na ulici, snad toužili po klidu, nedovedouce se ještě vymaniti z kruté klausury zajateckého tábora. Někteří celé odpoledne leželi na „narách“[4] a učili se vojančině z různých ruských příruček.
O osmé je všecky zavolala trubka k „prověrce.“
Stáli v hustých řadách na nádvoří a hlásili se každý slovem „zde“ na jednotlivá zavolání důstojníka ve službě.
Potom tento veliký chor zapěl carskou hymnu a konečně „Kde domov můj.“
Bylo to poprvé, kdy Budecius zpíval tuto píseň v řadě s ostatními jako neznámý a prostý voják — ale voják československý.
Radostně se poddal prostému a ohromujícímu citu, jenž vanul z této melodie. Byl šťasten, že se může zde zbaviti všech dřívějších skrupulí a sentimentality. Toto zvláštní a religiosní hymnické zavolání, tato veliká otázka, plná obsahu, uvolnila celé jeho nitro. Za okamžik již nemohl zpívati. Jeho tvář byla vlhká slzami.
Ah, to není již píseň lecjakých radikálních a povrchních trucovitostí. Náhle je tu onen národně-mystický a vykupitelský spodní tón, jenž nyní, zde v Rusku nad velikým městem Kyjevem, mateří ruských měst, zní starozákonně přísně i velce jako staré žalmy.
Věděl, že národ, ztrativší svého Boha i přesnou náboženskou oporu metafysickou, našel v této písni svoji modlitbu.
I modlil se s ostatními, z nichž dnešní nováčci měli oči právě tak zavlhlé a tváře žhnoucí jako on.
Po obřadu osaměl.
Potřeboval nyní trochu samoty, aby mohl přehlédnouti a srovnati vše, co dosud žil. Neboť tato chvíle byla důležitou hranicí dvojího života. Viděl, že ne svým přechodem k Rusům, ne oné vánoční noci, tak těžké a temné, jako vše, co tam na druhé straně žil, se rozloučil se starou struskou minulosti, jež ho tak pokořovala.
Vždyť každým okamžikem, kdy jsem tam bez protestu a bez vzpoury žil, pomáhal jsem vlastně nepříteli, řekl si.
A poznal, že pro něj teprve nyní, v této uniformě, mezi těmito lidmi, pod tímto praporem nastává ne nový, ale skutečný a slavný život.
I zapálil si ruskou papirosu, již rozkošnicky vyssál.
Nad ním se zdvihalo indygové nebe Ukrajiny. Přicházela temná, hustá a vonná noc. Modrý kouř cigarety ovíjel jeho hlavu.
A tehdy si řekl veliké slovo:
„Jsem šťasten.“