Vedle cesty/Pobožnost v Notre-Dame

Vedle cesty Josef Thomayer
Noviny a jich vnady	Pobožnost v Notre-Dame	Prodavači a jich nápisy

Údaje o textu
Titulek:	Pobožnost v Notre-Dame
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 233–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Předesýlám náčrtku tomuto vážný slib, že nerozepíšu se o chrámu „Matky Boží“ ni se stanoviska historického, ni uměleckého. Ač jsou vědomosti mé v případě dotčeném hluboké, byvše čerpány z Baedeckrovy, Berlepschovy a jiných ještě věhlasných rukovětí „uměleckých“, netroufám si přece se stanoviska lidského na sebe pohlížeje na čtenáře se obořiti a vnucovati mu pracně dobyté známosti své! Jsem milosrdným.

Avšak dnes, kdy vzpomínky své oživuji, nemohu odolati vyznání, že s touhou pomýšlím na velebný klid, jímž dýše les kamenných, ušlechtilých ozdob průčelí chrámového, les, jenž vrývá v duši diváka nehynoucí obraz vznešené, velikolepé krásy. A když člověk znaven hlukem obrovského města tichý makadam chrámového náměstí překročí a v pološeru hlavní lodi usedne, aby vyzíral zapomínaje všeho v pestrou krásu klenby i stěn; tu žije chvíli, o které nelze si představiti, že má býti snad v životě jedinou a poslední!

Dím si jednou, že by bylo obzvláštním požitkem kochati se v kráse chrámu Matky Boží za zvuků církevní hudby, ba již představoval jsem si velebný dojem vážných zvuků loděmi chrámovými se rozlétajících. Pravím si důvtipně: Milý příteli, počkej na neděli. Poslouchaje pak jako vždy vážné rozvahy své, v jejíž prospěch svědčila okolnost ta, že neděle jest dnem slavností církevních, vešel jsem skutečně o půl jedenácté dopoledne, v neděli nejbližší do chrámu. Však místo hudby církevní překvapilo mne hrobové zrovna ticho; v chrámě nebylo človíčka. Jdu pravou postranní lodí ku předu, přiblížím se k barrieře, jež odlučuje hlavní loď od postranních, avšak černě oděná dáma u samého vchodu byla jediným svědkem úžasu mého. Vcházím do hlavní lodi a sedám klidně na jednu z židlic v řadách rozestavených. Oddávám se klidně požitku stejně mohutnému jako druhdy. Klečící dáma za mnou šepce — pohřížena patrně v hlubokou, upřímnou pobožnost. Neruším ji zbytečným ohlížením se a zevlováním, ctímť pravou pobožnost. Však dáma šepce dále, stále hlasitěji, a zdá se mi, že volá každou chvíli: „Monsieur.“ Nevěřím si zprvu, avšak přesvědčil jsem se, že mne sluch neklamal. Samo sebou se rozumí, že tušil jsem dobrodružství — prosím vás — v Paříži! Jdu tedy k ní a ptám se: „Madame?“

„Dix centimes, s’il vous plait!“

Šepot madame nebyl totiž modlitbou, ale povoláváním, abych zaplatil povinný obolus za použití židlice!

„Madame, dnes není žádná mše slavnostní?“ ptám se dávaje jí měděnou minci do ruky.

„Dnes ne, pane, avšak povšimněte si, libo-li vám, ohlášení stran úterku příštího — tam na sloupu u vchodu, pane!“

A na sloupu skutečně přilepeno bylo pozvání k velké mši v den Zvěstování Panny Marie, při čemž bude hrát na varhany pan X., a zpívati budou tenory, bassy a diskanty, rozliční věhlasní a jmenem označení pánové a dámy!

Zvěstování Panny Marie jest u nás, jak každý s potěšením ze studentských dob si pamatuje, zasvěceným svátkem. Také já vzpomínaje si na užitečné vědomosti své nešel jsem o dni tom do koleje, nýbrž ploužil jsem se městem, až nadejde jedenáctá hodina ranní, čas to, na který ohlášena velká mše v chrámu Matky Boží.

Potkám cestou známého lékaře. Zastavil mne:

„Co to, že neviděl jsem vás ráno v koleji?“

„Vždyť je dnes svátek — Annonciation!“

„Ah c’est une fête d’église! To je svátek církevní pouze.“

„Jdu na mši do Notre-Dame, má se k jedenácté!“

Ironický úsměv a stisknutí ruky. „Jestliže jste ještě nesnídal, radím vám, abyste tak učinil.“

S opovržením pohlížím za ním a stoupám čile dále. Malý deštík nečinil cestu právě příjemnější.

Na náměstí před chrámem přes déšť zástupy lidí a hojnost ekypáží. Všecky brány chrámu otevřeny, a před nimi řada švarných policajtů. Ekypáže v řadě přijíždějí, před branou se zastaví, vznešené dámy vystupují a pospíchají do vnitř. „Hm, jako u nás na Žofíně o plesu,“ dím si v maloměstské své dobromyslnosti a skromně vcházím postranním vchodem do vnitřku. Jaký tu život dnes! Od hlavní brány táhnou se dvě řady vojáků, známých pařížských sapeurů! Píseň dí: „Rien n’est sacré pour un sapeur“, avšak nelze popříti, že skvostná uniforma parádního tohoto pluku dobře k svátečnímu vnitřku chrámovému slušela.

Však dobrá rada drahá v příčině místa. Do hlavní lodi vkročiti nezdálo se mi radným. „Bude-li tlačenice, potrváš si,“ myslím si. V levé lodi plno lidí, kolem barriery prázdné místo zachovávané řadou policajtů, šedivý komisař policejní běhal a křičel sem a tam jako štábní důstojník v bitvě, které jsem neviděl. Zdá se, že lépe jíti na pravo. Proklouznu sapeury do pravé lodi. Avšak u vchodu řada policie. Černě oděný pán se mne táže: „Pane, máte vstupenku?“

Vyvalím seč mohu oči své!

„Nemám!“

„Prosím, za vámi je kasa, tam dostanete také program, pane!“

Koupím vstupenku i program za několik sous a takto ozbrojen kráčím srdnatě k černému pánovi.

„Račte.“

V pravé lodi dosti prázdno; patrné byla levá za darmo. Za to však v hlavní lodi hemží se všechno nádhernými toilettami.

Dívám se ku vchodu do hlavní lodi.

I zde stojí černě odění páni. Zde však panuje frak a bílá kravatta, ba v mnohé dírce knoflíkové rdí se rosetta čestné legie. Přiznávám se, že jsem si připadal jak v Jiříkově vidění! Pořád bych se byl ptal, co vlastně všechno to znamená? Však když jsem se dopátral podstaty, divení mé nevymizelo.

Ku vchodu na hlavní lodi — ohraničené, jak již praveno několikrát, od ostatních vysokým mřížovaným zábradlím, blíží se několik skvostně oděných dam. Černě odění pánové, notabene většinou to starci šedovlasí a holohlaví, ozdobeni, jak teprve nyní poznávám, vesměs modrou stužkou na levém prsu; zrovna jako u nás plesoví výborové — černě odění tito pánové rozestoupili se, obklopili s poklonami na pravo i v levo přibylé dámy, berou z rukou vstupenky; pak se každý na novo elegantně klaní své sousedce — a nabízí jí rámě. Dámy rámě přijaly, a celý zástup kráčí dále, načež pánové rozesadili dámy a zase se vrátili, aby u vchodu očekávali nové dámy, jimž by za průvodčí posloužili — pánové tedy jsou skutečnými výbory slavnostními. Náleželi, jak jsem v horlivosti své od jednoho z nábožných návštěvníků chrámu se dověděl, katolické jakési jednotě, která propůjčuje šlechetnější své členy při podobných příležitostech k „uvádění“ dam do kostela.

Člověk nesmí ovšem do chrámu Matky Boží, aby zde na zdi hledal snad Viktora Huga pověstné slovo: ananké!

V chrámu, kde se krátce před nocí bartolomějskou ženil Jindřich Navarský s Marketou z Valois, kde korunován Napoleon prvý a křtěn za veliké pompy smutné paměti princ Lulu, kde předstoupil sedmého listopadu 1793. známý pan Chaumette s modře zastřenou dámou a radil shromážděnému obecenstvu, aby nectilo od té chvíle jiného boha nežli rozum, jehož symbolem měla býti přítomná modře zastřená dáma, choť knihtiskaře Momora, v témž chrámu, kde zase r. 1871. pohřben arcibiskup, kommunardy zastřelený Darboy, kteří ještě desátého dubna 1871. dekretovali (Le Monssu), „že kněží jsou bandité a kostely slujemi dravých šelem, v nichž se morálně massy vraždí“; kde tedy střídaly se v průběhu staletí vážné věci s groteskními nesmysly, tam věru není náboženská fraška, jakou taková slavnostní mše v chrámu tom vskutku jest, tuším nižádnou příliš divnou věcí.

Pouhý pohled by každého nevěřícího přesvědčil!

O čtvrt na jednu s poledne dokončen vjezd elegantního světa. Galerie i lodi jsou naplněny skvostnými toilettami; dámy drží v rukavičkách programy, pozdravují se, žvatlají, smějí se a před loděmi i v lodích hulákají zřízenci policejní; a i mužské pohlaví se směje, mluví, ba noviny čte, chybí jen prodavači fialek a pomerančů, aby dojem byl úplný.

Konečné zazní hromový hlas varhan — introitus Gounodovy mše. Nejmenší část lidí vidí na oltář; ostatní nejsou s to, aby dohlédli, a obracejí zraky své proto k choru; avšak bavení se a hluk policejní stráže neustává. Pak se ozve zpěv — nejdříve sbor, pak solo skvělého basu, prostorným chrámem se rozléhajícího — a i těch několik dam, které stopovaly obřad církevní, naslouchají zpěvu; programy šelestí — a kdo nemá po ruce programu, ptá se souseda svého — kdo že to zpívá.

„Dejte mi svatý pokoj s pobožností,“ dím v duchu světu shromážděnému, „raději sedím u tvrdého koteletu při snídani, než bych stopoval takovouhle pobožnost, než bych tuhle naslouchal velebné hudbě církevní.“

A se vší nezdvořilostí prodral jsem se z chrámu ven.

Myslím, že jsem řádky těmito neudělal dojem člověka bigottního, ale komedie, v níž persifluje se cit jakýkoliv, jest mi protivná, i přiznávám se pak, že ctím skutečný cit náboženský.