Vedle cesty/Básníci a lékařství

Vedle cesty Josef Thomayer
Zlato	Básníci a lékařství	Umění na lidském těle

Údaje o textu
Titulek:	Básníci a lékařství
Autor:	Josef Thomayer
Zdroj:	THOMAYER, Josef. Vedle cesty. Praha : Bursík & Kohout, 1895. s. 30–41. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1875
Licence:	PD old 70

Nezazlíte mi snad, že jako učeník cechu Galenova čítám romány a vůbec spisy básnické s jistým předsudkem, a že mívám radost, přistihnu-li spisovatele při nesprávných pojmech vzhledem k učení mistra Hippokrata. Každý má svého koníčka. Nejsem ostatně takovým pedantem, jako známý jeden filolog, který čítal pikantní romány s tužkou v ruce a neopomíjel ani při místech nejpoutavějších podškrtávati mluvnické i slohové poklesky. Myslím také, že nemají básníci příčiny, aby shlíželi s opovržením na tuto mou slabost: vždyť vyslechl sám slavný Apelles pozorně příštipkáře, když zkritisoval obuv na jednom jeho díle, a teprve, když se kritický ševčík též na obličej odvážil, odbyl ho pověstným: „Zůstaň si u svého kopyta!“

V následujících řádcích posvítím trochu na spůsob, jakým spisovatelé s různými v obor lékařství spadajícími věcmi nakládají a jak věcí těchto k účelům svým užívají.

Jak známo, nemilují básníci liknavý průběh obyčejných nemocí,^[1] nýbrž přepravují zvláště rádi hrdiny své na onen svět smrtí násilnou. Však není každý spůsob smrti takové stejně básnický. Nevalně oblíbeno jest triviální oběšení a utopení, kteréžto poslední bývá v románu téměř výhradním privilejem bledých, oklamaných dívek a matek. Obojí tento spůsob smrti není dosti vkusný, nemá dosti básnického pelu. Proto volívají spisovatelé pro hrdiny své rádi smrt otrávením neb zastřelením anebo smrtelné poranění mečem neb dýkou. Jest to zcela přirozené. Vždyť nemívá moderní hrdina tak snadno provaz nebo vodu — obzvláště při obyčejné chudosti krajinářské staffaže v řepném kraji — po ruce, jako jed, revolver a dýku.

Samovraždu otrávením zahájil Sokrates elegantním spůsobem — laetus venenum hausit — a po něm následovala jak v životě tak v románu nekonečná řada jiných smrtelníků, kteří učinili jedem konec pestrému životu svému neb jiných. Romeo a Julie jsou zářícími hvězdami řady této. Otrávení samo není ovšem věcí neobyčejnou, ale nejvýše překvapující jest raffinovaná vynalézavost básníků v oboru tomto. Lékaři znají dosti jedů a prozkoumali dosti důkladně jejich účinky; než básníci předstihli je daleko. Nebožtík náš Chocholoušek znal — ovšem dle starších vzorů — jedy, které nepůsobily hned, nýbrž až po určitém počtu dní, některý za týden, jiný za měsíc — slovem dle potřeby. V románech můžeš pomocí jedu umříti, oblečeš-li „otrávené“ bálové šaty, přivoníš-li jen jednou ke kytici, ba otevřeš-li jen psaní!! Německý románopisec Julius Grosse zná teprve podivuhodný účinek jedu. V krásném jeho románu „Maria Mancini“ působí prostředek kardinálem Mazarinem rekyni podaný tak, že tato rázem zapomíná na lásku svou k Ludvíkovi XIV., na korunu francouzskou a na jiné výstřední choutky. Starý Diodorus ze Sicilie, který ostatně nebyl básníkem, vypravuje také o zvláštním spůsobu otrávení, jehož v librettu „Afrikánky“ effektně použito bylo. U národa Tapsobanského bývalo prý totiž zvykem, že si ulehali starci, kterým se již život znechutil (mnoho jich as nebylo), pod jistý strom, jenž na určitou vzdálenost všechno do kola otravoval. Škoda, že básníci tyto své vzácné vědomosti rouškou tajemství halí a nikdy jména těch zajímavých jedů určitě neudávají!

Rozdíl mezi románem a skutečností jeví se také ve příznacích otrávení. V románech umírají oběti jedu buď s důstojným klidem, neb s pathosem vážnosti okamžiku přiměřeným, vždycky pak s neporušeným nimbem básnickým na čele. Jak zcela jinak končívá otrávení v životě! Někdy hrůzně — jako na př. při otravě žíravou kyselinou sírovou, kde otrávený po strašném, několik dnů, mnohdy kolik neděl, trvajícím trápení ducha vypouští. Jindy zase komicky. Kdysi v Praze nad životem zoufající ženština, která se s pláčem velikým s rodinou svou rozloučila, požila za účelem sebevražedným hrnec rozmělněné sádry, kterýžto sice dosti rázný, ale jinak nevinný prostředek ve zdraví ztrávila, a snad dosud v paměti čtenářů denních listů žije.

Ale pravý hrdina románu, jenž vyrostl v lomozu válečném, nevolívá smrt po příkladu Sokratově:

„L’ opium peut aider le sage,
mais selon mon opinion
il lui faut au lieu d’opium
un pistolet et du courage!“

(Opium může pomoci mudrci, však dle mého náhledu stačí místo jedu bambitka a trochu srdnatosti.)

Deklamuje Filip Mordant, sahá k bambitce a činí olovem konec svému životu.

Zejména bývá srdce terčem básnických střelců. Jest to pochopitelné. Vždyť jest srdce u básníka dosud patentovaným sídlem citů; umrtvujíce tedy především orgán tak nebezpečný, počínají si spisovatelé zcela správně a logicky.

Vedle revolverů užívá se nejraději mečů a dýk, obzvláště drahocenných, s bohatě vykládaným jilcem. Však ve dvou směrech vynikají tuto samovrazi v románech nad skutečné.

V skutečném životě mívá samovražda revolverem neb dýkou své obtíže. Po mnohá léta zabili se v Praze teprve dva samovrazi nožem t. j. pouze tito dva trefili nožem do srdce; rovněž chybuje se většina střílících samovrahů srdce a pozdravuje se často po delší neb kratší nemoci k trapnějšímu snad ještě životu. Jinak v románech. Zde trefují samovrazi přímo do srdce s obdivuhodnou zručností a jistotou, tak že jim zbývá po smrtné ráně obyčejně jen několik okamžiků ku kratší neb delší deklamaci.

Ba, toto deklamování před smrtí jest druhou zvláštností a slabostí romantických hrdin. Valentin ve „Faustu“ a jiní probodení rekové z oper zpívají si dokonce až do posledního vzdechu. Obyčejní samovrazi netěší se takové houževnatosti a svěžesti sil životních. Také nebývají takovými fanatiky ve zpěvu. Dějepis zaznamenal ovšem jména mužů, kteří řečnili a zpívali ještě na stupních popraviště; ale s mečem v boku nedeklamoval dosud nikdo.

Leč umírající hrdinové románů dochovávají vůbec jasné vědomí a činnost duševní do poslední chvíle. Nejednou slýchávají svůj umíráček, pronášejí znamenité sentence, sdělují důležité nějaké tajemství a hned po tomto sdělení zavírají oči a umírají, jak jim péro spisovatelovo poroučí. Kdo prodlel u lože umírajícího ve skutečnosti, kdo viděl apathii, vysílení smrť předcházející, nejlépe přesvědčil se o tom jasném vědomí, o bolestných myšlénkách, duchaplných sermonech a jiných pákách na nervy čtenářovy. Slova slavných mužů před smrtí dokazují, že se umírající zanášejí myšlénkami okolnímu světu nepřístupnými. Co vysvětlují nám slova Napoleonova: „Tête de l’armée“, co Goethovo: „Více světla?!“ Mně ostatně jest onen stařec umíravší s úsměvem na rtech milejší než deklamující hrdina.

U starších spisovatelů povídek zejména mravokárných oblíbena byla co zvláště perné koření smrt nad jiné „interessantní“ — shoření člověka uvnitř následkem nemírného požití lihovin. Mnozí vzdělaní lidé věří ostatně dosud, že se tělo lidské uvnitř zapáliti a shořeti může. Smrt taková jest bajkou. Nic nevadí, že zaznamenala historie asi kopu jednotlivých podobných případů. Slavný lučebník německý Liebig věnoval otázce této nevelikou brošurku: „Uiber die Selbstverbrennung des Menschen“. V ní položil v popředí následující věty: „Všichni lidé, kteří dle povésti smrtí touto zemřeli, skonali o samotě, beze svědka. Za druhé stala se všechna tato úmrtí na podzim nebo v zimě. Za třetí udála se vesměs u hořícího krbu a za čtvrté byli zemřelí tito většinou pijáky.“ Již z těchto čtyř vyčte nepředpojatý čtenář průběh smrti takové s nepochybnou jistotou. Nezapálíť se líh v žaludku lidí těchto, nýbrž všichni téměř přišli opilí v zimě domů, přisedli si ke krbu, usnuli, padli ve spaní do ohně a byli pak ovšem spůsobem zcela přirozeným zvenčí do smrti upáleni. Ostatně dokázal Liebig pádnými vědeckými důvody nemožnost onoho shoření člověka následkem zapálení se líhu v útrobách.

Vedle skutečné smrti hraje t. zv. zdánlivá smrt u novelistů platnou úlohu — z české literatury vzpomínám si zde na Vlčkovu paní Lichnickou. Stav člověka, označovaný jménem zdánlivé smrti, bývá v praxi — vyjma případy po utopení neb otrávení — nesmírně vzácným. Však právě proto a pro spůsobilost jeho k podráždění nervů čtenářových líčí jej novellisté tak často a tak fantasticky.

Přichází mi zde na mysl pěkná, napínavá povídka Amerikána Smitha, přeložená v německém spise „Zaatlantické novelly“. Hrdina povídky vypravuje čtenáři svou autobiografii, v níž nachází se asi toto místo: „Ležel jsem v pohřebním oděvu na úpravném katafalku. Voskové svíce, hořící kolem něho, sálají vedrem. Vím o všem, co se děje okolo mne. Přišla má ubohá dcera a plakala u mých nohou. Však tělo mé bylo tak ztuhlé, že jsem nedovedl nejmenší známkou dáti život svůj na jevo. Strašný to stav! Přišel můj syn a vyznával se u mrtvoly mé, že je domnělá smrt má následkem životního elixiru, kterýž mi byl po čas mé dlouhotrvající nemoci k užívání dával. Nemohl jsem se v strašné této chvíli vzchopiti, abych… “ však dosti, podobnými slovy vypravuje se totéž v několika jiných novellách a románech — líčí se básnicky choroba, zvaná česky „dřebení“. Nemoc tato záleží skutečně v tom, že ztuhne tělo člověka tou měrou, že údy jeho, byvše zdviženy neb v polohu jakoukoliv vyšinuty, v posici té drahnou dobu trvají a pak teprve znenáhla zase klesají. Nemocný takový bývá zhusta skutečné mrtvole velmi podobný. Při tom zachovává časem úplné vědomí. Mnohý čtenář zachvěl se zajisté hrůzou při čtení podobných míst, představuje si živě strašné okamžiky, které by prožil v stavu takovém. S hrůzou pomyslil si, že by sám jednou tak ležeti mohl na katafalku, živá mrtvola, s úplným vědomím všeho, co se kolem děje, však bez nejmenší možnosti, aby život svůj na jevo dal. Obavu takovou živí rozmanité děsné pověsti. Zhusta vypravuje se o mrtvolách, které prý nalezeny byly v rakvích na břiše ležící neb dokonce s ohryzanými prsty — neklamné znamení, že byly za živa pochovány. V minulém století odůvodňoval jeden biskup francouzský návrh, aby mrtvoly teprve třetí den po smrti se pochovávaly, případem z vlastního života. Byl prý co mladý kněz zachvácen katalepsií a náhodou jen ušel prý pohřbení za živa.

K útěše valné většiny čtenářů podotýkám, že Amerikán Smith a jiní líčitelé zdánlivé smrti značně od pravdy se odchylují. Roku 1856 poctěn byl Francouz Puel od pařížské akademie cenou za vědecké vylíčení oné nemoci. Ve spise svém dokazuje, že dřebením zastiženy bývají téměř výhradně jen osoby ženské. Jsou to pravidelně ženy, které již před tím delší čas jinými chorobami nervů trpěly, a teprve po mocném nějakém rozčilení v dřebení upadají. Spis Rosenthalův o nervových nemocech uvádí pouze dvě osoby mužské, které prý nemocí tou trpěly. Mimo to jest dokázáno, že v ni upadají výhradně jen osoby mladé. Z toho již posouditi může čtenář pravděpodobnost líčení Smithova, jenž sesílá nemoc tuto na starší osobu mužskou — k tomu ještě jako následek požití jakéhos elixíru, kdežto dřebení nikdy jedem neb jiným prostředkem narkotickým spůsobeno býti nemůže.

Abych pak čtenáře zcela upokojil, dodávám, že jest zjištěné pohřbení za živa za našich dob věcí neslýchanou, a že dřebení neb jinou t. zv. zdánlivou smrt dle mnohých známek od smrti skutečné dobře rozeznati lze.

Co se týče průběhu jiných nemocí, nemohu se pro obsáhlost této látky o spůsobě se stanoviska vědeckého více méně komickém, jakým jej romanopisci líčí, šíře rozpisovati. Dostačí příklad jediný.

V Devallově povídce „Červený bašlík“ střílí se šlechtic jeden s otrapou, který svádí milenku jeho ke hře a lásce. Šlechtic, utrpěv sám poranění, klesá v bezvědomí a když se po tolika a tolika dnech zdráv probouzí, vidí u lůžka svého zbožňovanou ženu, která byla před tím láskou jeho jaksi pohrdala. Výjev to dosti pohnutlivý, však bohužel nepravdivý. Několik dní úplného bezvědomí smutně by se skončilo pro nemocného a týž nevstal by po něm dozajista zdráv a vesel z lože, jako se děje v uvedené povídce neb v některých Tylových povídkách historických. Větší, náhlá ztráta krve — říká se, že ztráta jedné libry krve u zdravého silného člověka — mívá ovšem v zápětí omdlení, však toto netrvá nikdy delší dobu; obyčejně nabývá raněný v kratičkém čase úplného vědomí.

Hojení vůbec posuzují básníci velmi liberálně. V sensačním románu Samarova, nadepsaném tuším „Um szepter und kronen“, trpí mladá hraběnka pyaemií. Je to ve Vídni, za našich dob. K loži nemocné povolává se slavný Oppolzer, ale nemůže jí pomoci ani on, aniž nepochybně kdo jiný na celé zeměkouli — ale pomoci je nutně třeba — neboť záleží na tom, aby se román příznivě zakončil. Nuže, kdo je tím divotvorným lékařem? — Nikdo jiný než zřízenec jezuitů. Ten vpouští prostě několik zázračných kapek do rány, hraběnka upadá v blouznění a po některém čase vstává zdráva jako ryba. Co byl Oppolzer, druhdy jeden z předních lékařů evropských? Maličkost. Umění jeho není ničím vedle znalosti jezuitů.

Historičtí romanopisci důvěřují zas nejvíce babám; tyto znají různá „koření“, po lesích rostoucí, navaří zázračných lektvarů a léčí jimi s prospěchem všechny možné i nemožné nemoci. V jedné Tylově povídce uzdravuje baba takovým spůsobem jezdce i s koněm, spadnuvší s vysoké skály do srázné rokliny. Také někteří staří zbrojnošové — mívají obyčejně rezavý meč a prostosrdečné vzezření — léčí všechny střelné i sečné rány s výsledkem překvapujícím.

Co se konečně lékařů samých týče, bývají tito obyčejně v románech — nepoměrně většími kosy než ve skutečnosti. V „Mastičkáři“ od Jana z Hvězdy udává Rubín na vlas, za který čas nemocný zemře — dnes může to lékař s pravděpodobností sotva na jeden den předpověděti. Doktoři básníků mají léčení tak v malíku, že mohou na vlas určiti, do které doby ještě nemocnému nějakým lékem pomoci lze — po této minutě jest všechna lidská pomoc marna. Jak krásně čte na př. ve „Smlouvě s ďáblem“ místo, kde lékař chtěje, aby mladá matka chtíčům jeho vyhověla, dítě její dotud neuzdraví, dokud ho matka nevyslyší. A čas tento určuje zcela přesně; praví na př.: za půl hodiny lze dítě ještě zachrániti, po vypršení té půlhodinky není již pomoci žádné. Jak pěkné by bylo, kdyby lékaři tak přesně meze svého působení určovati mohli! Škoda, že jsou i zde páni spisovatelé příliš nesdílnými.

Humoristé naproti tomu nepronášejí se o lékařích příliš pochlebně. V Moliérově jedné veselohře volá propuštěný ministr: „Ha, to zaplatí mnozí lidé životem!“ K otázce, co tím míní, odpovídá: „Poněvadž se stanu opět lékařem.“ Vtipy podobné jsou tak četné a tak známé, že se neodvažuju některé z nich tuto ohřívati.

Však nemysliž nikdo, že by tento můj článek byl jaksi odvetou za nesčíslné úštěpky, jakých si vtipálkové ze slavného cechu básnického proti ctihodnému stavu lékařskému dovolili a dovolují. Honny soit qui mal y pense.

Dodatek po dvaceti letech

Od těch dob, co řádky tyto oblekly se poprvé v literky kněhtiskařské, změnilo se mnoho a obsah řádků značně sestárnul. Medicinské věci staly se důležitou součástkou nádobí básnického. V povídkách módních spisovatelů českých zuří souchotiny hůře než mezi Pražskou chudinou. Zola popisuje do nejmenších podrobností operaci chirurgickou, Kruševan pitvání ba i porod a tak dále. Ale jedno zůstává při tom všem přece jen beze změny. Moderní realisté rozumějí poměrům nemocí a věcí medicínských zrovna tak dobře, jako druhdy as „pošetilí“ romantikové. A při vší dotěrné zevrubnosti, se kterou líčí na příklad Zola vykloubení v kloubu pažním, prozrazuje na jednom místě falešné gramatikální spojení, že psal něco, čemu nerozumí.

---

1. Aspoň zdlouhavé nemoci nemilovali básníci druhdy, nyní však již kašle nejeden hrdina celou tlustou knihou. (Poznámka z roku 1894.)