V zámku a v podzámčí/Doslov
| V zámku a v podzámčí Božena Němcová | ||
| IX | Doslov | |
Doslov
editovat(spisovatel a čtenář)
Č.: Ale jakpak jste to udělal — ta povídka nemá konec.
Sp.: Odpusťte, já ji nedělal, lidé ji dělali a já ji jen opsal, a poněvadž nejsou ještě u konce a já planetář nejsem, abych jej napřed věděl, — nemohu nic více říci.
Č.: Cožpak se to opravdu stalo ?
Sp.: Stalo.
Č.: A kde?
Sp.: Leckdes.
Č.: Hm! A Skočdopolovic, vrátili se z Itálie ?
Sp.: Vrátili. Žijou posud a mají se dobře.
Č.: A paní se uzdravila ?
Sp.: Na těle i na duši.
Č.: A Emil, kdo to byl ?
Sp.: Sirotek, jakých tisíce na světě; jenže nenajdou vždy tak dobrého otce a že se nestanou dědiči.
Č.: Hm! A Vojtěch?
Sp.: Študuje na doktora a máme naděje, že jím bude.
Č.: A doktor ?
Sp.: Chodí do zámku, jako kdy jindy, těší se, že je v městečku opatrovna a nemocnice, doufá, že bude časem i více, — druhá a třetí třída ho zbožňuje a paničky první třídy — mu ještě nadávají »hrubiánů«, poněvadž nelíbá kromě zámecké paní žádné jiné ruku.
Č.: A Klárka ?
Sp.: Nevadila se s mužem ani za týden ani za čtrnácte dní, umí vařit a strojili již křtiny — a městské paní nevěděly, co vrchnost dítěti zavázala, až — jim to bába pověděla.
Č.: A Sára ?
Sp.: Měla špatnou službu, pan Jacques jí dal »adieu«, a když se dověděla, že to v Skočdopolovic domě bez ní tak dobře chodí a že metlice, co zasela, boží dar nezkazila, dostala černou žloutenku a od té prý není žádná pomoc, jak jí to jeden doktor tvrdil.
Č.: A Joli ?
Sp.: Je živ a zdráv, naučil se již hovězí maso jíst nesekané a ležet na starém koženém polštáři.