V třetím dvoře/III.
| V třetím dvoře Karel Matěj Čapek-Chod | ||
| II. | III. | IV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | III. |
| Autor: | Karel Matěj Čapek-Chod |
| Zdroj: | ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. V třetím dvoře. Praha : J. Otto, 1895. s. 55–66. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Každý i sebe nepatrnější šustot bylo slyšeti, ale za to byla tma, že kdyby byla Pavlína dlaň před očima rozestřela, nebyla by ani pět prstů spočetla…
Ale Pavlína sedíc u okna měla oči pevně přimknuty, o zaťaté pěstě opírala bradu a necítila pranic leč lokty své v kolenou a ostrou hranu pelestě okna, v čele již půldruhé hodiny vrytou. Žila jen sluchem, jen sluch u ní bděl. Dřív než čekání zlomilo její síly, poslala sluch svůj na stráž otevřeným oknem na dvůr. Bylo to již hrozně, hrozně dávno, co slyšela tenkou zdí, jak Benýšková ukládala plačícího Rudolfka k spánku, zcela určitě pamatovala se na jeho vrnění, v němž usnul, stěna byla tak tenká, že i to slyšela.
Užasla, když hodiny u Benýšků na téže stěně visící hrkly a udeřily půl, byla by řekla, že je to tři hodiny, co Rudolfek a jeho matka usnuli, i slyšela, že tloukly půl, ale za žádnou cenu nebyla by si vzpomněla, na kolikátou je to půl. Ani nechtěla vzpomínati, jenom čekala.
Ze sousední hostinské zahrady přes hradbu slyšeti bylo potom nevrle zvuky harmonia, nuceného do kvapného rytmu, v němž bylo stále pozadu za dvěma houslemi. Hrálo tam „terčeto slepců“ na neúnavnou žádost hostí neúnavně blbou odrhovačku:
„Po Vltavě plyne krokodil.“
Slyšela každé třísknutí do stolu, obtíženého prázdnými sklenicemi:
„Co tu asi chce“ — bum
„Zvíře zuřivé“ — bum
Desetkrát a snad dvacetkrát.
Ječení to bylo Pavlíně protivné, ale přec nemohla si pomoci a provázela takt hudby tím, že pohybovala v trepkách palci, na jednu čtvrt taktu pravým a na druhou levým.
Také to řvaní dávno zaniklo, dávno, pradávno, jako kdyby to bylo před měsícem. Moře času uplynulo od té chvíle, co se tichem rozlehl jasný, rozpustilý hlas sklepnice:
„Páni, poslední pivo!“
Od toho času bylo úplné ticho, a sluch Pavlínin bloudil po dvoře. Věděl na vlas, co se kde v kterém koutku událo.
Neušla mu ani jediná kapka ze špatně zavřeného kohoutku u vodovodu a dlouho, dlouho se jím bavil. Pozornost jeho náhle zaujal velký složený arch těžkého balicího papíru, bůh ví jak dávno na smetišti odpočívajícího.
Zadul vítr a papír sebou harašivě smýkl a ještě jednou. Vítr prudce sletěl se střechy do dvora a postavil složený papír na hranu. Papír kotoulel se a zřejmo slyšeti bylo každé cvaknutí jeho rohu po suché půdě dvora, jako kdyby nějaký chlap chodil.
Zároveň počal vodovod dvakrát, třikrát, desetkrát tak rychle kapati. Ale nebyl to vodovod, sluch Pavlínin se mýlil. Pleskot velikých krůpějí ozýval se najednou po celém dvoře a Pavlínin sluch shledav, že to déšť, rozeznal zcela dobře, která krůpěj padla na, obnažený kámen, a která šeptla do ušlapaného trávníku. V tom náhle počalo se líti jako z konve prudce a zuřivě, zaburácel hrom kulatým hlubokým hlaholem, a skončil stručným úderem jako do základů domu a v tom okamžiku ustal lijavec jako když utne a zase se ozývaly jen kapky vodovodu odměřeně za sebou. Pavlína sebou ani nehýbala a v sluch její až bolestně napjatý sekaly hodiny Benýškovic tenkou zdí kvapně vteřiny a mysl její mechanicky zápasila s oběma intervaly časovými, mezi kapkou a kyvadlem, zvláštní půvab v tom nacházejíc, když oba zvuky vpadly v jeden bod, zatím co hrom někde daleko huhlal, jako kdyby se kutálel v některé ulici staroměstské anebo po kamenném mostě… či snad až za Petřínem.
Jinak nemyslila a necítila Pavlína nic, leč své rožhavené tělo, po jehož všech údech rozléval se var, když jí dýchl vítr ze dvora za schýlený krk přes šíji po celém hřbetě jako kdyby ji ledovou vodou polil.
Pavlína čekala beze všeho hlodu netrpělivosti, a čekala, jak tomu zvykla již po celou řadu večerů, po celé léto, s náruživostí touhy, která věděla, že se dočká zcela jistě…
Najednou Pavlína vyletěla vzhůru a mohutná hruď její vzdula se pocitem ukojení a Pavlína zadržela mocné vydechnutí zkoumajíc, zdali se neklame. Vlna krve, která jí střelila do hlavy, žaleštila jí sluchem, ale Pavlína přece slyšela, že se neklame.
Ano, to byl konečně on. V tichu noci, zamlklé prvním návalem bouře ozval se sotva slyšitelný zvuk klíče v domovních vratech a Pavlína jej slyšela přes tři dvory, ozvalo se jeho dvojnásobné kovové chroustnutí v zámku, nikdo jiný neotvíral tak jako on, a vždycky zakašlal, když zase zamkl.
Ano to byl konečně on! Konečně!
A nyní teprve vydechla přerývaně jako kdyby se bála, že by toto její vydechnutí mohlo celý dům vzbuditi; vzdech její skončil zimničným zachvěním, to sdělilo se celému tělu, a Pavlína třásla se, aniž se mohla opanovati, tím bezmocněji, čím blíže ozývaly se Benýškovy kroky…
„Drahoušku?!“
Pan Benýšek to slůvko takřka jen vydechl, ale hned v téže vteřině málem by se byl zvrátil, Pavlína padla naň s celou tíhou svého těla, klekla na židli, aby se mohla dost daleko z okna vypjati a nepromluvivši ani slabiky objala jej kolem krku mocnými svými pažemi a počala jej líbati tak prudce a tak bezsmyslně, že první polibek padl na jeho levé oko.
Pavlíniny rty nehledaly místa a líbaly nemilosrdně, na rozdrcení, dlouho a stále horoucněji, konečně vjely prsty její levice do malířovy kštice, pravou chopila jej za vous na bradě a velice pomaloučku a jemně přiložila ústa svá na jeho a nekonečně zdlouhavě přibývalo horoucnosti tomuto věčnému, mlsnému políbení.
Benýšek cítil horký dech Pavlínin ve svém kníru, dýchala nosem, ústa měla neodlučitelně přilnulá na jeho rtech, a nespouštějíc se jich sestoupila ze židle a postavila se tak, že přitáhla Benýška těsně k oknu, na němž se lokty docela složila. Benýšek cítil, jak dolní jeho ret vssává mezi své plné rty a ucítil v něm trojí dosti citelné kousnutí, tak že se bolestí až pohnul. Jako na uchlácholení vetkla se mu Pavlínina ústa do rtů teprve s veškerou silou, tak že se hlava její upřením šíje až otřásla.
Teprve potom klesla její hlava Benýškovi na rameno a Pavla dala se do pláče. Slasť okamžiku po tak dlouhém čekání ji přemohla.
A v pláči také nestačily její rtíky do špičky navraštěné nanášeti medu na rty Benýškovy, v pravidelných přestávkách neustále vracely se vždy jako bodnutím.
Pavla měla oči násilně sevřeny a neviděla tudíž blesk za bleskem bouře sice zas daleké, ale stále silnější, jak tomu svědčil nepřetržitý kotoulivý hukot hromu, blížícího se.
„Mi-sss-láhač-kuhuhuhu,“ šeptala v nesmírném milostném vzdechu Pavla do ucha Benýškova tak tiše, že to sotva slyšel.
Benýškovi bylo v těsném, měkkém, náruživostí až křečovitém objetí Pavlíny až nepříjemno, střehl se však, aby to dal na jevo. Naopak, když konečně Pavla v líbání uslábla, podotkl Benýšek se všemožnou něžností:
„Jaká to rozkoš, takovým andělem libánu býť.“
Přepjatý způsob Benýškova vyjadřování měl vždy u Pavly v zápětí exaltaci, a šrouby mohutných paží jejích znovu utuhly.
„Tak dlouho jste mne nechal čekat vy ošklivče, — nic vás nemám ráda, jděte ode mně pryč,“ vrněla Pavlína a lokty její tiskly Benýška ještě úže.
„Moje Sulamitko?!“ počal malíř, jako žertovnou pohrůžkou.
„Jak jsi ty krásná, a jak ušlechtilá, nejmilejší v rozkoši, postava tvá podobna jest palmě a prsy tvé hroznům, vstoupím na palmu a uchopím ovoce její!“[1] deklamoval Benýšek, slastným hlasem, jako pod jazykem.
Benýšek měl Canticus canticorum celý opsaný a nosíval píseň písní někdy s sebou do hospody mezi kumpány, aniž měl tušení, že je to úryvek z knihy knih a vždy ujišťoval, že je to „zapovězený spis“. Neminulo snad ani večera při tajných schůzkách s Pavlínou u okna, aby ji nevyčastoval tímto úryvkem Šalomounovy vášně.
Na poprvé byla Pavlína uražena, po druhé se „hněvala“, po třetí odpovídala němým výbuchem své dusivé něžnosti.
Dnes prohodila jenom:
„Vy vždycky s vaší Sulamitkou, ale kolikrát jste mi už slíbil, že mi to půjčíte, abych přece věděla, co si mám myslet, když mi tak říkáte.“
Benýšek cítil dobře, jak se v jeho náručí chvěje, až jektá a že ani na to nemyslí, co povídá.
Dlaň jeho se šíje Pavlíniny sjela lehce poněkud níže a Benýšek se přesvědčil, že se neklame. Pavlína byla prosta svého krunýře. Akademický malíř se zalekl, když ucítil, jak se pod lehounkým nočním kabátcem lopatky Pavlíniny sevřely, jako kdyby dostala ránu.
V tom blesk rozžehl jeden okamžik oslňujícím světlem a Benýšek v těsné blízkostí před svýma očima spatřil oči Pavlíniny přivřené bolestně jako v největším utrpení a pod přilepenými točinkami její nezměnitelné frisury čelo týmž pocitem navraštěné. Úponky břečťanu visely Pavlíně až na témě hlavy a v blesku zasvítily podivuhodnou, za žádného jiného světla nevídanou zelení.
Obraz tento, ačkoli zanikl dříve než vznikl jeho dojem, zjevil mu Pavlínu v kráse tak unášející, — malíř vzpomněl si tu na antickou masku tragickou s ústy u věčné strázni otevřenými — že přitiskl rty své na Pavlínina ústa, z nichž dech pálil jej jako plamen…
„Tak pusťte, pane Benýšek — pro Ježíše!“ vykřikla Pavlína nelíčenou bolestí téměř nahlas, když se notným vzepřením paží svých vyprostila; „vy ale nemáte žádnej rozum, děláte jako blázen, budete vidět, zejtra zas nebudu moci pro bolest ani mluvit, ale děte — rozmačkal jste mi celý pysky.“
„Nebudeť však tak zle, Paulinko, no nehněvejte se, děcko bláhové, toť víte, že vášeň muže rozvahy zbavuje…“
Pavlína se divně hněvala. Nepouštěla Benýška z náruče a toliko hlavou uhýbala, ba otřela si rty dokonce o jeho rameno, chechtajíc se potichu.
„To já mám větší příčiny hněvat se…“ nadhodil Benýšek šeptem do samého ucha Pavlínina.
„A to bych ráda věděla, jakou!“
„Kdy, Paulinko, shledám tento kořenáč pryč… podle dávno daného slibu. Kdy přestane býť tato živá záclona břečťanová závorou železnou mého nejslastnějšího štěstí?“
„Aleh-le!“ šeptala znovu roznícená Pavlína trknouc až do ramene Benýškova, „ten nemůže pryč, kdybych hned chtěla. Podívejte se!“
A Pavlína vedla prsty Benýškovy po hraně truhlíku břečťanového.
„Tu je jedna a… tu je druhá.“
Benýšek nahmátl dvě směšně slabé skobky, jimiž truhlík byl k oknu přibit. Ještě včera tu skobky nebyly.
„Tak — toť znamení, že se to nikdy nemá stáť… ženské sliby, toť jsou chyby.“
„Ale, pane Benýšku, co jste si o mně myslil, vy jste myslil někdy, že opravdu bych tohle udělala? Co si myslíte?“
Káravá tato slova pronášela Pavlína cukrovým hlasem jako nejlíbeznější lichotku a celým břemenem své hrudi tiskla ruku Benýškovu k ostré hraně truhlíku. Na kotníkách cítil, jak jí srdce prudce tluče.
„Toť bylo by však unisono, chci říct unikum, kdybych si nedovedl pomoci,“ řekl malíř a již bylo slyšeti, jak skobka v maltě chrastí.
„Pane Benýšek — pane Benýšek — Jésus, dejte pokoj — ale — ale — ale — já budu křičet,“ ječela mazlivým polohlasem Pavlína snažíc se tlapy malířovy odtrhnouti od truhlíku. Věděla sice dobře, že kdyby se i podařilo Benýškovi slabé ty skobky vytáhnouti, že není ještě „železná závora nejslastnějšího štěstí“ Benýšková dokonce odstraněna, neboť úponky přibity byly na stěnách okna snad stem hřebíků.
Také Benýškovi se vážně o to nejednalo a ke všemu oba dobře to věděli, přes to však zápolení jich bylo neméně prudké, než jako kdyby šlo do opravdy. Zvlášť Pavlína si počínala jako zoufalá. Rukama, pažema, ramenama i bradou bojovala. Horký její dech, vlahá záplava vlasů a pronikavá voňavka ze šatu jejího omamovala Benýška; i hnětl Pavlínu, kde ji popad’.
Zuby Pavlíniny, zahryznuty nemilosrdně do ruky Benýškovy, náhle však povolily, hlava její pozdvihla, prsty její Benýška několikrát výstražně štíply a Pavlíně po chvíli napjatého naslouchání vyjelo: „Ježíš Marjá — to je Richard! Ani se nehýbejte!“
Benýškovi to ani nenapadlo.
Přes všechen praštivý šumot lijavce zaslechl Pavlínin vycvičený sluch cvaknutí podpatku o kámen a mezi dvěma blesky ukázal se oběma bílý cilindr Terttlův. Okamžik byl tak kratičký, že Pavlína zahlédla v něm deštivý poprašek na protější střeše jako ztuhlý, nehybný obláček a kapky deště nehnutě ve vzduchu jako utkvělé.
„Ten kdyby tak o nás věděl!“ hrozila se Pavlína, když se za Richardem zavřely venkovské dvéře kuchyně, a hned dodala šeptem:
„Neprší na vás?“ A nečekajíc odpovědi pokračovala: „Pst, ani muk, už je v pokoji!“
Benýšek ani nedutal. Pršet naň nemohlo, místo před oknem chránil hluboký výklenek a pavlač. Pavlínina horká, měkká ruka držela jeho obrovskou pravici v zápěstí, zatím co prsty druhé ruky její trolily zimničně konec jeho ukazováčku. Odtud vedli rozmluvu jen šeptem tak tajeným, že sotva jeden druhému rozuměli.
Minula však dlouhá, dlouhá chvíle, než se ke slovu dostali, a oba zabývali se té chvíle jedinou společnou myšlenkou. Jeden druhému ji v nitru četl.
„Nazejtří jestiť tedy poslední den,“ načal akademický malíř, „zítra buďto anebo.“
Pavlína mlčela.
„Jak osud s lidmi hrá…“ pokračoval, aby něco řekl, a nedokončil.
Bylo ticho. Pavlína pustila ruku Benýškovu. Odkašlala suše a po jejím roznícení nebylo ani stopy.
„Buď milionář aneb žebrák, buď se dostat na výšiny výslunné, aneb klesnouť v propast nedohlednou,“ deklamoval Benýšek.
„Nedělejte, Benýšku, jako kdybyste to nevěděl, že ty peníze jsou tu,“ prohodila Pavla, „jako kdybych vám včera nebyla řekla, že je vyzdvihnu… Bylo by mi to milejší, kdybyste mi zrovna byl řekl: „Pavlo, dejte sem ty peníze, těch osumdesát zlatých, co mně schází…“ Ty peníze jsou teda tu, ale než vám je dám do ruky, teda něco musím od vás slyšet…“
Benýšek ani nemukal.
„Ty peníze, těch osumdesát zlatých, to bylo na mou výbavu, eště tam mám osumdesát… vy třebas nevíte, jak těžko se špořejí, když má člověk pětadvacet zlatejch měsíčně… počkejte, jen mě nechte domluvit, potom můžete mluvit, jak dlouho chcete… a když z maminčinej penzi zaplatíme jen tu činži… Je u nás v ouřadě kontrolor — však jsem vám řekla několikrát… kdy chci, za týden může bejt svatba, ovšom je o něco, mh… o hodně starší než já… ale nic platno, mně už je taky štradvacet let… nemůžu mu říct ne a taky sem mu neřekla docela že ano, von už beztoho něco pozoruje, já se neumím přetvářet…“
Pavlína domluvila, ale Benýšek teprve za minutu dostal se k slovu.
„Vy ráčila jste, slečno, podotknouť, že než mi ráčíte zmíněný obnos doručiti, že musíte něco ode mne slyšeť dřívěji… račtež se mnou disponýrovat, stojím vám úplně k službám…“
„Pane Benýšku… kdyste jenom nedělal, jakobyste nerozuměl… dyž vám teda ty peníze dám, je to zrovna tulik, jako že o kontrolorovi nechci ani slyšet… heleďte ale na vás, vy ste přeci jenom ženatej člověk, dyt vy si mně nemůžete vzít, tak musíte uznat, že to dělám než z lásky k vám, protože vás mám ráda…“
A velká láska Pavlínina znovu ji zlomila a kypré její lokty znovu pohrobily Benýška na rozkladné její hrudi. Přivinula jej k sobě s náhlou náruživostí, jejíž výbuchy byly tak časté a přece vždy překvapující, a tvář jeho polibky zrovna — dláždila. Síla a důkladnost byly hlavními přednostmi Pavlíniny něžnosti.
„Můj Benýšku, moje zlato, viď, že si můj… můj okáči… můj jedináči… můj okáči.… můj jedináči… okáči, jedináči… okáči, okáči, okáči!… okáči.“
Nemohlo býti už ani důraznějšího políbení, než jakým skončila.
„Tak!“ doložila a zmizela ve tmě pokoje.
Benýšek slyšel, jak uvnitř zapraskal nějaký kus nábytku. To Pavlína zdvihala svou postel. Pod jednou nohou lůžka měla v papírku na nejdrobnější čtvereček složeno osm desítek. Byl to její nejbezpečnější úkryt, nebo před tím, před kým je schovávala, před Richardem nebyl žádný zámek dost pevný.
To jí také napadlo, když se k Benýškovi vrátila.
„Ale to vám povídám, nedávejte je než tomu kostelníkovi samýmu, já Richardovi nevěřím, ani co se modlí. Tu jsou, jejich osum…“
Ale z ruky je nedala.
„Já zas dám na pana Tedloa všechno,“ breptal Benýšek sladce, „a zvláště v mém případu jsem si jeho jist, neboť pracuje sám pro sebe, deset procent z celého dědictví není žádná maličkosť. A pak věřte mi, to je věhlasný jinoch a celé mé doufání. Zočil jsem to ihned, jakmile se podíval na akta, věděl hned, co tomu schází, řekl jen jedno slovo, za deset vážící. Povídá: Musíme míť ten pravý křticí list od paní vaší choti, a ejhle, měl jest pravdu. Sám vypátral faru, na které byli s ní u křtu, dát ji pokřtíť, všecko to umluvil s dotyčným kaplanem cestou kostelníka a zítra přijde tohotéž syn, aby žádaný obnos pod přísnou pečetí přijal…“
Benýšek se odmlčel a Pavlína mlčela taky.
Benýšek nevěděl co má dělat.
Na jeho dlani, na plocho na okně rozestřené, ležela Pavlínina sevřená pěst s osmi desítkami. Obě ruce setrvaly tak po celou Benýškovu dlouhou řeč, a obsažná hrsť Pavlínina se neotvírala.
Najednou si vzpomněl, co má dělat.
„Och, slečno Paulin,“ začal třaslavým hlasem, „jak vám děkovať mám! Hruď moje rozsápána jest nejrůznějšími pocity a všechny vrcholí v tom, že ve vás spatřuji zosobněnou obětavnou lásku. Propasť zapomnění, byť i byla bezedná, nikdy nemůže pohltiť vzpomínku na tento posvátný okamžik, jakých v životě lidském málo. Ach ano…“
Benýšek byl zase v koncích. Ne snad, že by jej byla výmluvnosť opustila, ale Pavlínina hrsť s osmi desítkami, hned při prvním jeho slově se pohnula a čím více ručej jeho propovědění vzrůstala, tím dále sunula se ruka Pavlínina ku špičkám jeho prstů, kteréž několikrát sebou trhly jako kdyby prchající malou tlusťoučkou pěsť s osmi desítkami obemknouti chtěly.
V tom okamžiku však, když se dostal ku slovům „Ach ano“, octlo se osm desítek zcela mimo dosah ruky a Benýšek uvázl.
Co by za to dal, kdyby v té chvíli viděl Pavlíně do tváře!
„Poslouchejte, pane Benýšek,“ ozvalo se suše z černého okna a Pavlína odkašlala, „tak si pořád myslím, odpuste, ale ven to musí, estliže vy to všechno se mnou neprovádíte k vůli…“
„S Bohem — s Bohem — s Bohem, slečno, s Bohem, s Bohem na vždy!“ házel Benýšek ze sebe každé slovo jako štilec.
„S Bohem na věky,“ doložil ještě, ale stál jako přimražen.
Celý osud jeho visel na knoflíku. Na knoflíku, za kterýž jej držela slečna Pavlína, a Benýšek ucítiv, jak tkví v Pavlíniných prstech, věděl, že jest zachráněn.
„Ne tak, milánku můj,“ zahovořila švítořivě, „ne že bych ti nevěřila, — odpuste, pane Benýšek, že vám tykám, — nesmíte se mejlit, dyť já nechci od vás nic jinýho než vaši lásku, já nechci nic jen vaše slovo… My jsme si lásku ještě nikdáž nepřísahali. Ani jsem od vás ani jednou neslyšela upřímně, že mě máte a taky dycky budete mít rád…“
„0 děvo božská, to-li jen srdce vaše ždá sobě, nuže tudíž, slyšte! Přísahám vám v této posvátné chvíli věrnou, ryzí a nezkalenou lásku na věky!“
„Jsem rovněž na věky tvá!“ zašpitla Pavlína, objala akademického malíře vší silou a vtiskla mu na olíbané rty poslední, všech dřívějších horoucnější polibek.
V témž okamžiku ucítil Benýšek v hrsti kýžené papírky a okno se zavřelo prudce bez ohledu, že by to někdo mohl slyšet. Benýšek pochopil, že to mělo býti efektní zakončení dnešního tak významného dostaveníčka.
Chvilku postál a pak se kradl ku nedalekým dveřím svého bytu.
Dříve než položil ruku na kliku, zaslechl, jak se přes dvůr v pivním poschodí také jedno okno zavřelo.
Bylo to okno paní hausinšpektorky, kteréž neušlo v bezesných jejích nocích ani jediné hnutí v domě. Poznala tak dobře jako Pavlína už po zvuku malíře, když přišel, a po celou tu dobu jich miliskování byla všeho dychtivou svědkyní. Nebe jí bylo dnes neobyčejně příznivo. Jindy i za nejjasnějších nocí, ač napínala zrak, až ji oči bolely, neviděla nic, nejvýš „něco černého a něco bílého“. Ale dnes to bylo hotové divadlo, na němž každé zablesknutí vytáhlo a hned zase oponu spustilo. S roztomilým momentním obrázkem v pamět vrytým, představujícím vášnivé objetí Pavlínino, odebrala se paní hausinšpektorová na lůžko.
Dávno pak po půlnoci, když už i poslední kapka se střechy spadla a znovu bylo zřetelně rozeznati odměřený cvakot vodovodu, přinucena paní hausinšpektorová okno znovu otevříti.
Zrovna pod ním přidušeně buchala kelka pana hejtmana Przschiwolského a zcela hlasitě zaznívaly úryvky jeho monologu. Byl zas pod obraz boží.
„Kruci šverebret,“ povídal si pan hejtman, „ich? Chm — ich…? Najn!… Nýmáls!“ a zase popošel kousek.
„Dýse fetl?… Dýse šande?… Nýmáls!“