Vězeň v nové věži/2.
Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl | ||
1. | 2. | 3. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 2. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 363–368. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Třetího jitra po noci, kdež byl medvědobijce Prokop od podivného otce vítanou zprávu obdržel, opět dvě osoby na jevišti se vyskytly. Nebylo to však v dlouhém, hustém lese, alébrž v krajině skvostným osením pokryté, pod jasným nebes klenutím, daleko široko rozpnutým. Jen k severu se hory modraly, před poutníky pak se krajina rovinou rozvinovala, a po pravé straně se jim rděly v růžové záři vycházejícího slunce věže Litoměřické.
Byloť svatební jitro krásného dne v nastávajícím letě. Avšak stejně nedojímala krása jeho ony dva ranní poutníky pod jasným nebes klenutím.
Starší v oděvu poustevnickém ničeho si nevšímaje, nohy jen k rychlému kroku napínal; mladší však v sprostém plátěném šatě, krátký meč po boku a sukovitou hůl v pravici, napořád pozadu zůstával, neboť jej vzdálené vrchy, lesknoucí se na nich hrady, blízké město, kolem žitnatá role — všecko jej kouzelně vábilo.
„Otče, otče!“ volal každou chvíli, „pověz Prokopu, co se tamto bělá — co tamto červená?“
Ale otec nedával pozor na synovy otázky. Mysl jeho zanášela se věcmi tajnými, a veškeré síly jeho skláněly se k pilnému jich skoumání. Onť byl syna po dva dny neschůdnými cestami, pustinou a suchopárem vedl, nechtěje s ním na lidskou tvář přijíti; nyní však, an se tomu vyhnouti na mále již možno nebylo, bez ustání pospíchal, jakoby se každého pozdržení strachoval.
Ponejprv za svého živobytí jakási nelibost k otci v jinochu vznikala; neboť smyslové jeho nevidomí širou krajinou poletovali, pevný obraz v duši jeho zůstaviti nemohouce. Nový svět se jinochu otvíral, avšak bylo mu, jakoby jen v šedé mlze tápal, kteráž, an po ní sáhnouti chtěl, v rukou mu mizela. Rozkoš a hořkost duši jeho rozpalovaly.
Tu náhle opět zvolal:
„Otče! otče!“ — a slova jeho bezděky tak prudkého výrazu dostala, že se otec z hlubokého zamyšlení protrhnul. Hubená jeho tvář podivně se příčila, husté obočí stahovalo: ale jinoch si toho nehleděl.
„Podívej se, podívej se!“ volal dále, ukázav k Litoměřicům na prostrannou planinu.
Byltě tam bystrým zrakem již před nějakou chvílí tři podivné postavy zpozoroval, jež ale pojmenovati neuměl. Byliť to tři jezdci. Rozeznal, že brzo všickni tři vedle sebe se hýbajíce, k nim se přibližovali, brzo ale že jakoby laškujíce, okolo sebe se točili, opět čerstvě, opět zdlouhavě. Ale náhle se mu zdá, že jedna postava zrůstati počíná i klesati, zpínati se a opět padati — pak nenadále co střela touž cestou proti nim letěla. I vidí dále, že se druhé dvě podoby v stejné míře s ní zůstati nadarmo vynasnažují a že pak úzkostným zvukem okolí naplňují.
V tom vzhlédnul i otec Prokopův. Spatřilť, že splašený kůň proti nim se žene, a postava ženská sotva již na něm se drží.
„To je kůň — vběhni mu do cesty — na krk se mu zavěs — zadrž jej!“ zvolal na syna; „ukaž mi, jakou tě silou obdařil duch!“
Divokým během blížil se nyní k pocestníkům splašený kůň — švihlá to brůna. S úžasem díval se jinoch ušlechtilému zvířeti, an táhlým tělem, lehkými nohami, s hlavou k předu napnutou, hřívou létající, v ústrety mu šumělo. Zatřáslť se nad nevídaným divadlem; ale slova otcova nebyla pouze rozkazem, alébrž i síly jeho vyzváním, a tudíž ani sám nevěda, co činí, hůl odhodil, a ruce rozpřáhnuv, skokem náramným zvířeti rozvětřenému, an kolem letěti chtělo, tak náhle a mocně na krk se zavěsil, že zaraziv další jeho běh, silou a tíží k zemi je strhl, až jako zdrcené na cestu se svalilo. Strhnutím a pádem brůny ovšem také ženština, na smrt již vyděšená a v třemenu ledva se držící, ze sedla vypadla, avšak duch strážce byl ji na rukou nesl v tom nebezpečném letu, že bez úrazu ještě dříve se země se vzchopila, než nenadálý ochrance. Neboť ten nevěda, co s neznámým zvířetem počíti, napořád ještě ruku v hřívě a okolo krku maje zapnutou, tělem celým vedle brůny ležel, jež roztažená, pod vítězem všecka se třesoucí, o povstání ani se nepokoušela. Zatím však i otec Prokopův přistoupil, a koně uchvátiv za uzdu, jinochu vzchopiti se velel, kterýž uposlechna a schvácené zvíře cele s mysli a očí pustiv, pozornost svou na ženštinu obrátil.
Byla to postava švihlerostlá, jakoby nejkrásnější jedle, jakouž kdy byl v patnácti letech spatřil na poušti. Byla to dívka šestnáctiletá, ale krásou a duchem jakoby od věčnosti vyvolená vládkyně dalekých kolem luhů.
V dlouhém, až po zemi se vinoucím, krásně zeleném hávu, přes nějž byla přehodila krátkou, černou slovanskou sukni s visutými, širokými rukávy — s tváří, an zděšení zmizelo, prudce rozehřátou, s modrým okem stála tu nyní děvice spanilá, první, kterouž byl jinoch medvědobijce uviděl. I stál proti ní, a oko s postavy vnadné nespouštěje, pochopiti nemohl, odkud se byl ten nadvětrný úkaz přibral. Nikdy nepocítěná blahost projala duši jeho, a nemysle jinak, nežli že se mu duch — jehož velikým nazýval — v té krásné podobě objevil, na kolena sklesnul před ní ve prach.
„Vstaň, co počínáš, jinochu statný?“ podivila se dívka. „Toběť nesluší klečeti, alébrž okázati se v celé podstatě, aby se mi v pamět na věky vryl obraz mého ochrance. Vstaň! Kdo jsi? Komuž se má poděkovati dcera Slavibora Litoměřického?“
Avšak jinoch neodpovídal. Byloť poprvé, co slyšel ženštinu mluviti, a řeč její nezdála se mu býti řečí lidskou, ačkoliv jí rozuměl; ale jakož si byl někdy na poušti v hodinách, v jakových v srdce lidské nevyslovitelná jakási touha přichází, ducha velikého v nejlíbeznější, ač nejisté postavě zobrazoval: takž i nyní sen jeho v skutek obraceti se mu zdál, a líbezná slova dívčí byla mu promluvením a ohlasem milostivého ducha, jakož s ním častěji na pasece, ačkoli s hrůzou, byl rozmlouval.
Ale nyní se duše jeho strachem nechvěla, nýbrž neodolatelně vábena jsouc k spanilé postavě, v pohledu jejím kochati se opovážila.
I upřel na dívku plamenné zraky a neodpovídal.
„Jsmeť chudí lidé od Šumavy,“ odpověděl zaň otec. „Za poklesky mladosti, jichž těžko jest vystříhati se člověku, činím pokání v lesních pustinách. To je syn můj, slečno šlechetná!“
A v pravici uzdu uhřícené brůny drže, levicí tak hrubě o jinochovo rameno zavadil, že tento jakoby z nejlíbeznějších snů vyděšen, sebou trhnul, a spatřiv šklebící se starcovu tvář, vyskočil a s obyčejnou před ním bázní ucouvnul.
„A kam vás vede cesta?“ táže se dívka, pomocí poustevníkovou zatím opět na brůnu vstoupajíc a ušlechtilému zvířeti na hrdle poklepávajíc. „Přála bych, abyste pod střechu otce mého kroky obrátili, kdež bohatý Slavibor dceřin dluh synu i otci oplatí.“
„Bůh vediž kroky vaše, slečno šlechetná!“ uklonil se stařec; „nás volá mimo Litoměřice na posvátné místo slib nábožný.“
Šumícím větrem přihnali se mezi tím za slečnou i průvodčí její, bujarý mladík se starcem, starostlivý bratr s uděšeným sluhou.
„Díky Bohu divotvornému, jenž vás zachovati ráčil!“ zvolal stařec, zhluboka si oddechnuv. „Nešťastné žerty! Já strachy umíral!“
„Poděkujte se statnému jonáku, těší-li vás zachování moje,“ vece dívka s milostným úsměvem. „On, jako jednou mužný Bivoj divokou šelmu, brůnu mou zkrotil odvážením života.“
„Otec jej mezi zbrojnoše přijme!“ prohodil mladý rytíř, Prokopa si prohlížeje a snad i díky očekávaje. Avšak jinoch tu opět bez pohnutí stál, a jakkoliv i nový úkaz rytíře a sluhy pozornost jeho vábiti mohl, přece v pohledu na spanilou děvu vše vůkol sebe zapomínal.
Po slovech bratrových okamžikem oko slečnino na něm spočinulo. V tváři se dívka poněkud zarděla, s plamenným zrakem jinocha se potkavši, stojícího tu jako vtělená síla, i mužná, nezženštilá krása.
„On musí otce na pouti doprovázeti,“ vece na to, „i neslušíť se někomu při zbožných skutcích překážky klásti na cestu. Ať se zatím díkem naším spokojí, a navraceje se — aneb jindy v potřebách postaven jsa, touto památkou se u nás prokáže; my se mu vespolek zavazujeme k odsloužení za jeho zmužilost.“
Při tom byla zlatý řetízek na ňádrech odepjala, a s koněm k jinochu se přitočivši, napořád jako u blahém vidění trnoucímu okolo krku na plátěný šat jej zavěsila.
„Libino — sestro —!“ chtěl ji mladý jezdec z náramné příchylnosti k sprostému jonáku pokárati; ale dívka naň nedbajíc, ještě mu milostivě rukou kynula, a obrátivši koně na cestu zpáteční, zvolala:
„V Litoměřicích tě zase uhlídám, statný mladíku — i tebe, muži nábožný!“
S průvodci k městu nazpět letěla.
„Požehnané navrácení!“ volal za nimi poustevník, a potichu mumlaje doložil: „Nedej, aby se ti brůna podruhé zbláznila a my při tom nebyli. Musímeť se ještě častěji vídati.“
A nyní se k Prokopovi obrátil. Ten tu ještě napořád stoje, ani se nehýbal, toliko jezdce zrakem stíhaje. I vztáhnul otec ruku, chtěje mu řetízek s krku sejmouti: ale tím dotknutím jakoby jinochu žhavou rukou v nejtajnější hlubinu srdce byl sáhnul. Celý divý starce za ruku popadnul, a očima jiskře, zvolal:
„Pusť — to Prokop dostal od ducha!“
Roznícen pozdvihl stařec hůl, ale jinoch s tváří plamennou — co živ poprvé — týmě proti němu vztýčil a zahřímal:
„Uhoď, ale hleď, ať mi na dar ducha nesáhneš!“
A vetchý slaboch jinochova roznícení poněkud se poděsiv, ruku s holí spustil, a jedovatě cosi mezi zuby zasípav, rychlým krokem stranou od Litoměřic se uhýbal. S hlavou skloněnou kráčel za ním opět jinoch jako věrný, vycvičený pes.
Jezdci byli zmizeli.