Vězeň v nové věži/1.

Vězeň v nové věži Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 358–362. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za letního soumraku, na divoké poušti, pod hustými kmeny stoletých dubů válel se ohromný medvěd mezi roštím ve vysoké trávě. Neválel se však z divé rozkoše, alebrž v černé krvi tonul a mroucí řval, že se kolem usedlé ptactvo děsilo, a tlapami hrabal, že se kolem křoviny třásly. Jen dvacítiletý jinoch, jako mladý doubec, vedle zoufající šelmy stál, a neděsil a netřásl se; nýbrž okem jiskrným tomu zmítání zvířecímu se dívaje, posléze medvědu ještě tak silně na ledví šlápnul, že huňatý velikán v křečích smrtelných ještě jednou se zatřepetav, bezživotný pak z celé délky se natáhl.

A jinoch mečem, ne dlouhým sice, ale širokým a břitkým, jejž v ruce držel zakrvácený, mrtvé šelmě břicho rozříznuv, z proudu teplé krve do hrstě nachytil a chutě pil.

Vysoká postava, široká prsa, hlava hrdě pozdvižená, ruce a nohy nad míru svalovité — tak stál jinoch dvacítiletý, vítěz nad medvědem. Síla tělesná v každém hnutí jeho se jevila; neohrožená odvážlivost mu z černých zraků sršela, a líce jeho, lepotvárné sice, ale snědé a osmahlé, dlouhými tmavými kadeřemi zastíněné, obraz otuženosti poskytovaly.

„Ty nebudeš kožich již potřebovati,“ chechtal se na to medvědobijce a rukama po lokty obnaženýma z mrtvé šelmy kůži stahovati začal. „Blbý slídile! kdož ti poroučel, Prokopu do cesty vybíhati? — Ajta, svlíkej se — jeť horko dost —“

I chechtal se opět a s obzvláštním zalíbením v krvi se brodil. Tu náhle jakoby v dalekém houští zvuk lidského hlasu byl pozavzněl. Jinoch sebou trhnul, a v práci své ustana, dychtivě v tu stranu sluch napnul.

„Prokope — Prokope!“ znělo to opět hlasitěji a zřetelněji.

„Přijde Prokop!“ odpověděl jinoch hlasem zvučným, až se to kolem daleko široko rozlehlo, a medvědu rázem hlavu i tlapy odsekav, aby kůži na rychlo od těla oddělil, — skokem se země se vzchopil, ještě jednou zkřikna: „Přijde Prokop, přijde!“

Medvědinu těžkou pak jakoby lehký pláštík přes rameno přehodiv, kvapným krokem v tu stranu pospíchal, odkud bylo jméno jeho zavznělo.

Větví okolo něho se lámalo, a pod jeho pádnýma nohama křoví praskalo.

Hustina před ním brzo řidnouti a jasniti se začala: i octnul se na malé, kolem tlustokmennými duby obklopené pasece, kdež po jedné straně vysoká, přímá skalina se černala. Večernice již na obloze hořela, a luna jednou tváří k zemi se obracela; byltě poslední zápas mezi dnem a letní nocí. Kouzelné polosvětlo zahalilo doubravu, a malá ta paseka tonula v stínech jako rejdiště večerních duchů.

U skaliny, a dílem i v jejích dutinách, pod příkrou strží, stála chatrná chýše, z dřev sotva otesaných neuměle zbitá. Před chatrčí zavánělo několik vysokých jedlí, na jichžto tlusté kmeny i dílem střecha toho lidského obydlí upevněna byla; pod jedlemi mechovité pařezy ležely. Na nich postava jakási seděla, o níž pro nastalé šero povzdálí říci se nedalo, zdali je člověčí neb zvířecí. Bylať se tam právě usadila, an jinoch z houště vystoupil. A sotva že ji tento zrakem na temnosti uvyklým zastihnul, nohy své okřídliv, v několika okamženích před ní se zastavil.

„Prokop tě vítá, otče!“ zvolal a odhodiv huňatou kořist, s pokorou i přítulností dle postavy na zemi se usadiv, kolena jí objímal.

„Kde jsi byl?“ tázala se postava hlasem chraptivým, jako beze všeho účastenství, na lichocení jinochovo se ani neohlížejíc.

„Dlouhochlupý slídič přišel mi do rány,“ odpověděl jinoch slovy tichými a očí sotva že pozdvihnul. „To bude teplá pro tebe na zimu přikrývka.“

„A nevíš-li, co jsem ti poroučel?“

„Prokop nebyl daleko,“ odpověděl opět, třesa se, jinoch medvědobijce, „bylo mu úzko pod jedlemi — chtěl tobě v ústrety vyběhnouti —“

„Ale co jsem ti poroučel?“ syčela postava; a náhle jakoby jí byla ruka i s holí klokočovou narostla, něco jí okolo hlavy se zamihlo, a jinochovi padla na hřbet rána. Zkřiknutí a žalostné úpění přišlo za ranou; hlavu až k zemi sklopenou maje, plazil se jinoch na kolenou okolo svého biřice, nohy mu prosebně líbaje.

Jedovatý úsměch trnul tvářemi podivné postavy, ježto nyní jinocha nelidsky odkopnuvši, povstala. I bylať výšky sotva pěti střevíců a těla vyzáblého, zadku nakřiveného a hlavy sehnuté, v poustevnickém, tmavém oděvu.

„Vstaň, divá, neskrocená šelmo!“ velela na to sípavě jinochu. „O tebe duch nikdy státi nebude. Poslouchati musíš, pokorně se chovati a nehněvati jej. On jeť milostivější, nežli jsi kdy zasloužil. Poděkuj se mu. Zejtra půjdeme do světa.“

I stáltě jinoch medvědobijce mezi řečí touto před postavou, již otcem nazýval, jakoby třesoucí se osyka — jakoby lehká třtina, pohybovaná večerním větříkem. Ale sotva že poslední slova zaslechl, shodiv se sebe tížící pouto bázně, poskočil a zavejskal:

„Do světa!“

I počínal sobě radostí jako děcko, čili spíš co nerozumné zvíře.

Vyskočiv se země, tlusté jedlové větve se zachytil a houpal se na ní jako veverka, a opět na trávu se povaliv, kozelce metal co laškující pes.

Otec naň chvilku mlčky s hrdou, úsměšnou milosrdností as jako bohatý Mahomedán pohlížel, jenž byl otrokům na několik okamžení čerstvého povětří dopřál, aby k dalším a trvanlivějším mukám síly nabyli. Potom ústa otevřel.

„Děkoval jsi již duchu?“ zvolal poněkud hlasitěji; ale hlas jeho podobal se hadímu sykotu. A jinoch na kvap se opět sebrav, před otcem ruce sepjal a prosil: „Pověz Prokopu, jak má ducha vzývati!“

Otec poukázal k zemi. Jinoch poklekl, a ruce křížem na prsou přeloživ, hlavu skoro až k zemi naklonil. Nebylť to více jinoch medvědobijce, ani třesoucí se osyka; nýbrž jako na oběť uchystaný tichý beránek. — Otec mu temným hlasem předříkával modlitbu.

„Volám k tobě, duchu mocný! Slyš volání moje! — Tys velik a mocen — já červ plazím se před tebou. Ty mi zvěř posíláš a rostliny pro mne pěstuješ — a otcem jsi mě naučil jich užívati. Já miluji otce — —“

Hlasité štkání se nyní v slova jinochova mísilo. V hluboké pokoře byl opakoval slova otcova — celá jeho bytost se jimi rozněcovala.

I zdálo se, jakoby je často byl říkával, neboť ve známý proud se dostav, sám nyní, bez předříkávání, pokračoval v modlitbě.

„Já miluji otce — tebouť on Prokopu dán, a jeho ústy mi slíbeno, že mě do světa uvedeš. Ach, uvediž mě — uvediž! Neposlušen bývá sice Prokop, i zlobívá tebe, duchu veliký; ale tys milosrden i velik a uvedeš jej předce do světa!“

Přestal v hlasitých slovech volati, a tváří skoro až země se dotýkaje, jen temné úpění hluboko z prsou vypouštěl. Posléze i to utichlo, a jinoch, jakoby se duch jeho byl odloučil od těla, nepohnutě ležel v trávě. Tu náhle ze skal, z vysokých jedlí, z povětří — i bylo těžko určiti odkud — hlas dutý se ozval a paseku vůkol naplnil.

Zněloť v lidských, avšak jako neobsáhlých, ohromných slovech: „Půjdeš do světa!“ — a jinochem to trhlo, že by byl vyskočil, v plesu oblohy se uchytil: bylť by ale duchu snad ve tvář nahlédnul, jenžto s ním nyní rozprávěl, i byl by jej rozhněval — a jakž mu otec výstrahu dávával — nebyl by směl do světa.

Třásl se opět jinoch, ale třásl se radostí. V tom ucítil bodnutí do beder.

„Vstaň!“ velí mu otec, a jinoch vyskočil. I bylo mu, jakoby luna jasněji svítila, duby líbezněji šuměly, byliny sladčeji zaváněly — jakoby s ním země k hvězdám postupovala, a obloha co zlatotkaný plášť se naň spouštěla — i zaplesal:

„Půjdu do světa,“ a s rozpjatýma rukama shrbené postavě okolo krku se uvrhnul. Byloť to první obejmutí po celý život jeho; poprvé co se jako syn k otci, jako člověk k člověku přivinul. Radost byla z něho bázeň vypudila, v níž byl otci jen k nohoum padati se naučil.

I snášelť otec objímání jinocha, jakož se lichocení psů snášívá; potom vstoupil do chýše pod skalou, a uzel rozvázav, ležící na hrubém kusu prkna, jakoby stůl na dvou silných, v zemi zadělaných kmenech upevněného, z bochníku žitného chleba lámal a se synem večeřel.

Brzy na to v též chýši na uschlém mechu dvě lidské postavy ležely. Starší a slabší z nich brzo také v tuhém spaní odpočinutí nalezala po daleké cestě a síly nabývala na zejtřejší pouť. Mladší a silnější byla sice také celý den údy po lese umdlévala a na zejtří také cestu konati měla; avšak předce beze spaní se na měkkém, zavánějícím loži převalovala. I dívalať se tu se stěny na stěnu — tam, kde otcovo roucho viselo, kde samostříl jeho stál, kde zásoba suchého ovoce ležela: a mysl jeho rozplameňovala se zvědavostí, co asi zejtra v obydlích cizích uvidí.

Jasná luna lítostně naň dírou ve stěně, která za okno sloužila, jakož i mnohými skulinami pohlížela, a při libém jejím usmívání bylo jinochu, jakoby jí též na tvář pohlednouti musel, aby v pohledu tom ulevení bouře našel, jež duší jeho zmítala. Bedlivě tedy a ostražitě ucha naklonil. Otec pevně spal. I shodiv se sebe lehké plátěné přikrývadlo, jakoby stín jasnou chýší se plazil ke dveřím, a odstrčiv náramnou závoru, jež lesní zvěři vchod zamezovala, opět jako stín dveřmi se protáhl a pak velikými skoky uprostřed paseky se octnul. Tam ruce k nebi vztahoval a plakal radostí, a opět na skalinu, na stromoví, na stezičku pohlížel, a louče se s nimi, v ochranu ducha je poroučel.

„Patnáctkrát, pamatuji se, že jsem tě svlékati se z roucha zeleného viděl, palouku můj — patnácte let vybíral jsem hnízda tvoje, milý drozde, když velel otec jídlo připravovati — a vy pěkné, milostné hvězdy, vy jste se počtem nesčíslným dívaly na plesy mé i zármutek — a zítra vás všechny opustím! — Víte-li, kam mě otec povede? Mnoho lidí prý bydlí za lesem. Jací jsou?! —“

Takto jinoch s vůkolím, nocí a větrem rozmlouval, a při posledních slovech se výše vztýčiv, pěstě zaťal a se smělou zvědavostí k obloze pohlížel.

„Bude se Prokop s nimi radovati? Bude hopkovati s větve na větev a medvědy a lišky s nimi honiti? či bude se v krvi broditi?“

A prsa jeho vysoko se dmula, žíly byly napnuty; jakoby u vytržení hleděl napořád k obloze a viděl hvězdu svou jasně se lesknoucí; hvězdy okolo ní pak mizely zhasínajíce, jen hvězda jeho bez ustání jasně hořela.

A ticho vešlo v prsa jeho, že když se opět pozorně do chýše dostal a údy mohutné na měkkém mechu natáhl, v pevné spaní upadl. Na cestu jej musel otec buditi.