Větévky z útlého kmene/V den svatého Mikuláše

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Otokárek	V den svatého Mikuláše	Potrestal ho

Údaje o textu
Titulek:	V den svatého Mikuláše
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 46–52. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byla ještě tma, když úzkou ulicí Pražskou potácel se hošík. Tělo jeho kryl rozedraný oděv, jenž patrně na hocha nebyl šit, neboť rukávy kabátce dosahovaly mu skoro až na kolena. Čepice s utrženým štítkem seděla na černých kučerách. Hoch ploužil se nedávno napadlým sněhem, nedbaje, že proniká chatrnou obuví.

Ulice byla pustá; jen chvílemi přeběhl dělník do práce spěchající.

Hoch pohlížel do oken, v nichž počalo se jeviti světlo. Posléze stanul u vysokého domu a nahlédl do přízemního okna. Uzřel úhledný pokoj, osvětlený lampou visící u stropu, jež vrhala příjemné světlo po pěkném nábytku. V koutě plápolal v kamnech oheň. U stolu seděl pán zahalený v županu a četl. Proti němu seděla paní se šitím v rukou. Zrak hošíkův svezl se na malou postýlku, v níž odpočívaly dvě dítky v čistých poduškách. Tou dobou se právě probouzely. —

Paní přiskočila k lůžku a snesla dítky na pohovku, kdež oděla je teplým oděvem. Obě dítky rozběhly se k oknu a chtivě natahovaly ručky vzhůru. Pán vstal a kráčel k nim.

Hoch venku stojící ulekl se a odskočil. Po očku pokukoval, co se bude dále díti. Zatím vyzdvihl pán obě dítky na židli a otevřel vnitřní okna. Ručky dítek vjely do prostory mezi okny a vytáhly odtud punčošky, naplněné jablíčky, ořechy a cukrovinkami. Obdarované dítky radostně tleskaly ručkama. Radosť jejich se zvětšila, když dostalo se každému po pěkném koníku a trubce.

Toho všeho byl venku stojící hoch svědkem. Ani se mu nechtělo od toho vábného obrazu, ač mrazivý ranní vzduch pronikal mu až do kostí.

„Dnes je svatého Mikuláše!“ povzdychl. „Jak šťastny jsou ony dítky, jimž dostává se péčí rodičů takového pohodlí a takových rozkoší!“

Matným krokem potácel se ke vratům domů. Přikrčil se tu v nevelikém výklenku. Bylo mu tam tepleji než na chodníku. Zastrčil ruce do rukávů a přitlačiv kolena k prsoum, tiskl se ke zdi. Zamyslil se.

Výjev v onom pokoji nešel mu s mysli. Také on těšíval se kdysi na příchod svatého Mikuláše. Také jemu dostávalo se dárků, třeba ne tak pěkných. Však tehdy nejmenší hračka působila mu velikou radosť. Ty krásné doby uplynuly jako prchavý sen.

„Ty doby již se nevrátí!“ zašeptal hoch a přitulil se blíže ku chladné zdi. Oči se mu zavřely; upadl ve snění…

Když se probudil, ležel na čistém lůžku v úpravném pokoji. Ve velikých kamnech v koutě praskal veselý ohník, ozařuje pěkný nábytek. U stolu stáli pán a paní, držíce na rukou roztomilé dítky, jež pohrávaly si s koníky.

Ano, toť onen pokoj, do něhož byl prve nahlížel.

Paní zpozorovala, že hoch již nespí. Přikročila k němu a otázala se ho laskavě: „Jak je ti hošku?“

„Je mi jako v nebi,“ odpovídal hoch. „Zdá se mi, že jsem již umřel a že jsem v ráji.“

„V nebi nejsi,“ pravila paní s úsměvem, „ale mohl jsi tam býti již brzy. Byl to také od tebe nerozum, sednouti si v takovém mrazu na ulici.“

Hoch teprve rozpomenul se na ranní příhodu.

„Měl jsi na mále, chlapče,“ promluvil teď pán. „Nebýti naší služky, jež tě zahlédla v koutku, snadno mohl jsi zmrznouti. Touto ulicí jde málokdo; výklenek je tak tmavý, že bys byl zůstal nezpozorován až do bílého dne. Pak mohlo býti již pozdě.“

Paní odešla do kuchyně a za chvíli vrátila se s teplou kávou.

„Zahřej se trochu,“ pobízela hocha.

Chlapec s chutí požil lahodného nápoje.

„Nyní nám pověz, proč jsi tak časně vyšel do takové nepohody?“ žádal pán. „Což tě rodiče tvoji někam poslali?“

Hoch dal se do pláče. „Ach, pane, nemám již rodičů.“

„Ubožáku,“ politovala ho paní. „Již dávno ti zemřeli?“

„Maminka leží na hřbitově již na třetí rok, a tatínek —“

„Nu, co je s tvým otcem?“ vyzvídal pán.

„Tatínek je — v trestnici,“ zašeptal hoch tichounkým hlasem.

Oči soucitné paní zarosily se slzami. Také pán nemohl se ubrániti pohnutí.

„A proč dostal se do místa tak nečestného?“ zněla další otázka.

„Loňského roku tatínek se roznemohl. Když pak se uzdravil, nechtěl ho již pán jeho přijmouti do práce, neboť opatřil si zatím jiného dělníka. Tatínek ustavičně hledal práci; však všude ho odbyli. Byla to tehdy bída! Některý den neměli jsme v ústech ani kousku chleba. Jedné noci přišel otec bledý a uděšen a podal mi kus pečeně a lahvičku vína. Neptal jsem se, odkud má ty lahůdky, neboť hlad mne velice soužil. Když jsem si pochutnával na jídle, zahlédl jsem, jak otec strká do studených kamen jakýsi balík. Potom jsem usnul. Bylo již k ránu, když probudily mne hřmotné hlasy. Uzřel jsem ještě, jak mého otce odvádějí v poutech. Vloupal prý se v noci do zlatnického krámu a odnesl z něho množství skvostů a něco peněz. Věci ty byly nalezeny v kamnech. Byl jsem teď úplně sám. Na štěstí ujal se mne chudičký krejčí, jemuž jsem pak obstarával domácnosť a posýlky. Můj otec, jak jsem později zvěděl, byl ku zločinu sveden ničemným člověkem a odsouzen na dvě léta do vězení. Od té doby vedlo se mi zle. Krejčí, u něhož jsem bydlel, nemohl mne již živiti; byl jsem tedy nucen v létě choditi žebrotou a v zimě denní chléb si vyzpívat neb vykoledovat. I dnes ráno odešel jsem, abych prosil dobré lidi o almužnu. Zima zahnala mne do koutka u vrat.“

„Ubohé dítě, ubohé!“ litovala ho paní. „Tak mlád jsi, a již tolik je ti vytrpěti!“

Pán se zamyslil.

„Postarám se o tebe,“ řekl posléze. „Bylo by hříchem, nechati tě v bídě, jež mohla by tě svésti z cesty ctnosti.“

Dostál svému slovu. Hošík byl přijat do sirotčince. Byl tam zcela spokojen. Jen jednou zkaleno bylo jeho štěstí, a to zprávou, že nešťastný jeho otec v trestnici zemřel.

Se slzami v očích modlil se za jeho duši.