Větévky z útlého kmene/Otokárek
Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný | ||
Mladý houslista | Otokárek | V den svatého Mikuláše |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Otokárek |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 42–45. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Před vraty stáli dva hoši, důvěrně hovoříce tichým hlasem.
„Tak tedy půjdeme odpoledne na něj,“ řekl jeden trochu hlasitěji.
Tato slova uslyšela malá Boženka, jež byla trochu zvědavou. Na koho asi chystají se ti hoši? myslila si. Jistě na některého svého spolužáka. Po špičkách přiblížila se k hochům a přikrčila se do tmavého koutku. Bylo to nehezké od Boženky, že vyzvídala; však ani jí nepřipadlo na mysl, že takové jednání se nesluší. Téměř ani nedýchajíc, napínala sluch, aby jí neušlo ani slůvka. Chtíc lépe viděti, vystrčila malou hlavinku.
„Gustav a Josef,“ zašeptala. „S těmi nežije náš Otokárek v dobré shodě. Aby tak chystali se na něj!“ A skutečně, Boženka uhodla.
„Viděl jsi ho tam opravdu? Nemýlil jsi se?“
„Což myslíš, že nepoznám otokárka? Pravím ti ještě jednou, že byl včera na louce. A jak se tam proháněl! Počkej, však my tě s Gustavem dostaneme! — myslil jsem si. Tedy svoluješ? Půjdeš odpoledne?“
„Půjdu. Nemáme dnes vyučování, a proto mi rodiče dovolí z domu odejíti. Hoj, jak se těším na tu zábavu! Jen aby tam dnes otokárek byl! Dostanu-li ho do rukou, jistě už nikdy neobjeví se na louce!“
Hoši podali si ruce a rozešli se.
Boženka stála jako zkamenělá. Srdéčko jí prudce bušilo, dech se jí tajil. Tedy na Otokárka se ti zlí hoši chystají! Ubohý bratr netuší, že dnes má býti napaden — a při tom snad i život ztratiti. Vždyť ten ošklivý Gustav sliboval, že se Otokárek už nikdy na louce nezjeví! Jak je ráda, že vyslechla ten zrádný hovor! Nebýti jí, šel by Otokárek odpoledne na vycházku, a tam by jej stihlo neštěstí.
Jakoby jí hlavu zapálil, pádila Boženka k domovu.
„Tatínku — maminko — zabít — chtějí našeho — Otokárka!“ volala přerývaně, když stanula v pokoji.
„Co pravíš, dceruško?“ podivil se otec.
Matka se ulekla. „Otokárka že chtějí zabít? Vždyť je na dvorku; hraje si tam se sousedovými dětmi.“
„Ale odpoledne na louce!“ sdělovala dívčinka.
Otec se usmál a vzal Boženku na klín. „Teď mi pověz, co vlastně svými slovy míníš.“
Boženka vyprávěla rodičům, co byla u vrat slyšela.
„Tedy Gustav a Josef chystají se na našeho Otokárka?“ řekl otec. „Ti hoši nejsou ovšem velkými přátely našeho synka; ale že by ho chtěli zabiti, tomu přece nevěřím.“
„Ale, když to říkali!“ zvolala Boženka přesvědčivě.
„Možno, že se s ním chtějí dostat do křížku,“ mínil otec; „však ani tomu nemohu úplně věřiti. Vědí přece ti hoši, že by je za takovou zlovůli přísný stihl trest. Nejlépe bude, když půjdeme odpoledne všichni na louku. Přijdou-li tam chlapci, pak se jich zeptáme, co jejich řeči znamenaly.“
Teď přiběhl Otokárek, hezký a čiperný hošík. Otec pověděl mu, co Boženka vyprávěla, a ptal se ho udělal-li těm hochům něco, zač by se mu chtěli snad pomstiti.
„Ničeho jsem jim neudělal, tatínku,“ tvrdil hoch. „Neviděl jsem jich už několik dní.“
„Nuže, přesvědčíme se,“ řekl otec. „A teď k obědu!“
Po polední vydal se otec s rodinou na louku. Netrvalo dlouho, octli se u paty nízkého návrší, za kterým prostírala se rozlehlá lučina. Chutě jali se slézati pahorek. První byl nahoře Otokárek.
„Chyť ho, Josefe! Tamhle je, tam, otokárek!“ ozval se za pahorkem pronikavý hlas. Zároveň bylo slyšeti silný dupot, jakoby někdo běžel po pahorku.
„Tatínku, už jdou na něj!“ zvolala s pláčem Boženka a přitulila se k matce.
Mlčky vystoupil otec k synovi. Sotva tam došel, vyřítil se nahoru Gustav s planoucími tvářemi, a za ním hnedle Josef; oba hoši drželi hůlky, jejichž konec byl opatřen zelenou síťkou.
„Chyť ho, otokárka!“ vykřikl nyní zase Josef.
„Koho že má chytit?“ zvolal otec, přistoupiv k Josefovi.
Teprv nyní zpozorovali hoši, že nejsou sami. Smekli klobouky a zdvořile pozdravili.
„Koho chcete chytit?“ opětoval otec.
„Otokárka!“ zněla odpověď. „Tamhle letí!“ A ukazovali na žlutavého, skvrnitého motýle, jenž zvolna snášel se na květinu.
„Tedy ne našeho Otokárka?“ rozesmál se otec. „Boženko, pojď sem!“ zavolal na dcerušku, jež právě s matkou přicházela. „Podívej se, na jakého Otokárka se ti hoši chystali!“
Zastyděla se Boženka, když zhlédla chlapce, pospíchající se síťkami za krásným motýlem.
„Když já jsem nevěděla, že je také motýl otokárek!“ vymlouvala se.
„Vidíš, kam vede zvědavosť! Pamatuj si, dceruško: Nesluší se, abychom všetečně naslouchali. Neučiníš toho již nikdy?“
Se slzami v očích slíbila Boženka, že zachová se dle otcovy rady.
Brzy proháněly se dítky po svěží trávě ve společnosti Gustava a Josefa, kteří smířili se s Otokárkem, a na důkaz přátelství darovali mu otokárka, na nějž se ráno chystali a jenž jim také neušel.