Větévky z útlého kmene/Podivné přání
Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný | ||
Kříž v lese | Podivné přání | Dobré skutky přinášejí úroky |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Podivné přání |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 17–23. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
„Adolfe, nezapomeň napsati strýčkovi přání!“ Tak připomínala paní Jesenská svému dvanáctiletému synovi, jenž dvěma sestřičkám vystřihoval z barevného papíru domečky, stromky, zvířata i lidi.
Adolf odložil nůžky a kvapil do vedlejšího pokoje. Usadil se u svého psacího stolku, na němž v milém souladu byly srovnány jeho školní potřeby. Vytáhnuv zásuvku, hrabal se chvíli mezi archy čistého papíru, až nalezl velikou obálku, jež obsahovala jemný listovní papír a vkusné obálky.
Adolf vybral si jeden list papíru a jednu obálku. Když byl vše uvedl zase do pořádku, vzal si nové péro a jal se psáti úhledným písmem přání milému strýčkovi, jenž zítra slaví své jmenoviny. Přání to složil si Adolf sám a nyní je pouze opisoval. Práce dařila se mu až milo. Péro ani jednou nezatrhlo, řádky byly rovné, a písmeno jedno jako druhé.
Asi po půl hodině dokončil Adolf svou práci. S radostným úsměvem na ni pohlížel. Když poslední slovo dokonale uschlo, vzal popsaný list a ukázal jej matince. Ta zakývala spokojeně hlavou. —
„Dobře se ti to podařilo. Strýček bude míti jistě velikou radosť. Škoda, že tatínek přijede až v neděli; potěšil by se také.“
„Vždyť může podívati se na přání, až přijede,“ mínila Růženka. „Strýček si je zajisté uschová.“
„Máš pravdu,“ usmál se hoch radostně. „Teď dám přání do obálky, pěkně je zalepím a uložím.“
Vesele zpívaje, odhopkoval do pracovny. Brzy bylo přání skryto v obálce. Adolf vzal do ruky dějepisnou knihu a chtěl vložiti mezi její listy hotový dopis. Tu vypadla z knihy zalepená obálka.
„Málem bych byl zapomněl, že zítra máme odvésti slohový úkol,“ zvolal Adolf. „Jen abych jej nenechal doma! Bude nejlépe, když zůstane v této knize, kterou zítra vezmu do školy. Úkol dám na spodní desku a přání nahoru. Tak budu míti obé po ruce.“
Učinil, jak řekl. Potom položil na knihu, skrývající dvě obálky, mramorové těžítko.
„Dole je úkol, nahoře přání,“ připomínal si ještě, když opouštěl pokoj.
Usedl zase mezi sestřičky a zkoušel je, zda dovedou dobře odříkávati kratičká přání pro strýčka.
Paní Jesenská zatím se služkou odešla, aby opatřila pro bratra svého manžela některé dárky. —
Nastalo jitro. Hned jak slunečko vyskočilo, líbezně se usmívalo. Umrzlý sníh na střechách třpytil se jako droboučké démanty.
Děti paní Jesenské byly již oblečeny. Chystaly se ku strýčkovi s přáním a s dárky. Jarmila i Růženka odříkávaly, co uměly. Adolf skočil do pracovny. Sejmul s knihy těžítko a vyňal z ní dopis, ležící nahoře. Pak uložil knihu s úkolem k ostatním učebným předmětům, jichž měl dnes ve škole zapotřebí.
„Adolfe, pojď už!“ volala matka. „Není času nazbyt.“
Adolf zastrčil dopis do kapsy a připojil se k sestřičkám, které již vycházely ze dveří. Služka, nesoucí košík s dárky, uzamkla pečlivě dvéře. —
Bratr pana Jesenského bydlel ve vedlejší ulici. Netrvalo dlouho, příbuzní jeho vystupovali do prvního patra. Paní Jesenská zazvonila. Po chvíli otevřely se dvéře, a v nich objevila se přívětivá tvář staré hospodyně.
„Pěkně vítám, milostpaní! Jen račte dále!“ pobízela příchozí.
Ti vstoupili do předsíně. V kamnech praskal veselý oheň, a v hrnéčkách pěnila se smetana a kloktala voda.
„Vstal už pán?“ tázala se paní Jesenská.
„Před půl hodinou, milostpaní. Mám ohlásit návštěvu?“
„Sečkejte chvíli. Chceme ho něčím překvapiti.“
Hospodyně se usmála. „Vím už. Dnes je pánův svátek. Také jsem pamatovala na ten den.“
A s pýchou ukázala na velikou bábovku, do zlatova vypečenou — vlastní její dílo.
Paní Jesenská otevřela košík, jejž služka byla postavila na lavici. Vyňala z něho pouzdro s dýmkou z mořské pěny a větší balík tabáku, pak několik lahví dobré mělničiny. Posléze i vkusnou kytici z růží — velikou to vzácnosť v tomto čase.
Stařičká hospodyně jen zářila.
„To bude míti pán radosť!“ smála se téměř dětinsky. „Mám to, milostpaní, odnésti do vedlejšího pokoje?“
„Ano, učiňte tak; ale, aby váš pán toho nezpozoroval.“
Hnedle byly dárky na stole v sousední světnici. Příchozí vešli a postavili se do řady. Napřed stála nejmladší Jarmila, za ní Růženka a posléze Adolf. Matka a služka stály v pozadí.
„Už?“ zeptala se hospodyně.
Paní Jesenská kývla hlavou. Stařena otevřela dvéře a zmizela ve velikém saloně, v němž stálo několik pian. Dívkám zatajil se dech. Bylo jim trochu nevolno. Obávaly se, aby snad se nepodřekly, až budou přání odříkávati. Ale Adolf byl zcela bez starosti. Vždyť měl přání napsáno — a jak pěkně!
Dvéře se otevřely, a do pokoje vkročil starý již pán v černém obleku a s domácí čepičkou na hlavě. Stříbrný vlas zdobil jeho skráně.
„Buďte mi všichni vítáni!“ zvolal radostně, blíže se k nim.
Adolf šťouchnul Růženku, a ta zase Jarmilku. Malá dívenka vykročila ku předu a stanouc před strýčkem, slušně se poklonila. Jasným hláskem odříkala kratičké přání. Všechen strach ji opustil; ani jednou se nezajikla.
Strýček byl dojat až k slzám. Mlčky sklonil se k dívence a políbil ji na bělostné čílko. Však již tu byla Růženka. Hezky hlasitě přednášela strýčkovi, že mu přeje všeho dobra a zdaru, aby milý Pán Bůh dal mu zdraví, štěstí a spokojenosť a zachoval jej po dlouhá ještě léta.
Strýc jí vřele poděkoval a neméně vřele políbil. —
Vážně stanul před strýčkem Adolf.
„Milý strýčku, přijměte mé nejsrdečnější blahopřání ku dnešnímu slavnému dnu.“
A s úklonou podal starému pánu dopis. Ten rozevřel obálku a začal čísti.
Co to? Čelo jeho se zachmuřilo. Adolf zbledl. Udělal snad nějakou chybu? Nemožno; vždyť sama matinka dopis četla. A ta znala se dokonale v pravopise.
Strýček četl dále s tváří ještě chmurnější. Ale když zrak jeho spočinul na podpisu, zasmál se hlasitě. Tomu se Adolf skutečně podivil. Vždyť přání bylo tak vážné, tak dojemné — a strýček se mu směje.
Starý pán vzal Adolfa za ruku a usadil jej ku psacímu stolku, kde leželo několik archů papíru. „Vezmi péro a piš!“ kázal strýc.
Paní Jesenská přikročila blíže. „Co to znamená?“ tázala se udiveně. „Prohřešil se snad Adolf něčím?“
„Hned se dovíte,“ usmál se strýc. Pak obrátiv se ku bledému Adolfovi, řekl: „Piš pozorně, co ti budu předříkávat.“
Adolf namočil péro a přiložil třesoucí se ruku k papíru.
„Já nížepsaný,“ počal strýc táhlým hlasem, „tímto stvrzuji, že dnešního dne obdržel jsem od Karla Jesenského, majitele hudebního ústavu, 9 zlatých, t. j. devět zlatých r. č., jež byl jsem mu před třemi měsíci zapůjčil. — Tak. A nyní napiš datum a podepiš se!“
„Já se mám podepsat?“ divil se Adolf. „Vždyť přece jsem vám nepůjčil ničeho.“
„Že ne?“ zasmál se strýc.
A podávaje paní Jesenské dopis, jejž byl obdržel od Adolfa, řekl: „Přečtěte to, prosím, nahlas.“
Paní Jesenská začala pevným hlasem:
Ctěný Pane!
Zaslal jsem Vám již dva dopisy, abyste mi zaplatil devět zlatých, jež byl jsem Vám před třemi měsíci zapůjčil. Však neobdržel jsem ani peněz, ani jakékoliv odpovědi.
Žádám vás posledně, byste povinnosti své dostál, jinak budu nucen soudně proti Vám zakročiti.
V úctě
Adolf Jesenský, obchodník.
„Můj úkol!“ vzkřikl Adolf a vztáhl ruku po dopisu. —
„Co to znamená?“ znovu ptala se matka, všecka udivena.
„Sám tomu nerozumím,“ šelmovsky odpovídal starý pán. „Nepamatuji se, že bych se byl od pana obchodníka Jesenského vypůjčil tolik peněz. Ale, poněvadž staří lidé mívají krátkou paměť, může býti, že pan obchodník je v právu. Abych tedy ušel nemilým soudům, splácím mu tímto svůj dluh.“
A vytáhnuv tobolku, vložil Adolfovi devět zlatníků do ruky. Ten nechtěl jich přijmouti.
„Strýčku, odpusťte, jistě jsem se zmýlil. Měl jsem v jedné knize přání a zároveň i tento upomínací list, jejž máme dnes přinésti do školy jako úkol. Obé bylo ve stejné obálce. Omylem vzal jsem tedy dopis nepravý; ač nemohu pochopiti, jak se to mohlo přihoditi, poněvadž list upomínací byl na spodní desce.“
Náhle rozpomněl se na něco. Přiskočiv ke služce, otázal se jí kvapně: „Nepoklízela jste dnes v tatínkově pracovně?“
„Poklízela,“ odpovídalo děvče. „A na vašem stolku také.“
„Tu to máme!“ zvolal Adolf. „Jistě převrátila jste knihy ležící pod těžítkem a tak se dostalo přání dolů, a list upomínací nahoru.“
Popošel zase ku starému pánovi a řekl prosebně: „Milý strýčku, nehněvejte se na mne!“
„Proč bych se hněval, ty bláhový! Vždyť jsi mne svým omylem obveselil — a veselá mysl, půl zdraví.“
Nyní projevily i ženštiny svá přání a podaly starému pánu dárky. Ten tiskl všem pohnutě ruce.
„Bůh vám odplať lásku, již ke mně chováte!“
Potom usadil je okolu stolu a dítky vzal k sobě na pohovku.
Hospodyně přinesla vonnou čokoládu a jemné pečivo. —
„Nechci vás zde dlouho meškati; vím že Adolf a Růženka mají dnes školní vyučování. Ale, večer zvu vás všecky k malé hostině. Ty, Adolfe, ulož si můj splacený dluh do své spořitelny a vezmi si zpět upomínací list. Večer pak nezapomeň přinésti ssebou přání skutečné.“