Větévky z útlého kmene/Dobré skutky přinášejí úroky

Větévky z útlého kmene Alfons Bohumil Šťastný
Podivné přání	Dobré skutky přinášejí úroky	Mladý houslista

Údaje o textu
Titulek:	Dobré skutky přinášejí úroky
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Větévky z útlého kmene. Praha: M. Knapp, 1892. s. 24–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Do větší dědiny v Podkrkonoší vkročil za pozdního říjnového večera shrbený stařeček, veda za ruku hošíka asi desítiletého. Oba pozdní chodci byli bídně oděni. Lehoučkou a záplatovanou látkou pronikal chladný vítr, jenž nedávno vyšel si z hor na toulku do kraje.

„Dědečku, mne je zima!“ zašeptal hoch, třesa se na všem těle.

„Mně také, dítě,“ stěžoval si kmet. „Ale není divu; od samého poledne bloudíme skoro bez zastávky, hledajíce místa, kde bychom trochu pookřáli a šat svůj deštěm promočený osušili. Dá Pán Bůh, že v této vesnici najde se přece útrpná duše, jež smiluje se nad naší bídou.“

Za té řeči došli k velikému stavení, v jehož oknech kmitalo se světlo.

„Ve jménu Páně!“ zašeptal stařec a zabušil pěstí na vrata.

Ze dvora zazněl zuřivý štěkot. Hnedle bylo slyšeti vrznutí dveří, a kdosi okřikoval věrného strážce domu.

„Kdo tu?“

„Žebráci, kteří prosí o nocleh.“

„Kolik je vás?“

„Toliko dva. Já, hrobu už nedaleký a můj desítiletý vnuk.“

„Tedy vstupte.“

Vrata zaskřípala, a chodci vkročili do dvora, kde stál muž vysoké postavy. Ten pozdvihl svítilnu, již držel v pravici, a prohlížel si hosty. Po chvíli pokynul hlavou a řekl: „Následujte mne!“

Příchozí vstoupili teď do prostranné, vytopené a osvětlené jizby, jejíž zařízení svědčilo o zámožnosti obyvatelů. U stolu seděla žena ještě mladá, chovajíc na klíně dívčinku asi čtyřletou.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdravil stařec a sejmul s hlavy ošumělou čepici. Totéž učinil i hoch.

„Na věky!“ děkovala žena. „Vedeš nám hosty, muži?“

„Jsou to nějací chuďasové, kteří nás prosí o nocleh.“

„Bůh vám to odplatí, dopřejete-li nám koutečku, kde bychom mohli hlavu položiti.“ promluvil stařec.

„Sedněte si ke kamnům!“ pobízel hospodář.

Vděčně vyhověli zkřehlí poutníci tomu vyzvání. Kamna dýchala příjemné teplo. Vlhký oblek začínal zvolna schnouti.

„Je tu jako v nebi,“ šeptal stařeček, rozhlížeje se po čisté jizbě.

Hospodář usedl u stolu a jal se zapisovati něco do veliké knihy, ze kteréžto práce byl patrně příchodem cizinců vyrušen. Selka odešla ven. Po chvíli vrátila se, přinášejíc chuďasům teplý pokrm. Za ní batolila se holčička se dvěma krajíci chleba.

„Zahřejte se trochu, pobízela selka hosty, stavíc před ně misky.

„Dědečku, vezměte si chleba. A tomu chlapci také dejte,“ ozvala se dívčinka, zdvihajíc chléb do výše.

„Zaplať Pán Bůh, panímaminko. A tobě, můj andílku, nechť otec nebeský dá stálé zdraví a své požehnání.“

Dychtivě pustili se chuďasové do jídla. Ký div: vždyť od rána nepožili teplého pokrmu!

„Zaplať Pán Bůh,“ děkoval stařec. To jsme se posilnili!“

„Zaplať Pán Bůh,“ děl také hoch.

Hospodář dopsal a zavřel knihu. Přitáhnuv židli blíže ke kamnům, otázal se: „Řekněte mi, co vás vypudilo do takové nepohody?“

„Ach, pantáto drahý,“ odpovídal stařec, „co nás vyhnalo? Bída, veliká bída, která nás zbavila přístřeší. Bydlel jsem se synem — jenž byl otcem tohoto dítěte — ve skrovné chaloupce u Jizery. Živili jsme se nuzně, ale přece byli jsme spokojeni. Až přede dvěma měsíci dopustil na nás Pán Bůh oheň, který zničil výtěžek z malého políčka i naše obydlí. A co horšího — syn můj zahynul v plamenech. Teď touláme se světem, spoléhajíce na milosrdenství lidské.“

Stařec utřel si rukávem oči. Vnuk jeho začal hlasitě štkáti.

„Ubožák!“ politovala selka hocha. „Tedy nemá otce?“

„Ani otce, ani matky. Té ani nepoznal; zemřela, když byl mu sotva rok.“

„A co zamýšlíte nyní?“ ozval se hospodář. „Brzy nastanou mrazy, a tu přece nemůžete toulati se venku. A toho hocha bylo by škoda, aby zvlčil. Chodil-li pak do školy?“

„Až do prázdnin,“ sděloval stařec. „Po tom hrozném neštěstí nemohl jsem ho však již posýlati.“

Hospodář zavolal chlapce a tázal se: „Jak ti říkají?“

„Josef Marek.“

„Umíš-li pak čísti a psáti?“

„Něco už dovedu.“

„Přesvědčíme se!“

Hospodář rozevřel knihu, do které byl prvé psal. Byly to různé hospodářské poznámky.

„Přečti mi třeba tento odstavec!“

Jasným a zřetelným hlasem četl hoch, dávaje všude patřičný důraz.

„Čteš dobře!“ pochválil hospodář. „A teď mi napiš, co ti budu předříkávat.“

Písmo bylo úhledné, a slova pravopisně napsána. Vyzkoušev hocha ještě z počtů, zaklepal mu hospodář vlídně na rameno.

„Dobře použil jsi času ve škole. Bude ti to k užitku.“

Po té vstal a odstoupil s manželkou stranou; rozmlouvali potichu, chvílemi pohlížejíce na své hosty. Posléze stisknul hospodář manželce své ruku.

„Poslechněte, dědečku,“ ujal se zase slova, „chodíte rád světem?“

Kmet potřásl smutné hlavou: „Denně prosím Boha, aby nám dopřál nějakého výdělku, bychom mohli zanechati krušné žebroty. Věřte, pantáto, vydělaný kousek chleba sebe tvrdšího chutná stokrát lépe, než vyžebraný koláč z nejpěknější mouky. Kdybyste věděl, jak mně bylo, když poprvé otevřel jsem ústa ku prosbě o Boží almužničku! Tehdy zdálo se mi, že se mi srdce lítostí utrhne.“

„A což tobě, hochu, líbí se žebrota? Viď, že nelíbí?“ Odkašlav si, mluvil hospodář dále: „Usnesli jsme se s manželkou, že vám přes zimu dopřejeme přístřeší. Vy, dědečku, budete hlídati naši Aničku a s ní si hráti a ji učiti modlitbám. Josefa budu posýlati do školy. Na jaře pak už to nějak uděláme.“

Beze slova zlíbali šťastní chuďasové ruce svých dobrodinců, ač tito počínání takovému velice se bránili.

„Bůh vám to odplať!“ vypravil stařec po chvíli.

Aby ušel díkům, řekl teď hospodář: „Půjdeme spát! Beztoho jste hodně ušlí.“ I zavedl hosty do komory, kdež vykázal jim měkké lůžko.

S vroucí modlitbou na rtech ulehl stařeček vedle vnuka. Sotva ponořil hlavu do měkkých podušek, napadla ho veliká slabosť. Oči se mu zavřely, a upadl ve tvrdý spánek.

Asi k půlnoci snesl se do tmavé jizby, kde dvé teď šťastných lidí odpočívalo, bílý anděl s vážnou tváří. Ten políbil stařečka na rty, a po chvíli ulétal s jeho duší ke trůnu Pána všehomíra.

Bylo to nářku, když Josef z rána se probudil a uzřel milého dědečka mrtvého. I majitelé hospodářství byli velice zarmouceni.

„Neplač, hochu,“ řekl posléze hospodář, hladě bledé líce Josefovy, „tvému dědečkovi je už dobře. Veselí se s vyvolenými Božími a pohlíží dolů na tebe. Protož pomodli se zaň a čiň mu radosť dobrým chováním.“

Třetího dne uloženo tělo stařečkovo v posvěcenou zemi vesnického hřbitůvku, a na rovu vztýčen úhledný křížek z bělokorých bříz.

Josef zůstal u hospodáře Soukala, který hned s neděle zavedl jej do školy.

„Škoda každého dne, který zbytečně zameškáme. Uč se, hochu, a poslouchej pana učitele. Čím více budeš uměti, tím větší užitek ti z toho vyplyne.“

A Josef učil se tak horlivě, že brzy byl prvním ze všech svých spolužáků. Jak pan učitel, tak i druhové milovali vlídného a tichého hocha, jenž byl ke všem přívětivý, ochotný a sdílný.

Doma pak chápal se všeho. Ve volných chvílích obíral se s Aničkou, která záhy přilnula k novému druhovi.

* * *

Zima dlouho a krutě dodržovala. Sněhu bylo všude po pás; potoky a řeky byly spoutány těžkými ledovými okovy. Však jednoho dne přiletělo na křídlech teplého vánku spanilé jaro a začalo ihned prováděti své divy. Jeho úsměvem tála rychle sněhová přikrývka; i ledová pouta pukala. S vrchů stékaly stružky kalné vody, a spojivše se v potůčky, vlévaly se v řeky.

„Zdá se, že budeme míti letos velkou vodu!“ poznamenal jednoho dne moudrý hospodář Soukal, procházeje se s Josefem po břehu potoka, jenž plynul asi čtvrt hodiny cesty od vesničky; špinavé vlny s hukotem narážely na vlhké pobřeží a usazovaly místy ledové kry. „Jen aby nepřišla v noci!“

„Šly už ledy s hor, strýčku?“ ozval se Josef, nazývaje tímto jménem svého pěstouna.

„Kéž by už byly pryč, hochu!“ vzdychl Soukal. „Těch se nejvíce bojím. Přicházívají náhle, provázeny jsouce spoustami vodními, jež všechno smetou. Ale, doufám, že Bůh nás ochrání. Koryto potoka je dosti hluboké, a naše dědinka leží o něco výše než lučiny na druhém břehu. Ty ovšem budou jistě zatopeny. Děj se vůle Boží!“

Procházející se došli k úzké lávce, jež spojovala oba břehy.

„Na druhou stranu nepůjdeme,“ řekl Soukal; „není radno meškati na tom ohroženém místě. Raději odebeřme se domů, abychom v čas potřeby byli pohotově.“

Obrátili se a zabočili na pěšinku, vedoucí k vesnici.

„Podívejte se strýčku, jaký divný mrak valí se od hor!“ poznamenal Josef, ukazuje proti vodě.

Skutečně v dáli nad potokem rozkládal se žlutavý oblak, jenž s velikou rychlostí pohyboval se ku předu.

Tváře Soukalovy zbledly.

„Pomoz Pán Bůh, voda s hor,“ vypravil ze sebe. „Pospěšme si, hochu, abychom naše o tom zpravili.“

Oba dali se do běhu. Mrak blížil se víc a více; již slyšeli děsný hukot, již zřeli veliké vlny. A sotva stanuli na pahorku, na němž rozkládala se vesnice, hrnula se voda plným korytem potoka. Již začala vystupovati po levém břehu a vlévati se na nízko položenou louku.

Tu zabloudil zrak Josefův bezděky k lávce, a krev mu v žílách ztrnula leknutím.

Uprostřed lávky stála malá dívčinka, v níž hoch poznal dcerušku svého dobrodince — malou Aničku. Útlýma ručkama držela se křečovitě slabého zábradlí a volala o pomoc. Avšak hlásek její zanikal v hukotu rozbouřené bystřiny. Voda sáhala téměř až k lávce; již i několik vln se přes ni přehouplo. A mocné ledové kry narážely na vetché dřevo. Nedlouho — a lávka i s dívčinou octne se ve dravém živlu.

„Aničko!“ vydralo se teď ze stísněného hrdla Josefova. A jako šílený pádil hoch k lávce.

Soukal udiven se otočil. Ale když seznal, kam hoch utíká, a když uzřel svou dcerušku na pokraji záhuby, uchytil se za čelo a s bolestným výkřikem sklesl na kolena. Leknutí ohromilo jeho údy, že nebyl mocen jediného pohybu. Vytřeštěnýma očima sledoval Josefa, jenž stanul teď u lávky, brodě se po kotníky vodou, poněvadž břeh v těch místech byl vyhlouben. Ani nedýchaje, zřel Soukal, jak odvážný hoch skočil na lávku a uchytil dívčinku do náručí. Již blížil se s ochráněnou k pokraji lávky, již chtěl vystoupiti na břeh; tu převalila se mocná vlna přes můstek a zahalila vše bělavou pěnou. A když ta zmizela, netkvěla lávka již na svých základech, nýbrž zvolna točila se po proudu. Ubohé děti, stojíce na tenkých prknech, tulily se k sobě, jsouce v nebezpečí, že budou co nejdříve strženy do vody.

Nešťastný otec hrozně vykřikl a vyskočiv, pádil ku břehu. Lávka začala se kolísati, neboť ledové kry mocně do ní vrážely. Již zdála se záhuba dítek neodvratnou; tu narazila spodní čásť lávky o silný kmen olše, jenž zde čněl do výše. Při tom nárazu se zadní konec prudce otočil a pevně uvízl v hustých vrbinách na břehu. A než nové proudy mohly kořisť svou znovu uchvátiti, seskočil Josef s dívčinkou na břeh. Vysoko vystřikla voda, ale sáhala mu již jen po pás. Mocně dral se Josef ku předu. Čím dále postupoval, tím méně vody bylo okolo něho. Když pak stanul na volné zemi, oddychl si z hluboka a obrátil zraky vděčně k nebesům.

A již zde byl otec Soukal. Beze slova uchytil obě děti do náručí a odnášel je od nebezpečného místa. Teprve když stanuli na návrší, pustil Josefa z rukou, zulíbav dříve jeho líce.

Brzy dostihli domova. S leknutím, které však později v radosť se proměnilo, vyslechla selka, jež se po dcerušce už dlouho sháněla, co jí muž vyprávěl o zachránění Aničky. Mlčky přitiskla zardělého Josefa k srdci.

„Hochu, tvůj dědeček nyní jistě raduje se ze šlechetného tvého činu, tak jako nás blaží, čeho jsi se odvážil pro naše dítě!“ pravil Soukal se slzami v očích. „Ode dneška nejsem již tvým pěstounem, nýbrž otcem. A tuto je tvá matka a tvá sestra.

Bylo to radosti, objímání a líbání v jizbě Soukalově! A radosť šťastných lidí vzrostla, když od sousedů uslyšeli, že vesnici nehrozí již žádné nebezpečí.