Věštcové slávy/II.
| Věštcové slávy František Ladislav Chleborád | ||
| I. | II. | III. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Věštcové slávy |
| Podtitulek: | K oslavení tisícileté památky prvosvětitelů Slovanů sv. Cyrilla a Methoděje |
| Autor: | František Ladislav Chleborád |
| Zdroj: | CHLEBORÁD, František Ladislav. Věštcové slávy. K oslavení tisícileté památky prvosvětitelů Slovanů sv. Cyrilla a Methoděje. Praha: vlastním nákladem, 1886. s. 29–49 a 69–70. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Zapracovány poznámky č. 36–50 ze str. 69–70. | |
Jaký to ruch se s ranným slunkem zvedá
v císařů řeckých věkoslavném sídle?
Snad samovládce na trůn sedá,
či lid se bouří v pověkém svém bydle?
Jak sedum rojů hlučně z oulů spěje,
s pahorků sedmi národ v proud se leje,
jenž z nádherné se valí metropole,
zřít průvod Seveřanů z Drinopole.
Ves vzrušen okřídlené zprávy vnadou
z paláců spěchá nedozírnou řadou,
kol pomníků a chrámů lepotvarných,
kol vodojemů, libosadů čarných,
v nádherné zlatotkané zbroji,
v slavnostním pestrobarvém kroji
ven z města Řek i Bulhar
a nese oř i soumar
Řekyně svůdné,
Bulharky cudné.
Už hudba zní, s níž píseň závodí;
ples, jásot v každé hrudi vévodí.
Již přiblížil se průvod v hlučném víru,
jejž vede Ctibor v čele bohatýrů,
obklopen lidem vstříc mu jásajícím,
Moravy statné syny vítajícím.
Viz postati jich krásné, obrovité,
hled hrdý, smělý, paže svalovité!
Z čel velebných jim přímost, bodrost září,
a přísnost s úsměvem se snoubí v tváři.
Na stříbrokutých přilbách třpytivých
se zvedaj’ hroty plamenaté;
spod řasen, zlatou přízí svítivých,
krunýře dmou se šupinaté.
Svrch přes bedra se dlouhé pláště linou,
jež tonou v soboliny lesku;
kol těla široké se pásy vinou,
z nichž drahokamy sílaj’ víry blesků.
Od pásů zlaté pochvy damascenek
se křiví, jako větve českých klenek,
ke hřmotným škorním skvostně lemovaným
a k čabrakám kol zlatem protkávaným,
jež kryjou oře ušlechtilé, krásné,
nesoucí hrdě svoje panstvo jasné.
Zrak oslněný Cařihradu leskem,
paláců přepychem, střech zlatých bleskem,
se svezl na směs krojů pestroskvělých,
a odvrátiv se od pohledů smělých
se potápí tam v kypré vinohrady,
v cypřišů šeré háje, luzné sady,
v peřitou haluz tamarysků,
v těkavou duhu vodotrysků,
v les stožárový pyšných korábů,
v Roh Zlatý, v břehy sterých půvabů,
a v stříbropěnný azur Bosporu.
Pak řadou pestrolistých javorů
se zvedá k velebnému arcidílu,
ke chrámu Boží Moudrosti,
jenž k všeslovanské hrdosti
Upravdy[1] hlásá divotvornou sílu.
Již táhnou podél hippodromu,
věncovím okrášlených domů,
pak slavnostními branami
a čestných stráží řadami
náměstím široširým v dáli
k titanských obelisků králi,
jenž nesa hrdý obraz Konstantýnův
se vypíná jak Radhošť z mračných týnův.
Dál za ním vítá posly carský hrad,
jenž hrdé shlíží v divukrásný sad.
Tam zalétá již Moravanů duch,
pln naděje, pln blahověstných tuch.
Neb s cimbuří a bání
lid prapory vstříc sklání;
a tam kde Moudrosti[2] chrám k nebi třmí,
tisíců vítajících pozdrav hřmí.
Již hostí síně císařského hradu
vyslance bouřným plesem slavené,
a zotavují v mramorných stěn chladu
cest znojem Seveřany znavené.
Noc nastala, noc jihu čarokrásná.
Svit luny s leskem mramoru a zlata,
les štíhlých palem, vlna stříbrojasná
zvou v sadu chlad, kamž Ctibor vzrušen chvátá.
V tom krásné páže v cestu se mu staví,
se hluboko mu klaní, zpytně hledí,
pak hbitě přiblíživ se kradmo praví,
an Ctibor udiven slov peřej sledí.
„Aj poupě vypučevši na pni carském,
v pol rozvité již v kvítek bělostný,
mně dalo, rdíc se něžně v nachu sarském,
viz, pane můj! ten lístek milostný.
Pojď spatřit dívku rajské lepoty,
jenž nebešťankou nad Bosporem září;
a dbej, bys uchoval zrak slepoty,
až velitelce pohledneš v jas tváří.“
Jak za bludičkou poutník unavený
se z cesty dává nejistými kroky,
tak za panošem Ctibor udivený
jde mořem komnat do neznámé boky.
V ní z mramorné rost půdy sloupů les,
jež vypínaly zlatolisté hlavy;
z nich pár a pár tíž zlatých podkov nes’,
jež pokrýval hoj kamů bleskotavý.
Jak měsíce svit tone v mořských pěnách,
jak zora zlatí roucho oleastru:
tak po mramoru, kobercových stěnách
zář rozlévaly lampy z alabastru.
S jich luzným světlem závodila zář,
jíž plálo slunce s klenby modrojasné,
v skla krystalová jasnou noříc tvář,
s níž kanuly duh slzy v kmenty řasně.
Zde stanul páže, hluboko se kloní
před čarovábným zjevem dívky svůdné,
jíž tvary ztepilé vlas černý cloní,
běl ňader dmoucích líbaj’ proudy bludné.
„Hle Theodora, hvězda našich kněžic!“
řka panoš mizí jak na dané heslo,
a kníní z pola sedíc z pola ležíc,
blíž sebe hosti vlídně skytá křeslo.
„Buď vítán!“ vece sladko k bohatýru,
mu bělostnou vstříc podávajíc ruku,
an zmámen tonul v bouřných citů víru,
v němž drahý obraz v rozkoš mísil muku.
„Aj širou zemí prošels statný reku!
Rci, kde jsi spatřil nejkrásnější děvu?“
Tu Ctibor zvednuv zrak od svůdných vděků
dí, k nebi hledě k anděla jak zjevu:
„Blíž Velehradu nade proudy
jsem hledal klid a duše mír,
a pohlížel jsem s pevné hroudy
tam ve vln rozpěněných vír.
Zřím vlna vlnu jak tam hnala,
se bijíc o skaliska lem,
a ječíc vztekle, jak by znala,
že marně bije pevnou zem.
Již slunce zašlo, nastal soumrak,
a bouřněj’ hučel proudu tok.
V tom ejhle! Bože jaký přízrak!
Se skály vrchu v proudy skok!
Tam zděšen zírám v siné hloubí,
kam tmou až pronik’ luny svit,
až skrze páru, skrze doubí
jsem sněžných loket zahled’ kmit.
„„Můj Bože! buď mně milostivý!““
jsem zvolav vrh’ se v děsný proud,
a vyhrouživ se nad tok sivý
hned jal jsem sbírat smyslů soud.
Hle z peřejí se vynořila
jak perla dívka spanilá;
než v tom se opět ponořila,
už vlnobitím unylá.
Ráz na ráz sobě cestu klestím,
kde rozplývá se zlatý vlas,
až minuv vír a nesen štěstím
jsem rusalky své chopil pás.
Než vln mým skokem podrážděných
se na nás vrhnul bouřný jek,
jak lvic se sápá rozzuřených
na mláďat vrahy krutý vztek.
Leč obemknul jsem dívku pevně
pod vodopádem potoka,
kde proud se na mne sápal hněvně
svým děsným vírem z hluboka.
Však již jsem vyrval kořisť vlně
a na mech položil svůj plen,
an měsíc ozářil mi v plně
mou dívku ponořenou v sen.
Šíj bělejší nad mořskou pěnu,
již clonil zlatolesklý vlas,
jsem položil pod skalní stěnu,
kmit ždaje porosených řas.
Tu ejhle! záchvěv ňader sněžných!
Již navrátil se srdce tluk.
Už rdí se líčko vděků něžných,
a z prsou slyšet bolný zvuk.
Ó nelekej se, dívko krásná,
a nezavírej očka zas;
mně dala tebe chvíle spasná:
aj! hleď v mých očí modrojas!
Vždyť nesluší tvé božské kráse
tak samotinká záhy mřít:
když smrt je nutná k tvojí spáse,
mne s tebou v chladný hrob nech jít.
„„Ó ustaň!““ sladce promluvila,
v mou duši ryjíc pohled svůj,
pak ke mně zas se přitulila;
a já jí šeptal: „Na vždy tvůj!“
Než náhle vyprostila z mých svou ruku,
a chvějícím se pronášela zvukem:
„„Má duše lká! Ach nerozrývej muku!
V mé srdce darmo míříš lásky lukem!
Jsemť Vlastislava žrečka Perunova,
jenž živá nesmí klesnout v náruč muže;
též Krista vzývám, ač dci Bohdanova,
jenž k Bohu hřeším, opěvujíc bůže!
Když Rostislavem tábor Franků v plen vzat
i posvátný jich stan se kříže znakem,
byl s hloučkem raněných mnich nábožný jat,
jenž nad nimi bděl vroucím lásky zrakem.
Tu Rostislav se zjevil chrabrý kníže,
jak slunko náhle z černých bouře chmur;
dal svobodu všem věrným sluhům kříže,
a mnicha pozval na knížecí dvůr.
Tam svěřen kněží Perunových péči
lid světlem víry z temna bludů vodil,
a ve mně moudrostí se skvící řečí
skvost pravé víry poznat touhu budil:
Kdo bezpočetným davům zlatých světů
vír věčný určil v bezdna prostoru?
Kdo v nedozírném duchů lidských letu
cíl vyměřil a skytá oporu?
Kdo z prachu tělesnou jich stvořiv bytost
jim nejkrásnější zemi v službu dal?
Kdo nad nevděkem jejich maje lítost,
jim z trestu ráj a nesmrtelnost vzal?
Kdo nad spravedlnost měl smilování.
a člověčenstvo hříšné nezmařil?
Kdo v nevystihlé lásky slitování
je vykoupením zase obdařil?
Kdo s nebes sstoupiv, by sňal hříchy světa,
krev drahou cedil, z níž nám spása zkvétá?
Vše zjevila mi kněze víra čistá:
však křest než spasí dceru Bohdanovu,
dřív živou v chladný hrob smrt pojme jistá, —
mne Kristu věrnou žrečku Perunovu!““
Tak Vlastislava děla chránci svému,
jenž zíral jsem k ní jako k světici,
a víru vštěpovala srdci mému
věrnému nejkrásnější kněžici.“
Tu zajiskřily Theodory zraky:
snad hruď ji svírá žárlivosti muka?
Na jasném čele přelétají mraky:
na jilec skryté dýky sahá ruka.
V tom náhle ohledši se kolkolem,
zrak upřela na Ctiborovu líc,
a záříc tajné vášně plápolem,
rce, čelem týkajíc se jeho kštic:
„Aj věrnosti jsi bohatýre vzor!
Tys zkoušku přestál děvy zvědavé.
Mně přítel buď a prosbě neklaď vzdor,
a osvoboď mne péče hlodavé!
Mám bratra jedináčka Theodora,
s nímž kvetla jsem jak dvojné poupě růže;
nás celovala jedním dechem zora,
až mládeneček v švarného vzrost’ muže.
Už dosti doma v hippodromu ořem
a zápasem se ve stadiu bavil;
teď na zkušenou chce jít zemí, mořem,
a za Balkan že provodí vás pravil.
Když připojí se, buď mu obráncem!“
rce vroucně vznešená jak bohyně.
„Mé slovo měj! Chci být mu ochráncem!“
dí Ctibor opustiv síň kněhyně.
Jitřenka zarděla se nad Bosporem;
bled’ měsíc, bled’, až zmizel pod obzorem.
Z vln Poutu vynořil se Phoebus jasný,
v lesk ponořiv Roh Zlatý čarokrásný.
Jak ranní slunko na nebeské báni
se v červáncích skví nad pozemskou plání,
tak v hedvábí a šarlatovém nachu
střed komonstva, se kořícího v prachu,
dnes trůní s korunou na skráních zlatou
Michal, všech Řeků samovládný car,
v pravici žezlo, v levé bibli svatou,
cyrillské písmo, Methodějův dar.
Sem pokorným se přiblíživše krokem,
vedení prvním říše bojarem,
hluboko avšak s hrdosmělým okem
se kloní vyslancové před carem.
Na trůnu stupně vzácné dary kladou,
v jichž krásách kochali se Veles[3] s Ladou,[4]
an císař sboru vlídně kynuv,
by vyslech’ přání Slávy synův,
jim slovo dal. Hned umlk’ paní šepot,
jež s libostí si hledí darů lepot,
an dvořanů se zraky k vládci pnou,
a ke rtům jeho s pozorností lnou,
jenž vece: „Vítejte nám, vzácní hosté
z velříše, jejíž moc jak olbřím roste!
Vám sláva! Marobuda vnukové,
Avarům, Frankům strašní rekové!
Ó vítejte nám srdcí plesem,
v nichž přátelství a milost vstříc vám nesem!
Buď slaven Rostislav, vzor vzácných ctností,
jež září nad lesk, Velehrad jejž hostí!
Vlast jest mu studnou nadšení,
z níž pravou moudrost vážil,
když v sporných vidin kvašení
po pravdy zřídle bažil.
My ochotni jsme, splnit jeho přání;
je zjevtež, vyslancové, bez meškání!“
Tak vece, Ctiboru dal pokyn vlídně,
jenž zvučným hlasem mluvil vážně, klidně:
„Buď slaven Leonida rodu vládce!
Slyš prosbu vroucí o kněze a rádce,
již Moravanům otců řečí drahou
by zvěstovali v Krista víru blahou.
Neb aby s bohy volnost, jazyk, mrav
v plen vrahům nedal lid, ždá Rostislav,
jenž vládne od beskydů podtatranských
až k pralesům Čech, země vděků rajských,
od vinorodých vrchů podunajských
až k žírným nivám břehů povislanských.
Jsa dobrým otcem lidu svého,
chce zla ho zbavit odvěkého,
a pohanské tmy kraj náš široširý
osvítit spasnou hvězdou pravé víry.
Dát výhost náboženství pohanskému
chce s veškerým svým lidem Moravským,
a zákonu se poddat křesťanskému,
jenž v Řezně hlásán lechům Vltavským,
a jejž už míruvládný Mojmír ctil,
chrám založiv,[5] kde Němec lid náš křtil.
Než zvyklý Dažboha[6] i Peruna
své matky sladkozvučnou písní vzývat,
zdaž k řeči kněží zášť svou bude skrývat,
jichž plémě nenávidí nad Huna?
Nám Němec s křížem nese porobu,
jímž volnost Srbů sklál už do hrobu,
a vlny zbouřil slovanského moře,
an Radohosta[7] slavné chrámy boře,
slib učinil, že Slovanům všem k haně
vyvrátí Retru[8] s Černoboha chrámem,
a na slovanské mořevládné Ráně[9]
říš Svantovíta zničí mečem, plamem.
Snad arkonských[10] už skácen sloupů les,
v nějž Slovan od věků svůj přepych snes’!
Snad pohřbena už jménem Jesu Krista
Vineta, Volyňských měst perla čistá?
Vždyť krvolačných křestitelů vládce
se na nás vrhá, vlk jak v krotké stádce,
se v tiché krby, v taje chrámů dere,
nám s bohy jazyk, volnost, život bere;
nešetří dítek, žen; i žrečky[11] mučí,
že národ zbožnosti a věštbám učí.
Teď tam, kde o pomstu krev bratří kouří,
číš křížonošů bujným kvasem bouří;
kde smutku jasan žaroviště cloní,
německé štíty k novým vraždám zvoní;
kde holubic žal němých nad hroby[12]
za každým rozrývá krém útroby,
tam stony vdov a sirot lkání
se vznáší nad polabskou plání!
Však od vás na vše říše strany
vychází zákon bez pohany.
Nám dejtež pastýře a učitele,
slovanské bohoslužby pěstitele,
by Boha hlásali nám v řeči zemců,
a kříž nás neučinil raby Němců!“
Velebná tichost provázela
proud nadšených slov Ctiborových,
jež zjevný soucit nacházela
na bledých lících císařových.
V nich oheň nadšení se vzplanout zdál,
an k sboru slavně mluviti se jal:
„Hle poselstvo tu Moravanů slavné!
Zdaž věrověsty vyslati k nim máme,
a splnit církve naší přání dávné:
či úkol tento Římu ponecháme?“
Tu zablesk’ Žofijského biskupa zor,
an zahřměl v reptajících dvořanů sbor:
„Aj málo starých svárů s Římem dbáme,
když Moravě své blahověsty dáme!
Vždyť Morava je pod zákonem
biskupů hrdých Solnohradských,
a símě světců Cařihradských
tam najde koukol pod záhonem,
jenž dusit bude mladou školu
Slovanských našich apoštolů!“
V tom zase jiné oko bleskem šlehlo,
jak v Ctiboru by baziliška střehlo,
a povstal bojar, Armen lstivý,
úporně vece stařec sivý:
„V prospěchu není Řecké říše,
Slovan-li volně sobě dýše.
Hned zbrojí rámě prací míru syté
pro krve žeň občanské války líté.
„Kde věda luh svůj uměn vlaží rosou,
nadějnou zeleň hubí války kosou;
a k čemu krutosti dost nemá lev:
své soky vraždí, s nimiž jedna krev.
Svornosti nezná jeho plémě,
i vrah když hubí jeho země;
ba vida vlast svou klesat v svárů vír,
cizince volá, by jí vrátil mír.
Již Marobud,[13] král Moravanů slavný,
té kletbě propad’, vrah když jeho dávný,
Cheruský Arnim[13] zradou zemanů
říš zničil, odolavší Římanu.[13]
Dnes Chorvaté, hle! plení Bodrce
a Milčané zas bratry Lutice,
tam Srbů leši chabé Pomořany,
a Polané nám milé Moravany,
an Němec šíří Římskou svatou říši
na újmu všech až k Českých Smrčin výši.
Nesvornost nezmaří-li Slovanů
železná svorných Němců páže:
nám samým bude hradba Balkanu
před kletbou tou jen chabá stráže.“
Tak domluvil, a jako ženců zraky
se obracej’ na blížící se mraky:
vše hledí tam, kde povstal Fokios,
jenž duchem skvěl se navzdor stáří,
jak od věčnosti předčí září
vše nové družky svoje Helios.
Zrak víc mu zářil, infule než zlatá,
než hvězda zdobící ji plamenatá,
když pokloniv se před prestolem mluvil,
ač vášně plamen před vyslanci tlumil:
„Po Odru křivotokou rozepjatá
je Němců nová Římská říše svatá!
Ó běda! zavlajou-li jejich vlajky
na březích Baltu, Visly, Černomoří!
Pak v smutek zahalí se naše čajky
a zastenáme v porobě a v hoři!
Bylť lidstvu zhoubným Attila, bič boží,
též hrozným Bajan, divých Avarů chan:
kde moc jejich? Však rabů bič kdy složí
German, jenž říše boří, les jak orkan?
Jen mečem, ohněm národy si koří
sveřepý Hun;
však German Krista předstíraje boři
Slavie trůn.
Ukrutný tento vykázal mu cíl
nedávno krátkozraký Řím.
V ten odkaz vložen světské moci díl,
v němž světovládu Říma blednout zřím.
Též naši slávu blednout zřel by svět,
jak chladný sever růží našich květ,
Slávů-li volnost, poklad dávných dob,
dle Říma vzoru kladli bychom v hrob.
Pak nad ním zved’ by zpupný German kříž,
věštící naší spoluviny tíž;
a z podunajských rovin stek’ by Balkan,
jak Bosporu břeh černomořský orkan.
Pak barbarů by válečný ryk zazněl,
kde Bulharů by líbezný zpěv dozněl,
jak v stinných hájích Marice a Strumy
tluk slavíků hrom rachotem svým tlumí.
Když Ruj neb Attila pak zved’ by témě:
zdaž pomoc by nám skytla Němců říše?
Aj Němec s Mongolem se spojí spíše,
než volných Slovanů by hájil plémě!
Již hlásať národního pěvce věštba:
až půlměsíce zastaví se běh,
kde Žofijského kříže plane žeh,
pak Byzance týn stihne nebes kletba,
a pohřbí v ssutinách svých národ mroucí:
však probudí jej záře od večeru,
až na perutích vichru od severu,
v svých spárech přinesa kříž zlatoskvoucí,
jej bílý orel nad půlměsíc vztyčí,
a kouzlo pouta jeho navždy zničí.
Zde ve svobody vonném ovzduší
as nikdo nebezpečí netuší,
v němž národ k netečnosti schýlený
dnes tone, zítra snad již zdolený.
Či Řím tě děsí, Themistokla plémě?
Dbej zákonů jen vlastní svojí země!
Vždyť artikule, bully mění Řím,
jak roucho svoje zabalkanský břím.
Když tam se myrta s dubem loubí,
nechť zde se cypřiš s lípou snoubí:
když Germanii Řím dal věry slib,
nechť k Slavii lne naší lásky šíp!
Ó splň již bodrých Slávů krásný sen,
a nedej oblasť jejich Němci v plen!
Pomni! co vlna času uchvátí,
že moře věků více nevrátí!“
Domluvil; načež císař k Ctiboru:
„Slavii věčnou skytejž oporu
náš Pont, kde volnost rabstva taje stříž,
náš Cařihrad, kde světu vládne kříž.
Nám drahé jesti Rostislava přání!
Aj Cyrilla k vám vyšlem bez meškání.
Onť našel písma poklad pro váš národ:
zde přijmi skvělejší nad světa zboží;
křesťanské osvěty vámť bude zárod.
Jej Methoděj provázejš, sluha Boží.
Ti založí vám církev slovanskou,
jež zvítězí nad církví romanskou!“
Tu v zbožném nadšení,
v slavnostním vzrušení,
klek’ Moravanů sbor,
an zapěl kněží chor.
„Buď veleben náš pravoslavný car!
Bůh svatého mu Ducha seslal dar,
by pravdu, moudrost povznes’ na prestol,
před jejichž světlem bledne Kapitol!
Chraň Bože cara křesťanského!
Chraň strážce lidu Slovanského!
Chraň církev Byzantinskou
před kletbou Aventinskou!
Dej posvátný by Velehrad
tvou chválu pěl jak Cařihrad:
národní církve sídlo,
volnosti věčné zřídlo!“
- ↑ Upravda bylo původní jméno byzantinského císaře Justiniana, rodem Slovana.
- ↑ Chrám sv. Žofie od Justiniana postavený.
- ↑ Veles znamená v mythologii slovanské asi tolik co Pan u starých Řeků.
- ↑ Lada byla starým Slovanům bohyní lásky a její radostí, jako Aphrodite Řekům a Venuše Římanům.
- ↑ Křesťanství ujímalo se na Moravě již za Mojmíra, avšak nemohlo se zakořeniti pro nedostatek kněží slovanských.
- ↑ Dažbuh nebo-li Dařbůh jest v slovanském bajesloví bohem zemských pokladův.
- ↑ Radohost, bůh hostinství a kupectví u pohanských předků našich.
- ↑ Retra, slavné sídlo bohoslužby Radohosta.
- ↑ Míním tu ostrov Ránu (Rujanu, Rügen) obývanou slovanským národkem Ráňanů, proslaveným uměním v míru a statečností ve válce. Teprve po krutých bojích o víru a národnost (od X. do XIII. století) podlehli konečně Dánům a Němcům.
- ↑ Arkona byl slavný chrám Ránský, kterému byli poplatni četní kmenové slovanští i němečtí.
- ↑ Žrečkami míním dívky, které u nás v době předkřesťanské život svůj bohům zasvětily, jako starořímské Vestálky byly kněžky bohyně Vesty.
- ↑ Vzpomněl jsem tu tklivého obyčeje slovanských Pomořanů, dle něhož nad hroby svých milých vztyčovali holubice, jako my stavíme kříže.
- ↑ a b c Marobúd, slavný král Markomanů, t. j. slovanských Moravanů, obhájil proti Tiberiu, všemohoucímu císaři Římskému, samostatnost Slovanů českých, moravských a polabských, když všechny země vůkolní již moci římské propadly. Osobiv si titul královský vzbudil žárlivost Semnonů (zemanů), kteří od něho odpadše, Arminu Cheruskému k vítězství pomohli.