Údaje o textu
Titulek: Věštcové slávy
Podtitulek: K oslavení tisícileté památky prvosvětitelů Slovanů sv. Cyrilla a Methoděje
Autor: František Ladislav Chleborád
Zdroj: CHLEBORÁD, František Ladislav. Věštcové slávy. K oslavení tisícileté památky prvosvětitelů Slovanů sv. Cyrilla a Methoděje. Praha: vlastním nákladem, 1886. s. 7–28 a 65–69.
Licence: PD old 70
Zapracovány poznámky č. 1–35[red 1] ze str. 65–69.

Ples umlk’ na posvátném Velehradu,
když vstoupil v kmetů osvícenou radu
Rostislav, chrabroduchý Mojmírovec,[1]
a used’ na svých otců zlatý stolec.

Jak v stínu lesním zlatý slunka kmit,
jak v temnu nočním bledé luny svit:
tak v šeru síně světla divy tvoří
jas perlí, mihotavý rubínů blesk,
v jichž duhy živé, pestroskvělé noří
jak v zoru slunko koruna svůj lesk.
Hruď září leskem stříbrokuté zbroje.
v niž sama Iris[2] vlila světla zdroje,
a s beder sarský[3] červec v klín se roní,
kam vážná duma vládci hlavu kloní.

Necloní blankytu jas černý mrak;
nemútí Jeseň vlídnou svoji líc:
to starost těžká v chmuru halí zrak,
stín na knížecí čelo vrhajíc.

V tom Jeseně v síň smavá tvář
skrz různokvětná okna sílá zář,
nach lijíc na mramorné stěny šedé,
rty vládci líbá uzamknuté, bledé,
jenž kynul vlídně Slavitahu,[4] lechu,
svých hostí chloubě z Vitoraze Čechu.
Věhlasný před trůnem se kloní kníže,
a v pokoře svůj k vládci zvedá zor;
pak vážně kráčí k trůnu blíže
před bohatýrů pestroskvělý sbor.

Pak kynul vládce Privinově synu,[5]
jenž Pannonii vládnul slávou činů.
Hned sklonil čelo Kocel lepolící,
se pasu dotknuv temnou svojí kšticí,
a usadil se v křeslo purpurové,
lesk přehlížeje síně zlatokrové.

Pak kynul Čestiboru, Srbů vládci,[6]
lstí Franků vyhoštěnci, svému rádci,
jenž důstojně se skloniv před prestolem,
se k trůnu blíží s netajeným bolem;
neb oko nestřetá se s okem známým;
zde v pestrém tlumu sám se cítí samým.

Zas blahosklonně kynul dvěma hostem,
již nad leskem tu žasnou v šatu prostém.
Pokorně kráčej’ cizí vlasti psanci,
a knížeti se kloní, svému chránci:

Werinhar[7] od Rýnu azurného,
Gundaker[7] od Jinu lasturného,
a plachým zrakem pohlednuvše kol,
blíž trůnu nesou v tváři stesk a bol.

Jak vánek zaševelí sadem, borem,
když stoupá chmura na obzoru jasném:
tak zašuměl teď šepot kmetů sborem;
ves v hovoru se táže polohlasném:

Proč kalí stíny zlověstící bouře
dnes Rostislavu oka jasný svit,
jak nad plamenem žertvy oblak kouře
jas slunce proměňuje v ledu třpyt?

Hle, Bohdan, velkněz Perunův, v sněm vkročil,
by obžalobu přednes’ proti lechu,
jenž proti bohům věkoslavným sočil,
jich věrných žreců hrozbám nedav slechu.

Jej provází dav Perunových kněží,
sbor věhlasných[8] děv jako růží keř,
a v jeho stínu fialinka svěží,
hle! Vlastislava, Bohdanova dceř.

Zrak unylý jí bloudí po prostoru,
jak matčin zor, jenž syna z boje ždá,
až pronik’ pestrým tlumem ke Ctiboru,
jenž v oku jejím tonouti se zdá.

Když utkvěl na něm pohled světice,
se zachvěl, dub jak z kořen blesků šlehy;
neb dřív než v sňatek vejde kněžice,
sněť svlaku snoubit bude moře břehy.

Už přiblížil se Bohdan vážným krokem,
jak z říše duchů v zlatoskvoucí říze,
a mrštil po Ctiboru žhavým okem,
blesk metajícím nad lesk zlaté příze,
již v řásno bílé spřádaly,
když věštby bohů hádaly
věhlasné děvice,
panenské kněžice.

Žrec klidně stanul, knížeti se kloní,
jak větvoví se sklání vrby smutné,
když nad studánkou hebké listí roní,
v jas křišťálový stelouc stíny rmutné.

Co tají vrásky na velebném čele
a svislé clony stříbrošedých řas?
Co nachu květy na líc bledou stele?
a tělo sklání jako vichr klas?

Proč křečovitě tiskne k hrudi
sloň bůžka hromovládce?
Proč vášeň na rtech bouři budí,
jichž zvykem smát se sladce?

Dí kníže: „Co nám věští věštby tvoje,
náš věštče proslavený?
Zdaž bude dále hubit věrné voje
nám Perun[9] rozhněvaný?“

Jak lupen, vlas jejž pavučinky spjal,
se vánkem větru tetelí,
rty siné kněze, mluvit jenž se jal,
se bouří hněvu ševelí.

Třímaje rukou třesoucí
sloň bůžka hromovládce,
tak hřímal vášní horoucí
v sněm Bohdan mravokárce:

„Hle! Moraně[10] nás vydal
bůh Perun, světů tvůrce,
že hanu na něj kydal
zlý Ctibor, zrady strůjce,
an útěk našich uzřev,
jimž Ludvíkův byl zhoubný vzdor,
pokácel posvátných dřev
a zbořil Svantovítův[11] svor:
prý mocnějším jest trojjediný bůh,
než bohů našich věkověčný kruh.

Teď v hlubokého lesa úvalu,
kam sosen bujněrostlým větvovím
nevniká nikdy pablesk úpalu,
v tom hnízdě, krytém listím lípovým,
on divný z kamenů a drnů
dle cizích vzorů oltář upravil,
a na něm pod korunou z trnů
znak vítězného boha postavil.

A pod ním rozžeh’ plamen tajemný,
jenž kouzla mocí
tu dnem i nocí
příšerné rudým svitem kmitá;
a v podvečer zpěv žreců[12] dojemný
když s květem žírného tam skotu, bravu
po otců našich starobylém mravu
nás ke krvavým žrtvám vítá,
tu vodí čeleď svoji Ctibor kletý,
vzdát cizím bohům oběť zápalnou,
pět boha Franků, hanět věrné skrety![13]

Vždyť úzkostí a hrůzou jatí
nedávno pod večerem
blíž lesa nad jezerem
skot hlídajíce v hluché trati
pastýři zaslechli zvěst přežalnou.
Tam Silvan, věrný strážce našich lesů,
se na obrovském kmenu schouliv v stínu,
střed tlumu se všech stran se shluklých běsů[14]
a vil se houpajících na leknínu,
se vyprávěti samému jal Panu[15]
svou krutou potupu a zjevnou hanu,
jak pozval polúdnic a litic[16] chor,
Ctiborův hledat bohozradný sbor,
jejž našli, kadidlo an v žírnu míchal,
až vůní kouzelnou ves úval dýchal,
a z posvátného háje s Třasem,[17]
úzkostným krákoraje hlasem,
nám odleť milých krahujců tlup věštný[18]
do nedozírné dále v oblak deštný!“

Lká takto duše bolem sklíčený
v sněm velkněz; zvednuv sošku nad kštici,
s ní hrozí v říze kolem vlající,
jak vlaje prapor v bitvě vztýčený.

A jako dravce jisker dvojice
svou kořisť rudým vítá žehem:
tak pod řas sněžných hustým lemem
plaj’ krutým hněvem jeho zornice;
své šípy na Ctibora metají,
že víru v Krista sboru netají,
a proti žreců klatbě, lání
klid duše chová, němé pohrdání.

I zadul síní výstražných vzdor křiků,
hluk reptajících modloslužebníků,
jak věrolomců repot,
když odboj pod praporem zradu kuje,
jak děsný hromu rachot,
když v zemi před výbuchem Aetny duje,
až výheň zášti, hrudí mocně dmoucí,
vytryskla bouří, uraganem řvoucí.

„Smrt zrádci Černoboha plamenem!“
v sněm Bohdan volá hlasem hromovým,
an výkřik, jenž by pronik’ kamenem,
v ráz přerušil bouř tichem hrobovým
z úst klesající v bezvědomí noc
tam Vlastislavy, spjaté silnou páží,
jíž Ctibor hbité přispěl na pomoc,
jak mroucí družce sokol věrnou stráží.

Jak chladnou zemí teplý jara vánek
a s teplem v tvorstvu nový život prudí:
tak Ctiborův dech tuhý kněžky spánek
k radostnému prohlednutí budí.

V jas andělského její oka shlednuv,
své sladké břímě v ruce družek skládá;
pak čelo bohatýrské hrdě zvednuv,
lech osud čeká, jejž mu pomsta spřádá.

Tu v pokyn Rostislava
umlkla náhle vřava,
jak kopí šiku útočného,
už proti čelu vraha mířená,
na povel vůdce úskočného
jsou bez reptání k zemi skloněná.

A k Ctiboru, jenž stál tu s hrdou šíjí,
jak Říp, když oň svá křídla větry bijí,
Rostislav pohnut vece hlasem přísným:
„Aj proč se rouháš bohům věkožízným?“

Zábleskem oka mrštil chrabrý Ctibor
ve pomstylačných kněží zjitřený sbor.
Z jiskrných zraků září
mu jarobujná smělost,
ze přísných tahů tváří
volnosti, pravdy bdělost,
z run vrytých v čelo vysoké
velbystrý věhlas,
z postavy mysle hluboké
lahodný souhlas.

V před kráčí pevným krokem,
ne pro milost, jak vinník souzený:
tak vítěz nad svým sokem
kdys plesal, z bohatýrů rozený,
když povaliv ho s tvrda sedla v prach,
z ruk lepých přijat spěchal laur i nach.

Před trůnem kloní čelo hrdosmělé,
pokory, úcty k zeměvládci bdělé.
Tu klesá ruka s jilce,
jejž křečovitě tiskla,
a blednou růže líce,
v niž vášeň červec tryskla.

Než zočiv kněze zved’ zas brdu hlavu
a po zlaceném kovotkaném hávu
se ruka maně zase svezla k meči,
an volnou uzdu pouští mužné řeči:

„Aj nerouhám se bohu věčnému,
jenž žehnal Záboji, lvu Českému,
když Praze přispěvše jsme potírali
v prach voje královy, a nosívali
svých bratří pomstu přes vše vlasti
až vrahů našich do oblasti:
jen před bohy se zdráhám v čelo bít,
jež z kamene zřím tesat, z kovu lít;
a nebojím se skřetům číst,[19]
jimž v soumrak nosíváte jíst.
Ty blesky svými kácí mocný bůh,
jenž řídí země naší věčný kruh.
Moc jeho vrahům našim hlásal,
an modloslužbu jejich kasal,[20]
muž svatý, Bonifac, když v jejich chýše
vnes’ první z jižních krajů pravdu věrnou,
a vznes’ ji nad lež, šalbu licoměrnou,
jimž nyní čelí slávou vítěznou,
jak nad bažinou vůní líbeznou
bělostná růže Jericha kol dýše.“

Tak vece sáhnul pod plášť bázně prost,
a z ňader skrýše tasil kříže skvost,
jak meč ho nad skráněmi třímaje,
jak věštec nadšený v sbor hřímaje.

„Znak ejhle! spásy lidské,
a symbol lásky božské,
jenž z nebeského pravdy zdroje
vítězné vrahům skytá zbroje!

Hle pravdivého boha znamení,
sket za nímž nepřátelských bídná směs
se slepě vrhá v našich kopí les,
jak harpií roj němý v plameni.

Kdys pod korouhvemi jím zdobenými
moc Maurů zlomil s vojsky nadšenými
tam u Poitier a Toursu[21]
dnes veleben od pěvců kůru
Mlat boží,[21] mocný Franků majordom,
i Karel Sasů hrdost pokořil,
když hradby Eresburgu[22] pobořil,
an zemi zatřás’ Irminsuli[23] lom,
a bohů slavné chrámy bořil,
jimž mírumilovný se kořil
rod Milčanů[24] a chrabrých Srbů,
z nichž mnohé zbavil milých krbů,
když vnik’ až v dálné vlasti Polanů
a říše zničil labských Slovanů.

Hle božský znak, jenž Konstantýnu[25] zářil,
an Krista vzýval, soka moc by zmařil,
když před Milvijským mostem cítil tesk,
a spatřil zlatoskvoucích písmen lesk:

„„Jen v tomto znaku zvítězíš!““
Tak, Rostislave! volá k tobě
Genius vlasti v trudné době:
Jen pokřtěn vrahy vyhladíš!“

Lech odmlčel se; líc plá v záři svaté;
a ruce zvedají se k vládci spjaté.
Ves umlk’ repot; umlk’ odpor žrece.
Vše zraky hledí na knížecí křeslo,
jak voj na vůdce, čekající heslo,
až kníže shlédnuv k říše hostem vece:

„Aj rcete Velehradu, vzácní hosti:
čí zákon vede národ spíše k ctnosti,
zdaž Peruna, jejž od pravěku vzývá,
či Krista, jehož znak se před ním skrývá?“

Hned Werinhar se živě mluvit jal,
an kmetů sbor své zraky k němu pjal:

„Před tímto znakem
skroušeným zrakem
knížata klekaj’ křesťanská;
za jeho leskem,
jak hrom za bleskem,
my bijem’ vojska pohanská.

Jak v slunce záři
se život daří
a blednou hvězdy jasné:
tak kříže leskem
jak pravdy bleskem
lži, klamu sláva hasne.“

A Gundaker dí, mužně zvednuv témě:
„Jen křesťanstvím se spasí Slávu plémě!
Spal modly; nedbej klatby pohanské!
S Ludvíkem učiň mír a přátelství,
a vyprav k němu slavné poselství,
by poslal tobě kněze křesťanské!“

Zahučel repot v kmetů slavném sboru;
leč stich’, když kníže pravil k Čestiboru:

„Co zdá se tobě, chrabroduchý lechu?
zdaž v Němcích máme hledat rady, slechu?“

Odvětil s hněvem Srbů kníže:
„Ó chraň se, pane, Němců kříže!

Viz pověkou vlasť chrabrých Srbů:
les Duřinský a hradnou Bukovinu![26]
Už Němec pánem našich krbů,
uchvátiv krásnou moji domovinu!

Tam Sály u pramenů solných,
kde blízka byla bohům naše píseň,[27]
s hor, sobotky[28] s nichž plály Srbů volných,
nás do poroby tlačí Němců tíseň!

Lid ubíjí nám svými katany,[29]
již krví křtí jen bodré Slovany.
Tam zříš jen zážeh dědin, chrámů rumy,
jež kryjou zneuctěných mohyl tlumy;
a nad nimi dav sirot, bludné vdovy,
lkající nad svých drahých rovy.
Ach nevstane víc Srbů slavné plémě,
v prach zašlapáno rodné svojí země!

Syn nešlechtí se sladkým matky slovem;
jsa otrokem pod volných otců krovem;
v plen cizí zvůli dává vlastní krev;
mře vlastních lvíčat spáry srbský lev!

Tak ejhle! na nás páchali jsou zradu:
aj! chvalno-li nám v Němcích hledat radu?“

A bouře souhlasu
otřásla Velehradem,
a slova věhlasu
roznesla dvorem, sadem.

Jak šumné klasy kosy ocel,
tak vlny bouře zbožný Kocel
v ráz stišil, k lechům hlučným
promluviv hlasem zvučným:

„Do světovládna Říma
poselstvo vyšlu k papeži,
jenž Petra žezlo třímá,
jak právem jemu náleží.

Jest náměstkem on Krista na zemi:
když ten mi kněze pošle, blaze mi!
Neb slyšela zvěst Pannonie blahou,
že Kristovu říš šíří pilnou snahou.“

Na Rostislava čelo chmura sedla;
též Slavitaha odpor řeč ta zvedla,
an dí: „Zdaž boha sluhou jesti věrným,
kdo mečem, ohněm, slovem licoměrným
chce urvati nám jazyka skvost ladný,
jímž obdařil nás Perun hromovládný?
Jen mrtvým slovem chválí boha Řím;
svůj ctím jazyk; mrtvým nevěřím.

Zaň děd i otec cedil krev;
zaň Samo válčil, Český lev.
Spíš Labe Krkonoše v moře snese,
než rod můj cizí jazyk nad svůj vznese!

Spíš vyvrátíme světovládu Říma,
než učiní z nás Němců vasaly;
a raděj’ v klatbě zhynem, kterou hřímá,
než v slávě bohatýrů Valhaly.

Nech Řím, a hleď kde slunce vstává!
Tam Slovanského rodu sláva!
Tam Soluňského patricia syn,
kněz Cyrill, slavný vykonal již čin.

Z pout Slovany tam vysvobodil jaté,
jež sveřepý kul Chersonesu Taur;
Klementa ostatky tam vyzved’ svaté;
dal Rusům písmo; dobyl slávy laur.

Hleď tam, kde plesá slavných pěvců kůr,
že s Cyrillem se zjevil dioskur,
Methoděj, v souhvězdí jenž věštců slávy
už září světlem víry v lidstva davy.

Tam na Carevci, hrdém carů sídle,
v Trnovu, Bulharské to slávy zřídle,
kouzelným štětcem boha zobrazil,
že národ nadšen modly porazil.

Spěj tam, kde akant myrtu snoubí,
se réva s tamaryskem loubí,
kde tisícerých věží, stěžňů les
své kříže, vlajky zvedá do nebes,
kde chrání mocné hradby Cařihradu
svým strážcům osvětu a světovládu:
tam Kristu věrných sluhů statisíc
ti se slovanskou písní přijde vstříc.“

I zajásali bouřným souhlasem
vši kmeti, vládykové
nad Slavitaha bystrým věhlasem,
nad zorou slávy nové.

Vzdal díky Slavitahu bodrému
Rostislav v bohatýrském nadšení.
Pak Ctiboru dí lechu chrabrému:
„Ó slavmež Boha v kříže znamení!

Jej chvalmež jazykem svým moravským,
a spějmež k blahověstům slovanským,
by pokřtili ves národ Moravanů,
než skončí pouť svou z Vesny po Moranu.

Neb běda! jestli v jeho salaše
kříž Kristův vnesou Němců palaše,
dřív nežli čirou pravdu, vědy květ,
Slovanský jazykem svým pozná svět!

Nuž pospěš, Ctibore, náš rádce bodrý!
Dvanácte sobě vyvol předních lechů,
a spějte tam, kam pílí Dunaj modrý,
tam Skalní branou proudem bez oddechu.

Projděte říší Borisovou;[30]
překročte Balkanu hráz strmou;
sestupte jasnou Tundžou v mnichů háje,
kde Bulhar v stínu lípy sní své báje.

Pak dál, kde jasněj’ září Plejady,
kde lepotvarná dcera Hellady
v růžových hájích listí sbírá,
a réva platan v sladkou náruč svírá,
v pláň Marice, kam vlny nesou snivé
svých zabalkanských pěvců písně tklivé;
ty v azurný vás Bospor provodí,
kde v Zlatém rohu Byzanc vévodí.“

Tam nebělaj’ se stany rybolovců,
jež v Pont kdys vyslal národ Megarovců:
toť bělokřídlé lodi v pestrém reji,
jež tam jak v korčák holubice spějí.
V něj šťastné Arábie dary nosí.
kde manna, myrrha zlaté nivy rosí,
též z Taurie, jak včelky v bujném roji,
kde sladká réva zraje v jihu znoji.

Tam ostrovy kde zelenaj’ se smavé,
jak smaragdy ve světla vlně hravé
pod mořestrážným Cařihradu týnem,
kde víry svit se sváří s klamu stínem,
Michalu, císařskému bratru mému,
na trůnu stupních pozdrav, dary složte,
a vroucí prosbu na srdce mu vložte,
by světce poslal lidu Moravskému.
Však Fokiu[31] nehovte učenému,
jenž v Kristův kalich sváru hořkost kane;
neb třikrát běda rodu Slovanskému,
k starým-li svárům víry rozkol vzplane!“

I zved’ se chrabroduchý Rostislav,
an chvalozpěvem hlučně zapěl dav
Moravských bohatýrů
za hudby plesných vírů:

„Buď slaven zlatostolný kníže,
jenž věhlasem a chrabrostí se stkvíš,
jejž srdce k rodné zemi víže,
jenž nad Moravou ořeplodnou bdíš!

Jak orel k nebes výši
jsi nad vrahy se vyšinul,
a k Baltu, Alpám pošinul
Moravskou veleříši!“

A dušebolně zapěl kněží sbor,
až zachvěly se valy, pláň i bor,
jak lidu lkání nad tryznou[32]
se ozývá vši otčiznou:

„Buď slaven, kníže širovládný,
jenž za vlast třímáš meč svůj pádný!
Chraň lid před Svantovíta hněvem,
jenž Krista slaví chvalozpěvem!

Ó chraň nás, kníže široslavný,
až Kristu bozi věkožízní
svůj odstoupí trůn věkoslavný,
a zůstaví nás moři trýzní!“

Noc temná rozepjala svoje křídla
nad Moravěnky luhem, lesem, chlumem,
v sen ponořivší čilá lidu sídla,
vln šepotem a sosen, borů šumem.

Tu měsíc vyšel nad Peruna chrámem
svůj na kupoli rozliv čarosvit:
aj! kouzlem to? či oka klamem?
hle! jaký obraz tam se náhle kmit’!

To není holubice bělostkvoucí,
jenž s cimbuří sem tiše dolů slétá:
to Bohdanova dci, v stín lípy jdoucí,
jenž nad Peruna svatým zřídlem skvétá.

Leč nemodlí se k bohům věkovláduým;
tam v dáli zírá roztouženým okem,
zkuď statný jezdec pílí klusem ladným;
už zastavil; sem spěchá bystrým krokem.

„Ó Vlastislavo! hvězdo mého blaha!“
rtem chvějícím se Ctibor šepce.
„Ach prchni! prchni se mnou, perlo drahá!“
rce, dívku jímaje kol pasu hebce.

Leč z náručí se vymkla jak laň hbitá,
řkouc: „Kletba otce stíhá nectnou lásku!
V hrob živou vrhá žrečku pomsta lítá,
jenž uvolnila čistoty své těsnou pásku.

Slib knížeti splň, dnes mu slavně daný;
spěj pro slovanské kněze v Cařihrad!
Až požehnaj’ můj národ milovaný,
v tvém náručí nechť zří mne Velehrad!“

Tak vece ozářená luny svitem,
zrak k nebi pnoucí jako bohyně;
líc porosená slzí kmitem
se chvěje čaroněžné kuchyně.

K ní Ctibor jako k světici zrak zvedá,
a slibuje, dbát andělského přání;
zlatého kříže pod pláštěm skvost hledá,
jejž v sněmu třímal navzdor žreců lání.

Sňav vzácný skvost, jenž na srdci svém nosil,
jím okrášlil šíj bílou dívky drahé,
by v skrýši ňader nosila jej prosil,
a vzpomínala této chvíle blahé,
řka: „Ejhle symbol věčné lásky,
jíž lidstvo pro nebe jest kojeno!
Znak len buď svědkem pevné pásky,
jíž srdce moje s tvým je spojeno!

On kdysi zdobil šíji panny svaté,
jenž do zajetí padla raněná,
když z vlasti honili jsme vrahy klaté
až v sídla jejich chabě bráněná.

Ji v svatých stěnách podál války ruchu
jsem chránil před krutostí láje.
Tam v smrti blízké pohřížená tuchu,
než povznesla se do věčného ráje,
mně objevila čirou víru v Krista;
a skvost ten zavěsila kol mé šíje,
řkouc: „„Šíj tvou neb tvé dívky ňadra čistá
vždy hříchu střežiž, jako plamen zmije!““

Skvost ten ti bude zaslouženou zdobou;
neb čistá jsi jak slunce vyšlé z moře.
On ochraniž to před tvých vrahů zlobou,
a provázej tě, sklá-li v hrob tě hoře!“

Na Vlastislavy libosmavé líci
se slzy jako jasné perly třpytí,
jež líbají rty lásku sálající,
jak ranní slunko ssaje rosu z kvítí.

V tom náhle z pevné náruči se vine,
a hrozí, před rájem jak Seraf krásná;
pak tklivě „S Bohem buď!“ řkouc něžně kyne
a nazpět k chrámu kráčí kněžka jasná.

„Ó zůstaň, Vlastislavo, dívko drahá!“
ji volá Ctibor hlasem vroucím;
leč zachází už hvězda jeho blaha,
až zašla v sloupoví se k nebi pnoucím.


  1. Mojmírovcem nazývám Rostislava jakožto synovce Mojmíra, slavného knížete Moravského, jenž první jal se zakládati říši Moravskou.
  2. Iris, bohyně duhy u starých Řeků.
  3. Sardy, město v Lydii v Malé Asii.
  4. Slavitah, kníže Český, avšak nikoli vévoda veškeré země české, byl okolo r. 855 po Kr. bavorským vojskem z Witoraze (patrně hrad Vitoradův, nyní Weitra v Rakousích) města svého vypuzen a utekl se k Rostislavovi, an zatím Ludvík bratra jeho, k Čestiboru knížeti Srbskému vyhnaného, pod ochranu svou přijav, na Witorazi pánem učinil. (Palacký, Dějiny české. I. 1. str. 163.)
  5. Privina, kníže Nitranský, byl r. 830 po Kr. od Mojmíra přes Dunaj zapuzen, jenž se země jeho zmocnil. Od císaře Ludvíka vlídně přijat, dal se pokřestiti a obdržel od něho v dědičné panství velikou krajinu na Blatenském jezeru. (Palacký II. 4. str. 124.)
  6. Srbové, sousedé Čechův podél Smrčin a v nynějších Sasích a Lužicích, krutě zápasili o svou samostatnost proti návalům Frankův, jimž mnohem více v šanc dáni byli, než Čechové horami chránění.
  7. a b Hrabata Werinhar a Gundaker byli nejvyšší úředníci říše Ludvíkovy, kteří zbaveni úřadů svých k Rostislavovi se obrátili. (Palacký, II. 4. str. 131.)
  8. „Dvě věglasně děvě vyučeně věštbám vítězovým“ v Libušině soudu.
  9. Perun byl bůh starých Slovanů, jemuž přikládali vlastnosti asi tytéž, jaké přikládali Římané Joviši.
  10. „I jedinu družu mám iměti po púti vsiej z Vesny po Moranu.“ (Záboj a Slavoj v Rukopisu Královédvorském.) Morana jest tu patrně ve smyslu bohyně smrti oproti Vesně jakožto bohyni jarého věku. Palacký vykládá Moranu jako Hekatu. (Dějiny II. 6. str. 207.) Tomuto výkladu nasvědčuje z dob pohanských Slovanů až podnes zachovalý obyčej, v prvních dnech jarních vynášeti Moranu ze vsi a přiváděti Vesnu do vsi.
  11. Svatovít byl čtyřhlavý bůh starých Slovanů, jenž byl ctěn co dárce vítězství zvláště s velikou slávou u Ránů, nyní poněmčených obyvatelů na ostrově Ráně (Rügen). Chrámu Svatovítovu byli poplatni všichni kmenové slovanští.
  12. Žreci nebo-li popi byli u starých Slovanů modloslužebné osoby, jichž úkolem bylo vykonávati rozličné služby modlářské, zvláště žertvy, t. j. krvavé oběti.
  13. Skrety“, bůžkové rodinného krbu.
  14. Běsi tolik co daemones v bajesloví řeckém, t. j. nižší bohové, kterými byli duchové lidí v pravěku zemřelých, jejichž úlohou bylo lidem buď pomáhati, buď škoditi.
  15. Pan byl starým Řekům bohem volné přírody; jakožto bůh pastýřský byl zvláště v Arkadii ctěn.
  16. Polúdnice a lítice byly bohyně starých Slovanů, z nichž prvnější znamenají asi tolik co dryady v bajesloví řeckém, t. j. víly neb bohyně lesní, a druhé tolik co Erinnye nebo-li Eumenidy, což znamená v tomto bajesloví bohyně pomsty, sloužící za obraz zlého svědomí.
  17. Třas, t. j. zosobněný strach. „Třas je hnáše z bojišče.“ (Záboj a Slavoj. Rukopis Královédvorský.)
  18. „I vyhánie z hájev vsie krahuje.“ (Záboj a Slavoj. Rukopis Královédvorský.)
  19. Čísti jest zde ve smyslu „láti“.
  20. Kasal, t. j. káral.
  21. a b Karel Martell byl majordom nebo-li správce říše Francké za vlády slabých králů z rodu Merovingů od r. 717—741. Zasloužil si názvu „Mlat boží“ slavným vítězstvím nad Maury u Poitiers a Toursu r. 732, kterým osvobodil Evropu od záplavy maurské, jako o tisíc let později Soběský od zážehu tureckého.
  22. Eresburg byla hlavní tvrz Sasíků, které Karel Veliký (768—814), král Franků, za ukrutného a krále křesťanského nedůstojného válčení dobyl.
  23. Irminsul byla modla pohanských Sasíků. Jejím vyvrácením hodlal Karel dokázati malomocnost bohů pohanských.
  24. Milčané, starý kmen slovanský, na východ od Srbů a Luticů usedlý.
  25. Stará legenda vypravuje, že Constantinus ve kruté válce, se sokem svým Maxentiem o samovládu nad říší Římskou vedené, rozhodnou bitvou na Milvijském mostě (pons milvius) r. 312 po Kr. tím vyhrál, že u velké bázni před výsledkem bitvy k nebi vzhlednuv, v nejjasnější záři kříž skvíti se uzřel s řeckým nápisem „V tomto zvítězíš!“ a že ihned slíbil, že zvítězí-li, pokřestiti se dá. Křesťané tím nadšení bojovali jako lvi; a Constantinus dobyl pomocí jejich nejslavnějšího vítězství.
  26. Bukovinou vyrozumívám tu západní les Duřinský, táhnoucí se od řeky Mohanu po hranicích hesskoduřinských a tvořivší dle středověkých pramenů pod jménem Silva Buconia (patrně Caesarův Bakenis) rozhraní mezi Němci a Slovany.
  27. Tacitus vypravuje v annalech svých (XIII. 57), že Hessové se sousedy svými Hermundury (patrně se slovanskými tehdy Duřinky) za císaře Nerona r. 58 po Kr. krvavý boj svedli na řece Sále, rozhraní mezi nimi tvořivší, o slané prameny tam se nacházející, a že příčinou války té nebyla ziskuchtivost, nýbrž víra, že bohové prosby smrtelníků nikde tak z blízka neslyší, jako u takovýchto solných zřídel.
  28. Sobotky byly pohanský obyčej starých Slovanů v rovnodenní letním ohně páliti. Udržel se po dnešní den v Duřinkách, bývalé to zemi Slovanské. My jej zachováváme pod jménem „svatojanských ohňů“.
  29. Když byl Karel, král Francký, zvaný Veliký, dne 25. prosince 800 na císařství Římské korunován, rozšířena jest úsilím Říma po celém západním křesťanstvě nauka, že císaři Římskému dána jest od Boha moc pozemská nad veškerým světem. Od stoupenců římských připisována mu pak povinnost, aby národy pohanské obracel na víru křesťanskou, což bylo totožné s uváděním jich do svazku s říší Římskou tehdy Franckou, později Německou. To jest ten lžiprávní titul, z něhož odvozují Němci podnes domnělé právo nad zeměmi bývalého spolku německého a odvozoval Karel, jeden z největších ukrutníků, jež dějiny znají, právo hubit Slovany polabské mečem i ohněm. Pokusil se též o Čechy; avšak marně.
  30. Michael Boris, byl mocný kníže Bulharský, jenž byl se svými lechy od sv. Cyrilla a Methoděje okolo r. 860 pokřtěn. Řím velice naň nevražil, že se s prosbou o kněze a učitele obrátil též do Konstantinopole.
  31. Phocius neb Phokios byl patriarchou byzantinským, jehož císař Michael III. pro výtečné vlohy r. 852 v úřad dosadil. Papež Mikuláš I. prohlásil to za porušení svých práv a dal Phocia do klatby, načež tento odpověděl, že neuznává papeže za náměstka božího, čímž položen základ k rozkolu mezi církví západní a východní, jenž trvá až na naše dny.
  32. Tryzny byly oběti, slavené tanci a hrami nad hroby zvláště padlých reků u starých Slovanů.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Odkaz na poznámku č. 32, jejíž text je „Larové byli strážní bůžkové starých Římanů.“, nebyl v textu nalezen.