Výklad posvátných žalmů/41. žalm
| Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček | ||
| 40. žalm | 41. žalm | 42. žalm |
41. žalm. (H. 42.)
Touha po svatyni.
Žalmista má velikou touhu po Bohu a po svatyni. Tone ustavičně v slzách, nepřátelé se mu vysmívají. Vzpomíná si, jak putovával slavně a v četném průvodu k Božímu domu; jest zarmoucen, ale povzbuzuje se k důvěře v Boha (2—6). Líčí svou truchlivost; jest vzdálen od svatého místa, neštěstí jej stíhají, nepřátelé mu připravují bolesti. Může doufati v Boha. to jej upokojí (7—12).
Žalm 42. náleží obsahem i formou k ž. 41. V něm prosí žalmista, aby se ho Bůh zastal proti nemilosrdným, aby jej přivedl do svatyně; tam mu bude děkovati. Vzbuzením důvěry končí (42.1—5).
Již Eusebius a vykladatelé hebrejští i křesťanští stahovali tyto dva zpěvy v jeden. Snad byly rozděleny za liturgickým účelem. Oba žalmy mají dohromady tři sloky, po nichž se opakuje refrén: Proč jsi skormoucená, má duše… (41.6—12, 42.5). Třetí sloka tvoří druhý žalm. V ž. 42. nalézáme též některá slova ze ž. 41. (Proč chodím skormoucen, když mne nepřítel souží? 41.10 a 42.2; 41.5 a 42.3—4). I ta okolnost tomu nasvědčuje, že nemá 42. žalm (v hebr.) žádného nadpisu, ačkoliv jsou všechny žalmy druhé knihy (vyjímajíc ž. 71. v h.) opatřeny nadpisy. Žalm 41. by neměl sám v sobě úplnosti, poněvadž v žalmech podobného obsahu bývá vždy vyjádřena i prosba: tu obsahuje 42. žalm, který tedy k 41. náleží.
L. 1Ku konci, poučení synů Kore.
H. 1Řiditeli hudby; Maskîl; Synů Qôrach.
Žalm jest maskîl, t. j. poučný; synů Kore, viz v úvodě s. XXI, XXIV a XXVI. Při ž. 42. jest v řeckém a ve Vulg. nadepsáno: Davidův žalm; v hebr. toho není, není tedy tento nadpis původním.
Skladatelem jest zbožný muž (snad kněz), který putovával do Jerusaléma, ale nyní jest od chrámu vzdálen; chrám, po němž touží, ještě stojí. Dle toho bychom mohli souditi, že byl psán nějakým zbožným mužem, který byl v jedné z prvních Nabuchodonosorových výprav před zbořením do Babylona odveden (mezi 605 a 586 př. Kr.). Obsah ničeho bližšího o pisateli neudává.
Žalm obsahuje pěkné obrazy a lze jej zařaditi k nejkrásnějším zpěvům žaltáře. Básnickou formou jest dokonalý. Dle Schlögla by byla druhá sloka (7—11) zpívána střídavě dvěma sbory. (Schloegl, De re metrica Hebraeorum § 57).
L. 2Jako jelen práhne po pramenech vod,
Tak práhne má duše po tobě, Bože!
L. 3Má duše žízní po Bohu silném, živém;
Kdy (asi) přijdu a ukáží se před Boží tváří?
L. 4Mé slzy byly mně pokrmem dnem i nocí,
Ježto se mně ustavičně'říká: Kde jest tvůj Bůh?
L. 5Na to vzpomínám a vylěvám v sobě svou duši.
Že půjdu k místu podivuhodného stánku,
Až k Božímu domu,
Za hlasitého plesánf a chvalozpěvu, slavnostního zvuku.
H. 2Jako (jelen) laň, (která) práhne po bystřinách vod,
Tak má duše práhne po tobě, Bože!
H. 3Žízní má duše o Bohu, po živém Bohu;
Kdy přijdu a ukáži se tváři Boha?
(Syr. aram.: A uzřím tvář Boha?)
H. 4Má s za byla mně pokrmem dnem i nocí,
Ježto mně celý den říkají: Kdejest tvůj Bůh?
H. 5Těch (věcí) vzpomínám a vylévám u sebe své
srdce,
Jak jsem putoval do (stánku),
(Aq.: Vodil je) k Božímu domu za hlasitého plesání a chvalozpěvů,
Zástup slavnostní.
2. Žalmista chce vylíčiti stupeň své touhy po Bohu a po jeho svatyni, a užívá k tomu důmyslného přirovnání. Jako jelen práhne ἐπιποθεῖ po pramenech vod: míní zajisté v dobách suchých, kdy potoky vyschly, tu práhne po proudech, bystřinách plných vody. V hebr. jest sloveso v ženském rodě, jmenuje tedy v přirovnání laň. Přeje si vod, aby zahnala svou žízeň. Tak práhne má duše po tobě, Bože — neboť i Bůh dává občerstvení, posilnění, jest živou vodou, která duši oživuje.
3. Žízní, má silnou touhu má duše po Bohu silném, živém; ten může dáti sílu, život — proto tato epitheta jmenuje. Kdy přijdu — kdy budu moci přijíti a ukáži se před Boží tváří? Zákonem bylo přikázáno, aby se Israelité Bohu na posvátném místě představili (o svátcích), aby se ukázali před Boží tváří (Ex. 23.17, 34.23, Deut. 16.16 a j.). Posvátným místem byl svatostánek, Sion a Jerusalémský chrám. Žalmista jest od toho místa vzdálen a touží po něm, touží po tom, aby mohl vykonati povinnost, již zákon nařizoval, aby tím došel požehnání a přízně Boží.
Některé hebr. rukopisy, syr. a aram. mají otázku: Kdy přijdu a uzřím tvář Boha? Tvář Boží (obrazně řečeno) mohl spatřiti v chrámě (10.8, 16.15), poněvadž tam byl Bůh zvláštním způsobem přítomen, tam bylo místo, kde se stýkal Bůh se svým lidem, kde dlel v jeho středu.
4. Touha žalmisty po Bohu jest velmi silnou; ona spolu s posměchem nepřátel působí žalmistovi úzkost a on prolévá proto stále slzy. Tato bolest jej svírá, že nemůže ani jísti, ale za to praví: Mé slzy byly mně pokrmem dnem i nocí (Ž. 79.6). Podobně u Ovidia, Metam. 10.288[red 1]: »Cura dolorque animi lacrymaeque alimenta fuere.« Israelita se spoléhal na svého Boha, chlubil se mocí Boží, ale nyní se zdá, jako by Bůh nebyl při svém věrném, a pohané se mu proto vysmívají a ironicky se tážou: Kde jest tvůj Bůh? že ti nepomohl? tvůj Bůh, praví, na něhož ty jsi úplně spoléhal!
5. Minulých dob vzpomínky jsou ž. útěchou: Na to vzpomínám a vylévám v sobě svou duši, oddávám se úplně těm citům a vzpomínkám: Jak jsem putoval (putovával) do stánku, jak jsem putoval do domu Božího, dokud jsem dlel na blízku Božího domu; jak, jsem vodíval slavnostní zástup, průvod, k Božímu domu, za hlasitého plesání a za chvalozpěvů. Na cestě do Jerusaléma putovali Israelité z jednotlivých vesnic a krajů společně (tak dle N. Z. z Galileje) a pěli při tom radostně posvátné zpěvy (Písně stupňů).
Vulgata překládá to místo poněkud jinak; dle toho překladu těšil se žalmísta tím, že půjde, bude putovati zase jednou do podivuhodného místa stánku, k Božímu domu … za slavnostního zvuku. K tomuto výkladu se nehodí dobře sloveso: recordatus sum — vzpomněl (vzpomínám) jsem si, proto dáváme hebr. znění a výkladu o minulosti přednost.
2. תַּעֲרֹג jest ženského rodu, znamená tedy אַיָּל fem. אַיָּלָה neb אַיֶּלֶת laň. Za tím איל jest vztažná věta bez אשר, jak již rebiâ ukazuje. ערג s עַל i s אֶל klonití se k něčemu.
3. חַי živého B. jmenuje naproti modlám, které ničím nejsou.
Dle syr. a aram. bylo překládáno וְאֶרְאֶה a uzřím. אָבוֹא též významem: kdy budu moci vejíti, kdy smím vejíti? Anima mea já celý.
V mystickém smyslu: Kdy budu moci viděti tvář Boží v nebesích? vyjadřuje touhu po věčném patření Boha, po věčné blaženosti.
4. I zbožné duši přichází někdy pokušení, v kterém se jí ukazuje, že je Bohem opuštěnou: Kde jest tvůj Bůh?
5. Zájmeno אֵלֶּה ukazuje na to, co následuje. Effundere animam (cor) jako 62.9, 1 Sam. 1.15 עָלַי do sebe — uvnitř vylévám svůj žal. בַּסָּךְ přeloženo σκηνή, tedy סֹךְ neb סֻכָּה; סָךְ s qâmeç znamená houštinu, shluknutí lidu (tlačenice). Překlady zde rozhodují. אֶדַּדֵּם přípona třetí osoby mn. č. může se vztahovati k následujícímu הָמוֹן חוֹגֵג slavící, slavnostní zástup; אֶדַּד by byl hithp. od דִּדּה (piel) na místě אתדד: znamená v pozdější hebr.: volně vésti. Aq. má προβιβάζων αὐτοὺς jako piel אֲדַדֵּם. Bez přípony by hithpael znělo אֶדַּדֵּם, a zdálo by se tu vhodnějším. חוֹגֵג slavící od חג svátek; חוּג kroužiti, křepčiti o poutích, o průvodech (1. Sam. 30.16), pak v arab. putovati (Ḥažži).
V mystickém smyslu sonus epulantis: zvuk hodujícího, zpěv, veselí toho, který jest při věčné hostině, který béře účasť na hodech Syna Božího, na eucharistických hodech, jež jsou obrazem nebeských hodů.
Následuje dojemný refrén.
L. 6Proč jsi smutná, má duše?
A proč mne znepokojuješ?
Doufej v Boha, neboť ještě ho budu chváliti;
Spása mého obličeje (jest)
L. 7A můj Bůh!
H. 6Proč jsi sklíčená má duše?
A co se ve mně bouříš?
Doufej v Boha, neboť chci jej ještě chváliti.
(Dle v. 12 43.5): Spasení své osoby (a svého Boha).
6. Žalmista se povbuzuje k důvěře v Boha a zvedá svou sklíčenou mysl. Proč jsi smutná, v hebr. skloněná, sklíčená, proč se tak skloňuješ, má duše? a bouříš se ve mně? Lépe jest, když budeš doufati v Boha; neboť nyní ještě ho mohu, chci chváliti (po smrti, v podsvětí, kdo jej tam chválí? 6.6) ve svatostánku neb v chrámě, tak jako jsem to činíval. On jest spása mého obličeje a můj Bůh; od něho vychází spása, která prospívá, vysvobozuje aneb vysvobodí mne.
6. תִּשְׁתּוֹחֲחִי hithpōlêl od slovesa שחח (jindy o klanění se Bohu הִשְׁתַּחֲוָה). עָלַי dativus incommodi. Poslední slova dlužno opraviti a doplniti dle v. 12 a 43.5: יְשׁוּעוֹת פָּנַי וֵלֹהָי spasení, činy záchrany mého obličeje neb mně, a můj Bůh. Můj Bůh bylo asi opominuto či vynecháno, protože ve v. 7 hned zase se opakuje. Salutare, odtažité jméno na místě: můj zachránce.
V naději polož svou radost, nebudeš vždy od Boha tak vzdálen: ale on brzy osvítí nebeským světlem moji tvář, a volati budu: Ty jsi můj Bůh!
L. 7Ve mně kormoutí se má duše,
Proto vzpomínám na tebe od kraje Jordanu a Hermonů,
Od malého vrchu.
L. 8Propasť (jedna) volá na propasť (druhou)
Hlukem tvých vodopádů.
Všechny tvé vlny a proudy valí se přese mne.
L. 9Za dne vzkáže Hospodin své milosrdenství,
A v noci jeho chvalozpěv (pěji),
(Ve mně jest) Svou modlitbu k Bohu mého žití.
L. 10Říkám Bohu: Ty jsi můj zastánce.
Proč jsi na mne zapomněl?
A proč jest mi choditi v truchlivosti,
Když mne nepřítel skličuje?
L. 11Když se rozdrcují mé kosti,
Činí mně ti, kteří mne sužují, moji nepřátelé, výčitky,
Říkajíce mně co den: Kde jest tvůj Bůh?
H. 7Můj Bože, skloněna jest ve mně má duše,
Proto vzpomínám tebe (vzdálen).
Od kraje Jardênu a Chermōnîm,
Od hory Miz'âr.
H. 8Jedna prohlubeň volá na druhou
Při hučení tvých proudů,
Všechny tvé vlny a přívaly jdou přese mne.
H. 9Za dne vzkáže Jahve svou milost,
A v noci jeho píseň u mne,
Modlitba k mému živému Bohu.
H. 10Říkám k Bohu: Má skálo,
Proč jsi na mne zapomněl?
Proč jest mi choditi v smutku,
Když mne nepřítel tiskne?
H. 11Rozdrcují mé kosti, (když)
Tupí mne moji utiskovatelé,
Říkajíce mně po celý den:
Kde jest tvůj Bůh?
7. Druhá sloka. Sklíčenost a skormoucenost duše vede žalmistu ještě více k Bohu. I mezi nepřátely může se k Bohu modliti!
Čím více jest skormoucen, tím více vzpomíná na Boha; ten jest jeho útěchou, jeho potěšením. Dle obyčejného výkladu by se nalézal žalmista u Jordánu, u Hermonů — tedy za Jordánem — a v této krajině touží po chrámě a volá k Bohu, jehož sídlo jest v Jerusalémě.
Dle Theodoreta vykládáno jest toto místo jinak. Žalmista jest od kraje Jordanu vzdálen (hebr. min jako Num. 15.24, Přísl. 20.3), vzdálen od kraje Hermonů a od hory Miẓ'âr. Těmi třemi jmény byla by označena země Kanaan: největší řekou a největší horou a malým vrchem (Zion). Byl by tedy v Babyloně neb na jiném vzdáleném místě a odtud vysílá své vzdechy a tužby k Jerusalému. Od hory Miz'âr jest přeloženo: od malého vrchu; tím mohl míniti horu Ẓion, která byla svatostánkem posvěcenou, a byla u porovnání s Hermonem toliko malou horou. Miz'âr samo jest však nejasným. neboť nenalezáme tak pojmenovaný ani Tabor, ani menší hory u Hermonu.
Kraj Hermonů jest země u těch vrchů ležící. Hermon jest jižní a nejvyšší horstvo Antilibanu; hory ty byly hranicí israelského zajordánského kraje, ale čítali je ještě k majetku Israelských. Pluralem označeno jest snad celé to horstvo.
8. Soužení a neštěstí, které žalmistu stíhá, jest zde mocným obrazem vylíčeno. Přirovnává je přívalu vod, při němž vlny a proudy jdou přes jeho hlavu.
Propasť (jedna) volá na druhou; propasť, abyssus, tᵉhôm, znamená zde hloubku, spoustu vody; příval jeden za druhým se hrne, jakoby na sebe volaly; proudy přívalů stékají prudce a s velikým hukotem s hor dolů, jako vodopády (lat.), působí povodeň, při níž se všechny vlny — Bohu je připisuje — tvé vlny a proudy valí přese mne.
9. Žalmista jest v neštěstí; vzpomíná na Boha a je přesvědčen, že Bůh vzkáže, dá jemu, své milosrdenství, svou milost za dne, v šťastnější dobu a ku šťastnější chvíli: za to chválí a pěje chválu Boží žalmista i v noci, v době neštěstí a soužení, a jeho píseň jest modlitbou k jeho živému Bohu — jako ji zpíval „ve dne, v štastných dobách. Když se sklíčený a utištěný člověk ve svém soužení modlí, již tato modlitba přináší jemu útěchy a získá jemu milosti a Božího vysvobození.
10. Zde jest část tě modlitby, o níž žalmista právě se zmínil. Říkám k Bohu: Má skálo (lat. susceptor, zastánce, který se ujímá) jako 17.3. Naříká si: Proč jsi mne opustil? aby tím spíše došel pomoci a osvobození. Proč jest mi choditi ve smutku? Ž. 34.14.
11. Smysl tohoto verše jest dle hebr.: Rozdrcují mé kosti metafora, kterou ukazuje, jak velikou bolest jemu působí; když mně moji protivníci, utiskovatelé stále říkají: Kde jest tvůj Bůh? ten Bůh, který jest tvou skálou, jak pravíš? (v. 4).
7. Vykládáno často o Davidovi, který utekl před Absolonem až za Jordan. Odtud by byl ty stesky a tužby své vysílal k Jerusalému: Od kraje Jordanu a Hermonů.
וחרמונים jest ještě závislým na ארץ — míní celý kraj v horách a při horách Hermonu (velkého).
מֵהַר מִצְעָר Od malého vrchu — zní správně הר צעיר.
Vlastní jméno nějakého vrchu v Kanaan Miz'âr známo není. Wellh. navrhuje toliko הר o malý vrchu! — osloven byl a jest před tím Bůh, nikoli vrch.
8. Podobný obraz i Is 8.7.8. צִנּוֹר splav, vodovod (v pozdější hebr.); zde asi prudké horské potoky, které působí přívaly a povodně. לקוּל vysvětlující ל okolnosti. Excelsum přídavné jméno značí vysokou vlnu. Propasť, příval bídy vyvolává příval Božího milosrdenství, příval zloby volá příval B. spravedlnosti.
9. Verš ten obsahuje proti ostatním jméno Jahve, prodlužuje sloku a jest poněkud nejasným. Proto jej někteří hledí vymýtiti: ale právě ty zvláštnosti jsou důkazem, že zde ten verš býti musil, když se tu udržel.
שִׁירֹה (שִׁירוֹ) jest spolu תְּפִלָּה modlitbou.
Po souženi pošle Bůh útěchu.
10. אוֹמְרָה = אֹמְרָה. סלעי (סֶלַע) má skálo; náleží již k oslovení a k obsahu modlitby. לָמָה jest zde milra'.
11. בְּ může býti ve smyslu כְּ (Sym. a některé hebr. rukopisy): Jakoby rozdrcení kostí bylo ve mně, když… רֶצַח po arab. a dle překladů LXX řeck., Theod. a Syr. rozdrcení.
Znovu se povzbuzuje k důvěře v Boha, slovy refrénu (v. 6.).
L. 12Proč jsi smutná, má duše?
A proč mne znepokojuješ?
Doufej v Boha, neboť ještě ho budu chváliti;
Spása mého obličeje (jest)
A můj Bůh.
H. 12Co jsi sklíčená má duše:
A co se ve mně bouříš?
Doufej v Boha, neboť ještě ho budu chváliti,
Spasení své tváře a svého Boha.
Žalm 41. se modlíme o Božím Těle; v ten den svolává nás Církev slovy žalmu k svatostánku a hodům nejsvětější Svátosti. Chce v nás vzbuditi touhu po nejsvétějším Těle Páně, aby nám bylo útěchou v tom putování na světě a zárukou blaženého života. Tam jest tvůj Bůh! Proč bys byla smutnou, zbožná duše? Doufej!
Modlíme se jej za věrné zemřelé. I tu vyjadřuje Církev touhu těch trpících duší po Bohu, po nebeském království. Bůh jest spásou těch duší! Žalm jest též určen v den sedmi Bolestí P. M. (pro v. 4.); v. 2—4. při svěcení křestní vody.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Podle číslování na latinských Wikizdrojích verš 10:75