Výklad posvátných žalmů/2. žalm
| Výklad posvátných žalmů Jaroslav Sedláček | ||
| 1. žalm | 2. žalm | 3. žalm |
Vítězství Pomazaného Páně.
editovatKrálové a knížata, nepřátelé vzpouzejí se proti Bohu a proti Jeho Pomazanému (1—3.); tento se jmenuje králem na Sionu, Bůh jej zove Svým synem a dal jemu veškeru moc nad nepřátely (4—9). Již z toho mohou nepřátelé poznati, že jest jejich boj marným a proto je žalmista napomíná, aby zmoudřeli a vyhnuli se své záhubě (10—13).
Žalm nadpisu nemá.
Jednotlivá místa této písně jsou vykládána v Novém Zákoně přímo o Kristu Pánu; tak uvádí o Něm v. 1—2 shromáždění věřících dle Sk. Ap. 4 25—27, sv. Pavel odvolává se v kázaní o Kristu v Antiochii (Sk. Ap. 13 33), i v listu k Hebr. 1 5 na v. 7 tohoto žalmu. Ve Sk. Ap. 4 25 zřejmě řečeno: Který jsi (o Bohu) ústy Davida svého služebníka, řekl: Proč se bouří národové a lidé (nač) obmýšlejí marné věci?
Žalm tento jest prorockým, poněvadž nelze jeho jednotlivosti (zvláště na př. v. 5. a 12.) vykládati o přítomnosti, jest messiánským, jak zejména v. 8. o panování Pomazaného nad celým světem dokazuje. Prorok viděl arciť, jako se to i v jiných případech dálo, budoucnost a předpovídané údaje, jako by se již byly staly, aneb jakoby se právě děly, před sebou, a tak je též vyličuje. Sv. Otcové a církevní tradice vykládala podobně slova této písně vždy o Kristu Pánu. I v židovských výkladech shledáváme při tomto žalmu messiánské vysvětlování, kteréhož teprve ve středověku »za příčinou obrácení Minejských (t j. kacířů)« zanechávali.
Ti, kdo chtějí vykládati slova žalmu 2. o některém israelském králi, volí k tomu podle 1 Kr. 16 13, 2 Kr. 5 17—21 Davida, podle 2. Kr 27 14 Šalomouna, ano i Josafata, Uzziáše neb Ezechiáše, neb i makkabejskěho Alexandra Jannea z 1. stol. před Kr. Za dob Davida a Šalomouna nebyli všichni národové postaveni proti Israeli; o jmenovaných nelze říci, že panovali nad vším světem, syny Božími ve smyslu žalmu též nebyli.
Vidí žalmista Páně, kterak se proti Messiášovi národové a knížata staví, ale dí, že snahy a útoky jejich jsou marny; Kristus (Pomazaný) má velikou moc a bude vládnouti celým světem.
Skladatel žalmu udán není; svědectví Sk. Ap. 4 25 nemusí býti v tom rozhodujícím, poněvadž se tam o původ žalmu nejedná a věřící jmenovali v oné modlitbě Davida původcem žalmu, protože se řídili všeobecným způsobem mluvení, jež celý žaltář jmenovalo τὰ τοῦ Δαυείδ. Davidovi promluvena prorokem Nathanem dle 2. Kr. 7 12—16 podobná slova, jako je nacházíme v tomto žalmu, ale ani tato okolnost nedokazuje ještě nikterak, že by byl David skladatelem žalmu. Ten úsudek jest dovolen, že užil žalmista slov z 2. Kr. 7 12—16 o Messiášovi a že psal v době, kdy bylo očekávání Messiáše živé. I tento žalm byl snad, jako ž. 1., poněvadž nemá nadpisu, později, když již l. kniha žaltáře aneb aspoň část žaltáře tvořila sbírku, před celou sbírku písní spolu s 1. ž. postaven. Podstatného nelze proti Davidovu původu ničeho namítati.
V některých hebrejských rukopisech jest tento žalm na začátku žaltáře a číslován jako ž. prvý; v jiných jest spojen se ž. 2., ačkoliv se oba obsahem od sebe liší. Proto jest dle kanterburyského rukopisu uveden ve Sk. Ap. 13 33 jako žalm prvý.
L. 1.Proč se bouří národové
A nač obmýšlejí lidé marné věci?
L. 2.Postavují se králové země
A sjednocují se knížata
Proti Hospodinu a proti Jeho Pomazanému.
L. 3.Roztrhněmež jejich pouta
A odvrhněmež od sebe jejich jho!
H. 1.Proč se bouří národové (pohané)
A obmýšlejí lidé marně?
H. 2.Postavují se (k boji) králové zemští,
A rokovala vespolek knížata
Proti Jahve a proti Jeho Pomazanému. Sélā.
H. 3.»Roztrhejmež jejich pouto.
A vrzmež od sebe jejich provazy.«
1. Národové (v hebr. významu: pohané) se bouří jako divoké moře, obmýšlejí věci marné, myšlení, snahy jejich nebudou míti výsledku (v. 4.), budou marny. Knížata se sjednotila (rokovala, uradila se vespolek) a staví se nyní pozemští králové jako k boji proti nebeskému králi (v. 4.), proti Jahve a proti Jeho Pomazanému. Uvádí hned též příčinu toho slovy těch nepřátel ve v. 3.
Žalmista Páně vidí v duchu ten odpor, jaký budou klásti na světě Messiášovi, a vyjadřuje otázkou v. 1. podivení: proč se bouří? není k tomu příčiny, poněvadž Jahve jest laskavým Bohem. Jeho zákon jest snesitelným; proti Bohu nikdo ničeho nezmůže. V odporu jsou gōjjîm pohané, a lᵉ’ummîm, což může též značiti veškeré národy; dle Sk. Ap. 4 27 byly by tím jmenovány kmeny Israelské: »Sešli se … Herodes a Pontský Pilát, s pohany a lidem Israelským« (v řeckém arciť mn. σὺν λαοίς).
2. Králové země (parellelně k tomu »knížata«) uradili se dříve (proto v hebr. perf.) a staví se k boji proti Jahve. Pomazaným Boha Jahve jmenuje Messiáše, poněvadž jej vidí jako krále, který jest panstvím obdařen a zastupuje Boha Jahve. »Pomazaným« byl jmenován ve St. Z. nejvyšší kněz (Lev. 4 3, 5—16), králové (1 Kr. 2 10 a j.); Vykupitel jmenován hammāšîach (se členem) ten Pomazaný, což se později stalo vlastním jménem jako řecké χριστός.
3. Nepřátelé a protivníci Boží udávají příčinu svého vzbouření slovy: Roztrhněme jejich pouta: pouta, provazy, jho jsou obrazy vlády, panování, z druhé strany znamenají porobu a poddanství. Bezbožným jest zákon Boží těžkým jhem, tuhým poutem, jehož se chtějí zbaviti; skoro při každém zlém úkonu cítí varovný hlas svědomí, kterýž mu připomíná zákon a tolikráte též cítí nepříjemnost, tíhu tohoto zákona — staví se proti náklonnostem, proti zvykům bezbožného. Z oněch slov vyznívá urputnost, pýcha a pohrdání Bohem; podobně vytýkáno lidu za Jeremiáše (2 20): »Zlomil jsi mé jho, přetrhal jsi moje pouta a řekl jsi: Nesloužím!«
Odpor bezbožných v těchto verších naznačený vidíme v plné síle vyvinutý za dob Kristových; Židé se radili proti Kristu, pohané jim v tom pomáhali, neboť i Heroda dlužno čítati ku pohanům. Tehdy volali: »Nechceme, aby tento nad námi kraloval« jako oni poddaní v podobenství (Luk. 19 14).
1. Žalmista líčí bouři proti Messiáši; nelze proto právem z tohoto líčení souditi o tom, že by žalmista v podobné bouři byl žil. ריק. jest přídavným jménem: marné, ničemné; V ř. κενό (Aq. příslovcem κενῶς)
2. יתיצבו opravuje Lagarde (Prophetae Chaldaice 1872 str. XLVI) v יִתְיָעֲצוּ (83 4) radí se, rokují - čehož zde třeba není. נוסדו dle syr. אֶסְתַוַד (סְוָדָא řeč) rozmlouval, umlouval se; Vulg. překládá (h. סוֹד důvěrná porada) dle řeckého συνήχθησαν, sv. Jer. tractabunt, Aq. ἐπαρρησιάσαντο. Poněvadž jest církev pokračováním díla Kristova a poněvadž v ní Kr. žije, obracela se bouře bezbožných i proti církvi; pronásledování počínala velmi často působením králů a knížat.
Po tomto verši jest někdy v hebr. סלה διάψαλμα. (Viz v úvodu str. XXVII.)
3. Příp. מוֹ, ָמוֹ, ֵמוֹ vyskytuje se v básnických knihách hebrejských; v aram. הִמּוֹ arab. húmu, ethiop. tômû.
Zbožný necítí tíže zákona Božího »není pod zákonem,« jemu jest toto jho sladkým a břímě Kristovo »lehkým« (Mat. 11 30).
L. 4(Ten), jenž přebývá na nebesích. směje se jim,
A Hospodin posmívá se jim.
L. 5Tehdy promluví k nim ve svém hněvu
A poděsí je ve své prchlivosti.
L. 6»A já ustanoven jsem od něho králem
Na jeho svaté hoře Sionu,
(jenž) Ohlašuje jeho přikázaní.
H. 4(Ten), jenž trůní na nebesích, směje se;
Pán jim se vysmívá.
H. 5Potom promluví k nim ve svém hněvu
A poděsí je ve své zlosti:
H. 6A (přec) jsem já ustanovil svého krále
Nad Zijjônem, svým svatým vrchem,
H. 7Chci oznámiti (to) ustanovení.
4. Naproti králům »země« jest král »nebes,« jenž jest pánem všeho, jemuž nikdo s výsledkem odporovati nemůže. Trůní na nebesích, ve své slávě a moci, a směje se jim: obrazně, metaforicky řečeno o Bohu podle lidského jednání; víť dobře, že námahy a pokusy lidí proti Němu jsou bez účinku, a že se obrátí k hanbě a k neštěstí těch protivníků.
5. Tehdy promluví: potom, když byl seznal jich vzpouru; obrátí se jaksi smích, při němž bezbožní dle své libosti se bouří, ve hněv Boží. I o hněvu Božím a o Jeho prchlivosti mluví P. sv. toliko obrazně, představujíc Boha o lidských vlastnostech; hněv B. znamená jeho trestající spravedlnost, slovo spravedlnosti poděsí protivníky. Mluví Bůh též skutky, když stíhá bezbožné zaslouženým trestem. Takový trest nevede ku spasení, proto prosí žalmista v 6 1: »Hospodine. nekárej mne ve svém hněvu a v prchlivosti své netrestej mne.«
6. Hospodin poděsí protivníky Svého Pomazaného slovy: »Kterak se odvažujete, bouřiti se, když jsem já jej ustanovil králem (a přec; v hebr.) nad Sionem t. j. aby nad Sionem vládl.« Sion jest vrch, na němž stával dům Boží v Jerusalémě, často jest tím jménem míněn Jerusalém; svatým se zove, poněvadž na něm stála archa a chrám, a proto může býti obrazem messiánské církve.
Messiáš sám dokazuje svým nepřátelům, že byl ustanoven králem, ano uvádí jim dle v. 7. (v hebr.), jak se, ustanovení toto stalo: chci oznámiti (to) ustanovení. Dle řeckého, arab. a latinského překladu obsahuje v. 6. slova Messiášova: A já ustanoven jsem od něho králem — čímž odstraněn rozdíl osob ve v. 6. a 7.; tomuto překladu dlužno dáti přednost. Jenž ohlašuje jeho přikázání (praeceptum) jest vyložiti významem hebr. chōq, příkaz, ale i ustanovení (jako na př. v ž. 104. slib o zemi Kanaan Jakubovi daný jest chōq: oznámím, dí Messiáš, (ono) ustanovení.
6. V řeckém překladu ἐγῶ δὲ κατεστάθην βασιλεύ; ὑπ᾽ αὐτοῦ וַאֲנִי נִסַּכְתִּי מַלְכּוֹ jako o moudrosti, která od počátku byla v Přísl. 8 23. Sloveso נסך ve tvaru qal znamená vyliti, נָסִיך libace, tekutá oběť; ale též kníže (Ž. 83 12, Jos 13 21, Ez. 32 30); aramejský výklad má רביתי (Sym. ἔχρισα) pomazal jsem, i מניתיה ustanovil jsem ho. V הַר קׇדְשִׁי vztahuje se přípona k הר § 75., 5. Verš 6. lépe čítati ještě spolu se 4. a s 5. v. do jedné sloky, aby byly sloky o třech verších.
L. 7Hospodin pravil ke mně: Syn můj jsi ty,
Já dnes jsem zplodil tebe.
L. 8Požádej ode mne a dám ti národy v tvé dědictví,
A v tvé vladařství končiny země.
L. 9Budeš je spravovati železným prutem
A jako nádobu hrnčířovu je rozbiješ.
H. 7. b.Jahve řekl ke mně: Syn můj jsi ty,
dnes jsem tebe zplodil.
H. 8Požádej ode mne a dám ti národy (pohany) v tvé dědictví,
A končiny země v tvé vlastnictví.
H. 9Rozbij je železnou holí,
Jako hrnčířskou nádobu je roztluč.
Hospodin, Jahve dal Messiášovi veškeru moc a vládu proto, že jest pravým Synem Božím. Pomazanému Páně dá Bůh národy a končiny země. Davidovi a Šalomounovi dáno bylo panství nad zemí israelskou, ti nevládli nad národy; ačkoliv jsou tito jednou nazýváni »syny Božími« (ž. 88 27, 2. Kr. 7 14; v Ex. 4 22 jest tak jmenován Israel), přec nejsou slova tohoto verše o nich promluvena. O Kristu Pánu je vykládá Nový Zákon ve Sk. Ap. 13 33, Hebr. 1 5, 5 5, Zjev. 19 15. Dnes značí dobu, kdy se M. stal Synem Božím i kdy byl ustanoven nad Sionem; mnozí sv. Otcové vykládají dnes o věčném Synovství Kristově, neboť v tom zajisté jest základ a příčina všemohoucnosti Jeho a vítězství nad národy; nikdo není mu roven, ani andělé, neboť: »Komu z andělů kdy pravil: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem Tě?« (Hebr. 1 5).
Poněvadž porovnává sv. Pavel Krista s anděly a tvrdí, že se stal vznešenějším jich a že obdržel jméno výbornější než jest jejich jméno — což o člověku toliko říci lze — proto rozuměli sv. Cyprián a j. tento verš 7. o lidském narození Spasitelově (Hebr. 5 5—8).
8. Syn Boží mohl požádati, aby Bůh učinil národy (pohany) Jeho dědíctvím, aby jich právem dědice nabyl, aby mu byli vlastnictvím. Dědictví v P. sv. znamená mnohdy jen »vlastnictví«. Náleží Kristu národové, poněvadž jest pánem všech lidí; myšlenku o všeobecném Spasení a o všeobecném panství Spasitelově vidíme vyjádřenu jmenovitě u pozdějších proroků. V duchovním smyslu vládne Kristus svou církví nad všemi národy, jakž předpovídá Dan. 2 44. (Mat. 28 18: »Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi.«)
9. Budeš je spravovatí železným prutem; prut, hůl železná, železem pobitá, jest obrazem přísné, neodolatelné moci, kterou může král říditi své podané, ale také trestati, rozbiti je jako hliněnou nádobu. V hebr. dvakráte opakuje: Rozbzij je … a roztluč; tím není vyjádřeno, že král skutečně setře ony národy, ale že má takovou moc, že by je mohl zničití jako hliněnou nádobu. Rozbitou hliněnou nádobu nelze znovu zceliti, proto jest jí úplné zničení naznačeno, jako Is. 30 14, Jer. 19 11. Je rozuměj národy a krále v. 1. a 2.
7. ילדתיך lépe doslovně přeložiti v přirozeném smyslu; netřeba vykládati: já jsem ti dal, že jsi (králem), když stačí obyčejný význam. Na m. אֶל klade Wellh. אֶת.
9. שֵׁבֶט hůl i kyj. תְּרֹעֵם dle massor. znění od רַעַע (רצץ) rozbití; řecký př. LXX a dle něho Vulg. od רעה ποιμανεῖ; αὐτούς pásti, spravovati je budeš. Znění massor. ale odpovídá lépe druhé parallelní části téhož verše. (Zenner: תִּרְעֵם).
L. 10A nyní, králové, srozumějte;
Podrobte se (vy), kteří soudíte zemi.
L. 11Služte Hospodinu v bázni.
A radujte se jemu s třesením.
L. 12Přijmetež kázeň, aby se nerozhněval snad Hospodin,
A vy nezahynuli jste s pravé cesty (sešedše).
L. 13Když by se rozpálil v krátce jeho hněv:
Blahoslavení všichni, kdož v něho doufají.
H. 10A nyní (tedy) králové, buďte moudří.
Dejte se poučiti, zemští soudcové!
H. 11Služte Jahve v bázni
A plesejte v třesení.
H. 12Líbejte syna, aby se nerozhněval, a vy nezhynuli ohledně cesty;
Když se za maličko jeho hněv rozpálí,
Blaze všem, kdož v něho doufají!
10. A nyní, uvádí, co následuje z výroku Božího. Žalmista sám mluví a obrací se především ku králům: srozumějte, buďte moudří, uznejte ho králem. dejte se poučiti (erudimini), napravte se.
11. Dříve se pyšně bouřili, chtěli odvrhnouti, roztrhati pouta zákona: Služte, dí žalmista, Jahve v bázni, snášejte jho Boží, podrobte se vládě Jeho Pomazaného. A radujte se jemu, radujte se, že jest vám Bohem, že jest On vaším Pánem — ale s třesením, abyste ničím nevyvolali Jeho trestající spravedlnost. Plesejte mohlo by též znamenati podle prvé části verše radost, plesání při bohoslužbě.
12. S Vulg. shoduje se LXX a aram. překlad: δράξασθε παιδείας příjmetež kázeň, dle výkladu Talmudu: zákon, thoru, buďte poslušni Bohu — neboť v následující větě jest v řeckém přidáno κύριος a poslední slova: »kdož v něho doufají« lze též vyložiti jedině o Jahve. Abyste nezahynuli s pravé cesty (sešedše) quoad viam. Dle hebr. a syr.: Líbejte syna, o němž byla řeč, tedy Syna Božího; políbením (jako 1 Kr. 10 1) ukažte jemu svou oddanost a úctu.
13. Když by se rozpálil jako řecké ὅταν časově; to stane se v krátce ἐν τάχει, když Jahve bude souditi spravedlivým soudem. Tehdy bude těm blaze, kteří svou důvěru v Jahve skládali, ti se u Něho ukryjí, najdou ochrany. Tím vhodně žalm uzavřen.
10. עתה má zde význam »tedy«. הִוָּסְרוּ nifal významem nepřímého původového media (jako řecké παιδεύομαι, δείκνυμαι dávám si ukazovati).
11. בְּיראה v bázni, ale též s bázní. V řeckém jest αύτῶ לו v druhém členu opakováno.
12. נשקו־בר jest nejasné. בר jest aramejské »syn«, v hebr. vždy בֵּן; בר by zde byl položil proto, aby se vyhnul nelahodnému zvuku בֵּן פֶּן. Ač se בַּר nevyskytuje jako příslovce, přec je překládali Aq. , S. Jer. adorate pure, čistě (dle מַר. Navržené opravy hebr. znění nejsou pravděpodobny. Řecký text by předpokládal קחו מוסר neb p. חוסי בו § 83.2. c. (Nejlépe: Podrobte se mu.)
V žalmu 2. spatřujeme v krátkých obrysech bouři proti Kristu a proti církvi; Bůh vítězí a blaze těm, kdo jemu jsou věrni. Vidíme ale též osud protivníků Božích: snahy jejich jsou marny, trestající spravedlnost Boží je může každé chvíle zničiti.
Žalm tento jest v kněžských hodinkách o svátcích Páně: v den Narození, Obřezání, Utrpení a Vzkříšení P. (v. 1., 7., 8.); v den sedmi bolestí P. M. (v. 7.). I svatí jsou v jistém smyslu »syny B.«, mají důvěru v Boha — a proto i v jejich dny žalm tento jest určen. Též v ranních h. neděle.