Výbor z písní a ballad/Svatvečer
| Výbor z písní a ballad Robert Burns | ||
| Zima | Svatvečer | Psaní mladému příteli |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Svatvečer |
| Podtitulek: | The Cotter's Saturday Night |
| Autor: | Robert Burns |
| Zdroj: | BURNS, Robert. Výbor z písní a ballad. Praha: J. Otto, 1892. [1], [2], [3], [4], [5], [6], [7] a [8] Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Josef Václav Sládek |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Dech listopadu mrazně zadul v luh,
den smráká se nad zoranými lány,
spřež ubrocena, odstaven je pluh,
a v hejnech na noc odlétají vrány.
Jde oráč, údy prací uondány:
dnes večer těžký týden ukončen;
rýč sbírá, motyky a skládá brány
a v oddech doufá na zejtřejší den
a domů slatinou se vrací unaven.
Tam konečně svou vidí chýžku stát
od košatého stromu zastíněnou,
maličké robě batolí se z vrat
a jiná s jásotem se vstříc mu ženou.
Ten milý koutek s jizbou vybílenou,
krb čistý, ženy úsměv rozmilý,
to šveholící děcko na kolenou
hned všecky jeho strasti rozptýlí;
a klopot zapomněl i trampot za chvíli.
Teď starší dítky, jedno po druhém,
se vrací domů; po okolním kraji
ten pase, druhý chodí za pluhem
a jinde do města je posýlají.
Jich naděje, jich Jenny, břízka v máji,
dorostlá panna, — lásku plápolat
jí vidět v zraku, — nový v polotaji
šat ukazuje, nebo týdne plat
svým dává rodičům, pro chvíli nouze snad.
Jest nelíčená radost v lících všech
a bratři, sestry laskavě se zdraví,
ubíhá večer, co kde který slech'
neb viděl, tím zas nyní druhé baví,
a rodičů jen pohled usmívavý
růst v každém vidí jinou naději.
U krbu matka šije bez únavy,
by starý šat zas koukal nověji,
a v tváři otcově se všickni shlížejí.
On napomíná, aby pánů svých
a paní rozkazů vždy poslouchali,
a i když sami jsou, ni na polích,
ni v jizbě, v stáji ruce neskládali;
a především by Hospodina dbali
a nejvýš kladli povinnost a čest,
v zlé pokušení nikdy nepadali
všech božích rad vždy dbajíce a cest,
neb těm, kdo hledají, že Pán vždy blízkým jest.
Teď někdo klepá! — kdo by to být moh',
ví Jenny hned a praví bez rozpaků,
jda se vzkazem, že sousedův dnes hoch
ji provodil až domů za soumraku.
Čte matka v jejím zaplanuvším zraku
a vše jí prozrazuje v líci nach,
i úzkostlivě ptá se po junáku; —
dceř jméno řekne, s matky padá strach,
že hlavu nepoplet' jí žádný větroplach.
Jej chvátá Jenny vlídně uvítat,
hoch jako lípa, matčin zrak jej střeží;
jest Jenny šťastna, že je viděn rád; —
o krávách mluví otec, pluhu, spřeži,
hoch radost v srdci udržuje s těží,
leč zaražen je, neví kam, ni jak,
však matka, — žena, — hned ví, oč tu běží,
proč vážný tak ten hoch a klopí zrak,
a těší se, jich rod že všude vážen tak.
Ó štěstí lásky, jako zde, kde jest!
ó blaženosti, jaké rovno není!
já chodil květem, prachem lidských cest
a ze všeho mi zbylo naučení:
nebe-li dalo na té pouti denní
sílící doušek v slzavý ten dol,
tož pijou jej, když v lásky rozechvění
dvě mladé duše radost svou i bol
si sdílí pod hlohem, jímž večer voní kol.
V podobě lidské, kde je srdce, cit, —
zdaž bídník lásce, pravdě odcizený,
jenž moh' by lstí a nástrahami chtít
nevinnou mladost zradit sličné Jenny?
Buď klet v svých léčkách svůdce zakuklený!
Tak svědomí-li, cti a ctnosti prost,
že soustrast nemá, kvítek pokosený
když chřadne, rodičům jenž k těše rost'
a dívka ubohá se vrhá v zoufalost.
Však nyní večeřet se začíná; —
to živný porritch, první z škotské stravy;
a mléko dala kravka jediná,
jež za přístěnkem vonné žvýká trávy;
pak hospodyně na hostovo zdraví
přináší sýr, jenž dobře ušetřen;
pobízí hocha, on, že dobrý, praví,
hovorná žena přikyvuje jen
a dí, že sýr byl stár už rok, když kvetl len.
Pak u ohniště v kruhu usedli
a každý vážně na otce se díval;
po listu list obracel zahnědlý,
to v bibli, na niž děd tak pyšen býval;
i klobouk sjal a na skráně mu splýval
juž proříďlý a zšedivělý vlas,
i volil žalm, jenž na Zionu zníval,
a pro sebe jej četl zas a zas,
pak »Hospodina chval!«, řek' vážný jeho hlas.
Jich prostý zpěv tak zbožně zaznívá,
jich srdce k nejvyššímu naladěna,
tu »Dundee«, zazní píseň ohnivá,
neb »Mučenníci«, hodní toho jména,
neb »Elgin«, hymna velká, povznesená,
ta nejsladší ze škotských hymen všech.
Ty slyšíš-li, jak malá zdá se cena
lahodných, prázdných jižních zpěvů těch,
jež k Tvůrci nenesou se zbožných na křídlech.
Posvátné, stránky kněžský otec čet'
jak milován byl Abram velkým Bohem,
jak Mojžíš válku s bezbožnými ved'
i Amalecké srazil v boji mnohém;
neb on, jenž královským pěl žalmy slohem,
jak pro své hříchy málem upad' v zmar,
neb o Jobovi četl přeubohém, —
pak z Isaía, v němž jest nebes žár,
a z věštců přemnohých, již zpěvu měli dar.
Snad Nový zákon čet', krev nevinná
jak prolita za hříšné lidské davy,
jak On, jejž v nebi Bůh měl za syna,
na zemi neměl, kam by složil hlavy,
jak učenníci po něm obce správy
se ujali a psali v mnohou zem,
jak na Pathmu se anděl plný slávy
objevil tomu, jenž byl miláčkem,
i spatřil Babylon, jak padá v pychu svém.
Pak zbožně kleknuv, Nebes ku králi
se modlí světec, otec, manžel vřele:
jak naděj', vítěz, vzlétá do dáli,
že po té žití pouti osamělé
se opět sejdou v rajské záři skvělé,
kde hořkých slz už není, ani sten; —
tam chváliti že budou Stvořitele
ve sboru těch, jimž slávy svitne den,
a čas že půjde dál už jimi netušen. —
S tím porovnán, jak chudý věr je řád
v své nádheře a umělostech, pýše,
kde člověk zbožnost jme se vykládat
a jenom srdce nepovznese výše!
Bůh nechce chrám, jenž od kadidla dýše,
ni kněžská roucha, ani skvostný ryt,
však snad že někde z osamělé chýše
rád uslyší hlas pravý z duše znít
a v knihu života svůj chudý vpíše lid.
Pak obrací se každý k domovu,
hned na lože se droboť odebírá,
však rodiče se modlí poznovu
a vroucně prosí Pána všehomíra,
by On, jenž hladné ptáče nepřezírá
a nádherně tak šatí polní květ,
i na ně vzpomněl, když je nouze svírá,
a sám jak ráčí, na jich dítky shled',
však nejdřív milostí jim svatou srdce ved'.
Hle, tak Škot starých velkost počata,
k nim láska doma, v světě čest se množí!
jsouť jenom dechem králův knížata,
muž poctivý je nejvyšší tvor boží!
O jistě, ač jde k ctnostem drahou z hloží,
chýž stojí výš než palác velmožný. —
Co panská nádhera a sláva, zboží,
když krášlí se jím bídák bezbožný,
jenž peklu zaprodal svůj život mátožný!
Ó, Skotie! má vlasti milená,
za niž mé ruce nejvroucněj' jsou spjaty,
kéž syn tvých brázd na věkův kolena
má spokojenost, zdraví, poklid svatý!
A nebesa kéž chrání prosté chaty
od nákaz, přepychu a nástrah zlých! —
Pak ať se láme korun vínek zlatý,
lid zvedne se, jejž neposkvrnil hřích,
jak hradba ohnivá kol drahých prahů svých!
Ó Ty, jenž krev jsi vlasti oddánu
lil proudem žhavým ve Wallace žíly,
jenž velíš mužům čelit tyranu,
neb slavně umřít, osud poroučí-li,
Ty, Bože věrných vlasti, Bože síly,
Ty, vůdce, strážce, rádce, štíte náš!
Ó neopusť své Škotsko v těžké chvíli,
vždy bojovníku, pěvci vzejít kaž,
by vlasti na věky byl ozdoba i stráž!