Výbor z Květů zla II./Požehnání

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
	Požehnání	Albatros

Údaje o textu
Titulek:	Požehnání
Podtitulek:	(Str. 85. Bénédiction.)
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Bénédiction
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 9–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

Když podle rozkazu, jejž nejvyšší moc dává,
se básník v mrzutém tom světě ukázal,
máť jeho zděšena se rouhat nepřestává,
a svírá k Bohu pěst, jenž sdílí její žal:

„— Že nezrodila jsem, ach, raděj klubko zmijí,
než abych na prsou ten výsměch měla nést;
buď noc ta prokleta, i slast, jež rychle míjí,
v nichž mělo počati mé lůno ten svůj trest!

Když mezi ženami mne chtěl’s mít vyvolenu,
by cítil ke mně hnus můj manžel žalostný,
a jestli nemohu zpět vrhnout do plamenů
tu křivou obludu, jak lístek milostný —

tvé záští odvrátím, jež teď mne k zemi chýlí,
na kletý nástroj ten tvých zlomyslných rad,
a budu bídný strom ten kroutit s takou pílí,
by nemoh’ morové své puky vydávat!“

Tak ona polyká své velké zášti pěny,
a věčných záměrů nic nechápajíc um,
jde sama upravit až v hloubku do Geheny
žár, kterýž uchystán je matky zločinům.

Však vyděděný syn, jejž anděl s péčí hlídá,
— sám neviditelný — se sluncem opíjí,
a v každém nápoji a ve všem tom, co jídá,
zří růžný nektar, vše má za ambrosii.

On s mrakem hovoří a s větrem sobě hraje
a zpívá okouzlen si u křížových cest;
a Duch, jenž provází pout jeho v žití kraje,
má v očích pláč, když zří, jak pták že vesel jest.

Ti, jež chce milovat, buď patří na něj s bázní,
neb, že jest umírněn, si vedou směleji,
a snaží se, by sten mu vyvolali v strázni,
a v divokosti své se na něm zkoušejí.

Ti k vínu, ke chlebu, jež stravou se mu stanou,
jdou mísit popelu, slin mísí nečistých;
a hodí, pokrytci, vše, čeho tkne se, stranou,
neb viní se, že šli též v jeho kročejích.

A žena křičíc jde mu veřejných míst tratí:
„— Když ke zbožnění dost se jemu krásná zdám,
já model antických též úlohu chci hráti,
jak ony činily, se znovu zlatit dám;

chci nardem, kadidlem se, myrhou opojiti,
a vínem, klekáním a masem nasytit,
a znát, zda v srdci tom, jež obdiv pro mne cítí,
se smíchem uchvátím i božské úcty cit!

Až by mne bezbožné ty frašky omrzely,
naň křehkou položím a silnou ruku svou;
a k němu nehty mé, jak Harpyjí dráp smělý,
až v srdce raziti si dráhu dovedou.

Jak ptáčka mladého, jenž třepetá se kvíle,
to srdce červené mu z prsou vytrhnu,
a chtějíc nakrmit jím zvíře svoje milé,
je plna zhrdání mu k nohám uvrhnu.“

Výš k obloze, kde zří zrak jeho trůn, jenž svítí,
pln jasu Poéta své zbožné ruce zved’,
a blesky ohromné, jež z ducha se mu řítí,
zuřících národů mu zakrývají hled:

„— Buď, Bože, pochválen, jenž dáváš utrpení,
jak božský prostředek, pro nečistotu nám,
jak nápoj, nad který již lepší, čistší není,
jenž silné připravit má k svatým vidinám!

Vím, že jsi básníku ty vybral místo kdesi,
kde svatých legií tvých blažený je tém,
a dobře vím, že zveš jej v odvěké ty plesy,
jež Trůnům připravil’s a Silám, Mocnostem.

Bol může jedinou tou hodností snad býti,
jíž hrýzti nebude ni peklo ani zem,
a nutno, mystický když vínek má se víti,
vždy úctu vzbuzovat a celým vesmírem.

Leč kovy neznámé a perly z moře lemu,
a staré Palmýry již vymizelý skvost,
tvou rukou vsazený, by tomu diadému,
jenž zářný, krásný jest, as nestačily dost;

neb vesměs utvořen je z čistých pouze blesků,
jež vzaty z ohniska těch svitů nejstarších,
a oči smrtelné i v celkovém svém lesku
jsou pouze ztemnělý a žalný odraz jich.“