Výbor z Květů zla II./Pařížský sen
Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire | ||
Mlhy a deště | Pařížský sen | Svítání |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pařížský sen |
Podtitulek: | (Str. 286. Rêve parisien.) Konstantinu Guysovi |
Autor: | Charles Baudelaire |
Původní titulek: | Rêve parisien |
Zdroj: | BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 122–124. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Haasz |
Licence překlad: | PD old 70 |
1.
editovatZjev strašlivého toho kraje,
jejž nikdy v žití nezříme,
mdlý, neurčitý, kouzlem hraje
dnes ráno ještě v duši mé.
Vždy v spánku zázraků je mnoho!
Já, zvláštní choutkou stíhaný,
jsem vzdálil od divadla toho
vzrůst bylin, nespořádaný,
a vlohy svojí malíř hrdý,
jsem v obraze svém kouzlo ssál,
jež mívá jednotvárný, tvrdý
kov, mramor, nebo vodní val.
To Bábel obloukův a schodů,
dům, v němž by konce nepostih’.
pln nádržek a kaskád, vodu
v mdlé, hnědé, zlato chrlících.
A vodopádů těžké vlny
kol na stěny zdí z oceli,
co křišťálový, záře plný,
se závoj k zemi věšely.
Ne v stromech, v středu kolonády
spal plesa mnohý vodojem,
jak pro ženy on pro najády
byl obrovité zrcadlem.
Vod pláň se rozlévala čirá,
kde růžný, zelený břeh byl,
až ke hranicím všehomíra,
a celé miliony mil;
to drahokamy neslýchané
a v proudu byly báječném;
sklo nesmírné, jež v záři plane
tím, co se zrcadlilo v něm!
A Ganges mnohý mlčenlivý,
prost péče, v nebes oblasti
váz vyléval svých skvostů divy
v klín démantových propastí.
Já, stavitel všech bájí svojich
jsem podle chuti pod tunel,
jenž planul v drahokamů rojích,
proud moře krotký zaváděl.
Svět celý kol, i barva tmavá,
se duhou, leskem, jasem zdál;
kde tekutin se kryla sláva,
lem křišťálovým svitem hrál.
Však ani hvězd, ni slunce sledu,
byť na oblohy pokraji,
by zářily v těch divů středu,
jež ohněm vlastním sálají.
A ve všech zázraků těch ruchu
se neslo (nové zděšení!
vše zraku jen a pranic sluchu!)
jen nekonečné mlčení.
2.
editovatZrak otevřev, v němž žár se chvěje,
jsem hrůzu svojí kobky zřel,
a v duši svou se navraceje,
hrot krutých péčí zakoušel;
V tom orloj pohřebními zvuky
se poledne jal odbíjet,
a nebe lilo temnot shluky
v ten truchlivý a ztuhlý svět.