Výbor z Květů zla II./Mučednice

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
Zničení	Mučednice	Prokleté ženy

Údaje o textu
Titulek:	Mučednice
Podtitulek:	(Str. 309. Une martyre.) Obraz neznámého mistra
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Une martyre
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 138–141. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

Uprostřed lahviček a blýskajících látek,
      a nábytku, v němž přepych plá,
a soch a obrazův a navoněných šatek,
      jichž řasa nádherně kol vlá,

ve vlažném pokoji, jak v skleníku, se cítí
      pln nebezpečí, těžký dech,
kde v rakvích skleněných, již umírajíc, kvítí
      vysílá poslední svůj dech;

tu mrtvol bezhlavý krev rudou, která žije,
      tak jako řeka vylívá
v podušku žíznivou, a plátno tak ji pije,
      jak činí louka dychtivá.

Jak bledá vidění, jež narodí se v stínu,
      by zraky naše věznila,
ta hlava, v bohaté své kštice chmurném klínu,
      kde skvostů spousta spanilá,

jak pryskyřníku květ na stolku odpočívá,
      je prázdna všechněch myšlenek,
a z očí zvrácených, jak za soumraku, splývá
      nejistý, bílý paprslek.

Na loži rozkládá trup nahý, bez obavy,
      se vzdávaje, a opuštěn,
svou krásu osudnou a tajemství své slávy,
      jíž od přírody obdařen;

má růžnou punčošku, kol zlatem vyšívanou,
      — jak upomínky zbyla sled —
na lýtku podvazek, jak tajné oči planou,
      vysílá démantový hled.

Ten pohled podivný zde na samotu celou
      a velký portrét unylý,
jenž zrak i postavu má vyzývavě smělou,
      by temnou lásku odkryly,

a radost zločinnou i s plesy podivnými,
      a polibky, v nichž pekla žeh;
roj kletých andělů se potěšoval jimi,
      když kryl se v záclon záhybech;

a přec, když rameno se vidí v štíhlé kráse,
      a tuhý obrys jeho vnad,
bok ostrý poněkud, a útlost v jejím pase,
      jenž jest, jak podrážděný had,

jest ještě mladičká! — Zda duše rozhořčené
      květ, se smysly, jež hryzl žal,
se rozevřely snad té smečce pobouřené,
      s níž bludný chtíč ji napadal?

Zda člověk, mstící se, jejž nemohla’s ty, živá,
      přes tolik lásky sytit dost,
v pleť tvoji podajnou, jež nyní odpočívá,
      své touhy shrnul nesmírnost?

Ó, trupe nečistý, dej zvěst! zda za vlas hrubý
      on rukou horečnou tě zved’,
rci, děsná hlavo, mně, zda na tvé chladné zuby
      své s bohem tiskl naposled?

— Ty, skryta posměchu a nečistému lidu,
      a soudům zvědavým,
ó, zvláštní stvoření, spi v klidu, dřímej v klidu
      kde taj je hrobem tvým;

tvůj manžel světem jde, tvá nesmrtná část všude
      bdí u něho, když jal jej sen;
jak bez pochyby ty, on věren tobě bude,
      a vytrvá až v smrti den.