Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena/Rajská zahrada

Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena
Kapka vody	Rajská zahrada	Královna sněhu

Údaje o textu
Titulek:	Rajská zahrada
Autor:	Hans Christian Andersen
Zdroj:	Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 44–58. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Bohuš Kober
Licence překlad:	PD old 70

danskEnglishEsperantopolskiportuguêsрусский

Bylť jednou mladý hezký syn královský, nikdo neměl krásnějších kněh než on, všechno, co se ve světě událo, bylo v nich obsaženo. Každý národ byl zde zastoupen, všechna zvířata lezoucí, plovoucí a létací byla zde vyobrazena — něco však zde scházelo, nač mladý král nejvíce myslel, byla to totiž rajská zahrada. — Babička jeho mu jednou o ní vypravovala, když počal navštěvovati školu. Pravilať, že květiny jsou tam sladké koláče, tyčinky jejich nejsladší víno; na jedné stojí psáno dějepis, na druhé přírodopis, nebo tabulky; a každý, kdo jedl takovou květinu, věděl obsah předmětu, v ní obsaženého.

To tehdáž arci věřil; nyní ale, když vyrostl, více se učil a moudřejším se stal, pochopil ovšem, že v rajské zahradě jest docela jiná slasť než ona obsažená v květinách.

„Proč,“ zvolal, jsa mlád a nyní již sedmnácte let stár, „proč vzala Eva jablko se stromu poznání — proč požil Adam zapovězeného ovoce! Kdybych byl já býval Adamem, nikdy by nebyl přišel hřích na svět!“

Jednoho dne šel sám a sám v lese a to ho nejvíce těšilo.

Nastal večer, oblaka se stahovala, počalo pršeti — silně pršeti, až se lilo, jakoby se nebe protrhlo, při tom všem panovala strašná tma. Mladý král se netěšil příliš takému počasí. Brzo uklouzl přes hladkou zemi — brzo klopýtl o kořeny, táhnoucí se přes cestu, pak opět zakopl do kamene a ke všemu tomu byl tak promoklý, že ani košili neměl suchou. Cestou umdlen, byl by brzo padl do mdlob, tu uslyšel silné šumění a spatřil velkou, osvětlenou jeskyni. V prostřed jeskyně seděla na kameni mechem pokrytém stařena, jejíž obličej spíše mužskému se podobal. Točilať na dlouhém rožni velkého jelena, jenž měl sloužiti za večeři čtyřem jejím synům.

„Přistup,“ pravila stařena ke králeviči „a posaď se k ohni, aby se ti šaty usušily.“

„Zde to ale mnoho táhne.“ namítnul králevič, posadiv se na zemi. „To se ještě zhorší, až přijdou moji synové; neb ty se nyní nacházíš v jeskyni čtyř větrů světových, rozumíš mi?“

„Ano — ale kde jsou?“

„Na tak zpozdilou otázku mohu ti stěží dáti odpověď,“ pravila žena. „Synové moji dělají co se jim líbí — hrají si míčem s oblaky tam v královské síni!“ při tom ukázala na nebe.“ —

„Toť něco jiného. Ale vy mluvíte tak příkře jako muž, a ne tak jemně jako pohlaví vaše; znám jejich řeč, neb mám je pořáde okolo sebe.“

„Možná,“ odpověděla opět ona, „nebo dámy vaše nemají nic jiného na práci, ale já musím býti ostrá a přísná, sice by mne synové moji neposlouchali a já bych snad mohla poslouchati je. Hle tam na stěně visí čtyry pytle, těch se moji synové tak bojí jako ty jsi se v mládí svém bál metly za zrcadlem. Když mě neposlouchají synové moji, vezmu je, stlačím a strčím do těch pytlů — pak se utiší. Tam pak musí pykat své neposlušnosti, a já je dříve nepostím, až to uznám za dobré. Ale poslyš, právě se jeden vrací.“ —

Vskutku počalo mrznouti, kroupy padaly, a venku sněžilo až hrůza; tu vstoupil syn do jeskyně, byl to severný vítr. Mělť z medvědí kůže spodky a kazajku, čepici ze srsti tuleně (mořského psa), na vousech visely rampouchy, a on sám byl celý zasněžen.

„Nejděte hned k ohni,“ napomínal ho králevič, „sice byste se snadno nastudil.“

„Nastudil?“ smál se severný vítr. „Aj, nastuzení jest mým nejvěčším potěšením — ale kdo jsi ty, mrzáku — jak přicházíš do naší jeskyně?“

„To jest můj host,“ pravila žena, „a nejsi-li tou odpovědí spokojen, pak přijdeš hned do pytle. Rozumíš mi?“

Ba, severný vítr jí rozuměl a vypravoval, odkud přišel, a kde strávil celý měsíc.

„Přicházím přímo od ledového moře,“ vypravoval syn, milovník nastuzení, „byl jsem blíže Ameriky. Tam lovili velryby — jest to vskutku hezká podívaná, když ti malí lidé uloví tak ohromnou velrybu, radujíce se nad tím a nepomyslíce na to, že bych potřeboval jen trochu silněji fouknouti, a celá loď se všemi lidmi by se potopila. Často mne oblétával burák (mořský pták), jehož podivnému letu jsem se vždy smál — on jednou se rozlítne a nepohybuje se, letí dlouhý čas.“

„Jen trochu stručněji,“ pravila stařena. „Tedy ty jsi takto přišel k ledovému moři — co se tam událo?“

„Tam jest vše nad míru hezké,“ pokračoval severný vítr, ,led jest tam tanečnou podlahou, plochou jak zrcadlo, semotamo leží mech, na polo roztajený sníh, kamení, kostry mořských zvířat, velcí ledoví medvědi. Viděl jsem malý pahrbek a tu jsem sníh a mlhu sfoukl, bych poznal, co obsahuje ten pahrbek, a hle byl to domek, jehož zdi byly kůže — na střeše seděl starý, bručivý medvěd. Jda pak na břeh moře, viděl jsem na školách mladé ptáky ještě v hnizdách, ti křičeli a pískali — tu jsem jim ale foukl do chřtánu a hned umlkli. Dole v moři plovaly tučné velryby — mořští lvové a jiná zvířata — toť by byla pro mne pochoutka.“

„Tys velmi hezky vypravoval,“ pochválila ho matka jeho, „nyní ale vypravuj dále!“

„Pak jsme počali loviti. Trpaslíci hodili kus železa, jejž nazývají kýrem, do velryby, tato zlostně se potopila, ale železo měla — v sobě a na něm byl přivázán provaz, který trpaslíci drželi. Velryba šlehla bolestně ocasem a pouštěla z hlavy na místo vodostroj krvostroj. Slitovav se nad ní, počal jsem foukati, lidé na loďce se topili a křičeli. Ha, ha dobře tak, myslel jsem si, proč trápíte ubohou rybu k vlastnímu zisku. Pak jsem ale přifoukal každému z plavajících lidí trám, a oni zase se vrátili na velkou loď. Tu jsem posadil na led, zasněžil jsem a —“

„Vždyť jsi jenom zle působil,“ horšila se matka.

„Inu, co jsem dobrého udělal, to ať vypravují ostatní, ale hle západný můj bratr se blíží, vede s sebou mokrý, mořský vzduch, ba přivádí s sebou roztomilou zimu.“

„Jest to onen malý zefír?“ tázal se králevič.

„Ano, jest to tentýž,“ zněla odpověď ženina. „Ale on není tak malý, jak se domýšlíš. V minulých časech byl to hezký hošík, nyní ale vše zmizelo.“ —

Zefír také nevypadal jako kvetoucí mladík, jakého si byl králevič představoval, byl to muž divoký. V ruce měl kyj, jejž si byl sám uřezal z kmene prastarého stromu v obrovských pralesích Amerických. To nebylo nic malého.

„Odkud přicházíš?“ tázala se ho matka. —

„Z pustin lesných,“ odpověděl, „tam kde každý strom jest opevněn silným trním, tam kde obrovský had zlomí nejsilnějším zvířatům žebra jako třtinu, tam jsem byl, kde není lidí třeba.“ —

„Cos tam dělal?“

„Viděl jsem obrovskou řeku Misisipi, vinoucí se mnohými lesy, tekoucí hezkými krajinami, viděl jsem ji co malý pramének a co největší vodospád na světě. Viděl jsem divokého buvola plovat v řece té, voda její ho ale strhla a rozdrtila o skaliska; já jsem k tomu foukal, že stromy jako tříšky lítaly a padajíce do vody, pluly.“

„Dál jsi nic nedělal,“ tázala se matka větrův.

„Dělal jsem na poušti kotrmelce, hladil jsem divoké koně, a když slunce zapálilo suché pastviny, foukal jsem do ohně, že všechno shořelo, já ale všechno neřeknu, slyšíš, matko?“ při tom ji políbil tak, že by skorem byla upadla.

Tu přišel jižný vítr, oděn v bílý plášť beduinský, maje na hlavě turban a jsa spáleného obličeje.

„Jest zde náramně zima,“ pravil, a přistoupiv k ohni přiložil; „viděti jest, že severný vítr byl zde prvý.“

„Zde jest tak horko, že by se mohl ledový medvěd upéci,“ odpověděl na to severný.

„Tys sám takový medvěd,“ odvětil mu jižný.

„Opět se hašteříte?“ zvolala stařena, „chcete oba do pytle? Posaď se tam na kámen a vypravuj, co jsi dělal.“

„Byl jsem v Africe s Hotentoty a lovil jsem lvy. Tam roste tráva tak zelená jako oliva. Pštros se mnou běžel o závod, ale já jsem ho předstihl. Přišel jsem až do Sahary, kde táhla právě karavana, totiž tlupa cestujících kupců. Zabili velbloudy, by dostali vodu, slunce je ale pálilo z hořejška, písek zdola a byli skoro upečeni. Tu jsem se valil naproti nim co pískový sloup a tančil jsem kolem nich. Ha, ha, jak se třásli. Koně frkali a velbloudi padali na zem. Dlouho je nemořiv, svalil jsem se přes ně a pohřbiv je za živa, postavil jsem jim ještě pískový pomník. Až ho jednou sfouknu, zbudou tam kosti; z toho poznají lidé, že před nimi také byli cestující, jinak by si to nepamatovali.“ —

„Aj, toť jsi usmrtil tolik lidí — pryč hned do pytle,“ zvolala stařena a než se toho jižný nadál, byl již v pytli. On se sice chvíli válel po zemi, chtěje se vysvoboditi, stařena se ale posadila na něj a tu utichl.

„Máte to veselé hochy,“ smál se králevič.

„Ba, ale trestám je také, hle zde přichází poslední — jest to východný.“

Ten byl oblečen co Číňan.

„Aj, odkud přicházíš?“ tázala se stařena, „myslela jsem, že půjdeš do rajské zahrady?“

„Tam poletím zítra; neb tam doletávám vždy po sto letech. Byl jsem v Číně, tanče okolo porculánové věže, že všechny zvonky zvonily. Dole na ulici dostali úředníci rákosem bití na paty, a ti pořáde děkovali, až krváceli — zvonky ale pořáde zvonily: klink, klink.“

„Jsi roztomilý,“ žertovala stará. „Zítra poletíš do zahrady rajské, tam se trochu vybrousíš a lépe vychováš. Pij hodně z pramene moudrosti a přines mi láhev omlaďující vody.“

„Učiním tak,“ pravil východný, „ale proč jsi zavřela jižný Vítr, pusť ho, ať mi vypravuje o ptáku Feniksovi, o tom mám princezně rajské zahrady vypravovati. Otevři pytel, pak tě budu opět více milovat, malinko, a dám ti dvě škatule nejčerstvějšího čaje.“ —

„Učiním tak pro čaj a proto, že jsi mým miláčkem,“ pak otevřela pytel a jižný vítr vylezl celý zahanben, stydě se před králevičem.

„Zde máš palmový list,“ pravil jižný k východnému. „Dej ho princezně zítra, Feniks jí ho posýlá, napsav na něj celý životopis po celých sto let. Nyní může čísti, jak sám, zapáliv hnízdo, v něm shořel; jakmile ale hnízdo shořelo, leželo tam v popeli ohnivé vejce, které náramným bouchnutím prasknuvši, vydalo ze sebe nového Fenikse, opět sto let trvajícího, on bodl zobákem do listu palmového, tím ji vzkazuje pozdrav.“

„Pojďme k večeři,“ pravila stařena, a všickni, nevyjma ani králeviče, se posadili k jelenu, jejž stařena rozřezávajíc, mezi ně dávala, králevič stal se brzy přítelem východného větru, nebo seděl po jeho boku.

„Vypravuj mi,“ pravil králevič k východnému větru, „co jest ona rajská zahrada a ta princezna v ní. Panuje opravdu?“

„Arci,“ přisvědčoval tázaný, „a chceš-li, vezmu tě zítra s sebou, ale to ti říkám, že od časů Adamových nikdo v zahradě té nebyl. Ty přece znáš biblický děj?“

„Ovšem — jak bych ho neznal.“ —

„Tehdáž, když anděl vyhnal Adama a Evu, propadla ona rajská zahrada, podržíc ale teplo slunečné, jemné povětří a všechnu svou nádheru. Královna vil tam bydlí, tam leží ostrov Štěstěny, kam smrť nedosahuje. Posadíš-li se mi zítra na záda, donesu tě tam, myslím, že mi budeš vděčen. Nyní ale utichni a nech mne spáti.“

Pak všickni usnuli.

Králevič vzbudiv se ráno, náramně se divil, neb letěl na zádech východného větru vysoko v oblacích. Všechny hory, jezera, města a silnice byly mu jako rozvinutá mapa.

„Dobré jitro,“ pravil východný, „jen spi, neb nevidíš mnoho v té krajině, leda bys chtěl počítati věže všech kostelů, bylo by ti to ale ještě nudné.“

„Máš pravdu,“ pravil králevič, „ale co si pomyslí tvá matka a bratří tvoji o mém vychování, když jsem jim ani nedal s Bohem!“ —

„Poněvadž jsi spal — jsi omluven,“ odpověděl východný, letě rychleji a výše, a kdykoliv se vznášeli nad lesem — zašustlo listi a kdykoliv letěli nad vodou, zašuměla voda, a na ní plovaly lodi jako malé labutě.

K večeru viděli osvětlená města, brzo zde, brzo onde se rozsvítilo, byla to hezká podívaná, a králevič tleskal nad tím radostí do rukou.

„Drž se raději, abys nespadl,“ napomínal ho východný, „sice se nabodneš na kostelní věž.“ —

Orel letěl ovšem hodně vysoko a rychle, avšak východný vítr letěl mnohem výše a rychleji, jezdci uháněli jako šíp po planinách, u porovnání ale s východným větrem lezli jako hlemýžďové.

„Nyní vidíš Hymalaj,“ pravil vítr, „to jest nejvyšší hora Asie, nyní přijdeme brzo k rajské zahradě.“ Při tom letěl poněkud jižněji, a brzo vonělo vše tak příjemně a hezky, a vše květlo tak pěkně, že králevič se tázal, jsou-li už v rajské zahradě.

„Ucbovejž Bůh,“ pravil vítr, pak se spustil, a oba posadivše se k vinnému keři, občerstvovali se.

„Nyní přijdeme brzo do rajské zahrady,“ řekl vítr, „vidíš tam, kde se vypíná nad onou tmavou jeskyní ta vysoká skála, tvoříc dlouhou zeď, tam jest ona zahrada. Zaobal se řádně do svého pláště, neb uvidíš, že ač jest zde dole parno, tam v jeskyni jest zima.“

„Ovšem — tedy tou cestou — oněmi vinnými keři, rostoucími u skály, půjdeme,“ pravil králevič.

Nyní šli skrze onu jeskyni — panovala tam krutá zima, ale brzo přestala, a vítr rozepnuv plášť, nechal ho létati a tento osvětloval celou velkou jeskyni. Brzo se ale jeskyně zúžila, až jim bylo lézti po všech čtyřech. A kapaniny v jeskyni se podobaly píšťalám varhanným.

„Jistě — kráčíme cestou usmrcující do ráje,“ prohodil králevič, ale vítr neodpovídaje, ukázal ku předu. Jaká podívaná! Lesklé modré světlo svítilo jim vstříc, přišliť do zahrady. Všude byly růže, fialky a rozmanité květiny, vydávající nejpříjemnější vůni.

Zde byla též velká řeka, neobsahující ale vodu, nébrž med; ryby byly stříbrné a zlaté, úhoři krvočervení, zářící při každém pohybu modrým světlem, každá květina byla červenožlutým plamínkem, kterému voda dávala potravy, jak olej světlu lampy. Šli přes bílý mramorový most, na němž visely sklenné perly a skrze nějž přišli do rajské zahrady.

Východný vítr vzav králeviče, nesl ho do ní, kde listy a květiny zpívaly tak hezké písně, jakých nikdy ještě neslyšel, a ku podivu, byly to tytéž, které zpívával králevič v mládí sám.

Byly to palmy, či obrovské vodní květiny, zde rostoucí? Tak šťavnatých a velkých stromů neviděl posaváde králevič, zde visely dlouhé úponkovité rostliny, tvoříce věnce, jakých lze viděti pouze na starých knihách, pomalovaných mnohými pestrými květinami. Byla to zde směs květin, ptáků a jiných okrášlenin. Vedle nich se nalézaly opět květiny, jichž rozevřené listy byly pávovým perám tak podobny, že králevič se domníval, že takového před sebou vidí. Zde si hrál lev, tygr, srnec a holub, aniž by kdo druhému ublížil neb druhého se bál. —

Nyní přišla princezna, vila rajské této zahrady, provázena dvěma nejhezčíma dívkama, jakých kdy králevič viděl. Ty dvě dívky měly dlouhé modré šaty, na nichž rozmanité květiny ze stříbra a zlata vyšity byly. Obličej měly tak hezký a černé kudrlinky jejich byly přiměřeny jejich černým očím, vypadajícím jako trnky. Princezna ale byla ještě mnohem hezčí. Mělať dlouhé bílé šaty, na nich zlaté hvězdičky třpytící se co skutečné. Neměla černé vlasy ani černé oči, za to ale jasné, modré oči, tak modré jako nebe. A vlasy její byly pravé zlato, splývající po obou ramenech dolů. Nad její hlavou se vznášela velká zlatá hvězda, záříc jasným světlem okolo sebe.

Vítr jí dodal popsaný palmový list, čemuž se princezna velmi těšila. Pak pojavši králeviče, který nad její krásou úplně ustrnul, za ruku, vedla ho do zámku. Stěny zámku vydávaly podivné světlo, a měly takovou barvu, jako ony květiny, podobajíce se pávímu peří. Na stropě byl velký tulipán, jehož kalich se tím více prohloubal, čím déle se kdo do něho díval.

Králevič přistoupiv k oknu, uzřel u jednoho stromu hadem ovinutého Adama a Evu. „Což nejsou vyhnáni?“ tázal se udivený; princezna ale usmívajíc se, pravila: „Hle všechno, co zde vidíš těmito okny, jest pouhý obraz. V každém okně uzříš něco ti známého, tak máš zde vyobrazený sen Jakubův, zde opět Mojžíše na hoře Sinai, a tak jest v každém okně tohoto zámku nějaký dej vyobrazen.“ — A v skutku králevič viděl to vše a zdálo se mu to tím přirozenější, ale proto i podivnější, jelikož všechno se v oknech pohybovalo. On se ale mnoho nedivil, vždyť byl v zámku rajské zahrady, a tam byly ještě divy. —

Vila jemně se usmívajíc, vedla prince do jiné síně, na jejíž zdi byl velký strom. Každý list, každý květ obsahoval dvé milujících, zpívajících a smějících se, nad každým ale se houpalo jablko, malé neb velké, a uprostřed byl Adam a Eva; tato podávala Adamovi též takové jablko. S každého listu stromu toho kapala ale krvočervená rosa, bylo to jakoby strom krví slzel.

„Vstupme do té loďky,“ pravila vila, „občerstvíme se zde, jedouce světem. Loďka totiž se nehne z místa, ale celý svět se bude pohybovati okolo nás.“ A vskutku strom zmizel a byli v hezké krajině. Princovi se zdálo, jakoby jel na loďce, tato se ale pouze kolébala a stála na jednom a témž místě, svět ale táhl kolem nich — toť byla rozkošná podívaná. Přišli k zasněženým Alpám, velké laviny valily se po nich, vše ničice, pak to šlo přes moře do Australie, tam viděli zlaté doly, z nich tisíce a tisíce lidí vyrábělo zlato. Pak přišli do Egypta, tam byly pyramidy a u nich ležel velký houf písku, — tu viděli na nebi oblaka rychle se střídati — vítr zaburácel, byl to jižní, a houf písku se rozsypal a nyní viděli kostry lidské a zvířecí, právě jak to jižný vítr vypravoval. Nyní přišli do severného ledného moře. Loď, kterou severný vítr sem postavil, pravé stála v ledu, tu ale přišel vítr, led praskal a brzo mohla loď odplouti. Pak byli opět v Americe, zde měl západný vítr též napraviti, co byl zlého učinil, neb to nebyl matce řekl, že když byl zapálil pastviny, zvěř rychle utíkající padala do řeky Misisipi, kde věčší díl zahynul. Nyní ale, když západný vítr zpozoroval, že ještě mnohé zvíře zápasí s vlnami, zafoukl, tak že stromy se svalily do řeky, na těchto stromech pak zvířata ještě živá vylezla a tak se zachránila. — Princ byl velmi šťasten, vida tak celý svět, neb viděl mnohem více, nežby se mohlo zde vylíčiti; proto se také tázal princezny, zdali může na vždy u ní zastati?

„Možná,“ odvětila, „nebudeš-li jako Adam, totiž nebudeš-li to chtíti, co ti zapovím, pak můžeš na vždy zde zůstati!“

„Nikdy se toho nedopustím a dokážu, že bych byl lepším Adamem než on byl.“

„Zkoušej sama sebe,“ pravila opět princezna, „a nejsi-li dosti silným, bys zkoušku dobře přestál, leť s větrem východným zpět, neb ten se vrátí teprve za sto let. Tobě arci uplyne ten čas jako sto hodin, ale pro pokušení a hřích jest ten čas nad míru dlouhý. Každého večera, když od tebe odejdu, budu volati, abys šel se mnou, musím se na tebe usmívati a tobě rukou kývati. Nejdi ale za mnou, neb tím by zrostla jenom touha tvá po mně, a pak bys přišel pod strom poznání. Tam spím pod větvemi lahodně vonícími, když se ke mně shýbneš, musím se usmívati, ale políbiti mne nesmíš, sice se propadneš a budeš ztracen. Ostrý vítr tě bode všude provázeti, studeným deštěm promokneš a budeš starostlivě a bolestně dále žíti.“

„Zůstanu zde,“ pravil princ k východnému větru, který jej políbiv, řekl: „Buď silný a přemoz se, pak se za sto let opět shledáme.“ Pak rozevřev křídla, že se vše kolem zářilo, odletěl, jsa provázen voláním: „Buď s Bohem, na shledanou!“ jež mu květiny a stromy posýlaly. Čápi ale a pelikáni provázeli ho až na konec zahrady.

„Nyní počneme své tance!“ pravila vila, „ku konci až slunce zajde, budu ti kývati, ty ale nechoď, budu na tebe volati, bys šel se mnou, ty ale mne neuposlechni, sto let to musím opakovati, po každé ti přibude zmužilosti, a naposledy na to zcela zapomeneš. Dnes prvého večera tě varuju.“ —

Pak vedla ho do velké síně ze samých bílých průsvítavých lilií, žluté nitky tvořící malou zlatou harfu provozovaly nejpříjemnější hudbu, podobající se brzo hudbě na struny brzy smyčcové. Nejhezčí dívky, kolíbající se, oblečeny byly v bílý dlouhý flor, nímž bylo lze viděti štíhlá půvabná tílka, tančily a zpívaly, jak hezký jest život rajský, nikdy se neukončící a neodkvětoucí. —

Když ale slunce zapadalo, a nebe rudou září se naplnilo, tu přistoupily k princi nejhezčí dívky, dávajíce mu šumící nektar píti, čímž ucítil takovou blaženost, jaké posud neznal. Tu se otevřelo pozadí síně — a on viděl strom poznání, zářící se nadobyčejným světlem, a bylo mu, jakoby zpěv matčin zapěl slova: „Milé dítě, milé dítě mé!“

Tu spatřil vilu a zapomněl na výstrahu, již mu byla dala, slyšel jen slova: „Pojď se mnou, pojď se mnou,“ viděl její kývání, a již prvého večera zapomněl se a padl jí vstříc. Vůně se rozšířila, harfy zněly líbezněji, a bylo, jakoby miliony usmívajících se hlavinek byly v síni, kývajících mu a zpívajících: „Vše musíš poznati, člověk jest pánem světa.“ A hle kapky, padající se stromu, nepodobaly se více krůpějím krve, ale červeným třpytícím se hvězdám. Vždyť hlasitěji zněla slova: „Pojď se mnou, pojď se mnou,“ každým krokem pálily tváře princovy více a krev jeho proudila rychleji. „Musím,“ pravil: „vždyť to nemůže býti hřích; proč bych neměl kráse a radosti zadost učiniti? Chci ji vidět spáti, vždyť tím nic neztratím — jen políbit ji nemám a to neučiním, já se přemohu.“

Tu odhodivši vila zářící svůj šat, ohnula větve a skryla se v nich.

„Ještě jsem nezhřešil!“ pravil princ, „a též nezhřeším!“ Pak ale odhrnuv větve stromu, spatřil spící vilu — a sličnou, jak jen může býti rajská vila, ana se ve snu usmívala, ale v očích jejích třpytily se slze.

„Pláčeš pro mne?“ šeptal, „neplač hezké děvče! Nyní teprve pochopuju štěstí rajské, proudící krví mojí, svými myšlenkami, cítím síly cheruba a života věčného — ať věčná nastane pro mne noc — jen jediná minuta, jako tato mne dosti obohatí; a pak políbil slze její a ústa. —

Tu zahřměl hrom, hrůzně a strašně, jak nikdy ještě neslyšel, vše propadlo, hezká vila, rajská zahrada — vše padlo hluboce, tak hluboko jako v tmavou noc, a princ viděl v dálce malou hvězdu. Smrtelný mráz projel tělem jeho, a on zavřev oči, dlouho ležel jako mrtvý.

Studený déšť chladil jeho obličej, silný vítr vál na hlavu jeho — tím nabyl opět smyslů.

„Co jsem učinil?“ sténal, „hřešil jsem jako Adam, takže ráj se hluboko propadl!“ A otevřev oči, spatřil opět onu hvězdu v nesmírné dálce — byla to jitřenka.

Vstav, poznal, že se nalézá opět v onom lese u jeskyně větrů, a matka jejich mu seděla po straně, zlobivě se dívajíc na něj s pozdviženou rukou.

„Již prvý večer!“ pravila, „myslela jsem si to, kdybys byl mým synem, musel bys do pytle.“ —

„Tam ať přijde,“ pravila smrť. Byl to silný starý muž s křidloma, v jedné ruce maje kosu, v druhé písečné hodiny. „Do rakve má přijíti, nyní ale ještě ne, já si ho jen poznamenám, chvíli ještě může žíti na světě, by se s Bohem smířil a polepšil, pak přijdu, když toho nejméně bude očekávati, strčím ho do černé rakve a poletím k hvězdám. Tam květe též rajská zahrada, a bude li hodný a zbožný, smí tam, budou-li ale myšlenky jeho špatné a srdce plno hříchů, tak se propadne hlouběji než rajská zahrada, v které byl, a za tisíc let přijdou pro něj, buď aby se opět propadl neb se povznesl na hvězdu do rajské zahrady!“