Výbor básní (Frič)/Matka z lidu
Výbor básní Josef Václav Frič | ||
Strážná hvězdka | Matka z lidu | Matce |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Matka z lidu |
Autor: | Josef Václav Frič |
Zdroj: | Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A) |
Vydáno: | 1861 |
Licence: | PD old 70 |
Tam naproti Kokořínu
leží v rumech kostelík,
v jehož temně-pustém klínu
pohřben ležel pacholík.
Tenkrát, když pro pacholíka
kopali ten věčný byt,
stál tam v stínu kostelíka
tajný smutný svědek skryt.
Na bidélku dvě družičky
nesly malou truhličku,
jakoby dva andělíčci
k nebi nesli dušičku.
A ty dívčiny se smály,
byly kvítím zdobeny,
a když hrobík zasypaly
šli dál — květů zbaveny.
Čí jsi bylo, dobré dítě,
že tu žádný neplakal?
což ani nepohřeší tě
ten, co tobě život dal?
Což se divím! vždyť i ráj můj
taky tak byl pochován,
když jsem spatřil drahý kraj svůj,
jak byl k hanbě přikován.
Když ho láska, sláva kladly
s hrozným smíchem do lůže,
tu můj lid a klid můj svadly:
kdo jim z hrobu pomůže?!
A když vzkřísit není dáno,
proč tu nikdo nepláče? —
Světy hynou! — nevídáno
hocha, lidu — tuláče! —
Nedovoláš se víc tónů
jednou shaslých minulých;
nevyžehná bol Siónů
v hroby věčně sesulých.
Skryj se, tam se kdosi blíží,
ať tvé slze nevidí -
Aj, to žena; co tu tíží,
že utíká od lidí? —
Jako lvice, skoro letem
od chatek tam ubíhá,
když zanáší kořist dětem,
ledva stín ji dostíhá.
S pláčem volá děcka svého:
„Kde jsi, moje poupátko?
Vyrvali tě z klína mého;
ozvi se, mé kuřátko! —
Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě,
bledým strážcem zlíbané,
a ti zlí snad pohřbili tě,
z náruče mi vyrvané! —
Tu jsi, tu, můj pacholíčku,
nebudeš tu do noci;
zdrž jen chvílku svou dušičku,
já ti přišla k pomoci.
Ta zem těžká ti být musí,
viď, mé zlaté děťátko?
a ta rakev, ta tě dusí —
viď, mé drobné robátko!
Ale již tě matka tvoje
v náruči své ohřeje;
probudí tě srdce moje,
a tvá duška okřeje.“
Jako žebrák, když odkryje
zlato, perle, poklady,
lačným strachem v zemi ryje,
mžikem shází hromady:
Tak tu žena dohrabala
mžikem se až k dítěti,
a když rakev vykopala,
ustala již kvíleti.
Strhla víko — v náruč skryla
mrtvé dítě milené;
chladné tělo dechem zhřila,
myla oči sklížené.
Aj, a ústa ulíbaná
počala se usmívat,
a ta očka zadychaná
počala se otvírat.
A když dítě matku zlatou,
jako v spánku spatřilo,
tu se jiskrou v duši zňatou
z tvrda spánku zbudilo.
Jaký ples to! — poutník ale
při tom hořce zaplakal;
rychlým krokem odtuď dále
v šíré kraje utíkal…
Jeho národ osiřelý
proniká mu útrobu;
toho snad už nevyželí
žádná matka ze hrobu!