Výbor básní (Frič)/Matce

Výbor básní Josef Václav Frič
Matka z lidu	Matce	Dopomínání

Údaje o textu
Titulek:	Matce
Autor:	Josef Václav Frič
Zdroj:	Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
Vydáno:	1861
Licence:	PD old 70

„Proč tak smutným jsi a zasmušilým:
    k radostem nižádným nespěcháš;
proč vždy sám jsi - nikdy neveselým?
    tyť své dny mladosti provzdycháš!“

Tak se ptáš, má drahocenná máti,
    se slzícím okem starosti;
ach, že s tebou musím zaplakati:
    Prchly věčně dny mých radostí! -

Slyšela jsi ptáče jasně pěti,
    kterému upadlo hnízdečko?
Viděla jsi poupě rozvíjeti,
    kterému usvadlo srdéčko?

Ssála jsi z vióly dechy vonné,
    která práhla sama na poušti?
Slyšela jsi zpěvy bezouhonné
    slavíka, když sám lít do houští?

Žádný nepěl a se neradoval
    kdo byl sám a sám, to s bolestí;
nuž, kdo na mne smích by požadoval,
    když ně zná, že prost jsem radostí! -

Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku
    proklobává se by zalítnul,
tak mi láska tloukla ve srdíčku;
    ptenec udušen však zaniknul.

V útrobách pak city pozaplály,
    že se lyra pýchou zachvěla;
brzy však jí vichry pozavály,
    tak že prasklou strunou dozněla.

A v tom bouře počala mnou třásti,
    vzteklá bouře vášní všelikých,
bol a hrůza že se jali krásti
    do ňader mých, bojem divokých.

Stál jsem sám, co skála v bujném moři,
    odolal jsem zhoubným orkánům,
tak že vášeň více nepokoří
    mužnou hruď mou podlým satanům.

Bojoval jsem, zvítězil a padnul;
    vášní novou, krutou, nejtěžší:
Slávu hledám! - jiný cit uvadnul.
    Aj, kdož teď mi ducha potěší!? -

A zas boří se mi po čem práhnu,
    tak že chví se tajný duše nerv:
Vím, když stupeň nejvyšší dosáhnu, -
    věčnou slávu, že jsem přec jen červ.

Červ jen, červ, s planoucí jiskrou boží,
    hnusně zakalenou vášněmi;
jehož cíl: až kosti k hrobu složí -
    jehož sláva: hvězdy zachvění.

A když to mi v ňadrech věčně hoří,
    či můj zrak se může lesknouti?
Či jsi vstavu, když mi vše se boří,
    jedinou mi radost vdechnouti?!

(1845)